Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 4416/2017Usnesení NS ze dne 26.09.2017

HeslaVady podání
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.4416.2017.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 4416/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl pověřeným členem senátu JUDr. Karlem Svobodou, Ph.D., v exekuční věci oprávněných a) T. K., b) N. D., oběma zastoupeným Mgr. Markétou Rájeckou, advokátkou se sídlem ve Frýdku – Místku, Zámecké náměstí č. 42, proti povinné A. K., pro 136 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Frýdku – Místku pod sp. zn. 29 EXE 2800/2016, o návrhu povinné na zastavení exekuce, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. května 2017, č. j. 9 Co 250/2017-101, takto:

Dovolání se odmítá.

Stručné odůvodnění

Krajský soud v Ostravě v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení Okresního soudu ve Frýdku – Místku ze dne 30. 1. 2017, č. j. 29 EXE 2800/2016-81, kterým soud prvního stupně zamítl návrh povinné na zastavení exekuce ze dne 14. 5. 2016, neboť povinná nenavrhla zastavení exekuce z žádného zákonem stanoveného důvodu.

Usnesení odvolacího soudu napadla povinná včasným dovoláním, ve kterém namítá, že dlužnou částku postupně hradí ve splátkách a k úhradě vymáhané pohledávky by mohlo dojít ve lhůtě dvou let, že exekuce nepřiměřeně zasahuje do jejích práv a oprávněných zájmů, když se exekuce dotýká jejího spoluvlastnického podílu na nemovitosti, v níž bydlí a má k ní citový vztah, a rovněž poukazuje na svůj špatný zdravotní stav. Dovolatelka namítá, že s ohledem na její nevyhovující zdravotní stav se soudy měly zabývat otázkou její procesní způsobilosti, tedy zda její zdravotní stav jí umožňuje být účastníkem řízení. Konečně namítá, že vedení exekuce je v rozporu s dobrými mravy, neboť vymáhaná pohledávka má původ v dědictví po manželu povinné a oprávněné nikdy neprojevovaly o ni, ani o jejího manžela žádný zájem, a to ani v době jeho nemoci, kdy o něj pečovala výhradně povinná. Povinná navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném do 29. 9. 2017, dále jen „o. s. ř.“. (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“.

Podle ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř. v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh).

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Podle § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Podle § 241a odst. 3 o. s. ř. se důvod dovolání vymezí tak, že dovolatel uvede právní posouzení věci, které pokládá za nesprávné, a vyloží, v čem spočívá nesprávnost tohoto právního posouzení.

Podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. dovolání podané proti rozhodnutí odvolacího soudu, které není přípustné nebo které trpí vadami, jež nebyly ve lhůtě (§ 241b odst. 3) odstraněny a pro něž nelze v dovolacím řízení pokračovat, dovolací soud odmítne. Usnesení o tom dovolací soud vydá do 6 měsíců ode dne, kdy mu věc byla předložena (§ 241b).

Z obsahu dovolání přitom nelze dovodit, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání ve smyslu § 237 o. s. ř., a tuto skutečnost ani nebylo možné dovodit z obsahu dovolání. Dovolatel je povinen v dovolání vymezit, které z hledisek uvedených v § 237 o. s. ř. považuje za splněné (přičemž k projednání dovolání nepostačuje pouhá citace textu ustanovení § 237 o. s. ř.); skutečnost, že „napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, a rovněž otázky, která nebyla dovolacím soudem dosud vyřešena“, není způsobilá založit přípustnost dovolání podle § 237 o. s. ř. [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 8. 2013, sen. zn. 29 NSCR 55/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2013, sp. zn. 29 Cdo 2394/2013 (uveřejněné pod číslem 4/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek); k účelu vymezení předpokladů přípustnosti dále též např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. 6. 2014, sp. zn. III. ÚS 1675/14, usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 2. 2015, sp. zn. II. ÚS 2716/13].

Ačkoliv dovolatelka předestírá jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem, z obsahu dovolání vyplývá, že vznáší pouze skutkové námitky a současně nijak nezpochybňuje závěr soudů nižších stupňů, na kterém založily své rozhodnutí, tedy že není dán důvod k zastavení exekuce ve smyslu ustanovení § 268 o. s. ř. „a povinná žádný z těchto důvodů ani netvrdí“. K námitce povinné stran možných vady řízení, konkrétně, že odvolací soud se měl zabývat „otázkou její procesní způsobilosti, tedy zda její zdravotní stav jí umožňuje být účastníkem řízení“, nemohl dovolací soud přihlédnout, neboť poukaz na možné vady řízení není sám o sobě způsobilý založit přípustnost dovolání; dovolací soud by se jimi mohl zabývat až tehdy, pokud by byla dána přípustnost dovolání. Nejde totiž o otázky správnosti či nesprávnosti právního posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř., nýbrž o otázky případné existence či neexistence vady řízení ve smyslu ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. (srovnej např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 6. 2016, sp. zn. 20 Cdo 5653/2015, proti kterému byla odmítnuta ústavní stížnost usnesením Ústavního soudu ze dne 2. 3. 2017, sp. zn. IV. ÚS 3058/16, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2014, sp. zn. 23 Cdo 2758/2013, usnesení ze dne 28. 8. 2014, sp. zn. 30 Cdo 185/2014, usnesení ze dne 23. 7. 2014, sp. zn. 30 Cdo 2266/2014, usnesení ze dne 1. 6. 2015, sp. zn. 30 Cdo 5147/2014, a další, event. k nepřezkoumatelnosti a překvapivosti rozhodnutí viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2015, sp. zn. 30 Cdo 2209/2014).

Protože dovolání má vady, jež nebyly v průběhu trvání lhůty k dovolání odstraněny, a nelze pro ně v dovolacím řízení pokračovat, Nejvyšší soud dovolání povinné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 9. 2017

JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.

pověřený člen senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru