Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 4897/2016Rozsudek NS ze dne 29.08.2017

HeslaŽaloba vylučovací (excindační)
Společné jmění manželů
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.4897.2016.1
Dotčené předpisy
§ 262a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 01.01.2014 do 30.06.2015|§ 143 odst. 1 písm. a) obč. zák. ve znění od 01.08.1998 do 31.12.2012|§ 143 odst. 1 písm.... více

přidejte vlastní popisek

20 Cdo 4897/2016

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Ivany Kudrnové a JUDr. Zbyňka Poledny v právní věci žalobkyně Ing. H. B., zastoupené Mgr. Martinem Elgerem, advokátem se sídlem v Praze 1, Vodičkova č. 699/30, proti žalovanému Státnímu fondu životního prostředí České republiky, se sídlem v Praze 4, Kaplanova č. 1931/1, identifikační číslo osoby 000 20 729, zastoupenému Mgr. Vojtěchem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 1, Karlovo náměstí č. 24, o vyloučení věcí z exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 25 C 88/2015, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2016, č. j. 28 Co 94/2016-128, takto:

I. Dovolání proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2016, č. j. 28 Co 94/2016-128, se odmítá v rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku, v níž bylo potvrzeno rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 o zamítnutí žaloby na vyloučení pozemku par. č. 143/181 a pozemku par. č. st. 531, jehož součástí je stavba – rodinný dům, vše zapsané pro obec J., katastrální území J. u P., u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha – západ, na listu vlastnictví č. 971, z exekuce vedené soudní exekutorkou JUDr. Dagmar Kuželovou, Exekutorský úřad Praha 4, pod sp. zn. 046 EX 1934/14, prodejem nemovitých věcí.

II. Ve zbylé dovoláním napadené části potvrzujícího výroku o zamítnutí žaloby na vyloučení pohledávky žalobkyně z exekuce vedené soudní exekutorkou JUDr. Dagmar Kuželovou, Exekutorský úřad Praha 4, pod sp. zn. 046 EX 1934/14, přikázáním pohledávky žalobkyně z účtů číslo 1003575015 a číslo 1003575023/3030 vedených u Air Bank, a. s., se sídlem v Praze 11, Hráského č. 2231/25, identifikační číslo osoby 29045371, se rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 5. 2016, č. j. 28 Co 94/2016-128, a v tomto rozsahu i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 11. 11. 2015, č. j. 25 C 88/2015-87, ruší a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Ve shora označené věci Obvodní soud pro Prahu 4 (dále „soud prvního stupně“) rozsudkem ze dne 11. 11. 2015, č. j. 25 C 88/2015-87, zamítl žalobu (výrok I), aby z exekuce vedené soudní exekutorkou JUDr. Dagmar Kuželovou, Exekutorský úřad Praha 4, pod sp. zn. 046 EX 1934/14, k uspokojení pohledávky oprávněného (žalovaného) Státního fondu životního prostředí České republiky, se sídlem v Praze 4, byl vyloučen pozemek par. č. 143/181 (dále též „zahrada“) a pozemek st. par. č. 531 (dále též „zastavěná plocha“), jehož součástí je stavba – rodinný dům, vše zapsané pro obec J., katastrální území J. u P., u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha - západ, na listu vlastnictví č. 971 (dále též „nemovité věci k. ú. J.“) a dále pohledávky žalobkyně z bankovních účtů číslo 1003575015/3030 (dále jen „spořicí účet“) a číslo 1003575023/3030 (dále jen „bežný účet“), vedených u Air Bank, a. s., se sídlem v Praze 11, Hráského č. 2231/25, identifikační číslo osoby 290045371(dále též „pohledávky z peněžních účtů“). Rozhodl o náhradě nákladů řízení náležejících žalovanému (výrok II).

Soud prvního stupně vyšel ze zjištění, že exekuce oprávněného (žalovaného) proti povinnému Ing. J. B (manželu žalobkyně) je mimo jiné vedena exekučním příkazem soudní exekutorky JUDr. Dagmar Kuželové, Exekutorský úřad Praha 4, ze dne 10. 9. 2014, č. j. 046 EX 1934/14-13, prodejem nemovitých věcí ve vlastnictví žalobkyně a exekučním příkazem ze dne 10. 9. 2014, č. j. 046 EX 1934/14-15, přikázáním pohledávky žalobkyně z účtů u peněžního ústavu, vedených u Air Bank, a. s., se sídlem v Praze 11. Exekuce byla nařízena podle vykonatelného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2008, č. j. 17 Co 429/2007-370, ve spojení s rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 30. 9. 2002, č. j. 42 C 31/2000-114 (dále též „exekuční titul“), k uspokojení pohledávky oprávněného ve výši 11 166 666,70 Kč s příslušenstvím. Pohledávka oprávněného vznikla v roce 1999, za trvání manželství (uzavřeno bylo dne 19. 7. 1975 a trvá dosud) povinného Ing. J. B. a žalobkyně, z titulu náhrady škody (dále též „deliktní závazek“) způsobené povinným zaměstnavateli - oprávněnému úmyslným porušením pracovní povinnosti při plnění pracovních úkolů dne 7. 6. 1996. Za toto jednání byl povinný před vydáním exekučního titulu pravomocně uznán vinným spácháním úmyslného trestného činu zneužití pravomoci veřejného činitele, a to rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 15. 3. 1999, sp. zn. 4 T 155/98, ve spojení s usnesením Městského soudu v Praze ze dne 21. 9. 1999, sp. zn. 9 To 305/99. Z notářského zápisu sepsaného notářkou JUDr. Alenou Procházkovou dne 1. 11. 2000, sp. zn. NZ 588/2000, N 824/2000, o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů a jeho vypořádání, vyplývá, že povinný s žalobkyní uzavřel smlouvu o zúžení společného jmění manželů (dále jen „Smlouva“) a vyloučili nemovitou věc - dům (objekt bydlení), stojící na st. parcele číslo 531, v katastrálním území J. u P., který nabyli do společného jmění v roce 1998. Dům podle smlouvy připadl do výlučného vlastnictví žalobkyně. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 6. 2001, č. j. 27 C 86/2001-18, který nabyl právní moci dne 14. 9. 2001, byl následně rozsah společného jmění manželů dále zúžen až na věci tvořící obvyklé vybavení domácnosti. Z výpisu z katastru nemovitostí vedeného u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha – západ, pro obec J., katastrální území J. u P. na listu vlastnictví č. 971 bylo zjištěno, že „zahrada“ a „zastavěná plocha“, jejíž součástí je dům, jsou evidovány ve výlučném vlastnictví žalobkyně, avšak dovodil, že byly nabyty za trvání manželství do jejich společného jmění manželů, když tvrzení žalobkyně o nabytí pozemků kupní smlouvou ze dne 15. 10. 1996 z peněz darovaných žalobkyni jejími rodiči prokázán nebyl. Z rámcové smlouvy č. 1003575 ze dne 29. 11. 2011 a z dodatku č. 1 ze dne 19. 2. 2013, vyplynulo, že mezi žalobkyní a Air Bank, a. s., byla uzavřena dohoda o zřízení a vedení běžného a spořicího účtu, které byly postiženy exekucí. Měl za prokázané, že k zúžení společného jmění manželů došlo až po vzniku závazku z titulu náhrady škody manžela žalobkyně vůči žalovanému, a proto nemohla být žaloba úspěšná. U vyloučení pohledávky z peněžních účtů založených a vedených ve prospěch žalobkyně, soud prvního stupně dovodil, že v exekuci je vymáhán závazek z náhrady škody a u těchto závazků zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, nenabízí druhému manželovi možnost důvodně tvrdit, že tento závazek nepatří do SJM. S ohledem na charakter vymáhaného závazku, nebylo podle soudu prvního stupně třeba řešit, zda se tak stalo se souhlasem žalobkyně, zda rozsah závazku přesahuje míru majetkových poměrů manželů a z jakých zdrojů se vytvořily úspory na peněžních účtech žalobkyně. Postup exekutora při volbě způsobu exekuce měl soud za správný.

Městský soud v Praze (dále „odvolací soud“) k odvolání žalobkyně rozsudkem ze dne 25. 5. 2016, č. j. 28 Co 94/2016-128, rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a rozhodl o náhradě nákladů odvolacího řízení. Zdůraznil, že vychází ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně o vzniku závazku povinného před uzavřením Smlouvy. Přisvědčil i jeho právnímu závěru opírajícímu se o judikaturu Nejvyššího soudu (srov. rozsudek ze dne 17. 2. 2010, sp. zn. 20 Cdo 432/2010, ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1389/2003), že zúžený rozsah společného jmění manželů po vzniku pohledávky věřitele nemůže ovlivnit právní vztahy vytvořené v době vzniku pohledávky, jestliže závazek vznikl za trvání manželství jednomu z manželů před uzavřením smlouvy nebo rozhodnutí soudu o zúžení zákonem stanoveného rozsahu společného jmění manželů, pak je toto zúžení rozsahu společného jmění vůči žalovanému neúčinné a žaloba na vyloučení tohoto majetku z výkonu rozhodnutí či exekuce nemůže být úspěšná. Neztotožnil se s argumentací žalobkyně, že pro deliktní závazky platí stejný výklad jako pro závazky smluvní a poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3905/2008, a ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2743/2011. Odvolací soud tak přisvědčil argumentaci soudu prvního stupně, že závazek z deliktní odpovědnosti manžela žalobkyně spadá vždy do společného jmění manželů.

Rozsudek odvolacího soudu toliko do výroku I napadla žalobkyně dovoláním, v němž k předpokladu přípustnosti vztahujícímu se k vedení exekuce přikázáním pohledávky z peněžních účtů žalobkyně uvedla, že napadené rozhodnutí v tomto směru závisí na vyřešení otázky, zda do společného jmění manželů patří každý závazek vzniklý protiprávním úkonem povinného, coby manžela žalobkyně (závazek z deliktní odpovědnosti), který vznikl za trvání manželství a za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále jen „obč. zák.“) a rozhodné úpravy ustanovení § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák. v době vzniku deliktního závazku, nebo zda může existovat takový závazek z deliktní odpovědnosti manžela vzniklý v této době, který do společného jmění nespadá, protože vznikl bez souhlasu či vědomí druhého manžela a přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, přičemž tato otázka je dovolacím soudem rozhodována rozdílně. I když odvolací soud odkázal na rozsudek Nejvyššího soudu dne 24. 10. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2743/2011, a na rozsudek téhož soudu ze dne 15. 11. 2011, č. j. 31 Cdo 3905/2008, ty dle dovolatelky dezinterpretoval, když neposuzoval, zda deliktní závazek povinného byl přiměřený majetkovým poměrům manželů (žalobkyně a povinného). Proti těmto rozhodnutím stojí rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 6. 11. 2003, sp. zn. 30 Cdo 1191/2002, který měl za chybný postup nižších soudů, že nepovažovaly závazek z deliktní odpovědnosti vzniklý jednomu z manželů za součást společného jmění, neboť převýšil mírů přiměřenou majetkovým poměrům manželů, neboť tyto další podmínky ustanovení § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák. nelze aplikovat na deliktní závazky, ale jen na závazky „převzaté jedním z manželů“. Toto řešení stěžejní právní otázky měla dovolatelka za nesprávné. Připomněla, že nesplnění dalších podmínek ve smyslu ustanovení § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák., které brání zařazení deliktního závazku povinného do společného jmění manželů, protože převýšil mnohonásobně jejich majetkové poměry a povinný mu dal vzniknout bez souhlasu žalobkyně, namítala před soudy obou stupňů. Vyslovila názor, že ustanovení § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák. vyznívá jednoznačně ve prospěch jejího právního názoru a že se použije i na závazek z deliktní odpovědnosti povinného. Z důvodu, že vymáhaný deliktní závazek povinného nespadá do společného jmění manželů, nelze vést exekuci na pohledávku z peněžního účtu žalobkyně, neboť ustanovení § 262a odst. 2 o. s. ř., ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 30. 6. 2015, umožňuje vést exekuci jen tehdy, jde-li o vydobytí dluhu, který patří do společného jmění manželů.

Předpoklad přípustnosti dovolání vztahující se k vedení exekuce prodejem nemovitých věcí v k. ú. J., spatřovala dovolatelka v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva, zda lze v exekučním řízení a v žalobě na vyloučení věcí z exekučního řízení vedené prodejem nemovitých věcí, provádět dokazování nad rámec § 335 odst. 1 o. s. ř., tj. zda lze otázku vlastnictví k nemovitým věcem v exekučním řízení prokazovat jinak než veřejnou listinou ve smyslu § 335 odst. 1 o. s. ř., přičemž při řešení této otázky se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněném pod č. 11/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, který vychází z nepřekročení této limitace. Rozsudek odvolacího soudu je proto zcela nesprávný a nepřezkoumatelný. Žalobkyně ve vztahu k exekuci postižení nemovitých věcí v k. ú. J. po celou dobu řízení namítala, že na věc procesně dopadá ust. § 335 odst. 1 o. s. ř. stanovující, že výkon rozhodnutí prodejem nemovité věci může být nařízen pouze tehdy, když oprávněný prokáže listinami vydanými či ověřenými státními orgány, popř. též veřejnými listinami notáře, že povinný je vlastníkem k prodeji navrhované nemovité věci. Dle údajů uvedených v katastru nemovitostí je výlučným vlastníkem nemovitých věcí pouze žalobkyně. Oprávněný, kterého tíží důkazní břemeno, neprokázal veřejnou listinou opak. Procesní předpis za této situace vylučuje vedení exekuce tímto způsobem. Za nesprávný měla právní názor soudu prvního stupně, že žalobkyně neunesla důkazní břemeno. K řešenému soud prvního stupně s poukazem na ustanovení § 66 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů – dále jen „e. ř.“, v rozsudku uvedl, že „toto ustanovení neznamená překážku, pro kterou by nemohl exekutor vydat exekuční příkaz o prodeji nemovitosti. Na vydaný exekuční příkaz o prodeji nemovité věci nelze nahlížet tak, že exekutor k prodeji nemovité věci přistoupil. Soud tuto námitku žalobkyně považoval za bezpředmětnou. Ve fázi nařízení exekuce soud, případně exekutor, nezjišťuje rozsah SJM, má však možnost lustrace osoby povinné, má-li informaci ze základních registrů, že povinný je ženatý a jeho manželka je vlastníkem nemovitých věcí, pak může důvodně předpokládat, že existuje SJM k předmětným postiženým nemovitostem. Lze odkázat na ust. § 144 obč. zák., není-li prokázán opak, má se za to, že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manželství tvoří SJM. Podle ustanovení § 42 e. ř. je exekutor oprávněn vést exekuci i na majetek, který však následně nemusí být exekucí reálně postižen. Exekutor je oprávněn vést exekuci na celý majetek patřící do SJM také tehdy, jde-li o vymáhání dluhu, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů. Teprve až po nařízení např. při projednání vylučovací žaloby se zjišťuje a prokazuje skutečný rozsah společného jmění. Proto nelze ničeho exekutorovi vyčítat, že vydal exekuční příkaz prodejem nemovité věci.“ Odvolací soud aproboval postup soudu prvního stupně a „připustil v exekučním řízení stejně i v žalobě o vyloučení věcí z exekuce nejen dokazování nad rámec veřejných listin obsahujících výroky o vlastnictví, ale dokonce vlastní právní posouzení otázky vlastnictví nad rámec těchto listin exekutorem a posléze i soudem“. Z těchto důvodů dovolatelka navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Žalovaný se k dovolání vyjádřil a navrhl dovolání zamítnout. S právními závěry obsaženými v dovolání nesouhlasil. Měl za to, že soudy obou stupňů správně zjistily skutkový stav a správně jej právně posoudily. S poukazem na rozsudky Nejvyššího soudu zmíněné dovolatelem dovodil, že dovolací soud v nich řešenou právní otázku posuzuje, když opakovaně dospěl k závěru, že závazek z deliktní odpovědnosti jednoho z manželů je součástí společného jmění manželů a ustanovení § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák. na tyto závazky aplikovat nelze. Patří-li deliktní závazek povinného do společného jmění manželů, lze vést výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky manžela povinného z účtu u peněžního ústavu podle § 262a odst. 2 o. s. ř. ve znění od 1. 1. 2014 do 30. 6. 2015. Žalovaný důvodnost dovolání neshledal ani ve věci právního posouzení procesní otázky, zda lze v exekučním řízení a v žalobě na vyloučení věci otázku vlastnictví nemovité věci prokazovat jinak než veřejnou listinou. S poukazem na dikci dotčených ustanovení, vyslovil názor, že nic nebrání tomu, aby soudy v řízení o vylučovací žalobě provedly ohledně prokázání vlastnického práva k nemovitým věcem i jiné důkazy, než jen důkaz veřejnou listinou – výpisem v katastru nemovitostí. Rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, na které odkazuje žalobkyně, spornou otázku neřeší. Žalovaný je přesvědčen o tom, že provedením jiných důkazů v řízení o vylučovací žalobě nebylo porušeno žádné procesní právo a nedošlo k překročení rozsahu dokazování limitovaného ustanovením § 335 odst. 1 o. s. ř.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. článek II, bod 1. přechodných ustanovení zákona č. 139/2015 Sb., a článek II., bod 1. přechodných ustanovení zákona č. 164/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony – dále jen „o. s. ř.“). Dovodil, že pokud žalobkyně dovoláním napadla pravomocný rozsudek odvolacího soudu v rozsahu, v němž směřuje proti té části prvního výroku, v níž bylo potvrzeno rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 4 o zamítnutí žaloby na vyloučení pozemku par. č. 143/181 a pozemku par. č. st. 531, jehož součástí je stavba – rodinný dům, vše zapsané pro obec J., katastrální území J. u P., u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště Praha – západ, na listu vlastnictví č. 971, z exekuce vedené soudní exekutorkou JUDr. Dagmar Kuželovou, Exekutorský úřad Praha 4, pod sp. zn. 046 EX 1934/14, prodejem nemovitých věcí a přípustnost dovolání (§ 237 o. s. ř.) spatřovala v odchýlení odvolacího soudu od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu vyjádřené v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2001, sp. zn. 21 Cdo 123/2001, uveřejněném pod č. 11/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek při řešení právní otázky, zda lze v exekučním řízení vedeném prodejem nemovitých věcí a v žalobě na vyloučení věcí z exekuce prodejem nemovitých věcí provádět dokazování nad rámec § 335 odst. 1 o. s. ř., tj. zda lze otázku vlastnictví k nemovitým věcem prokazovat jinak než veřejnou listinou ve smyslu § 335 odst. 1 o. s. ř., dovolání přípustné není. Jednak proto, že toto rozhodnutí se v databázi seznamu judikatury dovolacího soudu nenachází a dále, že zmíněné právní otázce se Nejvyšší soud věnoval v usnesení ze dne 29. 4. 2009, sp. zn. 20 Cdo 1566/2007, a dovodil, že pro účely nařízení exekuce prodejem nemovité věci povinného se jeho vlastnictví prokazuje (osvědčuje) výpisem z katastru nemovitostí nebo jinou kvalifikovanou listinou ve smyslu ust. § 335 odst. 1 o. s. ř., avšak z jeho obsahu je evidentní, že toto rozhodnutí na problematiku excindačních žalob vůbec nedopadá.

Formulovaná právní otázka totiž pro věcné posouzení důvodnosti excindační žaloby podstatná není (aplikace § 335 odst. 1 o. s.ř. přichází do úvahy ve fázi nařízení exekuce či výkonu rozhodnutí prodejem nemovitých věcí). Podle ustanovení § 267 odst. 1 o. s. ř. bylo pro posouzení relevantnosti tvrzení žalobkyně, že je výlučnou vlastnicí „zahrady“ a „zastavěné plochy“ v k. ú. J. u P., které nabyla za trvání manželství, údajně z peněžních prostředků, jež získala darem od rodičů (k tomu srovnej rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1578/2003, uveřejněný pod číslem 39/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), tj. práva k majetku, který nepřipouští výkon rozhodnutí, vyvrácení právní domněnky obsažené v ustanovení § 144 obč. zák., že pokud není prokázán opak, má se za to, že majetek nabytý a závazky vzniklé ze trvání manželství tvoří společné jmění manželů. Bylo vskutku na žalobkyni, aby tvrdila a prokázala, že tomu při nabytí „zahrady“ a „zastavěné plochy“ tak není. Protože právní úprava ustanovení § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák. vyjímá za společného jmění manželů majetek nabytý jedním z manželů darem (z jejich výlučných prostředků), pak žalobkyně by ve smyslu tohoto ustanovení musela prokázat existenci daru, aby byla vyvrácena zákonná domněnka uvedená v ustanovení § 144 obč. zák. Pokud žalobkyně v tomto směru neusnesla břemeno tvrzení i břemeno důkazní (což nastalo, protože se upjala pouze na důkaz veřejnou listinou – výpisem z katastru nemovitostí), pak žalovaný nebyl z procesního hlediska povinen tvrdit a prokazovat opak, jak se nesprávně dovolateka domnívá. Postup soudu byl tak v souladu s dosavadní praxí dovolacího soudu, opírající se o jeho usnesení ze dne 3. 2. 2011, sp. zn. 22 Cdo 2228/2009, a usnesení ze dne 21. 2. 2012, sp. zn. 20 Cdo 4514/2010. Dovolací soud nemá ani důvod se od této rozhodovací praxe jakkoliv odchýlit.

Nejvyšší soud proto z výše uvedených důvodů dovolání žalobkyně v rozsahu specifikovaném v odstavci I. výroku podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu v části potvrzujícího výroku o zamítnutí žaloby na vyloučení pohledávky žalobkyně z exekuce vedené soudní exekutorkou JUDr. Dagmar Kuželovou, Exekutorský úřad Praha 4, pod sp. zn. 046 EX 1934/14, přikázáním pohledávky žalobkyně z peněžních účtů číslo 1003575015 a číslo 1003575023/3030 vedených u Air Bank, a. s., se sídlem v Praze 11, Hráského č. 2231/25, identifikační číslo osoby 29045371, je přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání je i opodstatněné.

Podle ustanovení § 242 odst. 3 věty druhé o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Takové vady však dovolací soud nezjistil.

V posuzované věci bylo soudní řízení zahájeno dne 5. 3. 2015, za účinnosti občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 30. 6. 2015 (srov. článek II, bod 1. přechodných ustanovení zákona č. 139/2015 Sb., a článek II., bod 1. přechodných ustanovení zákona č. 164/2015 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Podle ustanovení § 267 odst. 1 o. s. ř. právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, lze uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí v řízení podle třetí části tohoto zákona.

Podle ustanovení § 262a odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 30. 6. 2015 výkon rozhodnutí srážkami ze mzdy nebo jiného příjmu manžela povinného, přikázáním pohledávky manžela povinného z účtu u peněžního ústavu, přikázáním jiné peněžité pohledávky manžela povinného nebo postižením jiných majetkových práv manžela povinného lze nařídit tehdy, jde-li o vydobytí dluhu, který patří do společného jmění manželů. Ustanovení hlavy druhé a třetí se použije přiměřeně.

Podle ustanovení § 143 odst. 1 písm. a) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 8. 1998 do 31. 12. 2012, dále jen „obč. zák.“, společné jmění manželů tvoří majetek nabytý některým z manželů nebo jimi oběma společně za trvání manželství, s výjimkou majetku získaného dědictvím nebo darem, majetku nabytého jedním z manželů za majetek náležející do výlučného vlastnictví tohoto manžela, jakož i věcí, které podle své povahy slouží osobní potřebě jen jednoho z manželů, a věcí vydaných v rámci předpisů o restituci majetku jednoho z manželů, který měl vydanou věc ve vlastnictví před uzavřením manželství a nebo, jemuž byla věc vydána jako právnímu nástupci původního vlastníka.

Podle ustanovení § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák. společné jmění manželů tvoří závazky, které některému z manželů nebo oběma manželům společně vznikly za trvání manželství, s výjimkou závazků týkajících se majetku, který náleží výhradně jednomu z nich, a závazků, jejichž rozsah přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů, které převzal jeden z nich bez souhlasu druhého.

Podle § 144 obč. zák. platí, že pokud není prokázán opak, má se za to, že majetek nabytý a závazky vzniklé za trvání manželství tvoří společné jmění manželů.

Podle § 3028 odst. 1 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále jen „o. z.“ se tímto zákonem řídí práva a povinnosti vzniklé ode dne nabytí jeho účinnosti.

Podle § 3028 odst. 2 o. z. není-li dále stanoveno jinak, řídí se ustanoveními tohoto zákona i právní poměry týkající se práv osobních, rodinných a věcných; jejich vznik, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se však posuzují podle dosavadních právních předpisů.

Podle § 3028 odst. 3 o. z. není-li dále stanoveno jinak, řídí se jiné právní poměry vzniklé přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, jakož i práva a povinnosti z nich vzniklé, včetně práv a povinností z porušení smluv uzavřených přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, dosavadními právními předpisy. To nebrání ujednání stran, že se tato jejich práva a povinnosti budou řídit tímto zákonem ode dne nabytí jeho účinnosti.

V projednávané věci je posuzována excindační (vylučovací) žaloba na vyloučení pohledávky žalobkyně z bankovního účtu číslo 1003575015/3030 (dále jen „spořicí účet“) a číslo 1003575023/3030 (dále jen „běžný účet“), vedených u Air Bank, a. s., se sídlem v Praze 11, Hráského č. 2231/25, identifikační číslo osoby 29045371(dále též „pohledávky z peněžních účtů“)“ s tvrzením, že byl exekucí postižen takto výlučný majetek žalobkyně (manželkou povinného byly založeny u peněžního ústavu v roce 2011, v době, kdy již bylo společné jmění manželů zúženo rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 27. 6. 2001, č. j. 27 C 86/2001-18), k vydobytí dluhu, který nepatří do společného jmění manželů, protože v exekuci vymáhaný deliktní závazek (z titulu náhrady škody stanové v exekučním titulu částkou 11 166 666,70 Kč s příslušenstvím) povinného vznikl bez souhlasu a vědomí žalobkyně a přesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů.

Soudy obou stupňů se s tímto tvrzením nevypořádaly, protože měly pro posouzení právní otázky, zda exekuce postihuje výlučný majetek žalobkyně, za právně významné, že deliktní závazek manžela žalobkyně, vzniklý za trvání SJM, vždy spadá do SJM a není potřeba zkoumat naplnění výjimek upravených v ustanovení § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák.

Odvolacím soudem poukaz na jím užitou judikaturu Nejvyššího soudu je nepřípadný, když ani rozsudek ze dne 15. 11. 2011, sp. zn. 31Cdo 3905/2008, či ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2743/2011, na řešenou právní otázku nedopadá.

Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1722/2016, a dále v usnesení ze dne 24. 10. 2013, sp. zn. 23 Cdo 2743/2011, uvedl, že součástí společného jmění manželů jsou i povinnosti (závazky), které mají původ v protiprávním úkonu nebo jiné právní skutečnosti, z nichž by měl plnit svému věřiteli nebo jiné oprávněné osobě manžel, avšak pouze v případě, že předmětný závazek splňuje další podmínky vyžadované ustanovením § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák. Dovolací soud neshledal důvod k tomu, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

V projednávané věci je totiž podstatné, že vymáhaný dluh vznikl v roce 1999, když tento skutkový závěr nebyl v odvolacím řízení žádným z účastníků zpochybněn a pro dovolací soud je závazný, t. j. ještě za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb. Podle přechodných ustanovení nového občanského zákoníku (§ 3028 odst. 3 o. z.) se vznik dluhu včetně práv a povinností z něho vyplývajících řídí dosavadními právními předpisy, jimiž se řídí i vypořádání zaniklého SJM (§ 3028 odst. 2 o. z.). Tímto předpisem je zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 8. 1998 do 31. 12. 2012.

Za této situace je proto třeba přisvědčit námitce dovolatelky, že vznikl-li předmětný závazek jako následek trestné činnosti povinného za trvání manželství, není možné bez dalšího uzavřít, že takovýto deliktní závazek jednoho z manželů je vždy součástí společného jmění manželů, neboť je třeba zkoumat, zda rozsah deliktního závazku nepřesahuje míru přiměřenou majetkovým poměrům manželů podle ustanovení § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák., a teprve na základě takto zjištěných skutečností rozhodnout, zda předmětný závazek náleží do společného jmění manželů nebo zda se jedná o výlučný závazek toho z manželů, který vznik závazku zapříčinil.

Ze shora uvedeného však vyplývá, že odvolací soud se nedostatečně zabýval otázkou, zda v exekuci vymáhaná pohledávka je součástí společného jmění dovolatelky a povinného z pohledu splnění podmínek uvedených v ustanovení § 143 odst. 1 písm. b) obč. zák., jeho právní posouzení je tak (zatím) neúplné a tudíž i nesprávné (§ 241a odst. 1 o. s. ř.).

Nejvyšší soud proto postupoval podle § 243e odst. 1 o. s. ř. a rozsudek odvolacího soudu v části potvrzujícího výroku o zamítnutí žaloby na vyloučení pohledávky žalobkyně z exekuce přikázáním pohledávky žalobkyně z uvedených účtů zrušil. Protože důvody, pro které byl zrušen rozsudek odvolacího soudu, platí i pro rozsudek soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil v tomto rozsahu i rozsudek soudu prvního stupně a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný (§ 243g odst. 1, § 226 o. s. ř.); v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud prvního stupně nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 o. s. ř.).

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 29. 8. 2017

JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru