Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 4896/2007Usnesení NS ze dne 25.06.2008

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.4896.2007.1
Dotčené předpisy

§ 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 4896/2007

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy

senátu JUDr. Antonína Draštíka a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci již zletilé P. D., dcery matky P. D., zastoupené advokátem, a otce O. D., zastoupeného advokátem, o výkon rozhodnutí o úpravě styku otce s nezletilou, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 14 P 570/2000, o dovolání matky proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 13. února 2007, č. j. 23 Co 235/2006-362, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích v záhlaví citovaným rozhodnutím potvrdil usnesení ze dne 6. března 2006, č. j. 14 P 570/2000-310, kterým okresní soud nařídil podle rozsudku tohoto soudu ze dne 30. června 2004, č. j. 14 P 570/2000-183, ve spojení s rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 23. února 2005, č. j. 23 Co 461/2004-216, výkon rozhodnutí uložením pokuty ve výši 5 000,- Kč; současně rozhodl, že matka je povinna nahradit otci náklady odvolacího řízení. Odvolací soud se ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že v posuzované věci jsou dány všechny předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí podle § 272 a násl. o. s. ř., když nebylo splněno, co ukládá vykonatelné rozhodnutí, a před rozhodnutím o nařízení výkonu rozhodnutí byla matka opakovaně (bezvýsledně) ústně do protokolu (při soudních jednáních dne 14. listopadu 2005 a 17. února 2006) vyzvána k dobrovolnému splnění povinností. Námitka, že rozhodnutí je nevykonatelné, neboť ke styku otce s nezletilou nemůže docházet pro kolizi se školním vyučováním nezletilé, je nedůvodná.

Proti tomuto rozhodnutí odvolacího soudu podala matka dovolání (a to proti všem jeho výrokům), jehož přípustnost opřela o ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. Dovolání odůvodnila poukazem na ustanovení § 241a odst. 2 písm. a) a b) o. s. ř., s tím, že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci a rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Dovolatelka namítla, že v posuzované věci podkladové rozhodnutí, jehož výrok zní „otec je oprávněn stýkat se s nezletilou P. v každém kalendářním týdnu ve čtvrtek v době od 14,45 hod do 15,45 hod v pracovišti Pedagogicko-psychologické poradny v P.“ není vykonatelné, neboť jí nestanoví žádnou povinnost. Jediný subjekt, kterému rozhodnutí ukládá povinnost, je ve skutečnosti Pedagogicko-psychologická poradna, která ovšem v posuzované věci nebyla účastníkem řízení. Soudy se dále nezabývaly skutečností, že schůzky nezletilé s otcem nemohly být v soudem stanovených termínech realizovány z objektivních důvodů, a to pro jejich kolizi se školním vyučováním nezletilé. Není přitom povinností dovolatelky dohodnout se s otcem nezletilé o jiném termínu těchto schůzek, ani iniciovat změnu původního rozhodnutí o úpravě styku (sám otec změnu rozhodnutí neinicioval). Otec nezletilé i soud byly o důvodu, proč se schůzky s nezletilou nekonají, informováni (tato skutečnost vyplývá z odvolání podaného k soudu dne 30. března 2006). Konečně dovolatelka namítla, že podle ustanovení § 272 odst. 2 o. s. ř., je soud před nařízením výkonu rozhodnutí povinen toho, kdo se odmítá podrobit soudnímu rozhodnutí, vyzvat k dobrovolnému splnění jeho povinností, a to písemně nebo ústně do protokolu. V této výzvě jej upozorní též na následky nesplnění povinností. Tomu ovšem neodpovídá postup soudu, zvolený v posuzovaném případě, kdy soud v průběhu jednání toliko konstatoval (připomenul), kde se výzva ve spise nachází. Dovolatelka navrhla, aby Nejvyšší soud zrušil napadené rozhodnutí odvolacího soudu jakož i jemu předcházející rozhodnutí soudu prvního stupně a věc vrátil tomuto soudu k novému řízení.

Otec se k dovolání matky nevyjádřil.

Dovolání matky není přípustné.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jež podle § 238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, kterému nepředcházelo kasační rozhodnutí předvídané ustanovením § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř., přípustné jen tehdy, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Dovolatelka argumenty ve prospěch závěru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam dovolacímu soudu nepřednesla, a ani hodnocením argumentů vznesených v dovolání k takovému závěru dospět nelze. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů, a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.

Namítla-li dovolatelka, že exekuční titul v posuzované věci není vykonatelný, protože jí neukládá žádnou povinnost, Nejvyšší soud připomíná, že zásady materiální vykonatelnosti exekučního titulu podle § 261a o. s. ř. se na výkon rozhodnutí o výchově nezletilých dětí použijí pouze omezeně (§ 272 odst. 1 o. s. ř.). O účastnících vykonávacího řízení platí ustanovení § 94 odst. 1, věta první, o. s. ř. (§ 272 odst. 1 o. s. ř.), z něhož vyplývá, že pasivně legitimovaným je – jakožto „ten, o jehož povinnostech má být v řízení jednáno“ – kdokoli, kdo fakticky brání tomu, aby právní poměry podle rozhodnutí o styku s nezletilým dítětem byly realizovány. Stejný závěr vyplývá i z výslovného znění ustanovení § 273 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Výjimkou je jen rozhodnutí o navrácení dítěte, z něhož je pasivně legitimován pouze ten, komu bylo rozhodnutím uloženo dítě navrátit; o tento případ však v souzené věci nejde (srov. Kůrka, V., Drápal, L. Výkon rozhodnutí v soudním řízení. Linde Praha 2004, str. 731-732, 738-739). Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 29. ledna 2008, sp. zn. 20 Cdo 3012/2006.

Námitky dovolatelky, že v posuzovaném případě nebyl styk nezletilé s otcem objektivně možný (nezletilá měla v době schůzek školní vyučování) a výzva soudu před nařízením výkonu rozhodnutí, aby matka splnila své povinnosti dobrovolně, nebyla dostatečná (soud v průběhu jednání toliko konstatoval její obsah), jsou podřaditelné pod dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., tj., že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (takovou vadou je i případ, kdy soud v rozporu s ustanovením § 120 o. s. ř. nezjišťoval okolnosti rozhodné pro posouzení věci; soud se jimi nezabýval, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly nabídnuty důkazy). Takové námitky ovšem nejsou samy o sobě způsobilé založit přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř., neboť ve smyslu § 242 odst. 3 o. s. ř. dovolací soud přihlédne k vadě podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. jen tehdy, je-li dovolání přípustné; o takový případ se však v posuzované věci nejedná.

Proti výroku o nákladech řízení není dovolání přípustné. Podle ustanovení § 238, § 238a a § 239 o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že usnesení o nákladech řízení v jejich taxativních výčtech uvedeno není. Přípustnost dovolání nelze opřít ani o ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř., neboť usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2740/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2005, pod poř. č. 70, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2003, pod č. 4).

Protože dovolání není přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o. s. ř.), podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení odpovídá tomu, že žádnému z účastníků, kromě neúspěšné dovolatelky, náklady v tomto stádiu řízení nevznikly (§ 243b odst. 5, věta první, § 224 odst. 1, § 146 odst. 3 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. června 2008

JUDr. Antonín Draštík, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru