Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 5656/2016Usnesení NS ze dne 29.08.2017

HeslaPrávní nástupnictví
Dovolání
Exekuce
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.5656.2016.1
Dotčené předpisy

§ 256 odst. 2 o. s. ř.

§ 36 odst. 4 předpisu č. 120/2001 Sb.

§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 5656/2016

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Ivany Kudrnové a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněné FAGIANO HOLDINGS LTD., se sídlem v Nikósii, Stasinou & Boumpoulinas č. 3, 1 st Floor, registrační číslo HE 291556, 1060, Kyperská republika, zastoupené JUDr. Adamem Rakovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Václavské náměstí č. 12, proti povinné Sberbank CZ, a. s., se sídlem v Praze 5, Jinonice, U Trezoru č. 921/2, identifikační číslo osoby 25083325, zastoupené JUDr. Pavlem Dejlem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 1, Jungmannova č. 745/24, pro 129 400 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Exekutorského úřadu v Přerově pod sp. zn. 103 Ex 53409/15, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2016, č. j. 12 Co 60/2016-60, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 30. 5. 2016, č. j. 12 Co 60/2016-60, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Soudní exekutor JUDr. Tomáš Vrána, Exekutorský úřad v Přerově (dále jen „soudní exekutor“), usnesením ze dne 22. 12. 2015, č. j. 103 Ex 53409/15-14, zamítl exekuční návrh oprávněné (výrok I), žádnému z účastníků nepřiznal náhradu nákladů exekučního řízení (výrok II) a zavázal oprávněnou k povinnosti zaplatit soudnímu exekutorovi na náhradě nákladů částku 800 Kč (výrok III). S odkazem na závazný pokyn Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 12. 2015, č. j. 67 EXE 4735/2015-15, dovodil, že exekuční návrh důvodný není, neboť oprávněná není aktivně věcně legitimována, když právo na plnění jí z předkládaného exekuční titulu nevyplývá a převod práva po vydání exekučního titulu zákonem předepsaným způsobem neprokázala. Tento závěr nemůže zpochybnit ani poukaz oprávněné na ujednání účastníků smlouvy o nepřímém zastoupení postupníka postupitelem, které je součástí smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené před vydáním exekučního titulu.

Městský soud v Praze (dále jen „odvolací soud“) k odvolání oprávněné rozhodnutí soudního exekutora změnil tak, že se exekuční návrh nezamítá. V rozhodnutí odvolací soud zdůraznil, že po vydání exekučního titulu z pohledu ustanovení § 36 odst. 3 a 4 zákona č. 20/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „exekuční řád“ nebo „ex. ř.“), není právně významnou skutečností z hlediska přechodu práva nebo povinnosti uzavření smlouvy o postoupení pohledávky před vydáním exekučního titulu, ale oznámení o postoupení pohledávky doručené povinné dne 11. 9. 2015 (tj. po vydání exekučního titulu). Právě doručením tohoto oznámení dochází podle odvolacího soudu ke změně právní situace a postavení účastníků smlouvy o postoupení pohledávky uzavřené před vydáním exekučního titulu obsahující dohodu podle § 530 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále jen „obč. zák.“), neboť postupitel ztrácí své oprávnění, resp. i povinnost pohledávku vymáhat, a dále se i vypořádat s postupníkem, na kterého v celém procesu vymáhání pohledávky (zahrnující jak nalézací tak i vykonávací řízení) přechází právo pohledávku dále vymáhat. Do oznámení postoupení pohledávky není oprávněn pohledávku vymáhat postupník, po doručení oznámení pak pohledávku nemůže vymáhat postupitel. Odvolací soud tím měl věcnou aktivní legitimace oprávněné označené v návrhu za prokázanou. Dále učinil závěr, že soudním exekutorem odkazovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu se danou problematikou zabývala jen ve vztahu k nalézacímu řízení, a usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 3112/2009 pak odpověď na otázku ohledně osudu pohledávky po ztrátě oprávnění postupitele ji vymáhat v exekučním řízení v důsledku oznámení o postoupení pohledávky nedává.

Usnesení odvolacího soudu napadla dovoláním, které bylo dáno k poštovní přepravě dne 27. 10. 2016, povinná. I když jí dosud nebylo rozhodnutí odvolacího soudu doručeno, seznámila se s ním (potvrdila, že se dostalo do její dispozice) dne 14. 9. 2016, a proto je lze mít za včasné. K přípustnosti dovolání uvedla, že rozhodnutí odvolacího soudu ve výkladu otázky aktivní věcné legitimace oprávněné je v rozporu s právní praxí dovolacího soudu. Oponovala názoru oprávněné, že subjektivní přípustnost dovolání povinné dána není. V této souvislosti zdůraznila, že přípustnost dovolání upravuje § 237 o. s. ř. a je-li v textu tohoto ustanovení slovní spojení „Není-li stanoveno jinak,…“, pak je tím výslovně odkazováno na ustanovení § 238 o. s. ř. Pokud by totiž „jinak“, tak jak poukazuje oprávněná, stanovil exekuční řád, musel by tuto výluku stanovit výslovně. To žádné ustanovení exekučního řádu nečiní a oprávněná ani na konkrétní ustanovení neodkazuje. Odkaz na právní teorii či neprojevený úmysl zákonodárce je nedostatečný. Pověření exekutora není rozhodnutím a nelze je napadnout odvoláním, natož dovoláním proti jiným úkonům soudu (či soudního exekutora), která na rozdíl od pověření rozhodnutími jsou, tj. i proti rozhodnutí o zamítnutí návrhu oprávněné na nařízení exekuce nemůže podat opravný prostředek výlučně oprávněná, jak dovozuje. Takový výklad by byl v rozporu s § 55c odst. 1 ex. ř., který umožňuje všem účastníkům řízení podat do rozhodnutí soudního exekutora, které lze mít se všemi důsledky za soudní rozhodnutí závazné pro účastníky řízení a všechny orgány, odvolání. Právo podat odvolání je výlučně odňato ve vztahu k rozhodnutím uvedeným v § 55c odst. 3 a odst. 5 ex. ř. Argumentuje-li oprávněná, že v situaci, kdy soudní exekutor zamítl její exekuční návrh, má právo na opravné prostředky pouze ona, není tomu tak proto, že by zákon obsahoval výslovnou výluku, která by objektivně bránila povinné podat proti rozhodnutí odvolání. Je tomu jen proto, že povinná není subjektivně takovým rozhodnutím dotčena na svých právech. V případě změny rozhodnutí o zamítnutí exekučního návrhu odvolacím soudem však již na svých právech dotčena je a odvolání povinná podat může. Zcela nepřípadný je i argument oprávněné, že nelze přiznat povinné právo na dovolání proto, že by se oprávněný „dostal do postavení „užitečného idiota“, jehož odvolání by otevřelo cestu pro jinak nepřípustný opravný prostředek povinné a následně pro negování positivního výsledku odvolacího řízení“.

Dále podle názoru dovolatelky odvolací soud v rozporu s praxí dovolacího soudu posoudil otázku „učinění a významu oznámení postoupení pohledávky dlužníkovi podle § 526 odst. 1 obč. zák.“, včetně otázky „kdo je oprávněn toto oznámení vůči dlužníkovi s právními důsledky předvídanými zákonem učinit“ a otázky „výkladu ustanovení § 530 odst. 1 obč. zák.“. V rozporu s ustálenou soudní praxí a zákonem odvolací osud posoudil i řadu procesních otázek, tj. zda (ne)musí odvolací soud nařídit ve věci přezkumu usnesení o zamítnutí exekučního návrhu jednání, zda má dovolací soud provádět dokazování a šetření potřebná pro změnu usnesení o zamítnutí exekučního návrhu, jakým způsobem se v tomto případě provádí dokazování a vyhodnocení některých zjištění jako nesporných. V rozporu s názorem Ústavního soudu vyřešil otázku, zda je třeba doručit odvolání proti usnesení o zamítnutí exekučního návrhu, jakož i samotné rozhodnutí odvolacího soudu o tomto odvolání, povinné. Řízení tak zatížil procesní vadou. Dovolatelka připomenula, že proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2015, č. j. Cmo 432/2014-326, tj. exekučnímu titulu, kterým byla pravomocně zavázána zaplatit částku 129 400 000 Kč s příslušenstvím Mgr. S. z titulu náhrady škody, podala dovolání, o kterém dosud nebylo rozhodnuto. S ohledem na neexistenci odkladného účinku dovolání a přesvědčení o věcné nesprávnosti exekučního titulu přesto dne 7. 9. 2015 uhradila zcela exekučním titulem přiznanou pohledávku na bankovní účet Mgr. S. O splnění povinnosti informovala Mgr. S. dopisem ze dne 8. 9. 2015 a ten potvrdil převzetí peněz ve svém vyjádření k dovolání dne 18. 12. 2015. Dne 11. 9. 2015 zanechal Mgr. S. na pobočce povinné oznámení o postoupení pohledávky, v němž velmi překvapivě informoval povinnou, že exekučním titulem přiznaná pohledávka včetně příslušenství byla postoupena na nynější oprávněnou, které má být poskytnuto finanční plnění (v té době již uhrazené oprávněné z exekučního titulu Mgr. S.). Dne 7. 9. 2016 byl povinné doručen exekuční návrh, který uplatnila společnost FAGIANO HOLDINGS LTD. (dále jen “společnost Fagiano“) u soudu. Z návrhu se podává, že společnost Fagiano tvrzení o své aktivní legitimaci v exekučním řízení opírá o dvě postupní smlouvy uzavřené před vydáním exekučního titulu [první smlouva ze dne 26. 5. 2011 uzavřená mezi Mgr. S. a společností LUSCINIA INVESTMENTS LTD. (dále též „postoupení I“) a druhá ze dne 5. 12. 2013 mezi společností LUSCINIA INVESTMENTS LTD. a společností Fagiano (dále též „postoupení II“)]. Odvolací soud posoudil nesprávně a v rozporu s ustálenou praxí dovolacího soudu (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1985/2001, ze dne 30. 5. 2011, sp. n. 20 Cdo 3112/2009, ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 20 Cdo 3003/2008, ze dne 25. 6. 2014, sp. zn. 30 Cdo 604/2014 a ze dne 20. 9. 2000, sp. zn. 21 Cdo 2125/99) otázku aktivní věcné legitimace společnosti Fagiano vymáhat plnění z exekučního titulu, které bylo přiznáno Mgr. S. Podle § 36 odst. 3 ex. ř. (stejně i podle § 256 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném pozdějších předpisů, a některé další zákony, dále jen „o. s. ř.“), lze vést exekuci ve prospěch jiného, než kdo je označen v exekučním titulu jako oprávněný, výlučně v jediné situaci, a to, když je prokázáno, že na tuto jinou osobu přešlo či bylo převedeno právo z exekučního titulu, tj. právě a výlučně právo přiznané exekučním titulem, nikoli jakékoliv jiné právo, byť s přiznaným právem třeba souvisí. Navíc k tomu musí dojít až po vydání exekučního titulu. Právo z exekučního titulu je nejčastěji převáděno postupní smlouvou. Oznámení o postoupení pohledávky je jednostranným právním jednáním původního věřitele, kterým informuje dlužníka o tom, že v minulosti učinil právní jednání, kterým převedl právo k pohledávce za dlužníkem na jinou osobu, konkrétně smlouvou o postoupení. Oznámení Mgr. S. ze dne 8. 9. 2015, které odvolací soud posoudil jako listinu vyhovující § 36 odst. 4 ex. ř., není takovou listinou ani z důvodu nedostatku náležitostí stanovených v tomto ustanovení. Odvolací soud zcela pominul, že podpis povinné, kterým mělo být osvědčeno doručení oznámení o postoupení pohledávky ze dne 8. 9. 2015 povinné, není na oznámení ověřen předepsaným způsobem. To navíc bylo podepsáno osobou, která není oprávněna za povinnou v této souvislosti jednat. Samotné vyhotovení oznámení bez jeho prokazatelného doručení dlužníkovi-dovolatelce nemůže způsobit žádné právní účinky. Právní závěr odvolacího soudu o aktivní legitimaci oprávněné v tomto exekučním řízení je proto podle názoru dovolatelky nesprávný. Dále dovolatelka nesouhlasila s právním závěrem, že „v době nabytí právní moci exekučního titulu již Mgr. S. nebyl věřitelem postoupené pohledávky, ale s ohledem na dohody uzavřené podle § 530 odst. 1 obč. zák. v postupních smlouvách ze dne 26. 5. 2011 a 15. 12. 2013 byl i nadále oprávněn pohledávku vymáhat svým jménem avšak na účet postupníka, posléze společnosti Fagiano“, a dále že „doručením oznámení o postoupení pohledávky povinnému dne 11. 9. 2015 bylo prokázáno, že na oprávněného přešlo právo vymáhat svou vlastní pohledávku po zániku tohoto práva postupitele z dohody o nepřímém zastoupení“. S odkazem na ustanovení § 524 odst. 1, § 526 odst. 1 a § 530 odst. 1 obč. zák a dále na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 3. 2004, sp. zn. 21 Cdo 2659/2003 a ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. 32 Cdo 118/2007, dovolatelka dovodila, že Mgr. S. nikdy nebyl oprávněn vymáhat pohledávku po povinné svým jménem na účet společnosti Fagiano, když vůči ní nikdy nebyl postupitelem a tedy osobou, které jedině zákon poskytuje právo vymáhat pohledávku vlastním jménem namísto postupníka coby věřitele pohledávky. Nebyl tak oprávněn činit ani s ohledem na případnou žádost společnosti Fagiano coby osoby vystupující po postoupení II jako postupník, když společnost Fagiano byla oprávněna žádat o vymáhání postoupené pohledávky podle § 530 odst. 1 obč. zák. výlučně společnost Luscinia, která jediná byla ve vztahu k ní postupitelem. Po postoupení II již mohla pohledávku vlastním jménem na povinné vymáhat výlučně buď sama společnost Fagiano, nebo společnost Luscinia, která byla vůči společnosti Fagiano postupitelem uvedené pohledávky. Mgr. S. mohl nadále vymáhat pohledávku za povinnou maximálně již jen jménem společnosti Fagiano jako její zmocněnec, k čemuž však nedošlo. Navíc je-li oprávněným z exekučního titulu Mgr. S., nebylo plnění přiznáno na účet společnosti Fagiano a této společnosti nevzniklo oprávnění vymáhat plnění z exekučního titulu. Odvolací soud proto podle názoru dovolatelky pochybil, pokud dovodil, že postupník může požádat o vymáhání pohledávky svým jménem na jeho účet nejen postupitele, ale i jakoukoliv třetí osobu, která vůči němu postupitelem pohledávky není. Pochybil i tím, když dovodil, že může postoupení pohledávky určitému postupníkovi oznámit dlužníkovi s právními účinky podle § 526 odst. 1 obč. zák. kdokoliv, tedy i osoba, která s postupníkem neuzavřela smlouvu o postoupení pohledávky a která ve vztahu k jí označenému postupníkovi tedy není postupitelem. Dovolatelka namítala, že pouze postupitel, tedy osoba, která je v době postoupení pohledávky jejím vlastníkem a které jediné svědčí právo na její plnění, může jednostranně instruovat dlužníka, aby pohledávku plnil někomu jinému. Zákon zde respektuje právo věřitele (tj. vlastníka pohledávky) s pohledávkou a svým právem na její plnění disponovat. Opakovaným postoupením pohledávky ztratil Mgr. S. postavení jak věřitele, tak i postupitele, a proto nemohl být a nebyl oprávněn instruovat povinnou, komu má plnit. Splněním povinnosti postupitele oznámit dlužníkovi postoupení pohledávky „bez zbytečného odkladu“ lze snadno předejít pochybnostem, kdo je v tomto okamžiku postupitelem a kdo je tedy oprávněn v tomto okamžiku postoupení pohledávky se zákonem předvídatelnými účinky dlužníkovi oznámit. To, že dlužník je plně oprávněn vznášet proti jemu doručenému oznámení o postoupní pohledávky v případě nejistoty o jeho obsahu své námitky, jednoznačně potvrzuje soudní praxe, srov. nález Ústavního soudu z dne 24. 2. 2011, sp. zn. I. ÚS 2276/08. Dovolatelka dále učinila závěr o nepostupitelnosti pohledávky, který dovozovala ze stanoviska České advokátní komory ze dne 27. 4. 2016 týkajícího se pohledávek vzniklých v souvislosti s uložením finančních prostředků na účet advokáta za účelem jejich úschovy, ve kterém se uvádí, že „není-li ujednáno jinak, jsou peněžní prostředky na účtu advokáta stále majetkem složitele“. Dále z tohoto stanoviska vyplývá zjištění, že v rozporu se stavovským předpisem by bylo, kdyby advokát postoupil složené prostředky klienta do advokátní úschovy, a vložené na bankovní účet advokáta, bez souhlasu klienta na třetí osobu jako svou pohledávku za bankou z titulu nároku majitele účtu na výplatu prostředků vložených na účet na základě smlouvy o postoupení pohledávky. To platí i pro úschovy realizované před vydáním stavovského předpisu, pokud by smlouva nestanovila něco jiného. Ačkoliv dlužník není oprávněn vznášet vůči postupní smlouvě uzavřené jeho věřitelem námitky, a to včetně námitky neplatnosti takové smlouvy, existuje podle ustálené judikatury (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2969/2011, rozsudek ze dne 9. 12. 2009, sp. zn. 31 Cdo 1328/2007, a nález Ústavního soudu ze dne 24. 2. 2011, sp. zn. I ÚS 2276/08) výjimka pro případ, kdy pohledávku nelze postoupit. Povinná je tak oprávněna namítat nepostupitelnost pohledávky, jejíhož plnění se oprávněná domáhá, když obě předcházející smlouvy o postoupení pohledávky, kterými byla pohledávka postupována, je nutno posoudit jako absolutně neplatné podle § 39 obč. zák. Konečně dovolatelka vytkla řadu procesních vad, jimiž bylo podle jejího názoru odvolací řízení zatíženo. Odvolací soud pochybil tím, že nenařídil jednání, a tedy zjevně vyložil a aplikoval ustanovení § 214 odst. 2 písm. c) a § 254 odst. 8 o. s. ř. nesprávně. S poukazem na zákonná ustanovení občanského soudního řádu upravující provádění důkazů za účelem zjištění rozhodného skutkového stavu a s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2001, sp. zn. 20 Cdo 1020/99, a ze dne 27. 10. 2010, sp. zn. 20 Cdo 5209/2008, dovozovala, že za účelem provádění dokazování listinami bylo nezbytné, aby odvolací soud nařídil jednání. O provádění jakéhokoliv důkazu neexistuje v soudním spise žádný záznam či protokol. Dokazováním nebyl pověřen ani žádný jiný soud. Pokud odvolací soud neprovedl žádné důkazní řízení, není zřejmé, jak mohl založit své rozhodnutí na tom, že jím uváděné skutečnosti „byly prokázány“. Odvolací soud podle názoru dovolatelky pochybil i tím, že označil některé skutečnosti za nesporné, aniž by nespornými skutečně byly. Je-li ve věci samé rozhodováno bez účasti a bez vědomí některého účastníka řízení, jako tomu bylo v předmětném případě, kdy bylo o exekučním návrhu oprávněné rozhodováno bez účasti a bez vědomí povinné, nelze logicky považovat žádná tvrzení účastníka, s nímž je v řízení jednáno, za nesporná, když za neúčasti druhého účastníka nelze ověřit, zda s tvrzením druhý účastník souhlasí či nikoli. Odvolací soud nesprávně a v rozporu s praxí Ústavního soudu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. I. ÚS 3428/11, ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. I. ÚS 3/11, a nález ze dne 16. 11. 2010, sp. zn. II. ÚS 1648/10) posoudil otázku doručování, a to jak otázku doručení odvolání podaného proti usnesení o zamítnutí exekučního návrhu coby usnesení ve věci samé, tak otázku doručení samotného rozhodnutí o odvolání, které je rozhodnutím, proti kterému lze podat dovolání, když skutečnost, že povinnému nebylo doručeno odvolání společnosti Fagiano, nepovažoval v rozporu s § 210 odst. 1 o. s. ř. za vadu řízení, a když ani sám svém rozhodnutí o (nedoručeném) odvolání společnosti Fagiano povinné v rozporu s § 168 odst. 2 o. s. ř. a v rozporu s § 225 o. s. ř. nedoručil. Odvolací soud tak zabránil povinné, aby se k argumentaci společnosti Fagiano, jakož i ke „zjištěním“, na nichž následně založil své měnící rozhodnutí, vyjádřila, a tedy jí protiprávně odňal možnost jednat před soudem. Dovolatelka má za to, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že dovolací důvod je naplněn. Navrhla, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že usnesení soudního exekutora se potvrzuje.

Oprávněná se k dovolání vyjádřila a navrhla odmítnutí dovolání povinné pro nepřípustnost, protože exekuční řád v souvislosti s ustanovením § 237 o. s. ř. „stanoví jinak“, když dává povinné speciální právní nástroj, jak nastalou situaci řešit, a to návrhem na zastavení exekuce a v jeho rámci pak taktéž mimořádným opravným prostředkem. Namítala, že touto otázkou se dosud Nejvyšší soud nezabýval, neboť současná úprava exekučního řádu je účinná teprve od počátku roku 2013, a proto se žádná relevantní rozhodovací praxe dovolacího soudu nevytvořila. S odkazem na zákon č. 396/2012 Sb., kterým byl novelizován exekuční řád, a na znění § 43a ex. ř., které upravuje mechanismus nařízení exekuce, jakož i na obecnou část důvodové zprávy k této novele, z níž vyplývá úmysl zákonodárce zcela odbourat odvolání povinného (a další opravné prostředky) proti nařízení exekuce a veškeré námitky povinného proti nařízení, respektive vedení exekuce soustředit do jiného právního institutu, a sice zastavení exekuce. V rámci tohoto posledně uvedeného institutu by měl mít povinný k dispozici celkem čtyři faktické instance (exekutora, exekuční soud, odvolací soud a dovolací soud). Myšlenka zákonodárce našla podporu i v komentářové literatuře výslovně oprávněnou zmíněné. Dovozovala tak, že v řízení o návrhu na nařízení exekuce má právo na řádný a mimořádné opravný prostředek pouze oprávněný (v situaci, kdy soud jeho návrhu nevyhověl). Povinný v souvislosti s rozhodováním o exekučním návrhu žádné opravné prostředky sice nemá, avšak jeho „chvíle“ nastává poté, co je mu doručeno vyrozumění o nařízení exekuce; pak může podat návrh na zastavení exekuce a v rámci vyřízení tohoto návrhu má taktéž k dispozici řádný a mimořádný opravný prostředek. Zákonodárce nesporně povinnému žádný opravný prostředek (včetně dovolání) v souvislosti rozhodnutím o exekučním návrhu svěřit nechtěl a adekvátně tomu upravil exekuční řád. Pokud zákonodárce nepovažoval za žádoucí přiznat povinnému právo na odvolání, tím spíše by nechtěl přiznat právo na dovolání. V takovém případě by se Nejvyšší soud dostal o pozice odvolací instance povinného, přestože zákonodárce si výslovně odvolací instanci povinného zakotvit nepřál. Konečně připuštění dovolání povinného ve věci vyřízení exekučního návrhu by bylo v rozporu s dispoziční zásadou, kterou je ovládáno civilní sporné řízení. Nevyhnutelným důsledkem uplatnění této zásady je zákaz změny k horšímu (reformace in peius) v rámci řízení o opravných prostředcích.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“, bez ústního jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.).

Dovolání povinné bylo podáno nepochybně včas (od seznámení se s rozhodnutím odvolacího soudu ke dni podání dovolání k poštovní přepravě neuplynula zákonem stanovená dovolací lhůta), subjektem k tomu oprávněným – účastníkem řízení (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), proti rozhodnutí odvolacího soudu, kterým bylo skončeno odvolací řízení, a je přípustné – viz níže (§ 237 o. s. ř.), neboť směřuje proti rozhodnutí, jímž bylo odvolací řízení skončeno, a které závisí na vyřešení právní otázky [aktivní věcné legitimace oprávněné k podání exekučního návrhu], při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Jelikož dovolací soud je vázán uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), je předmětem dovolacího přezkumu závěr odvolacího soudu, zda aktivní věcnou legitimaci oprávněné k podání exekučního návrhu lze mít za osvědčenou z oznámení o postoupení pohledávky ze dne 8. 9. 2015 a zda jde o právně relevantní listinu vyhovující ustanovení § 36 odst. 4 ex. ř.

Je-li dovolání přípustné, je dovolací soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.) i k vadám podle ustanovení § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takovou vadou, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, řízení trpí (viz níže).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 238 odst. 1 o. s. ř dovolání podle § 237 není přípustné a) ve věcech upravených v části druhé občanského zákoníku, je-li řízení o nich vedeno podle tohoto zákona a nejedná-li se o manželské majetkové právo, b) ve věcech upravených zákonem o registrovaném partnerství, je-li řízení o nich vedeno podle tohoto zákona, c) proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží, d) ve věcech odkladu provedení výkonu rozhodnutí nebo exekuce, e) proti usnesením, proti nimž je přípustná žaloba pro zmatečnost podle § 229 odst. 4, f) proti usnesením, kterými bylo rozhodnuto o předběžném opatření, pořádkovém opatření, znalečném nebo tlumočném, g) proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o žalobě z rušené držby.

Podle § 238 odst. 2 o. s. ř. u opětujícího se peněžitého plnění je pro závěr, zda dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč [odstavec 1 písm. c)], rozhodný součet všech opětujících se plnění; jde-li však o peněžité plnění na dobu života, na dobu neurčitou nebo na dobu určitou delší než 5 let, je rozhodný pouze pětinásobek výše ročního plnění.

Podle § 238a o. s. ř dovolání je dále přípustné proti usnesení odvolacího soudu, kterým bylo v průběhu odvolacího řízení rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§ 107a), o přistoupení dalšího účastníka (§ 92 odst. 1) a o záměně účastníka (§ 92 odst. 2).

Podle § 240 odst. 1 o. s. ř. účastník může podat dovolání do dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu u soudu, který rozhodoval v prvním stupni. Bylo-li odvolacím soudem vydáno opravné usnesení, běží tato lhůta od doručení opravného usnesení.

Ustanovení § 237 o. s. ř. poskytuje taxativní výčet případů přípustnosti dovolání. Přípustnost dovolání je přitom v občanském soudním řádu limitována i jinak, a to negativním výčtem věcí či rozhodnutí, proti nimž není dovolání přípustné (§ 238). Občanský soud řád dále připouští podání dovolání i proti některým procesním rozhodnutím odvolacího soudu vydaných v průběhu odvolacího řízení, a to bez dalšího. § 237 o. s. ř. a 238 o. s. ř. se na tyto případy neaplikuje (§ 238a o. s. ř.). Dovolatelem byl přitom výslovně uplatněn prvý předpoklad dovolání, neboť namítal, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, včetně poukazu na jeho konkrétní rozhodnutí. Dovolací řízení, dovolací důvod ani předpoklady přípustnosti dovolání nejsou upraveny v jiném zákoně (např. v exekučním řádu) tak, jak dovozuje oprávněná. Aby tomu tak bylo, musel by občanský soudní řád takový odkaz výslovně obsahovat.

Povinné svědčí vskutku aktivní legitimace k podání dovolání (§ 240 odst. 1 o. s. ř.), když rozhodnutí odvolacího soudu vyznělo v neprospěch povinné (exekuční návrh zamítnut nebyl) a může být dovolacím soudem odstraněno. Z mnoha rozhodnutí dovolacího soudu (viz kupříkladu usnesení ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1151/2004, ze dne 31. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 916/2004, a ze dne 23. 7. 2017, sp. zn. 20 Cdo 355/2017) jednoznačně vyplývá, že při nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce) se povinný nemůže aktivní věcné legitimaci bránit jinak, nežli zpochybněním poměru oprávněného k uvedení nositele práva v exekučním titulu nebo zpochybněním listin oprávněným předložených ve smyslu § 256 odst. 2 o. s. ř. (§ 36 odst. 4 ex. ř.) předložených. Povinné proto svědčí právo účastníka soudního řízení bránit se soudem přijatému závěru o aktivní věcné legitimaci oprávněné v exekučním řízení o nařízení exekuce podáním řádného a mimořádného opravného prostředku. Argumentace oprávněné v tomto směru neobstojí.

Právní posouzení věci je obecně nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 36 odst. 3 a odst. 4 ex. ř. (shodně též § 256 odst. 1 a 2 o. s. ř.) proti jinému, než kdo je v rozhodnutí označen jako povinný, nebo ve prospěch jiného, než kdo je v rozhodnutí označen jako oprávněný, lze provést exekuci, jen jestliže je prokázáno, že na něj přešla povinnost nebo přešlo či bylo převedeno právo z exekučního titulu. Přechod povinnosti nebo přechod či převod práva lze prokázat jen listinou vydanou anebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, pokud nevyplývá přímo z právního předpisu.

V usnesení z 31. 10. 2002, sp. zn. 20 Cdo 1985/2001, uveřejněném v časopise Soudní judikatura pod č. 17/2003, jehož závěry platí i v daném případě obdobně, Nejvyšší soud judikoval, že k přechodu povinnosti nebo práva lze ve smyslu § 256 odst. 1 o. s. ř. přihlédnout pouze tehdy, jestliže k němu došlo až poté, co bylo vykonávané rozhodnutí vydáno; stalo-li se tak předtím, aniž byla tato skutečnost v nalézacím řízení zohledněna – a to v dovolání tvrdí i samotná povinná, navíc s odkazem na výše citovaný judikát sp. zn. 20 Cdo 1985/2001 – jde o procesní vadu, kterou v řízení exekučním není možno napravit. Stejný názor zastává i právní teorie (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., § 201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 2113 s.).

Nejvyšší soud v mnoha rozhodnutích (např. v usnesení z 26. 1. 2009, sp. zn. 20 Cdo 1555/2007, nebo ze 17. 9. 2009, sp. zn. 20 Cdo 3704/2007) vysvětlil, že na procesní bázi jsou účastníci exekučního řízení ustanoveni § 255 odst. 1 o. s. ř. a totožným zněním § 36 odst. 1 ex. ř. (oprávněným je ten, kdo podal návrh na nařízení výkonu rozhodnutí, resp. kdo se v něm jako takový označil, povinným je ten, proti komu oprávněný návrh na nařízení exekuce rozhodnutí směřuje, tj. koho uvedl jako osobu, proti níž má být exekučním titulem uložená povinnost vymožena). Od takto pojaté procesní legitimace je nutno odlišovat věcnou (materiální) aktivní legitimaci oprávněného a věcnou (materiální) pasivní legitimaci povinného. Jejím zdrojem (pramenem) je v první řadě samotné rozhodnutí nebo jiný titul, jehož výkon se navrhuje. Aktivně legitimován je ten (procesně) oprávněný, jemuž svědčí právo z rozhodnutí nebo jiného titulu, a pasivně legitimován ten (procesně) povinný, kterému je tímto rozhodnutím nebo jiným titulem uložena povinnost. Je-li osoba, jíž byla exekučním titulem přisouzena pohledávka – a tak je tomu v souzené věci – totožná s (procesně legitimovaným) oprávněným, nevznikají při posouzení její věcné legitimace pochybnosti; ta totiž vyplývá bezprostředně z exekučního titulu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 26. 1. 2009, sp. zn. 20 Cdo 1555/2007).

Odvolací soud dospěl k závěru, že i když z rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 22. 6. 2015, sp. zn. 5 Cmo 434/2014-36 (dále jen „exekuční titul“), svědčí právo z titulu Mgr. S. a povinnost k plnění povinné, a že oprávněná označená v návrhu je tudíž odlišná od osoby, které svědčí exekuční titul, avšak je aktivně věcně legitimována k podání návrhu na exekuci, neboť oprávněná označená v návrhu osvědčila předložením oznámení Mgr. S. o postoupení pohledávky, doručené povinné dne 11. 9. 2015, že na ní přešlo právo z exekučního titulu v podobě vymáhat svou vlastní pohledávku po zániku práva vymáhat tutéž pohledávku postupitelem (společností LUSCINIA INVESTMENTS LTD. za níž jednal Mgr. S. - oprávněný z titulu, v jehož prospěch byla uzavřena dohoda o nepřímém zastoupení podle § 530 odst. 1 obč. zák.), pak i přestože oprávněná předložila oznámení o postoupení pohledávky s úředně ověřeným podpisem oznamovatele (Mgr. S.), vyhotovené po vydání exekučního titulu, je posouzení aktivní věcné legitimace oprávněné k podání exekučního návrhu neúplné, a tudíž i nesprávné. Je tomu tak proto, že účelem ustanovení § 526 odst. 2 obč. zák. [srov. § 3028 odst. 3 zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „o. z.“)] je ochrana dlužníka, který plnil svůj závazek na základě oznámení věřitele o postoupení pohledávky osobě (postupníku), jež podle hmotného práva nebyla v době plnění věřitelem pohledávky. Oznámení postupitele dlužníkovi o tom, že došlo k postoupení pohledávky, je právní skutečností, se kterou právo pouze pojí vznik povinnosti dlužníka plnit postupníkovi (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 12. 2009, sp. zn. 29 Cdo 1277/2007). Jinak řečeno se tím určuje pro potřeby dlužníka pouze platební místo.

Pro rozhodnutí o nařízení exekuce však z ustanovení § 36 odst. 3 ex. ř. a též § 256 odst. 1 o. s. ř. striktně vyplývá, že ve prospěch jiného, než kdo je v rozhodnutí označen jako oprávněný, lze nařídit a provést exekuci, pokud doloží, že na něj přešlo právo či bylo převedeno právo z exekučního titulu. Musí proto k návrhu doložit kvalifikovanou listinu či listiny (pokud šlo o řetězící se smlouvy), že po vydání exekučního titulu (zde byl titul vydán dne 22. 6. 2015) nastala právní skutečnost, s níž hmotné právo spojuje převod nebo přechod práva (hmotně právní cesse), ale i to, že přešlo samotné „právo“ z exekučního titulu (že právo na plnění z exekučního titulu, ke dni postoupení pohledávky, stále trvalo). Z obsahu oznámení o postoupení pohledávky doručené povinné dne 11. 9. 2015 tyto právní skutečnosti osvědčit nelze, když obsah listiny je v tomto směru nedostatečný. Odkaz dovolatelky na některá hmotněprávní ustanovení, byť aplikovaná odvolacím soudem v napadeném rozhodnutí, na tom nemohou nic změnit.

Výrazem ustálené soudní praxe je, že nesplní-li oprávněný svou procesní povinnost doložit (prokázat) způsobem uvedeným v ustanovení § 256 odst. 2 o. s. ř., resp. § 36 odst. 4 ex. ř. přechod práva nebo povinnosti, je soud povinen mu poskytnout potřebné poučení (§ 254 odst. 3 o. s. ř.) a vyzvat ho, aby svou procesní povinnost v tomto směru dodatečně splnil v přiměřené lhůtě, kterou mu současně určí. Teprve poté, co oprávněný ani v dodatečné lhůtě přechod práv nebo povinností neprokáže, rozhodne soud o zamítnutí návrhu na nařízení exekuce (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1073/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura čísle 2, ročníku 1997 pod č. 13, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 1999, sp. zn. 21 Cdo 2379/98).

Nejvyšší soud rovněž v usnesení ze dne 29. 11. 2006, sp. zn. 20 Cdo 2302/2005, dospěl k závěru, že prokázání převodu práva shora popsaným způsobem musí být doloženo u všech postupních smluv předcházejících té poslední (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2012, sp. zn. 20 Cdo 389/2011).

Shora již bylo dovolacím soudem předestřeno, že povinná je účastníkem exekučního řízení od samého počátku. Z tohoto postavení vyplývá i právo na doručení podání a rozhodnutí, která mohou povinné přivodit újmu na procesních (zde na právu na spravedlivý proces) a majetkových právech účastníka. Nebylo-li povinné doručeno odvolání oprávněné do usnesení o zamítnutí návrhu na nařízení exekuce, v němž byl rozporován závěr o neexistenci aktivní věcné legitimace oprávněné k podání návrhu, jakož i samotné rozhodnutí odvolacího soudu, jímž došlo k odlišnému posouzení věcné legitimace oprávněné, byla povinná tímto postupem zkrácena na právech účastníka řízení (tj. na právu vyjádřit se k podání protistrany a právu na uplatnění procesní obrany), byť jen proto, že byla bdělá, jí postupem soudního exekutora a odvolacího soudu nebyla způsobena faktická újma. Zmatečnostní vada podle § 229 odst. 3 věta prvá o. s. ř. zatěžující řízení před odvolacím soudem však tím založena byla.

Jiné zmatečnostní vady ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1 a odst. 2, písm. a) a b) o. s. ř. z obsahu spisu nevyplývají a nebyly ani výslovně dovolatelkou namítány.

Odvolací soud nepochybil, pokud o odvolání oprávněné do rozhodnutí soudního exekutora o zamítnutí exekučního návrhu nenařídil jednání, neboť přezkoumávané rozhodnutí bylo vydáno bez jednání. Správně bylo odvolacím soudem aplikováno ustanovení § 254 odst. 8 věta před středníkem o. s. ř.

I odvolací soud při přezkumu rozhodnutí soudního exekutora o zamítnutí návrhu na nařízení exekuce vychází ze zásady formalizace předpokladů pro nařízení výkonu podle ustanovení § 251 odst. 1, § 256 o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2009, sp. zn. 20 Cdo 1512/2007). Z toho důvodu soud při prověřování věcné legitimace oprávněného pro účely nařízení výkonu vychází z obsahu spisu a z listin dodaných oprávněným a rozhoduje zpravidla bez slyšení povinného (ustanovení § 253 odst. 1 o. s. ř.). Přitom není podstatné, zda oprávněným je někdo jiný, než kdo je v rozhodnutí označen jako oprávněný. Předběžným posouzením toho, zda je oprávněný k vedení výkonu rozhodnutí aktivně legitimován, není exekuční soud vázán pro případ, že rozhoduje o návrhu povinného na zastavení soudního výkonu (exekuce) podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 1. 2012, sp. zn. 20 Cdo 4302/2011). Až v rámci rozhodování o zastavení soudního výkonu (exekuce) podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. soud v úplnosti a zpravidla při jednání cestou procesního dokazování (ustanovení § 269 odst. 2 o. s. ř.) posuzuje i povinným vznesenou námitku nedostatku věcné legitimace oprávněného (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 2. 2010, sp. zn. 20 Cdo 3963/2007, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1329/2003).

Fakt, že exekuční soud (exekutor) posouzení věcné legitimace oprávněného (nebo povinného) pro účely nařízení soudního výkonu či pro posouzení postupu podle § 256 o. s. ř. či § 36 ex. ř. činí z obsahu spisu a nikoliv komplexním dokazováním, plyne i z ustanovení § 256 odst. 2 o. s. ř. a § 36 odst. 4 ex. ř., jež shodně předpokládají, že veškerá zjištění za účelem posouzení splnění podmínek pro změnu účastníků vykonávacího (exekučního) řízení soud provede z "listin", tedy nikoliv cestou komplexního procesního dokazování, k němuž by bylo nutné nařídit jednání. Proto se zjišťování provádí v „obecné rovině“ (tedy soud zjistí, že exekučním titulem byla skutečně uložena vykonávaná povinnost a že z listin, které přiložil dosavadní oprávněný, plyne přechod práva z exekučního titulu na nového oprávněného).

Rozhodnutí odvolacího soudu, jak bylo vysvětleno výše, spočívá na nesprávném právním posouzení věci [§ 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř.], Nejvyšší soud je tedy podle ustanovení § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil.

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243d odst. 1 část první věty za středníkem o. s. ř.).

V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení předchozího, tedy i dovolacího (§ 243d odst. l věta druhá o. s. ř.), popřípadě bude o náhradě nákladů rozhodováno ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. ex. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 8. 2017

JUDr. Zbyněk Poledna

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru