Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 556/2002Usnesení NS ze dne 19.12.2002

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2002:20.CDO.556.2002.1
Dotčené předpisy

§ 243b odst. 4 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 218 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 14 odst. 1 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 237 odst. 1 písm. g...

více

přidejte vlastní popisek

20 Cdo 556/2002

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci žalobkyně Mgr. D. K. proti žalované V., a. s., o obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v Ostravě pod sp. zn. 19 C 143/98, o dovolání žalobkyně proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 16. 5. 2001, č.j. 16 Co 51/2001-108, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 11. 1. 2001, č.j. 19 C 143/98-86, kterým Okresní soud v Ostravě zamítl návrh, jímž se žalobkyně domáhala povolení obnovy řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 19 C 163/89, a žádné z účastnic nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení; o nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že žádná z účastnic na jejich náhradu nemá právo. Odvolací soud se ztotožnil se soudem prvního stupně v závěru, že předpoklady, jimiž ustanovení § 228 odst. 1 písm. a/ a b/ občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů, podmiňuje úspěšnost návrhu na povolení obnovy řízení, nejsou splněny.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadla žalobkyně (posléze zastoupena advokátkou, ustanovenou usnesením Okresního soudu v Ostravě ze dne 2. 1. 2002, č.j. 19 C 143/98-152) včasným dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 238 odst. 1 písm. a/ ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001. Podle žalobkyně je řízení před odvolacím soudem postiženo vadami, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a/ občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001). Nebyly totiž zjišťovány „okolnosti rozhodné pro posouzení věci,“ přestože předložila „řadu lékařských nálezů,“ které prokazovaly, že ke dni 11. 4. 1989 byl její zdravotní stav natolik špatný, že vyžadoval vystavení pracovní neschopnosti, a navrhovala revizi znaleckého posudku, který vypracovala MUDr. Š. v řízení, jehož obnovy se domáhá. Soud prvního stupně měl po té, co skončilo zastupování JUDr. J. R., poučit dovolatelku, že o ustanovení advokáta může – i se zřetelem na složitost případu – požádat soud. Odvolacímu soudu vytkla, že se nezabýval námitkami podjatosti soudců JUDr. Vojtěcha Brhela a JUDr. Jiřího Doležílka, které sdělila podáním ze dne 22. 5. 2001. Z uvedených důvodů navrhla, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Podle části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož rozsudek Okresního soudu v Ostravě ze dne 15. 5. 1995, č.j. 19 C 163/89-117, a rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 21. 9. 1995, č.j. 16 Co 419/95-138, tedy rozhodnutí soudů obou stupňů v řízení, jehož obnova je navrhována, byly vydány přede dnem nabytí účinnosti zákona č. 30/2000 Sb. (srov. část dvanáctou, hlavu I, bod 16 cit. zákona), Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm – oproti očekávání dovolatelky – podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. ve znění účinném do 31. 12. 2000 (dále též jen „o.s.ř.“).

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti usnesení upravuje především ustanovení § 238a o.s.ř.; o žádný z případů zde zmíněných však ve věci nejde. Použitelnost ustanovení § 238a odst. 1 písm. a/ o.s.ř. není dána proto, že usnesení odvolacího soudu není měnící, nýbrž potvrzující, a napadené rozhodnutí přitom nelze podřadit ani odstavci 1 písmenům b/ až f/ citovaného ustanovení (a tedy ani pod písmeno d/, jelikož sice jde o usnesení potvrzující, nikoli však takové, jímž by bylo potvrzeno usnesení o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu).

Podle ustanovení § 239 o.s.ř. není dovolání přípustné již proto, že rozhodnutí o povolení (případně nepovolení) obnovy řízení podle ustanovení § 234 odst. 1 o.s.ř., a tedy ani usnesení odvolacího soudu, jímž bylo takové rozhodnutí soudu prvního stupně potvrzeno, není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 12. 1997, sp. zn. 2 Cdon 774/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 10/1998 pod č. 61).

Zbývá posoudit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 o.s.ř. Toto ustanovení spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným. Přípustnost dovolání však není založena již tím, že dovolatel příslušnou vadu řízení tvrdí, ale až zjištěním, že řízení takovou vadou skutečně trpí.

Protože vady řízení uvedené v § 237 odst. 1 písm. a/ až f/ o.s.ř. tvrzeny nebyly a z obsahu spisu nevyplývají, je pro závěr o přípustnosti (a současně důvodnosti) dovolání rozhodující, zda řízení je postiženo vadou, na niž poukazuje dovolatelka.

Podle § 237 odst. 1 písm. g/ o.s.ř. je dovolání přípustné i tehdy, jestliže rozhodoval vyloučený soudce (nesprávné obsazení soudu při projednání návrhu na povolení obnovy řízení nebylo namítáno a z obsahu spisu se nepodává).

Krajský soud rozhodl o odvolání proti usnesení soudu prvního stupně v senátě složeném z předsedy JUDr. Otakara Pochmona a soudců JUDr. Vojtěcha Brhela a JUDr. Jiřího Doležílka. Žalobkyně, která při jednání před odvolacím soudem dne 16. 5. 2001 skutečnosti svědčící o vyloučení soudců JUDr. Vojtěcha Brhela a JUDr. Jiřího Doležílka – ač výslovně poučena – neuvedla, podáním ze dne 22. 5. 2001 (a znovu podáním ze dne 23. 7. 2001 označeným jako dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu) namítla, že JUDr. Vojtěch Brhel a JUDr. Jiří Doležílek rozhodovali v její neprospěch ve věci, jejíž obnovy se domáhá (v tom spatřovala důvod pro jejich vyloučení a tudíž i zmatečnostní vadu podle § 237 odst. 1 písm. g/ o.s.ř.).

Podle ustanovení § 14 o.s.ř. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodování věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo jejich zástupcům lze mít pochybnost o jejich nepodjatosti (odstavec 1/). U soudu vyššího stupně jsou vyloučeni i soudci, kteří rozhodovali věc u soudu nižšího stupně, a naopak. Totéž platí, jde-li o rozhodování o dovolání (odstavec 2/).

Poměr k věci může vyplývat především z přímého právního zájmu soudce na projednávané věci. Tak tomu je v případě, kdy soudce sám by byl účastníkem řízení, ať na straně žalobce či na straně žalovaného, nebo v případě, že by mohl být rozhodnutím soudu přímo dotčen ve svých právech (např. kdyby jinak mohl být vedlejším účastníkem). Vyloučen je také soudce, který získal o věci poznatky jiným způsobem než z dokazování při jednání (např. jako svědek vnímal skutečnosti, které jsou předmětem dokazování). Soudcův poměr k účastníkům nebo k jejich zástupcům pak může být založen především příbuzenským nebo jemu obdobným vztahem (srov. § 116 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníka, ve znění pozdějších předpisů), jemuž na roveň může v konkrétním případě stát vztah přátelský či naopak nepřátelský.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně uvedl, že důvodem k vyloučení soudce ve smyslu § 14 odst. 1 o.s.ř. nejsou (jen) okolnosti, které spočívají v postupu soudce v řízení o projednávané věci nebo v jeho rozhodování v jiných věcech (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 7. 1999, sp. zn. 2 Cdon 786/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 1/2000 pod č. 6). Od tohoto závěru se dovolací soud nehodlá odchýlit ani v této věci. Dovozuje-li tedy dovolatelka podjatost jmenovaných soudců kritikou jejich rozhodování v řízení, jehož obnovu navrhla, lze uzavřít, že užité argumenty nejsou způsobilé založit pochybnosti stran jejich nepodjatosti (samotná okolnost, že v původním řízení rozhodovali, je nepodstatná /srov. § 14 odst. 3 občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2001 a contr./); řízení tudíž vadou podle § 237 odst. 1 písm. g/ o.s.ř. zatíženo není.

Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) – aniž mohl přihlédnout k případným vadám, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jejichž relevance přichází v úvahu jen tehdy, je-li dovolání přípustné (srov. § 242 odst. 3 větu druhou o.s.ř.) – odmítl (§ 243b odst. 4 věta první, § 218 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.).

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle ustanovení § 243b odst. 4 věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty první (per analogiam) o.s.ř.; žalované, jíž by příslušela jejich náhrada, v tomto stadiu řízení (podle obsahu spisu) náklady nevznikly a žalobkyně (dovolatelka) na jejich náhradu právo nemá.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. prosince 2002

JUDr. Pavel Krbek, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru