Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 530/2002Usnesení NS ze dne 14.05.2002

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2002:20.CDO.530.2002.1
Dotčené předpisy

§ 236 odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 240 odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 530/2002

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v věci výkonu rozhodnutí oprávněného města B. proti povinné M. N., provedením prací, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 64 E 3624/98, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 13. října 2000, č .j. 64 E 3624/98-24, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. března 2001, č. j. 49 Co 67/2001-63, takto:

I. Řízení o „dovolání“ proti usnesení Městského soudu v Brně ze dne 13. října 2000, č. j. 64 E 3624/98-24, se zastavuje.

II. Dovolání proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 16. března 2001, č. j. 49 Co 67/2001-63, se odmítá.

III. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud shora označeným usnesením nařídil výkon rozhodnutí odstraněním staveb povinné (výrok I.), povolil oprávněnému, aby si dal příslušnou práci provést někým jiným nebo si ji provedl sám na náklad povinné (výrok II.), povinnou zavázal k zaplacení částky 96.773,04 Kč na tento náklad předem s tím, že jinak nařídí k vymožení těchto nákladů výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí povinné (výrok III.), zakázal jí předmětné nemovitosti převést nebo je zatížit (výrok IV.) a zavázal ji k náhradě nákladů výkonu rozhodnutí v částce 1.000,- Kč, jakož i případných dalších, teprve v budoucnu vzniklých a soudem určených nákladů (výrok V.).

Krajský soud (výrokem I. svého rozhodnutí) usnesení městského soudu k odvolání povinné - ve výroku III. v části, v níž byl k vymožení nákladů na odstranění staveb ve výši 96.773,04 Kč nařízen výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí povinné, ve výroku IV. o zákazu nakládání s těmito nemovitostmi a ve výroku V. o nákladech řízení o výkon rozhodnutí - zrušil a v tomto rozsahu věc vrátil soudu prvního stupně, jinak (výrokem II. svého rozhodnutí) usnesení soudu prvního stupně potvrdil.

Pravomocná rozhodnutí soudů obou stupňů napadla povinná podáním označeným jako dovolání (podání ze 3. prosince 2001 směřuje výslovně i proti rozhodnutí soudu prvního stupně), jímž namítá, že rozhodnutí soudů obou stupňů spočívají na nesprávném právním posouzení věci.

Oprávněný se k dovolání nevyjádřil.

Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů (odvoláním napadené usnesení soudu prvního stupně bylo vydáno dne 13. října 2000), je Nejvyšší soud povinen projednat i dovolání v této věci a rozhodnout o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do dne 31. prosince 2000 (dále též jen „o. s. ř.“).

Jestliže dovolání směřovalo i proti usnesení soudu prvního stupně, muselo být dovolací řízení v této části zastaveno. Z ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř., podle něhož je dovolání mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí odvolacího soudu, totiž vyplývá, že rozhodnutí soudu prvního stupně dovoláním úspěšně napadnout nelze. Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je podle ustanovení § 201 o. s. ř. odvolání, pokud to zákon nevylučuje; občanský soudní řád proto také neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání „dovolání“ proti rozhodnutí soudu prvního stupně. Tím, že povinná „dovolání“ směřuje přímo proti rozhodnutí soudu prvního stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Jelikož nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení, Nejvyšší soud řízení o „dovolání“ proti rozhodnutí soudu prvního stupně trpící touto vadou podle ustanovení § 104 odst. 1 věty první o. s. ř. zastavil (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 31. srpna 1999, sp. zn. 20 Cdo 1574/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 4, ročník 2000 pod poř. č. 45).

Dovolání - v části směřující proti usnesení odvolacího soudu - bylo podáno opožděně.

Projednáním dovolání a rozhodnutím o něm podle dosavadních právních předpisů ve smyslu části dvanácté, hlavy I, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb. se rozumí též posouzení včasnosti dovolání včetně vymezení běhu lhůty k jeho podání (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 19. dubna 2001, sp. zn. 29 Odo 196/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 2001, č. 10 pod poř. č. 70).

Dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu tudíž mohlo být podáno pouze ve lhůtě jednoho měsíce od právní moci rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 240 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2000), nikoli ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí odvolacího soudu (srov. § 240 odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném od 1. ledna 2001).

Jak se podává z obsahu spisu, bylo usnesení odvolacího soudu zástupci povinné doručeno 1. října 2001 (viz záznam o převzetí na č.l. 72 versa); protože oprávněnému bylo doručeno již 12. dubna 2001 (viz doručenka u č.l. 66 versa), nabylo dne 1. října 2001 právní moci. Z uvedeného pak vyplývá, že posledním dnem jednoměsíční lhůty k podání dovolání byl čtvrtek 1. listopadu 2001 (ustanovení § 57 odst. 2 o. s. ř.). Bylo-li dovolání podáno (poštovní přepravě – viz otisk razítka na obálce na č.l. 106) až dne 2. prosince 2001, stalo se tak zjevně po marném uplynutí zákonné lhůty.

Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu (ostatně vzhledem k nutnosti použití příslušných ustanovení občanského soudního řádu ve znění před novelou – viz výše – stejně nepřípustné) podle ustanovení § 243b odst. 4 a § 218 odst. 1 písm. a) o. s. ř. jako opožděné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn ustanovením § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty první (per analogiam) o. s. ř., neboť povinná, která podáním opožděného dovolání zavinila jeho odmítnutí, na náhradu těchto nákladů právo nemá a oprávněnému náklady dovolacího řízení (podle obsahu spisu) nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. května 2002

JUDr. Vladimír Mikušek, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru