Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 467/2020Usnesení NS ze dne 29.07.2020

HeslaZastavení exekuce
Pracovněprávní vztahy
Směnky
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.467.2020.1
Dotčené předpisy

§ 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 467/2020-60

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné ACT company s. r. o., se sídlem v Plzni - Vnitřním Městě, Bezručova 151/5, identifikační číslo osoby 25213628, zastoupené Mgr. Šimonem Baliharem, advokátem se sídlem v Plzni, Žižkova 1737/52, proti povinné B. L., narozené XY, bytem XY, pro 193 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 79 EXE 4657/2014, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. října 2019, č. j. 20 Co 147/2019-45, takto:

Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. října 2019, č. j. 20 Co 147/2019-45, se zrušuje a věc se vrací krajskému soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

1/ Ve shora označené věci Městský soud v Brně (dále „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 6. 2. 2019, č. j. 79 EXE 4657/2014-30, zamítl návrh povinné na zastavení exekuce vedené u soudní exekutorky JUDr. Venduly Flajšhansové, Exekutorský úřad Plzeň-sever, pod sp. zn. 121 EX 6700/14. Exekučním titulem ve prospěch oprávněné společnosti je směnečný platební rozkaz Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 4. 2014, č. j. 49 Cm 92/2014-13 (dále „směnečný platební rozkaz“), kterým byla povinné - žalované (coby zaměstnankyni oprávněné společnosti) uložena povinnost zaplatit oprávněné - žalobkyni částku v celkové výši 193 000 Kč s příslušenstvím z titulu náhrady škody způsobené zaměstnancem zaměstnavateli. Jelikož byl povinné směnečný platební rozkaz doručen dne 26. 6. 2014 (tj. lhůta pro podání včasných námitek skončila dne 13. 6. 2014), námitky povinné, podané až dne 16. 6. 2014, soud prvního stupně pro opožděnost odmítl. Exekuční řízení je za tohoto stavu vedeno „na základě pravomocného a vykonatelného exekučního titulu“, neboť „neexistují žádné nové skutečnosti a okolnosti, které by nebyly vzaty v úvahu při vydání směnečného platebního rozkazu a které by mohly podmínky pro jeho vydání zpochybnit“. Soud prvního stupně doplnil, že k nápravě vad nalézacího řízení nemohou sloužit námitky uplatněné v rámci exekuce.

2/ Krajský soud v Brně (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 22. října 2019, č. j. 20 Co 147/2019-45, k odvolání povinné usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že exekuci zcela zastavuje (výrok I.); rozhodl dále o náhradě nákladů exekuce (výroky II. a III.). V odůvodnění uvedl, že „směnka, resp. směnečná smlouva“, kterou je zajištěna pohledávka z pracovněprávního vztahu spočívající v náhradě škody zaměstnance vůči zaměstnavateli, odporuje základním zásadám pracovněprávních předpisů (zejména zásadě „zvláštní zákonné ochrany postavení zaměstnance“), z čehož dovodil, že předmětná směnka „nemůže obstát“, byla-li vydána v rozporu s předpisy pracovního práva, u něhož je převažující funkcí ochrana „slabší strany pracovního vztahu, tj. zaměstnance“. Exekuce vedená „na základě exekučního titulu, který v konečném důsledku vůbec neměl být vydán a nemá oporu v zákoně“, je proto nepřípustná (§ 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů - dále „o. s. ř.“), a to nejen s přihlédnutím k okolnostem případu, ale rovněž k rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 2. 9. 2015, č. j. 46 Cm 86/2014-102, v němž soud dovodil, že totožná směnka mezi týmiž subjekty zajišťující pracovněprávní nárok – domnělé manko – „je obcházením zákona“. Odvolací soud k širším souvislostem věci podotkl, že povinná v době podpisu směnky pracovala pro oprávněnou společnost jako servírka, bylo jí „pouhých 25 let“, neměla „podepsanou hmotnou odpovědnost“ a manko popřela, resp. popírá.

3/ Proti usnesení odvolacího soudu podala oprávněná dovolání, jehož přípustnost vymezila s odkazem na § 237 o. s. ř. tak, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného práva, při jejichž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a současně otázky procesního práva doposud dovolacím soudem neřešené, zda je ve smyslu § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. jiným důvodem, pro který nelze rozhodnutí vykonat, postup nalézacího soudu, spočívající v tom, že byl vydán pravomocný a vykonatelný směnečný platební rozkaz, proti kterému povinná včas neuplatnila kauzální námitky. Závěr odvolacího soudu ohledně „nezákonnosti exekučního titulu“ je v otázce rozlišování směnečné smlouvy a směnky, která jediná je a může být ve věci, o níž odvolací soud rozhodoval, exekučním titulem (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. února 2014, sp. zn. 29 Cdo 1363/2011, uveřejněný pod číslem 112/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. dubna 2011, sp. zn. 29 Cdo 1464/2009) a dále v otázce platnosti směnky při případné neplatnosti směnečné smlouvy (s odkazem na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2017, sp. zn. 21 Cdo 4659/2016, uveřejněný pod číslem 140/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Odvolací soud hodnotil platnost směnky, ačkoli taková otázka neměla být předmětem exekučního řízení, přičemž směnku bez provedení dokazování („v teoretické rovině“) označil za tzv. směnku zajišťovací. K oznámené otázce procesního práva dovolatelka zdůraznila, že v nalézacím řízení byl zachován řádný procesní postup a povinné tedy nic nebránilo, aby uplatnila kauzální námitky proti směnečnému platebnímu rozkazu. Zpochybnit exekuční titul pro jeho rozpor s hmotným právem lze jen výjimečně (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. dubna 2005, sp. zn. 20 Cdo 30/2005), a proto „tím spíše nemůže představovat důvod nepřípustnosti“ exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. exekuční titul „nesporně platný“ v důsledku toho, že povinná „vlastní vinou včas nevyužila nástrojů právem jí svěřených, ačkoliv v jiném řízení v obdobné procesní situaci a v téže době je včas využít dokázala“. Dovolatelka na základě vylíčené argumentace navrhla, aby odvolací soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že potvrdí předcházející usnesení soudu prvního stupně.

4/ Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) o dovolání oprávněné rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou účastnicí exekučního řízení (viz § 36 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů

- dále jen „ex. řád“) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání je v otázce možnosti uplatnění kauzálních námitek proti směnečnému platebnímu rozkazu až ve vykonávacím (v exekučním) řízení přípustné (§ 237 o. s. ř.), zároveň je i opodstatněné.

5/ Podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. výkon rozhodnutí je nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat.

7/ Podle § 52 odst. 1 ex. řádu nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.

8/ Nejvyšší soud ve své ustálené rozhodovací praxi vysvětlil, že důvody zastavení výkonu rozhodnutí vymezuje ustanovení § 268 odst. 1 o. s. ř., které platí i pro řízení exekuční (§ 52 odst. 1 ex. řádu); pod písmeny a) až g) zařazuje zmíněné ustanovení s relativně neurčitou hypotézou důvody podmíněně konkrétní, pod písmenem h) je důvod formulován všeobecně a jeho účelem je umožnit, aby výkon rozhodnutí byl zastaven i v jiných závažných případech, jež pro jejich možnou rozmanitost nelze s úplností předjímat. Pravidlem výkladu normy s relativně neurčitou hypotézou je požadavek vymezit z předem nestanovené množiny skutečností (kupř. demonstrativním výčtem nebo stanovením obecných kritérií) ty, jejichž pomocí lze obsah hypotézy normy určit; přitom výklad normy, kterou v konkrétní věci podal soud (a tím i jeho právní posouzení věci), je možné mít za nesprávný jen tehdy, lze-li učinit spolehlivý závěr, že to určení hypotézy, k němuž dospěl, z objektivních hledisek (logických nebo věcných) nemůže obstát (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2013, sp. zn. 20 Cdo 1394/2012).

9/ Nauka i soudní praxe jsou jednotné potud, že důvody, pro které je namístě výkon rozhodnutí (exekuci) prohlásit za nepřípustný (nepřípustnou), se typicky spojují s vadami exekučního titulu (pokud nezpůsobují jeho /materiální/ nevykonatelnost, jež zakládá důvod zastavení výkonu (exekuce) podle § 268 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.), s pochybeními při nařízení výkonu rozhodnutí (exekuce), s rušivými okolnostmi při provádění výkonu rozhodnutí (exekuce), případně se specifickým jednáním povinného. Z povahy věci (včetně logického požadavku srovnatelnosti jednotlivých důvodů zastavení exekuce) musí jít o takové okolnosti, pro které další provádění exekuce je způsobilé založit kolizi s procesními zásadami (byť mohou mít podklad v právu hmotném), na nichž je výkon rozhodnutí resp. exekuce (jakožto procesní institut) vybudován, anebo je protichůdné účelu, který se jím sleduje (§ 261 o. s. ř.), totiž zajistit splnění povinnosti vyplývající z vykonávaného (exekučního) titulu. V případech prohlášení nepřípustnosti výkonu rozhodnutí (exekuce) musí jít o okolnosti, které se v uvedených směrech vyznačují odpovídající relevancí, resp. působí intenzívně a v podstatné míře; přirozeným smyslem výkonu totiž je, aby byl proveden, nikoli zastaven. Tomu odpovídá i míra ochrany, jež je poskytována povinnému, a která je (osobně) limitována též tím, že dobrovolně nesplnil to, co mu bylo autoritativním výrokem uloženo (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. září 2000, sp. zn. 20 Cdo 1508/98).

10/ Ve vztahu k problematice zajištění pohledávky zaměstnavatele vůči zaměstnanci směnkou Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zdůraznil, že tímto způsobem uvedenou pohledávku zajistit nelze, neboť by to vedlo k razantnímu zhoršení postavení zaměstnance (jenž by se ocitl v pozici směnečného dlužníka), což je v rozporu se základními zásadami pracovněprávních vztahů (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2017, sp. zn. 21 Cdo 4659/2016, uveřejněný pod číslem 140/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Nemožnost zajistit pohledávku z pracovněprávního vztahu směnkou nečiní směnku neplatnou, zakládá však námitku nepřípustného důvodu směnky z důvodu neplatnosti směnečné smlouvy, ve které je dohodnuto zajištění pohledávky zaměstnavatele vůči zaměstnanci z pracovněprávního vztahu směnkou - srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 1. června 2017, sp. zn. 21 Cdo 4659/2016, uveřejněný pod číslem 140/2018 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

11/ Zároveň Nejvyšší soud uzavřel, že možnost uplatnění kauzálních námitek až ve vykonávacím (exekučním) řízení je zcela výjimečná, a to například v situaci, když skrze směnku a její uplatnění v nalézacím řízení došlo ke spáchání trestného činu nebo k realizaci výtěžku z předchozí trestné činnosti (ve formě vydírání či využitím fyzického násilí k podpisu směnky) - srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. února 2013, sp. zn. 20 Cdo 1394/2012, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. listopadu 2019, sp. zn. 20 Cdo 3406/2019. K obdobnému závěru dospěl ve své rozhodovací praxi rovněž Ústavní soud, který v nálezu ze dne 1. dubna 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18, připustil, že výjimečně může dojít k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. i v případě soudního rozhodnutí, jestliže by exekuce vedla ke zjevné nespravedlnosti nebo byla v rozporu s principy právního státu. Pro nalezení zmíněné hranice obvyklého a výjimečného případu bude třeba zásadně respektovat rozdíly mezi nalézacím a vykonávacím řízením, s dodatkem, že prostor pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. se vytváří jen tehdy, když „nespravedlnost“ plnění přisouzeného exekučním titulem je již s ohledem na zcela základní okolnosti případu (k přezkumu všech okolností případu není exekuční soud povolán) natolik zjevná, je-li nezbytné zasáhnout z pozic argumentačně mimořádně silných, tj. měl-li by být vykonán exekuční titul, který je svým obsahem v kolizi se základními principy demokratického právního řádu (srov. bod 16 nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 502/17 ze dne 10. ledna 2018, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. ledna 2018, sp. zn. 20 Cdo 4022/2017), a to i v poměrech, v nichž má dojít k zastavení exekuce (srov. § 154 odst. 1 o. s. ř.).

12/ V této souvislosti Nejvyšší soud v již shora připomenuté věci (viz usnesení ze dne 19. listopadu 2019, sp. zn. 20 Cdo 3406/2019) nedovodil důvody pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. za situace, kdy vlivem okolností na straně povinného (pro opožděnost) nebyly námitky povinného coby směnečného dlužníka proti exekučnímu titulu věcně posouzeny již v nalézacím řízení (námitka spočívala v tom, že oprávněný „zneužil práva směnečné indosace“).

13/ Z hlediska skutkového stavu, z něhož odvolací soud vycházel, je v posuzované věci shoda se zmíněnou judikaturou Nejvyššího soudu v tom, že kauzální námitka povinné proti směnečnému platebnímu rozkazu (exekučnímu titulu) byla odmítnuta jako opožděná (tj. vlivem okolností na straně povinné). Rozdíl je však ve (skutkovém) zjištění, že povinná ve věku 25 let, servírka oprávněné společnosti bez hmotné odpovědnosti, podepsala směnku, která měla kauzálně zajišťovat pohledávku oprávněné z pracovněprávního vztahu účastnic řízení, čímž je popřena základní zásada pracovněprávního vztahu (ochrana zaměstnance, v tomto případě oslabeného pozicí směnečného dlužníka). V těchto poměrech nebyla rozhodná (dovolatelkou předestřená) právní otázka dovolacím soudem doposud řešena.

14/ Přípustnost dovolání oprávněné (§ 237 o. s. ř.) otevírá prostor k tomu, aby dovolací soud přihlédl též k vadám řízení uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (viz § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

15/ Z obsahu předloženého spisu vyplývá, že ve věci posuzovaného návrhu na zastavení exekuce z důvodu § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. odvolací soud nenařídil jednání, ačkoli takový postup procesní předpis předpokládá (srov. § 254 odst. 8 věta za středníkem o. s. ř. ve spojení s § 52 odst. 1 ex. řádu). Povinná přitom v návrhu na zastavení exekuce ze dne 23. 11. 2018 v základních bodech uvedla rozhodná skutková tvrzení a navrhla k nim důkazy (viz bod II. návrhu). Oproti soudu prvního stupně, který vyšel z formální a materiální vykonatelnosti směnečného platebního rozkazu - exekučního titulu (důkazy k širším okolnostem věci tudíž na základě své argumentace nepotřeboval), odvolací soud důvody napadeného usnesení založil na závěru o kauzálním směnečném zajištění pohledávky z pracovněprávního vztahu a na dalších specifických okolnostech případu (věk povinné v době podepsání směnky, její pracovní místo servírky, absence dohody o hmotné odpovědnosti, vznik a popření tzv. manka, existence řádné pracovní smlouvy účastnic řízení apod.), aniž by k uvedeným skutečnostem provedl jakékoli důkazy, ke kterým by oprávněná a povinná v průběhu nařízení jednání měly možnost se vyjádřit. Řízení před odvolacím soudem je proto zatíženo vadou, pro níž je předčasné, a tudíž i nesprávné, činit závěr o nepřípustnosti exekuce ve smyslu § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., je-li třeba v obecné rovině připustit, že v souvislosti s porušením základního principu ochrany zaměstnance v pracovněprávním vztahu a s ohledem na další specifické a povahou mimořádné okolnosti případu (které musí být jednoznačně vylíčeny a řádně prokázány) lze výjimečné připuštění kauzálních směnečných námitek až v exekučním řízení zvažovat.

16/ Nejvyšší soud za vylíčeného stavu - nemaje podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání či pro změnu rozhodnutí odvolacího soudu

- napadené usnesení bez jednání (viz § 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) ruší a věc vrací odvolacímu soudu k dalšímu řízení (§ 243e odst. 1 a odst. 2 o. s. ř.). V následném řízení odvolací soud věc předepsaným způsobem projedná a provede důkazy navržené povinnou, případně další důkazy k objasnění rozhodných skutečností, především k tomu, zda směnka, na jejímž základě byl vydán exekuční titul, měla zajišťovací charakter ve vztahu k pracovněprávnímu závazku (k tomuto zcela klíčovému zjištění by soud měl krom provedení listinných důkazů pracovní smlouvou a směnkou účastnice řízení vyslechnout).

17/ Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

13/ O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní bude rozhodnuto ve zvláštním režimu (viz ustanovení § 87 a násl. ex. řádu).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. 7. 2020

JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru