Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 4477/2009Usnesení NS ze dne 14.04.2011

HeslaDražba
Výkon rozhodnutí
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.4477.2009.2
Dotčené předpisy

§ 218 písm. c) o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 2127/11 ze dne 15.09.2011 (odmítnuto)
soudce zpravodaj JUDr. Jiří Mucha


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 4477/2009

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Českomoravské záruční a rozvojové banky, a.s., se sídlem v Praze 1, Jeruzalémská 4, identifikační číslo osoby 44848943, proti povinným 1) Ing. P. Š. a 2) V. Š., zastoupeným JUDr. Vladimírem Krčmou, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Střelecká 437, za účasti vydražitelky Ing. M. D., pro 905.519,- Kč s příslušenstvím, o udělení příklepu, vedené u Okresního soudu v Kladně pod sp. zn. 39 E 902/2001, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Praze z 28. 1. 2009, č. j. 20 Co 477/2008-281, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 15. 4. 2008, č. j. 37 E 902/2001-220, ve znění opravného usnesení z 26. 6.2008, č. j. 37 E 902/2001-239, jímž okresní soud udělil vydražitelce příklep k tam specifikovaným nemovitostem. S odvolací námitkou povinných, že při provedení dražby došlo k porušení zákona, jelikož soud dražební jednání neodročil přesto, že mu pět dní před jeho konáním bylo doručeno oznámení matky prvního povinného R. Š., že podala návrh na vyloučení dražených nemovitostí z výkonu rozhodnutí, se krajský soud s poukazem na tam uvedenou literaturu vypořádal závěrem, že takováto žaloba je zjevně nedůvodná pro nedostatek aktivní věcné legitimace žalobkyně, jelikož ta žádné právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí k draženým nemovitostem nemá, a to ani pro případ, že – jak tvrdili povinní v odvolání proti usnesení o stanovení ceny dražených nemovitostí – by její právo bydlení v jejich domě vyplývalo z nájemní smlouvy (jejíž tvrzená existence byla ovšem stejně vyvrácena dokazováním v předchozích stadiích předmětného, tedy vykonávacího řízení /viz usnesení z 27. 6. 2005, č. j. E 20 Co 271, 272/2005-150 na čl. 153 zdola/), ani pro případ, že by bylo vyvozováno z jejího rodinněprávního vztahu k povinným jako vlastníkům nemovitostí. V samotné vylučovací žalobě žalobkyně existenci žádného práva nepřipouštějícího výkon rozhodnutí k draženým nemovitostem ani netvrdí.

V dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzují s odůvodněním, že to řeší otázky v rozhodování Nejvyššího soudu ČR dosud nevyřešené, a to v rozporu s hmotným právem) povinní namítají předně nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřují – stejně jako v odvolání – v závěru krajského soudu, že dražební jednání nemusel odročovat, bylo-li již ze samotné žaloby, resp. z absence skutkových tvrzení k existenci práva nepřipouštějící výkon rozhodnutí k draženým nemovitostem, zjevné, že ta je pro zcela zřejmý nedostatek aktivní věcné legitimace žalobkyně nedůvodná. Dovolatelé vyjadřují přesvědčení, že k posouzení důvodnosti excindační žaloby je příslušný výlučně nalézací soud, před nímž má proběhnout dokazování, k jehož výsledkům mají účastníci právo se vyjádřit, a proti jehož rozhodnutí jsou přípustné opravné prostředky. Exekučnímu soudu naopak nepřísluší jakékoli hypotetické úvahy o tom, co by se stalo, bylo-li by ve vykonávacím řízení k vylučovací žalobě přihlédnuto. Dále pak dovolatelé namítají, že řízení bylo postiženo vadami, jež mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a které spatřují zejména v porušení ustanovení § 336e odst. 3, § 336i odst. 2, 3 o. s. ř. a ustanovení § 62 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ČR 37/1992 Sb. a jednacím řádu pro okresní a krajské soudy. Konečně pak ve skutečnosti, že o jejich včasné námitce podjatosti všech členů senátu odvolacího soudu nerozhodl nadřízený soud, spatřují zmatečnostní vadu.

Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř. – jež podle § 238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. d/ o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatelé – kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/ k tomu srov. např. nález Ústavního soudu z 9. 1. 2008, sp. zn. II. ÚS 650/06, případně nález z 10. 5. 2005, sp. zn. IV. ÚS 128/05) jen důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatelé napadli – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).

O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných pro nařízení exekuce uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.

Dovolatelé napadenému rozhodnutí sice přisuzují zásadní právní význam, hodnocením námitek obsažených v dovolání však (kromě důvodů uvedených odvolacím soudem) k závěru o splnění této podmínky dospět nelze, a to již proto, že řízení o excindační žalobě R. Š. (matky prvního povinného), podané 10. 4. 2008, bylo usnesením Okresního soudu v Kladně z 1. 2. 2011, č. j. 8 C 61/2008-51, pravomocně v prvém stupni dne 17. 2. 2011, podle ustanovení § 107 odst. 5 o. s. ř. zastaveno s odůvodněním, že žalobkyně dne 31. 8. 2009 zemřela, a že jediný dědic (zde první povinný) se svým vstupem do řízení nesouhlasil, takže nelze odstranit vady žaloby, spočívající v nemožnosti zjištění, zda žalobkyně žalobu podepsala a (vůbec) podala – do protokolu sepsaného 2. 10. 2008 na č. l. 252 tvrdila opak – jakož i v (nyní již neodstranitelné) absenci skutkových tvrzení, jež by její nárok na vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí odůvodňovaly.

Námitkou porušení ustanovení § 336e odst. 3 a § 336i odst. 2, 3 o. s. ř. a ustanovení § 62 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ČR 37/1992 Sb. a jednacím řádu pro okresní a krajské soudy, jež povinní sami (viz poslední odstavec šesté a první odstavec sedmé strany dovolání na č. l. 295 a 296) kvalifikovali jako vady řízení podle § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř., uplatnili – viz výše – dovolací důvod (byl-li by ovšem vůbec dán) k založení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. nezpůsobilý.

K závěru o přípustnosti dovolání nemůže vést ani argumentace povinných, že nadřízeným soudem nebylo rozhodnuto o jejich včasné námitce podjatosti členů senátu odvolacího soudu; mají-li povinní zato, že o věci rozhodovali vyloučení soudci, namítají zmatečnost řízení ve smyslu ustanovení § 229 odst. 1 písm. e) o. s. ř. Podle právní úpravy účinné od 1. 1. 2001 však – jak vyplývá z ustanovení § 241a odst. 2 a 3 o. s. ř. – zmatečnosti způsobilým dovolacím důvodem nejsou (viz usnesení Nejvyššího soudu z 15. 12. 2005, sp. zn. 21 Cdo 496/2005). Dovolací soud sice smí ke zmatečnostem podle § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b) a odst. 3 o. s. ř. přihlédnout (a to i kdyby nebyly v dovolání uplatněny), avšak jen tehdy, je-li dovolání přípustné (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.), kterýžto předpoklad v projednávané věci (viz výše) naplněn není.

Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí dovolání, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn skutečností, že ostatním účastníkům, jež by jinak měli na tuto náhradu právo podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 2 věty první o. s. ř., náklady tohoto řízení prokazatelně (podle obsahu spisu) nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 14. dubna 2011

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru