Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 506/2012Usnesení NS ze dne 18.03.2013

HeslaExekuce
Vady řízení
Způsobilost k právním úkonům
Způsobilost procesní
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.506.2012.1
Dotčené předpisy

§ 20 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 506/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné GRATO spol. s r. o., se sídlem v Mariánských Lázních, Palackého 796/57A, identifikační číslo osoby 41033281, proti povinnému Ing. K. F., zastoupenému JUDr. Boženou Kopeckou, advokátkou se sídlem v Třebíči, Bráfova 52, pro 83 675,73 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Třebíči pod sp. zn. 9 EXE 1123/2010, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně – pobočky v Jihlavě ze dne 14. 11. 2011, č. j. 54 Co 969/2011-35, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud v Třebíči usnesením ze dne 8. 9. 2011, č. j. 9 EXE 1123/2010-29, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce, nařízené usnesením téhož soudu ze dne 13. 7. 2010, č. j. 9 EXE 1123/2010-10 (výrok I.), a současně zamítl návrh na odklad exekuce do pravomocného rozhodnutí opatrovnického soudu o omezení způsobilosti povinného k právním úkonům (výrok II.).

Krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Stejně jako soud prvního stupně dospěl k závěru, že důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), není dán. Rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 11. 1. 2011, č. j. 10 Nc 608/2010-79, který nabyl právní moci dne 1. 2. 2011, byl povinný omezen ve způsobilosti k právním úkonům tak, že není způsobilý činit právní úkony, jejichž hodnota přesahuje částku 4 000,- Kč, a dále disponovat s peněžní částkou přesahující 4 000,- Kč měsíčně. Pro exekuční řízení tato skutečnost znamená, že povinný musí být zastoupen. Tak tomu je od 15. 9. 2010 (od podání odvolání proti usnesení o nařízení exekuce), kdy povinný je zastoupen advokátem. Za nepodstatnou z hlediska správnosti vedení řízení považoval odvolací soud námitku, že povinný splňoval předpoklady pro omezení způsobilosti již v době, kdy činil právní úkony, jež jej zavazovaly k poskytnutí nyní vymáhaného plnění.

Povinný v dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Uvedl, že v době uzavírání smlouvy s původním věřitelem společností ŠkoFin s. r. o. již nebyl schopen rozpoznat následky tohoto právního úkonu, a proto je třeba tento úkon považovat za absolutně neplatný (odkázal přitom též na rozhodnutí 30 Cdo 2542/2008). Povinný v důsledku své choroby, kterou trpí nejméně od roku 1997, nemohl podat v zákonné lhůtě žalobu pro zmatečnost ani na obnovu řízení, a proto volil cestu zastavení exekuce (§ 268 odst. 1 písm. h/ o. s. ř.). Po uplynutí dvouměsíční prekluzívní lhůty k podání dovolání povinný ještě doplnil dovolání tak, že poukázal na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 747/2000, v němž Ústavní soud považoval za žádoucí, aby exekuční soud zkoumal platnost úkonu doručení podkladového rozhodnutí v případě, kdy nalézací soud rozhodl bez nařízení jednání, jediným úkonem povinného bylo převzetí písemnosti a soud jinak neměl indicie nasvědčující duševní poruše povinného. Současně připomněl, že Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 20 Cdo 1234/2009 uvedl, že ani pozdější nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 530/06 na tomto stanovisku nic nezměnil a že je stále považováno za platné. Navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu včetně usnesení soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (viz Část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II. Přechodná ustanovení, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“.

Dovolání není přípustné.

Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na zastavení exekuce, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. (srov. § 238a odst. 2 o. s. ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené, rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež bylo k 31. 12. 2012 zrušeno nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. 2. 2012, Pl ÚS 29/11, avšak podle nálezu IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. 3. 2012 zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. 12. 2012 i nadále použitelné), podle něhož rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatňovaným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Posouzením všech námitek v dovolání obsažených nelze dospět k závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam.

Námitky povinného, že v době uzavření smlouvy s právní předchůdkyní oprávněné (smlouvy o finančním pronájmu vozidla uzavřené 15. 6. 2001 se společností ŠkoFIN, s. r. o.), z níž vymáhaný závazek vznikl, nebyl v důsledku duševní choroby schopen rozpoznat následky tohoto právního úkonu, a jedná se tedy o úkon absolutně neplatný, byly uplatnitelné v nalézacím řízení, v exekučním řízení jsou však bez právního významu. Předně je třeba připomenout, že exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu (jímž je v projednávané věci usnesení ze dne 1. 3. 2005, č. j. 7 C 368/2004-42, jež nabylo právní moci 15. března 2005 a jímž Obvodní soud pro Prahu 5 schválil smír, který mezi sebou uzavřeli účastníci ŠkoFIN s. r. o. a Ing. K. F.), jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení uveřejněné pod číslem 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 21. července 2008, sp. zn. 20 Cdo 2273/2008, a ze dne 5. srpna 2008, sp. zn. 20 Cdo 4548/2007).

Nejvyšší soud již také v mnoha rozhodnutích vysvětlil, že okolnost, že soudní řízení, jež předcházelo vydání k výkonu (exekuci) navrženého rozhodnutí, bylo postiženo vadou (zmatečnostní nebo „jinou“ vadou podle § 241a odst. 2 písm. a/ o. s. ř.), nezakládá současně vadu řízení o výkon (exekuci) takového rozhodnutí (viz např. usnesení ze dne 25. května 2000, sp. zn. 20 Cdo 2475/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura číslo 11, ročníku 2000, pod číslem 123, usnesení ze dne 29. května 2002, sp. zn. 20 Cdo 970/2001, uveřejněné v témže časopise číslo 6, ročníku 2002, pod číslem 105). V usnesení ze dne 24. června 2008, sp. zn. 20 Cdo 3547/2006, Nejvyšší soud formuloval a vysvětlil závěr, že případné vady nalézacího řízení, byť by skutečně existovaly, se do exekučního řízení nepřenášejí a nepředstavují okolnosti rozhodné pro nařízení exekuce. Obdobně týž soud v usnesení ze dne 8. 8. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1558/2006, zdůraznil, že stěžejním principem exekučního řízení je zásada, podle níž věcná správnost vykonávaného rozhodnutí nemůže být jakkoli, tedy ani nepřímo prostřednictvím výtky vad nalézacího řízení, v řízení exekučním zpochybněna, jelikož opačný závěr by ve svém důsledku vedl k narušení právní jistoty osob vycházejících v dobré víře z věcné správnosti vykonávaného rozhodnutí. K nápravě vad nalézacího řízení mohou sloužit pouze zákonem stanovené procesní prostředky, nikoli námitky uplatňované v rámci exekuce.

Pokud jde konkrétně o případný nedostatek procesní způsobilosti účastníka, Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 23. listopadu 2006, sp. zn. 20 Cdo 543/2006, dovodil, že okolnost, zda v době nalézacího řízení byl povinný jako jeho účastník stižen duševní nebo jinou poruchou, pro kterou nemohl v řízení jednat, a zda mu tedy měl soud ustanovit opatrovníka, je v exekučním řízení pro posouzení vykonatelnosti titulu nerelevantní (viz též jeho usnesení ze dne 24. 9. 2010, sp. zn. 20 Cdo 3286/2008; usnesení ze dne 30. 3. 2011, sp. zn. 20 Cdo 1234/2009). Uvedená praxe Nejvyššího soudu je v souladu i se současnou judikaturou Ústavního soudu (k tomu srov. usnesení z 10. 11. 2006, sp. zn. IV. ÚS 530/06, příp. usnesení z 2. 10. 2012, sp. zn. III. ÚS 549/12, a z 31. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1026/12, v nichž zdůraznil, že „od 1. 1. 2001 je k dispozici jako procesní opravný prostředek žaloba pro zmatečnost“ a proto je odkaz na nález sp. zn. III. ÚS 747/2000 „třeba považovat za dnes již nikoli relevantní“).

Ze spisu se podává, že v době schválení soudního smíru (vykonávaného rozhodnutí) i v době zahájení exekučního řízení, tj. 13. 5. 2010, povinný měl plnou způsobilost k právním úkonům. Až rozsudkem Okresního soudu v Třebíči ze dne 11. 1. 2011, č. j. 10 Nc 608/2010-79, jenž nabyl právní moci 1. 2. 2011, došlo k omezení jeho způsobilosti k právním úkonům, jejichž hodnota přesahuje částku 4.000,- Kč. Toto rozhodnutí o omezení způsobilosti má konstitutivní účinky, jež se vážou k právní moci, a nepůsobí zpětně (viz též rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. října 1997, sp. zn. 2 Cdon 1541/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura sešit 3, ročník 1998, pod pořadovým číslem 26, případně usnesení ze dne 25. 4. 2012, sp. zn. 505/2012). Na způsobilost povinného být účastníkem dříve zahájeného exekučního řízení nemohlo mít jeho následné omezení ve způsobilosti k právním úkonům vliv.

Z obsahu dovolání je zřejmé, že povinný napadá jen potvrzující výrok o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce (dovolání proti rozhodnutí, jež se týká návrhu na odklad exekuce, není přípustné již ze zákona – srov. např. usnesení Nejvyššího soudu z 4. června 2009, sp. zn. 20 Cdo 4447/2008). Protože Nejvyšší soud neshledal dovolání povinného přípustným, bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) je odmítl (§ 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 zákona č. 120/2001 Sb.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 18. března 2013

JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru