Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 445/2002Usnesení NS ze dne 12.09.2002

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2002:20.CDO.445.2002.1
Dotčené předpisy

§ 237 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 238a předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 239 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 236 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 242 odst. 3 předpisu č. 99/1963...

více

přidejte vlastní popisek

20 Cdo 445/2002

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné Okresní správy sociálního zabezpečení O. proti povinnému K. S., za účasti manželky povinného L. S., pro částku 619.947,93 Kč, zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech, vedené u Okresního soudu v Bruntále, pobočce v Krnově pod sp. zn. 2 E 833/99, o dovolání povinného a jeho manželky proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 31. ledna 2000, č. j. 10 Co 86/2000-33, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud usnesením z 27. října 1999, č. j. 2 E 833/99-17, nařídil podle pravomocných a vykonatelných výkazů nedoplatků, vydaných oprávněnou, k vymožení její pohledávky ve výši 619.947,93 Kč výkon rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech, „…které jsou ve společném jmění manželů – povinného a L. S. …“, rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, a povinnému uložil zaplatit státu soudní poplatek ve výši 12.400,- Kč.

V záhlaví tohoto rozhodnutí označeným usnesením krajský soud rozhodnutí okresního soudu ve výroku o povinnosti povinného zaplatit soudní poplatek zrušil (výrok I.), jinak usnesení okresního soudu potvrdil (výrok II.) a o nákladech odvolacího řízení rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá právo na jejich náhradu (výrok III.).

Pravomocné usnesení odvolacího soudu (posuzováno podle obsahu dovolání, vyjma výroku, jímž byla poplatková povinnost povinného zrušena) napadli povinný i jeho manželka včasným dovoláním (doplněným podáním sepsaným advokátem), jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 237 písm. f/ (správně odst. 1 písm. f/) občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. prosince 2000; odnětí možnosti jednat před soudem manželce povinného spatřují dovolatelé v tom, že soudy obou stupňů s ní nejednaly jako s účastnicí řízení, zejména že jí řádně nedoručovaly svá rozhodnutí.

Oprávněná uvedla (č.l. 58), že „má pochybnost o přípustnosti dovolání“ a že na výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva trvá.

Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí odvolacího soudu bylo vydáno 31. ledna 2000, je Nejvyšší soud povinen projednat i dovolání v této věci a rozhodnout o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do dne 31. prosince 2000 (dále též jen „o. s. ř.“).

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští. Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 237, § 238a a § 239 o. s. ř. O žádný z případů v těchto ustanoveních zmíněných však ve věci nejde.

Podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. není dovolání přípustné, jelikož napadené rozhodnutí není usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím, a nelze je podřadit ani případům vyjmenovaným v odstavci 1 pod písmeny b) - f) tohoto ustanovení (a tedy ani pod jeho písmenem d/, jelikož sice jde o usnesení potvrzující, nikoli však takové, jímž by bylo potvrzeno usnesení o zastavení řízení pro nedostatek pravomoci soudu).

Přípustnost dovolání není dána ani ustanovením § 239 o. s. ř., a to proto, že ji ve výroku svého rozhodnutí odvolací soud výslovně nezaložil (odstavec 1), a že návrh na vyslovení přípustnosti dovolání povinný ani jeho manželka nevznesli (odstavec 2).

Přípustnost dovolání konečně nevyplývá ani z § 237 odst. 1 o. s. ř.; toto ustanovení spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení a rozhodnutí, které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným, a k nimž je dovolací soud povinen podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout z úřední povinnosti. Jelikož vady vyjmenované v ustanovení § 237 odst. 1 písm. a) – e) a g) o. s. ř. v dovolání namítány nejsou a z obsahu spisu nevyplývají, zabýval se Nejvyšší soud námitkou, že manželce povinného byla nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem (ustanovení § 237 odst. 1 písm. f/ o. s. ř.).

Tato námitka – k níž je ovšem subjektivně legitimována pouze manželka povinného, jelikož případným odnětím možnosti jednat před soudem nebyla (ani nemohla být) způsobena procení újma povinnému – důvodná není.

Manželka povinného se totiž účastníkem řízení stala teprve dnem, kdy soud výkon rozhodnutí svým usnesením nařídil (§ 255 odst. 2 o. s. ř.); z obsahu spisu je přitom zřejmé, že jí bylo řádně doručeno usnesení soudu prvního stupně (srov. doručenku u č. l. 17) i dovoláním napadené usnesení soudu odvolacího (srov. doručenku u č. l. 35 versa); byla tedy procesně stanoveným způsobem o řízení informována a mohla vykonávat všechna procesní práva, která jí zákon jako účastníku řízení dává (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 9. července 1997, sp. zn. 2 Cdon 1446/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 14, ročník 1997, pod poř. č. 113).

Protože dovolání není v dané věci přípustné podle žádného z uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je - aniž mohl zkoumat jeho případnou důvodnost – bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 4, odst. 5 věty za středníkem a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.

O nákladech dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 146 odst. 2 věty první (per analogiam) § 243b odst. 4, věty první, § 224 odst. 1 o. s. ř. Oprávněné, jež by měla právo na náhradu všech účelných nákladů výkonu rozhodnutí, prokazatelné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 12. září 2002

JUDr. Vladimír Mikušek, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru