Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 455/2020Usnesení NS ze dne 11.08.2020

HeslaZastavení exekuce
Započtení pohledávky
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.455.2020.1
Dotčené předpisy

§ 580 obč. zák.

§ 266 obch. zák.


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 455/2020-400

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné LEDOCOM, spol. s r. o., se sídlem v Praze 10, Hájek, Pod Markétou 22, identifikační číslo osoby 25622731, zastoupené Mgr. Petrem Burzanovským, advokátem se sídlem v Praze 2, Vinohrady, Vinohradská 938/37, proti povinné Mc TREE a.s., se sídlem v Praze 9, Živanická 26, identifikační číslo osoby 25071939, zastoupené Mgr. Janem Mauricem, advokátem se sídlem v Příbrami, náměstí T. G. Masaryka 142, pro 1 919 798,37 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 73 EXE 1247/2012, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 4. 9. 2019, č. j., 62 Co 109/2019-366, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Povinná je povinna zaplatit oprávněné na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8 627,30 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám právního zástupce Mgr. Petra Burzanovského.

Odůvodnění:

1. Městský soud v Praze usnesením ze dne 4. 9. 2019, č. j. 62 Co 109/2019-366 potvrdil výrok I. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 4. 1. 2019, č. j. 73 EXE 1247/2012-337, kterým bylo zastaveno řízení o návrhu povinné na částečné zastavení exekuce (pro 1 334 617,67 Kč), výrok II. soudu I. stupně změnil tak, že je povinná povinna zaplatit oprávněné náklady řízení před soudem I. stupně a dále rozhodl o nákladech odvolacího řízení. Odvolací soud ve svém odůvodnění uvedl, že námitkou započtení lze uplatnit vzájemnou pohledávku povinného za oprávněným bez ohledu na to, zda tato vzájemná pohledávka vznikla před vydáním podkladového rozhodnutí nebo až po jeho vydání, avšak zánik nastane okamžikem, kdy se obě pohledávky setkají (tedy v momentě, kdy se stanou splatnými). Z toho vyplývá, že povinný může vznést námitku započtení vzájemné pohledávky v exekuci. Z hlediska střetu pohledávek je rozhodující okamžik, kdy dospěla pohledávka později splatná. Tyto úvahy jsou zcela zásadní pro posouzení návrhu na částečné zastavení exekuce, neboť pokud by došlo k setkání pohledávek před vydáním vykonávaného rozhodnutí, bylo by na místě zastavit exekuci podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, dále též „o. s. ř.“. Tyto úvahu jsou však předčasné, jelikož odvolací soud v prvé řadě zkoumal, zda právní úkon povinné – zápočet ze dne 9. 2. 2012 má potenciál právního úkonu, který by mohl způsobit zánik pohledávky oprávněné. Dle odvolacího soudu z výše zmíněného zápočtu není zřejmé, která z 32 pohledávek povinné a v jaké výši směřuje proti té které z pohledávek oprávněné a v jakém rozsahu. Vzájemné pohledávky se totiž liší svou výší i dobou splatnosti, a nelze tak bez vylíčení těchto skutečností dovodit, kdy se která pohledávka střetla s pohledávkou oprávněné (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2003, sp. zn. 9 Cmo 109/2003, uveřejněný v Soudní judikatuře seš. č. 2/2004, pod označením SJ 20/2004, s jehož závěry se ztotožnil i Nejvyšší soud ČR v rozsudku ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3082/2007, jakož i usnesení ze dne 23. 2. 2005, sp. zn. 29 Odo 174/2004). Odvolací soud shledal právní úkon povinné ze dne 9. 2. 2012 neplatným právním úkonem, který nemohl vyvolat účinky zániku exekuované pohledávky. Jestliže soud I. stupně řízení o návrhu povinné na částečné zastavení exekuce zastavil, byť na základě jiného právního posouzení, odvolací soud po zopakování dokazování a zjištění skutkového stavu napadené usnesení co do výroku I. potvrdil jako věcně správné.

2. Proti výše uvedenému usnesení podala povinná dovolání. Namítá, že napadené usnesení závisí na vyřešení otázky hmotného a procesního práva, která jako taková nebyla v rozhodovací praxi Nejvyššího soudu dosud řešena a zároveň ve které se odvolací soud odchýlil od rozhodovací praxe dovolacího soudu v podobných otázkách. Povinná se domnívá, že zápočet je zcela určitý a pro strany jasný. V zápočtu je uveden seznam pohledávek, na které povinná započítává na základě faktur vystavených povinnou oprávněné, čísla faktur, datum vystavení, datum splatnosti, uhrazená částka a kolik zbývá k úhradě. Povinná také všechny předmětné faktury založila do spisu. Na základě tohoto je tedy zcela jasné, kdy a v jaké výši se pohledávky setkaly a byly započteny. Soudní praxe (např. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 29 Odo 573/2005) pak k otázce určitosti zápočtu uvádí, že „započítávaná pohledávka může být v dohodě o vzájemném započtení pohledávek podle ustanovení § 580 a násl. obč. zák. identifikována i zprostředkovaně, odkazem na listinu, v níž je pohledávka popsána“. Přestože se dovolací soud zabýval podobnými otázkami, tuto konkrétní otázku ve vztahu započtení a zastavení exekuce neřešil. Pokud se pohledávky setkaly před právní mocí exekučního titulu, jedná se o důvod zastavení podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Povinná také s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 8. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3331/2017 namítá, že je exekuci možné zastavit po jejím vymožení. V judikatuře, na kterou odkazuje odvolací soud, šlo o skutkově odlišnou věc, kdy započítávající osoba započítala oproti svým pohledávkám, které byly vyšší než pohledávky, proti kterým započítávala, a nebylo tak možné výkladem dovodit, které pohledávky zanikly a které nikoliv, a ve druhém případě šlo o otázku neplatnosti právního jednání pro obcházení smyslu a cíle zákona. Na základě výše uvedeného povinná navrhuje, aby byla usnesení soudu I. stupně a odvolacího soudu zrušena a věc vrácena soudu I. stupně k dalšímu řízení.

3. Oprávněná ve svém vyjádření k dovolání uvádí, že tvrzení dovolatelky je rozporné, namítá-li, že otázka doposud nebyla řešena a zároveň že se měl odvolací soud odchýlit od rozhodovací praxe dovolacího soudu, přičemž ani nestanovila žádné konkrétní právní otázky, pouze polemizuje s názorem odvolacího soudu. Je-li obsah právního úkonu zaznamenán písemně, určitost projevu vůle je dána obsahem listiny, na níž je zaznamenán (v daném případě zápočtem); nestačí, že účastníkům smlouvy je jasné, co je jejím předmětem, není-li to poznatelné z textu listiny (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 3. 2002, sp. zn. 33 Cdo 512/2000). Ohledně určitosti zápočtu odkazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 24. 10. 2016, sp. zn. 32 Cdo 2196/2016, v němž byl přijat závěr, že „o neurčitost právního úkonu (jednání) se jedná tehdy, pokud součet pohledávek na straně jedné převyšuje počet pohledávek na straně druhé, přičemž z projevu vůle kompenzujícího nelze určit, které pohledávky zanikly a které nikoliv. Oprávněná dodala, že povinnou tvrzené pohledávky jsou kombinací neexistujících pohledávek a pohledávek zaniklých započtením. Úvahy dovolatelky ohledně zastavení exekuce v souladu s ustanovením § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. jsou zcela nadbytečné. Navrhla, aby Nejvyšší soud dovolání odmítl jako nepřípustné.

4. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále též „o. s. ř.“.

5. Dovolání není přípustné, protože závěry odvolacího soudu jsou v souladu s konstantní judikatorní praxí Nejvyššího soudu a není důvod, aby dotčené otázky byly posouzeny jinak.

6. Z obsahu dovolání lze dovodit (i přesto, že dovolatelka nejprve zmiňuje rozpor s judikaturou - rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 24. 4. 2007, sp. zn. 33 Odo 336/2005, také s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 29 Odo 573/2005, kde dovolací soud učinil závěr, že započítávaná pohledávka může být v dohodě o vzájemném započtení pohledávek identifikována i zprostředkovaně, odkazem na listinu, v níž je pohledávka popsána), že přípustnost ohledně otázky určitosti započtení vzájemných pohledávek dovolatelka spatřuje převážně v tom, že tato konkrétní otázka v kontextu započtení a zastavení exekuce nebyla dovolacím soudem dosud řešena. K tomuto Nejvyšší soud dodává, že otázka určitosti započtení byla již několikrát v praxi dovolacího soudu judikována.

7. V posuzovaném případě jde o závazkový vztah mezi podnikateli při jejich podnikatelské činnosti. S ohledem na zápočet povinné ze dne 9. 2. 2012 je namístě aplikovat ve smyslu § 3028 odst. 3 věty první zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, dále též jen „o. z.,“ zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013, dále též jen „obch. zák.“. Obecnou úpravu započtení však upravuje zákon č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013. Ten v ustanovení § 580 stanoví, že „mají-li věřitel a dlužník vzájemné pohledávky, jejichž plnění je stejného druhu, zaniknou započtením, pokud se vzájemně kryjí, jestliže některý z účastníků učiní vůči druhému projev směřující k započtení. Zánik nastane okamžikem, kdy se setkaly pohledávky způsobilé k započtení.“

8. Dovolací soud opakovaně připomíná, že za účelem posouzení důvodnosti námitky započtení exekuční soud v řízení o návrhu na zastavení exekuce způsoby vlastními pro řízení na základě § 120 odst. 2 o. s. ř. zjišťuje (v rámci posouzení prejudiciální otázky), zda tvrzená vzájemná pohledávka vznikla, zda byl učiněn kompenzační projev, zda (a kdy) se obě pohledávky setkaly a v jakém rozsahu, tj. soud musí najisto postavit, zda jsou splněny předpoklady, s nimiž hmotné právo spojuje zánik závazku (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 1380/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 6. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3316/2013 nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 20 Cdo 1106/2013).

9. Judikatura dovolacího soudu je ustálena v tom, že právní úkon je neurčitý a tedy neplatný tehdy, je-li vyjádřený projev vůle sice po jazykové stránce srozumitelný, avšak nikoliv jednoznačný zůstává jeho věcný obsah (včetně předmětu ujednání), přičemž neurčitost obsahu nelze odstranit a překlenout ani za použití výkladových pravidel. Není-li ze zápočtu zřejmé, která pohledávka proti které je započítávána, a v důsledku toho ani to, které vzájemně se kryjící pohledávky započtením zanikly, je nutno uzavřít, že takový úkon započtení je neplatný pro neurčitost (srov. např. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 6. 2003, sp. zn. 9 Cmo 109/2003, uveřejněný v Soudní judikatuře seš. č. 2/2004, pod označením SJ 20/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2005, sp. zn. 32 Odo 1415/2004, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2008, sp. zn. 32 Cdo 3082/2007).

10. V povinnou vyhotovené listině ze dne 9. 2. 2012 („Oznámení o provedení jednostranného zápočtu pohledávek a závazků podle ust. § 580 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník“) se uvádí, že povinná započítává proti splatnému závazku oprávněné ve výši 1 653 594,23 Kč, který vznikl z „titulu rozsudku Vrchního soudu v Praze pod č. j. 8 Cmo 68/2011-147 ze dne 28. 11. 2011 ve spojení s rozsudkem Městského soudu pod č. j. 42 Cmo 41/2009-104 ze dne 16. 12. 2010“ své splatné pohledávky v celkové výši 1 344 617,67 Kč. Dále v tabulce specifikuje 32 svých pohledávek, které identifikuje číslem faktury, datem vystavení, datem splatnosti, uhrazenou částkou a zbývající částkou k úhradě. V závěru listiny dodává, že rozdíl mezi pohledávkou a závazkem činící 308 976,56 Kč bude následně uhrazen.

11. Dovolatelce lze přisvědčit, že započítávaná pohledávka může být v dohodě o vzájemném započtení nebo v listině o jednostranném zápočtu pohledávek identifikována i zprostředkovaně, odkazem na listinu (např. fakturu či saldokonto obsahující čísla faktur), v níž je pohledávka popsána (k tomuto srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 1. 2011, sp. zn. 23 Cdo 2102/2009 a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 19. 10. 2006, sp. zn. 29 Odo 573/2005). Z právního úkonu povinné ze dne 9. 2. 2012 však není patrné, která z 32 specifikovaných pohledávek povinné je započítávána proti té které z pohledávek oprávněné a v jakém rozsahu. Pohledávka oprávněné se dle výše uvedených předmětných titulů sestává ze součtu několika dílčích pohledávek v celkové hodnotě 1 919 798,37 Kč, když z rozhodnutí nalézacích soudů (resp. také z faktur předložených oprávněnou v nalézacím řízení) vyplývá, že tyto jednotlivé pohledávky se liší výší a dobou splatnosti. Na základě tohoto nelze dovodit, kdy se které pohledávky oprávněné a povinné setkaly a nastal tak jejich zánik. Odvolací soud se proto neodchýlil od judikatury Nejvyššího soudu, jestliže uzavřel, že právní úkon povinné ze dne 9. 2. 2012 je s přihlédnutím k § 266 obch. zák. neplatným právním úkonem, který nemohl vyvolat účinky zániku exekuované pohledávky.

12. K samotné námitce dovolatelky ohledně posouzení podmínek pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) nebo g) o. s. ř. a možnosti zastavení exekuce po jejím vymožení Nejvyšší soud dodává, že tato otázka nezakládá přípustnost dovolání z toho důvodu, že napadené rozhodnutí na jejím řešení nespočívá. Odvolací soud totiž dospěl k závěru, že právní úkon povinné ze dne 9. 2. 2012 (jednostranný zápočet) je neurčitým a tudíž neplatným právním úkonem, který nemůže vyvolat účinky zániku exekuované pohledávky (tedy ani zastavení exekuce).

13. Nejvyšší soud na základě výše uvedeného dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

14. Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se v souladu s § 243f odst. 3 větou druhou o. s. ř. neodůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 11. 8. 2020

JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru