Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 4510/2017Usnesení NS ze dne 08.11.2017

HeslaExekuce
Náklady řízení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.4510.2017.1
Dotčené předpisy

§ 6 odst. 3 předpisu č. 330/2001 Sb.

§ 13 odst. 1 předpisu č. 330/2001 Sb.

§ 14 předpisu č. 330/2001 Sb.


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 4510/2017-156

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny, a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněného TERATRON CORP, reg. č. 084659, se sídlem Victoria, Ansuya Estate, Revolution Avenue, Stuite 9, Seychelská republika, proti povinné K. K., H. T., zastoupené Mgr. Tomášem Šetinou, advokátem se sídlem v Brně, Purkyňova č. 649/127, pro 556 864 Kč s příslušenstvím, o zastavení exekuce, vedené u Okresního soudu v Domažlicích pod sp. zn. 7 EXE 2737/2010, o dovolání soudního exekutora Mgr. Pavla Dolanského, Exekutorský úřad Beroun, proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 29. března 2017, č. j. 11 Co 133/2017-114, takto:

I. Dovolání soudního exekutora Mgr. Pavla Dolanského, Exekutorský úřad Beroun, se v části, jíž napadá usnesení krajského soudu co do části výroku II. usnesení, odmítá.

II. Usnesení krajského soudu se ve výroku IV. usnesení a usnesení Okresního soudu v Domažlicích ze dne 6. prosince 2016, č. j. 7 EXE 2737/2010-85, ve znění opravného usnesení ze dne 7. února 2017, č. j. 7 EXE 2737/2010-104, se ve výroku III. usnesení zrušují a věc se vrací Okresnímu soudu v Domažlicích k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Domažlicích usnesením ze dne 7. 9. 2010, č. j. 7 EXE 2737/2010-20, nařídil exekuci na majetek povinné podle pravomocného a vykonatelného rozhodčího nálezu vydaného advokátkou JUDr. Zuzanou Vávrovou ze dne 7. 7. 2010, sp. zn. 2010/RŘ/014/E, k uspokojení pohledávky právního předchůdce oprávněného ve výši 556 864 Kč s příslušenstvím a vedením exekuce pověřil soudního exekutora Mgr. Pavla Dolanského, Exekutorský úřad Beroun (dále též jen „soudní exekutor“).

Okresní soud v Domažlicích usnesením ze dne 6. 12. 2016, č. j. 7 EXE 2737/2010-85, opraveným usnesením ze dne 7. 2. 2017, č. j. 7 EXE 2737/2010-104, rozhodl, že nařízená exekuce se zastavuje (výrok I.), zrušil příkaz k úhradě nákladů exekuce ze dne 29. 3. 2012, č. j. 015 EX 788/2010-62 (dále též jen „předmětný příkaz k úhradě nákladů exekuce“), kterým bylo rozhodováno o nákladech exekuce a rozhodl, že exekutor a oprávněný jsou povinni navrátit povinné to, co povinná na nákladech exekuce exekutorovi a oprávněnému zaplatila (výrok II.), že oprávněný je povinen zaplatit soudnímu exekutorovi Mgr. Pavlu Dolanskému, Exekutorský úřad Beroun, náklady exekuce ve výši 7 865 Kč (výrok III.), a že oprávněný je povinen zaplatit povinné na náhradě nákladů řízení 23 343,92 Kč k rukám právního zástupce povinné. Z provedeného dokazování zjistil, že exekuční titul byl zrušen, neboť rozhodčí doložka, která byla podkladem pro jeho vydání, byla shledána absolutně neplatnou a rozhodčí nález tak byl vydán subjektem, který k tomu neměl pravomoc, že soudní exekutor vydal dne 16. 9. 2010 exekuční příkaz prodejem nemovitosti, č. j. 015 EX 788/10-6, že exekuce zanikla jejím provedením a že pohledávka oprávněného byla ze strany povinné „byť v poslední možný moment“ dobrovolně uhrazena, a to na základě výzvy soudního exekutora Mgr. Pavla Dolanského, Exekutorský úřad Beroun, ze dne 16. 9. 2010, č. j. 015 EX 788/10-8, k dobrovolnému splnění povinnosti. Dovodil tedy, že je dán důvod pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) a § 268 odst. 1 písm. b) občanského soudního řádu, neboť exekuce je nepřípustná a byl zrušen exekuční titul, který byl podkladem pro nařízení exekuce a že zánikem exekuce dochází i k zániku právních účinků všech exekučních příkazů, které byly v exekučním řízení vydány. Vzhledem k tomu, že povinná plnila dobrovolně, bez přímé účasti soudního exekutora, dospěl soud prvního stupně k závěru, že soudní exekutor má nárok pouze na paušální odměnu a tuto povinnost spolu s povinností hrazení nákladů řízení uložil oprávněnému, neboť oprávněný z procesního hlediska zavinil zastavení exekuce, když při podání návrhu na nařízení exekuce nezachoval potřebnou míru pečlivosti a ve vymáhání pokračoval, přestože si musel být vědom náhledu právní praxe na kriteria rozhodčích nálezů a pravomoc rozhodce k vydání rozhodnutí.

K odvolání soudního exekutora Krajský soud v Plzni usnesením ze dne 29. 3. 2017, č. j. 11 Co 133/2017-114, odvolání soudního exekutora proti výroku I. napadeného usnesení odmítl (výrok I.), ve výroku II. v části, ve které bylo rozhodnuto o zrušení příkazu k úhradě nákladů exekuce a o povinnosti soudního exekutora vrátit povinné již zaplacené náklady exekuce, napadené usnesení zrušil (výrok II.), ve výroku II. v části, ve které bylo rozhodnuto o povinnosti oprávněného vrátit povinné již zaplacené náklady exekuce, napadené rozhodnutí potvrdil (výrok III.), ve výroku IV. napadené usnesení potvrdil, a rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení. Dospěl k závěru, že soudní exekutor je účastníkem řízení pouze v té části řízení, která se týká jeho nároků na náhradu nákladů exekuce a rozhodnutí soudu první stupně proto může napadnout pouze v této části. Část výroku II. usnesení soudu prvního stupně, ve které byl zrušen příkaz k úhradě nákladů exekuce a soudnímu exekutorovi uložena povinnost vrátit zaplacené náklady, považoval odvolací soud za nadbytečnou, neboť právní mocí rozhodnutí, kterým se exekuce končí, zaniká i účinnost příkazu k úhradě nákladů exekuce a titulem pro navrácení exekutorem vymožených částek usnesení, jímž byla exekuce zastavena. Ztotožnil se současně se závěrem soudu prvního stupně, že oprávněný je povinen vrátit to, co mu povinná dosud na nákladech exekuce zaplatila, když rozhodl v souladu s ustanovením § 271 občanského soudního řádu, i se závěrem, že oprávněný je povinen nahradit soudnímu exekutorovi náklady exekuce, neboť v projednávané věci zastavení exekuce procesně zavinil oprávněný, když vymáhal exekuční titul, který byl vydán rozhodcem bez pravomoci, přičemž výši nákladů soudy stanovily s odkazem na vyhlášku č. 330/2001 Sb.

Proti výroku II. a IV. usnesení odvolacího soudu podal soudní exekutor dovolání. Namítá, že oprávněný zastavení exekuce nezavinil, neboť v době podání exekučního návrhu vykonatelným exekučním titulem disponoval a nemohl předvídat změnu judikatury, dle které má být exekuce (v kterémkoliv stadiu) vedená na základě rozhodčího nálezu, který vydal rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky, zastaven. V projednávané věci však bylo exekuční řízení ukončeno ze zákona vymožením dne 28. 3. 2012 a nemůže být nyní zastaveno a nemůže ani dojít k zániku účinnosti příkazu k úhradě nákladů exekuce; náklady exekuce má přitom nést povinná, a to ve výši, která byla stanovena pravomocným příkazem k úhradě nákladů exekuce. Dovolatel dále vytýká odvolacímu soudu, že ve svém rozhodnutí zabýval pouze otázkou nákladů exekuce, a nikoliv pohledávkou oprávněného, která byla vymožena, a která je podkladem pro určení odměny soudního exekutora. Odvolacímu soudu vytýká, že v případě, že dospěl k závěru, že zastavení exekuce zavinil oprávněný, měl dle ustálené judikatury soudů soudnímu exekutorovi přiznat náklady exekuce v plné výši, neboť soudní exekutor prováděl v exekučním řízení příslušné úkony směřující k naplnění exekučního řízení a povinná pohledávku splnila až na základě jednání exekutora a nelze dovozovat, že povinná uhradila vymáhanou pohledávku dobrovolně; základem pro určení odměny soudního exekutora je tak částka vymožená na pohledávku oprávněného a její příslušenství a soudnímu exekutorovi proto v souladu s vyhláškou Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb. náleží náklady exekuce tak, jak byly stanoveny v příkazu k úhradě nákladů exekuce ve výši 143.088 Kč. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. V dovolání soudní exekutor dále navrhl odklad vykonatelnosti napadeného usnesení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř, se dovolací soud zabýval otázkou, zda bylo dovolání podáno osobou oprávněnou (subjektivně legitimovanou).

Z povahy dovolání jakožto opravného prostředku plyne, že dovolání může podat jen ten účastník, kterému nebylo rozhodnutím odvolacího soudu vyhověno, popř. kterému byla tímto rozhodnutím způsobena jiná určitá újma na jeho právech, kterou lze odstranit zrušením rozhodnutí odvolacího soudu. Rozhodujícím přitom je výrok rozhodnutí odvolacího soudu, protože vznik případné újmy lze posuzovat jen z procesního hlediska. Při tomto posuzování také nelze brát v úvahu subjektivní přesvědčení účastníka řízení, ale jen objektivní skutečnost, že rozhodnutím soudu mu byla způsobena určitá, třeba i ne příliš významná újma, kterou lze odstranit zrušením napadeného rozhodnutí. Oprávnění podat dovolání tedy svědčí jen tomu účastníku, v jehož neprospěch vyznívá poměření nejpříznivějšího výsledku, který odvolací soud pro účastníka mohl založit svým rozhodnutím, a výsledku, který svým rozhodnutím skutečně založil, je-li zároveň způsobená újma odstranitelná tím, že dovolací soud napadené rozhodnutí zruší (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 10. 1997 sp. zn. 2 Cdon 1363/96, uveřejněné pod č. 28 v časopise Soudní judikatura, roč. 1998, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000 sp. zn. 2 Cdon 1648/97, uveřejněné pod č. 138 v časopise Soudní judikatura, roč. 2000).

Nejvyšší soud již dříve zdůraznil (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 31 Cdo 1714/2013), že soudní exekutor není účastníkem řízení o zastavení exekuce, má pouze právo odvoláním brojit proti akcesorickému výroku o náhradě nákladů exekuce, je-li jím dotčen (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 4. 2016, sp. zn. 31 Cdo 1714/2013, uveřejněné pod číslem 56/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 12. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3919/2016).

V projednávané věci soudní exekutor napadl dovoláním výroky II. a IV. usnesení odvolacího soudu a je tedy třeba zabývat se legitimací soudního exekutora k podání dovolání ve vztahu ke každému napadenému výroku usnesení odvolacího soudu zvlášť. Napadá-li soudní exekutor výrok II. usnesení odvolacího soudu, kterým bylo zrušeno usnesení soudu prvního stupně ve výroku II., není k podání dovolání v této části subjektivně legitimován, neboť mu tímto výrokem nevznikla újma, kterou by bylo možné odčinit zrušením výroku II. usnesení odvolacího soudu. Odvolací soud svým výrokem II. zrušil část rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně zrušil příkaz k úhradě nákladů exekuce a uložil soudnímu exekutorovi povinnost vrátit povinné již zaplacené náklady exekuce; postavení soudního exekutora se tedy objektivně nezhoršilo, neboť usnesení (příkaz k úhradě nákladů exekuce), na kterém soudní exekutor zakládá své údajné právo ponechat si plnění, kterého se mu na základě předmětného příkazu k úhradě nákladů exekuce dostalo, na základě výroku II. odvolacího soudu nebylo zrušeno, když tímto výrokem odvolací soud zrušil výrok II. usnesení soudu prvního stupně, který předmětný příkaz k úhradě nákladů exekuce zrušil. Z tohoto důvodu není soudní exekutor oprávněn k podání dovolání v části, v níž napadá výrok II. usnesení odvolacího soudu, dovolací soud proto dovolání soudního exekutora v této části odmítl.

Napadá-li soudní exekutor výrok IV. usnesení odvolacího soudu, je pro podání dovolání subjektivně legitimován v souladu s judikaturou uvedenou shora. Nejvyšší soud se proto dále zabýval přípustností dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak (§ 237 o.s.ř.).

Namítá-li dovolatel, že v projednávané věci nemůže dojít k zastavení exekuce, když bylo exekuční řízení ukončeno ze zákona vymožením dne 28. 3. 2012, a není tedy ani možné, aby došlo k novému rozhodování o nákladech exekuce (a rovněž tedy ani k rozhodování o odměně a nákladech soudního exekutora), neuvádí dovolatel, v čem spatřuje předpoklad přípustnosti a tato námitka proto nemůže přípustnost dovolání založit. Je však namístě uvést, že rozhodnutí odvolacího soudu je v této části správné, neboť je v souladu s ustálenou judikaturou odvolacího soudu, podle které soud exekuci zastaví i poté, co exekuce skončila vymožením, jestliže se podkladové rozhodnutí nestalo vykonatelným (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 9. 2008, sp. zn. 20 Cdo 2706/2007, uveřejněné pod číslem 107/2009 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Námitce dovolatele, že zastavení exekuce zavinila povinná a má proto povinnost k náhradě nákladů exekuce, a dovolací soud se má odchýlit od své ustálené rozhodovací praxe, podle níž tyto náklady nese oprávněný, rovněž nelze vyhovět. Nejvyšší soud v rámci své rozhodovací činnosti opakovaně uvedl, že byla-li exekuce zastavena, platí, že v souladu s § 271 o. s. ř., ve spojení s § 52 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, soud o náhradě nákladů, které účastníkům prováděním exekuce vznikly, rozhodne podle toho, z jakého důvodu k zastavení exekuce došlo, a to s ohledem na procesní zavinění účastníků exekučního řízení na jeho zastavení. Přitom oprávněné lze procesní zavinění na zastavení exekuce přičítat například tehdy, když při podání návrhu na nařízení exekuce nebo při jejím provádění nezachovala potřebnou míru pečlivosti a přistoupila bezdůvodně k vymáhání splnění povinnosti nebo ve vymáhání bezdůvodně pokračovala (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2006, sp. zn. 20 Cdo 1756/2006, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 12. 2013, sp. zn. 20 Cdo 1013/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 21 Cdo 402/2014, uveřejněné pod číslem 98/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, proti kterému která byla usnesením Ústavního soudu ze dne 14. 12. 2014, sp. zn. II. ÚS 2448/14 odmítnuta ústavní stížnost). S nastolenou otázkou se dovolací soud ve shora uvedené judikatuře logicky vypořádal a není důvod, aby se od své ustálené rozhodovací praxe odchýlil ani v tomto případě.

Dovolatel konečně namítá, že odměna exekutora neměla být určena podle § 6 odst. 3 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění účinném do 31. 3. 2017 (srov. Čl. II vyhlášky č. 441/2016 Sb., kterou se mění vyhláška Ministerstva spravedlnosti č. 330/2001 Sb., o odměně a náhradách soudního exekutora, o odměně a náhradě hotových výdajů správce podniku a o podmínkách pojištění odpovědnosti za škody způsobené exekutorem, ve znění pozdějších předpisů), v minimální výši 3 000 Kč, ale měla být stanovena ve smyslu § 6 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb. z vymoženého základu ve výši 731 600 Kč a rovněž náklady soudního exekutora měly být přiznány v jejich skutečně vynaložené výši podle § 14 vyhlášky č. 330/2001 Sb. a nikoliv v minimální paušalizované výši podle § 13 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb.

Podle ustanovení § 11 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb. splní-li povinný ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení výzvy ke splnění vymáhané povinnosti vymáhaný nárok a uhradí zálohu na snížené náklady exekuce a náklady oprávněného (§ 46 odst. 6 zákona), náleží exekutorovi odměna

a) ve výši 50 % odměny podle § 6, jde-li o exekuci ukládající zaplacení peněžité částky,

b) ve výši 30 % odměny podle § 7 až 10, jde-li o exekuci ukládající jinou povinnost než zaplacení peněžité částky.

Podle ustanovení § 13 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb. exekutorovi náleží v souvislosti s výkonem exekuční činnosti náhrada hotových výdajů v paušální částce 3 500 Kč. Tato náhrada zahrnuje zejména soudní a jiné poplatky, cestovní výdaje, poštovné, úhrady osobám provádějícím přepravu zásilek, telekomunikační poplatky, odborná vyjádření opisy, fotokopie a náhrady nákladů na vložení či získání dat z centrálních informačních systémů.

Podle ustanovení § 13 odst. 2 vyhlášky č. 330/2001 Sb. překročí-li výše hotových výdajů exekutora účelně vynaložených v souvislosti s prováděním exekuční činnosti částku 3 500 Kč, náleží mu místo náhrady podle odstavce 1 náhrada hotových výdajů v plné výši. Tyto náklady je exekutor povinen prokázat.

Dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi opakovaně dovodil, že došlo-li k zastavení exekuce, protože titul pro exekuci od počátku nebyl materiálně a formálně vykonatelný (například proto, že byl vydán rozhodcem, který k tomu nebyl oprávněn, neboť k jeho určení došlo v rozporu se zákonem), nese náklady exekuce oprávněný, který podle takového titulu nařízení exekuce navrhl (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 5. 2014, sp. zn. 21 Cdo 402/2014, uveřejněné pod číslem 98/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Odměnu exekutora je za takové situace i ve vztahu k oprávněnému na místě vyčíslit v souladu s ustanovením § 5 odst. 1, § 6 odst. 1 a případně podle § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 330/2001 Sb., splnil-li povinný vymáhaný nárok ve lhůtě 30 dnů ode dne doručení výzvy, takže k plnění došlo nikoliv následkem přímého přičinění exekutora. Při rozhodování o povinnosti k náhradě hotových výdajů exekutora je rovněž třeba zohlednit ustanovení § 13 odst. 2 vyhlášky č. 330/2001 Sb., v případě, že výše hotových výdajů exekutora účelně vynaložených v souvislosti s prováděním exekuční činnosti překročí 3 500 Kč; v těchto případech exekutorovi náleží náhrada hotových výdajů v plné výši, avšak pouze za předpokladu, že je prokáže.

Na výše uvedeném ničeho nemění skutečnost, že povinnost k náhradě nákladů exekuce spočívající v odměně a náhradě nákladů exekutora je ukládána nikoliv povinnému, ale oprávněnému. Uvedená ustanovení (včetně ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 330/2001 Sb.) totiž vystihují míru úsilí, které exekutor vynaložil k vymožení pohledávky, která je předmětem exekuce, a to i vzhledem k tomu, zda povinný ve lhůtě stanovené ve výzvě exekutora plnil sám, bez přímého přičinění exekutora. Samotná skutečnost, že exekuce byla později (poté, co exekutor uskutečnil úkony směřující k vymožení plnění, vymáhaná částka byla povinným zaplacena a z toho důvodu exekutorovi vzniklo právo na odměnu a na náhradu nákladů ve smyslu výše uvedených ustanovení) zastavena proto, že exekuční titul od samého počátku nebyl vykonatelný, není důvodem pro přiznání odměny exekutora v minimální výši předpokládané ustanovením § 6 odst. 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb., ani pro přiznání nákladů exekutora v pouze minimální paušalizované výši podle ustanovení § 13 odst. 1 vyhlášky č. 330/2001 Sb.

Ze shora uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu v napadeném výroku IV. není správné. Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud výrok IV. napadeného usnesení podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i výrok III. tohoto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Okresnímu soudu v Domažlicích) k dalšímu (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

V novém rozhodnutí o odměně exekutora se soud zaměří mimo jiné na zjištění, zda jsou splněny předpoklady pro aplikaci ustanovení § 11 odst. 1 písm. a) a § 13 odst. 3 vyhlášky č. 330/2001 Sb., tedy zejména zda povinný plnil ve lhůtě 30 dnů od doručení výzvy. Současně uloží soudnímu exekutorovi, aby prokázal, že jeho účelně vynaložené výdaje překročily částku 3 500 Kč, a na základě doložených skutečností posoudí, zda jsou splněny předpoklady pro aplikaci ustanovení § 13 odst. 2 vyhlášky č. 330/2001 Sb.

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.); v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 226 odst. 1 a § 243g odst. 1 část věty za středníkem a věta druhá o. s. ř.).

Dovolatel v dovolání navrhuje odklad vykonatelnosti dovoláním napadaného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že lze akceptovat takový postup, kdy o návrhu na odklad vykonatelnosti Nejvyšší soud rozhodne spolu s dovoláním, aniž by se zabýval důvody, pro které je jeho vydání navrhováno, to však za předpokladu, že se tak stane ve lhůtě přiměřené pro samotné rozhodnutí o návrhu na odložení výkonu rozhodnutí. Stejně tak nelze nic namítat proti tomu, kdy Nejvyšší soud ve stejné lhůtě projedná dovolání meritorně. Vzhledem k tomu, že dovolací soud o dovolání povinného rozhodl neprodleně (tedy v Ústavním soudem zdůrazněné přiměřené lhůtě), nezabýval se návrhem povinného na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu, protože z důvodu zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí pozbývá dovoláním napadené rozhodnutí veškerých vlastností existujícího rozhodnutí, včetně vykonatelnosti. Výrok o návrhu na odklad vykonatelnosti je totiž ve vztahu k výroku, jímž se dovolací řízení končí odmítnutím nebo zamítnutím dovolání, výrokem akcesorickým (srov. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4907/2017).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 8. 11. 2017

JUDr. Zbyněk Poledna

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru