Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 5157/2007Usnesení NS ze dne 12.08.2008

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.5157.2007.1
Dotčené předpisy

§ 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 218 odst. 5 písm. b) předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 5157/2007

USNESENÍ

Nejvyššísoud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Antonína Draštíka a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Petra Šabaty v exekuční věci oprávněného m. H. B., zastoupeného advokátem, proti povinnému D. P. a. s., zastoupenému advokátem, pro částku 2.169.348,- Kč, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 96 Nc 4771/2006, o dovolání povinného a jeho právního nástupce U. B. a. s., zastoupeného advokátem, proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 15. srpna 2007, č. j. 20 Co 237/2007-317, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Brně výše citovaným rozhodnutím zrušil usnesení ze dne 23. března 2007, č. j. 96 Nc 4771/2006-240, kterým městský soud připustil, aby do řízení ve věci exekuce nařízené usnesením tohoto soudu ze dne 20. září 2006, č. j. 96 Nc 4771/2006-14, na místo povinného D. P. a. s., vstoupil jako jeho nástupce U. B. a. s. Odvolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí soudu prvního stupně nebylo zákonné, neboť exekuce v posuzované věci skončila vymožením pohledávky spolu s náklady exekuce již dne 29. listopadu 2006. Exekuční řízení je nadto řízením návrhovým, kde stanovení okruhu účastníků je právem oprávněného; pokud by tedy v průběhu řízení bylo zjištěno, že povinnost plnění platně přešla na jiného povinného, měl by soud o této skutečnosti informovat oprávněného a poté postupovat podle jeho právních kroků.

Proti tomuto rozhodnutí podali povinný a jeho právní nástupce U. B., a. s., včas dovolání, jehož přípustnost opřeli o ustanovení § 238a odst. 1 písm. d) per analogiam o. s. ř. a § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání odůvodnili poukazem na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., tj. že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a napadené rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelé namítli, že soud dosud nerozhodl o návrhu povinného na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (ze 4. října 2006, který byl poté opakován dne 5. října 2006, 26. října 2006 a 15. listopadu 2006). Pokud povinný dlužnou částku soudnímu exekutorovi uhradil, šlo v podstatě o složení zálohy na náklady exekuce a jejím důvodem byla snaha o pokračování v podnikatelské činnosti povinného. Povinný má tak stále zájem na zastavení exekuce a vrácení poskytnutého plnění. Poté, co povinný podal k soudu návrh na zastavení exekuce, měl soud i bez návrhu rozhodnout o odložení exekuce podle § 266 odst. 2 o. s. ř. Návrh na zastavení exekuce byl podán včas a exekuce proto nemohla být ukončena podle § 51 písm. c) zákona č. 120/2001 Sb.; soud tak mohl a měl rozhodnout i o vstupu nového účastníka do řízení. Postupem odvolacího soudu byl porušen též čl. 36 Listiny základních práv a svobod a čl. 2 odst. 4 Ústavy. Dovolatelé navrhli, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.

Oprávněný se k dovolání vyjádřil tak, že je považuje za nepřípustné. Odvolací soud zrušil rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o vstupu právního nástupce povinného do řízení. Přípustnost dovolání nelze dovozovat podle žádného ustanovení o. s. ř. (v posuzovaném případě se nejedná o rozhodnutí potvrzující ani měnící, jak vyžaduje § 237 o. s. ř. a § 238a o. s. ř. a dovolání není přípustné ani podle § 239 o. s. ř.). Analogii, jejíhož použití se dovolatelé domáhají, přitom v otázkách přípustnosti dovolání použít nelze. Dovolání není přípustné též proto, že směřuje především proti důvodům rozhodnutí (§ 236 odst. 2 o. s. ř.). Ve vztahu k otázce právního nástupnictví dovolatelé v podstatě ani nic nenamítají. Dovolání není ani řádně odůvodněno, jak požaduje § 241a odst. 2 o. s. ř. Oprávněný navrhl, aby Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl, případně jej jako nedůvodné zamítl, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je správné.

Dovolání U. B., a. s., není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení upravují ustanovení § 237 až § 239 o. s. ř.

Přípustnost dovolání podle uvedených ustanovení je kategorií objektivní, jež se pojí s povahou napadeného rozhodnutí (dovolání proti rozhodnutí odvolacího soudu je nebo není přípustné jako takové, bez ohledu na osobu, která je podala). Posouzením „subjektivní“ přípustnosti dovolání, jež zkoumání přípustnosti z objektivního hlediska předchází, je oproti tomu řešena otázka, kdo je oprávněn dovolání podat. Podle ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. je takovou osobou účastník řízení, kterým je v exekučním řízení oprávněný a povinný. Jsou-li exekucí postiženy věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty patřící do společného jmění manželů, je účastníkem exekučního řízení, pokud jde o tyto věci, práva nebo jiné majetkové hodnoty, i manžel povinného (§ 36 odst. 1, 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen zákon č. 120/2001 Sb.).

V posuzovaném případě z obsahu spisu vyplývá, že dovolatel U. B., a. s., není účastníkem exekučního řízení vedeného u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 96 Nc 4771/2006. Nejvyšší soud proto bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.) jeho dovolání podle § 243b odst. 5 o. s. ř. a § 218 písm. b) o. s. ř. odmítl.

Dovolání povinného není přípustné.

Ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. přípustnost dovolání nezakládá již proto, že nejde o rozhodnutí ve věci samé, a přípustnost nelze opřít ani o ustanovení § 238, § 238a a § 239 odst. 1 o. s. ř., neboť o žádný z případů zde vyjmenovaných v posuzované věci nejde.

Ustanovení § 239 odst. 2 písm. b) o. s. ř. upravuje přípustnost dovolání proti usnesení, kterým odvolací soud potvrdil nebo změnil usnesení soudu prvního stupně, jímž bylo rozhodnuto o tom, kdo je procesním nástupcem účastníka, o zastavení řízení podle § 107 odst. 5, o vstupu do řízení na místo dosavadního účastníka (§ 107a), o přistoupení dalšího účastníka (§ 92 odst. 1) a o záměně účastníka (§ 92 odst. 2). Protože odvolací soud zrušil (bez dalšího) usnesení, jímž soud prvního stupně rozhodl podle § 107a odst. 2 o. s. ř. o vstupu U. B., a. s., do řízení na místo povinného, nejsou předpoklady přípustnosti dovolání splněny ani podle tohoto ustanovení. Napadené usnesení není možno pokládat ani z obsahového hlediska za rozhodnutí měnící, neboť věcný závěr o tom, kdo je procesním nástupcem povinného, odvolací soud, který měl exekuci za ukončenou, neučinil.

Lze uzavřít, že proti rozhodnutí, jímž odvolací soud (bez dalšího) zrušil usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o vstupu účastníka do řízení namísto povinného, není dovolání přípustné.

Nejvyšší soud proto bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Pouze pro úplnost tak lze dodat, že závěry obsažené v napadeném rozhodnutí odvolacího soudu jsou jinak správné a Nejvyšší soud se s nimi plně ztotožňuje (dovolatel ostatně správnost napadeného rozhodnutí v podstatě ani nenapadá, když obsahem jeho dovolání jsou téměř výhradně námitky, jejichž podstatou je tvrzení, že soud dosud nerozhodl o návrhu povinného na zastavení exekuce pro její nepřípustnost, ačkoliv tak k návrhu povinného měl učinit). Podle § 36 odst. 5 zákona č. 120/2001 Sb., prokáže-li se, že po zahájení exekučního řízení nastala právní skutečnost, s níž právní předpisy spojují převod nebo přechod práva oprávněného, o něž v exekučním řízení jde, do řízení namísto dosavadního oprávněného vstupuje jeho právní nástupce. Ten, kdo nastupuje do řízení namísto dosavadního oprávněného, musí přijmout stav řízení, jaký tu je v době jeho nástupu do řízení (obdobně ustanovení § 107a o. s. ř.). Citované ustanovení výslovně upravuje hmotněprávní vztahy na straně oprávněného; k návrhu na vstup do řízení je proto legitimován toliko oprávněný, povinný ani ten, kdo za řízení nabyl (podle tvrzené právní skutečnosti měl nabýt) právo nebo povinnost o níž v řízení jde, není k tomuto návrhu oprávněn; soud proto musí jejich případný návrh zamítnout (srov. Kasíková, M. a kol. Zákon o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád). Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2007, 101 s.; Bureš, J., Drápal, L., Krčmář, Z. a kol. Občanský soudní řád. Komentář. I. díl. 7. vydání. Praha: C. H. Beck, 2006, 493 s.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Oprávněnému (zastoupenému advokátem) přísluší náhrada za podmínky, že náklady vynaložil účelně (srov. § 142 odst. 1, větu první, o. s. ř.); o takové náklady však v daném případě nejde, jestliže vyjádření k dovolání, s nímž se pojí, se svým obsahem nedotýká otázky, jejíž posouzení bylo pro výsledek (dovolacího) řízení určující, neboť již z rozhodnutí odvolacího soudu vyplynulo, že exekuční řízení bylo již ukončeno a že není sebemenšího důvodu rozhodovat o procesním nástupci, a to dokonce k návrhu povinného. Této procesní situaci pak odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. srpna 2008

JUDr. Antonín Draštík, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru