Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 4490/2017Usnesení NS ze dne 01.12.2017

HeslaVady podání
Exekuce
Společné jmění manželů
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.4490.2017.1
Dotčené předpisy

§ 241a odst. 2 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

II. ÚS 591/18 ze dne 17.04.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj doc. JUDr. Vojtěch Šimíček, Ph.D.


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 4490/2017-221

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Ivany Kudrnové v právní věci žalobkyně D. B., zastoupené Mgr. Erikem Zemanem, advokátem se sídlem v Praze 2, Slavíkova č. 1568/23, proti žalovanému I. O., zastoupenému JUDr. Eliškou Chobolovou, advokátkou se sídlem v Brně, Cihlářská č. 19, o vyloučení nemovitých věcí z exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5, pod sp. zn. 5 C 265/2015, o dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2017, č. j. 20 Co 138/2017-187, takto:

I. Dovolání žalovaného se odmítá.

II. Žalovaný je povinen zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů dovolacího řízení 4 114 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám Mgr. Erika Zemana, advokáta se sídlem v Praze 2, Slavíkova č. 1568/23.

Stručné odůvodnění(§ 243f odst. 3 o. s. ř.):

Nejvyšší soud dovolání žalovaného proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 18. května 2017, č. j. 20 Co 138/2017-187, kterým městský soud změnil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 17. října 2016, č. j. 5 C 265/2015-151, tak, že z exekuce vedené žalovaným proti povinnému V. B., nařízené usnesením Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 21. října 2015, č. j. 33 Nc 814/2015-3, se vylučuje byt č. 442/4 v budově bytového domu na pozemku, spoluvlastnický podíl na společných částech budovy ve výši id. 251/10000 a spoluvlastnický podíl k pozemku ve výši id. 251/10000, vše v k. ú. S., zapsané u Katastrálního úřadu, a rozhodl o nákladech řízení, podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“, odmítl, neboť dovolání nesplňuje obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., když především neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, ani vymezení dovolacího důvodu způsobem uvedeným v ustanovení § 241a odst. 3 o. s. ř.

Podle ustanovení § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. lze dovolání podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle § 241a odst. 3 se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a že vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Dovolatel spatřuje přípustnost dovolání v tom, že odvolací soud nesprávně posoudil následující otázky spočívající v:

1) užití ustanovení o zániku společného jmění a nabytí nemovité věci vkladem do katastru nemovitostí v rozporu s dobrými mravy v případě rozvodu manželství s nemravným účelem tímto jednáním zkrátit věřitele jednoho z manželů,

2) posouzení podílového spoluvlastnictví nemovité věci bývalými manžely, která byla zaplacena z prostředků nevypořádaného společného jmění,

3) nedodržení ustanovení § 6 o. s. ř. a vydání překvapivého rozhodnutí,

4) nezohlednění ustanovení čl. 1 ve spojení s čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod upravující rovnost všech lidí a rovnost účastníků v řízení.

Navrhuje, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu změnil tak, že žaloba se zamítá a žalobkyně je povinna nahradit žalovanému náklady řízení, in eventum, aby dovolací soud napadený rozsudek odvolacího soudu zamítl a věc tomuto soudu vrátil k dalšímu řízení.

Dovolatel se ve své námitce 1) domáhá neúčinnosti vypořádání společného jmění z důvodu jeho rozporu s dobrými mravy, když rozvod žalobkyně a povinného byl účelový. Dovolatel sice v dovolání odkazuje na judikaturu Ústavního soudu, stejně jako soudu dovolacího, týkající se dobrých mravů, tyto odkazy však na daný případ nedopadají a nijak neodůvodňují, v čem je napadené rozhodnutí odvolacího soudu odchylné od stávající judikatury dovolacího soud anebo v čem je tato judikatura v rozporu s hmotným právem. Přípustnost dovolání nezakládá ani samotný poukaz dovolatele, že nabytí majetku jedním z manželů do výlučného vlastnictví po zániku společného jmění je v rozporu s dobrými mravy, neboť tato námitka je v řízení o vyloučení věci z exekuce irelevantní. Rozpor s dobrými mravy je možné posoudit pouze v rámci probíhající exekuce v řízení o zastavení exekuce (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. listopadu 2012, sp. zn. 20 Cdo 2916/2011, a zde citované usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. ledna 2012, sp. zn. 20 Cdo 595/2010, uveřejněné pod číslem 60/2012 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Přípustnost dovolání nezakládá ani námitka 2) dovolatele, ve vztahu k níž dovolatel odkazuje na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 13. července 2011, sp. zn. 22 Cdo 3450/2009, který ovšem je na posuzovanou věc nepřiléhající, neboť řeší toliko výši částky, kterou je jeden (bývalých) manželů povinen v rámci vypořádání zaniklého společného jmění vyplatit druhému (bývalému) manželovi, dojde-li k převodu majetku patřícího do společného jmění v době od jeho zániku do jeho vypořádání.

Nejvyšší soud ve své judikatuře (vydané za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013), opakovaně dospěl k závěru, že pro závazek, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů, lze (zásadně) nařídit exekuci i na majetek patřící do zaniklého společného jmění, které v době zahájení exekuce nebylo vypořádáno (k tomu srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. března 2011, sp. zn. 20 Cdo 2610/2009, uveřejněný pod číslem 100/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Z uvedeného lze a contrario dovodit, že pro závazek jen jednoho z manželů nelze nařídit exekuci na majetek, který v době zahájení exekuce do společného jmění nepatřil, neboť jej manžel povinného (v tomto případě manželka povinného) nabyl do svého výlučného vlastnictví až po zániku manželství jeho rozvodem, tj. až po zániku společného jmění, což nebylo v dovolacím řízení rozporováno. Skutečnost, že v posuzované věci manželka povinného eventuálně nabyla vylučovanou nemovitou věc do svého výlučného vlastnictví mimo jiné i z prostředků náležejících do nevypořádaného společného jmění, lze namítat v řízení o tzv. žalobě z lepšího práva, která slouží ochraně třetích osob, jejichž právo na uspokojení se z výnosu (výtěžku) exekuce bylo v exekučním řízení porušeno. Třetí osoba (jako žalobce) se jí domáhá po osobě (jako žalovanému), které byla v exekuci vyplacena pohledávka (mzda, plat apod.) povinného nebo výtěžek (část výtěžku) z prodeje movité věci nebo nemovité věci anebo závodu, popřípadě z jiného zpeněžení (tj. po oprávněném, po dalším oprávněném nebo po jiném, zpravidla přihlášeném věřiteli), zaplacení částky ve výši odpovídající přijatému plnění (k tomu srovnej například rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2011, sp. zn. 30 Cdo 1509/2009).

Namítá-li dále dovolatel v námitce 3) a 4), že řízení je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, jestliže odvolací soud vydal tzv. překvapivé rozhodnutí, je nutno připomenout, že podle ustanovení § 237 o. s. ř. může přípustnost dovolání založit jen skutečnost, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, tedy otázky právní. Případné konkrétní vady řízení nemohou založit přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 o. s. ř. (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. února 2015, sp. zn. 23 Cdo 4296/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. srpna 2016, sp. zn. 23 Cdo 923/2016). S ohledem na výše uvedené proto ani ve vztahu k této námitce není dovolání dovolatele přípustné.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 1. 12. 2017

JUDr. Zbyněk Poledna

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru