Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 4160/2019Usnesení NS ze dne 10.11.2020

HeslaZastavení exekuce
Společné jmění manželů
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.4160.2019.1
Dotčené předpisy

§ 143a odst. 4 obč. zák.

§ 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

§ 262b odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.07.2015


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 4160/2019-515

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněných a) P. V., narozeného XY, a b) M. V., narozené XY, obou bytem XY, obou zastoupených JUDr. Jiřím Matznerem, Ph.D., LL.M., advokátem se sídlem v Praze 2, Anny Letenské 34/7, proti povinnému M. Š., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Miroslavem Houškou, advokátem se sídlem v Praze 1, V Jámě 699/1, za účasti manželky povinného H. Š., narozené XY, bytem XY, zastoupené prof. JUDr. Alešem Gerlochem, CSc., advokátem se sídlem v Praze 2, Botičská 1936/4, pro 507 550 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 68 EXE 3272/2016, o dovolání manželky povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2019, č. j. 55 Co 67/2019-407, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 17. 4. 2019, č. j. 55 Co 67/2019-407, se ruší a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

1. Obvodní soud pro Prahu 4 usnesením ze dne 22. 11. 2017, č. j. 68 EXE 3272/2016-275, zamítl návrh manželky povinného na zastavení exekuce přikázáním pohledávky z jejích účtů vedených u ČSOB a. s. (číslo účtu XY a číslo účtu XY) a u Českomoravské stavební spořitelny a. s. (číslo účtu XY). Manželka povinného tvrdila, že veškeré prostředky nacházející se na účtech nabyla dědictvím po své matce a jejím manželovi, kdy dědičkou byla pouze ona. Soud prvního stupně uvedl, že dluh povinného pochází z jeho podnikatelské činnosti a jedná se o částku, kterou oprávnění v roce 2006 povinnému zaplatili a která převyšovala hodnotu prací účtovaných jim povinným. Dne 23. 6. 2011 (po vzniku vymáhaného závazku) bylo dohodou ve formě notářského zápisu zúženo společné jmění povinného a jeho manželky a tento dluh není v dohodě zmíněn. Ve veřejném seznamu listin o manželském majetkovém režimu není smlouva o zúžení společného jmění manželů evidována. Nebyl předložen důkaz o tom, že by manželka povinného seznámila oprávněné se smlouvou o majetkovém uspořádání s povinným a ani poté, co se o dluhu dozvěděla, neprojevila nesouhlas vůči oprávněným. Z výpisů z předmětných účtů nelze jednoznačně potvrdit, že by prostředky, které se na nich nacházejí, byly výhradně majetkem manželky povinného získaným v dědictví. Kromě částek, které by odpovídaly výši dědictví po matce a jejím manželu, jsou na účtech četné další pohyby, a to též ve vysokých částkách desetitisíců i statisíců, vklady od třetích osob, od synů dovolatelky a povinného (není doloženo, že by se jednalo pouze o dar matce), bezhotovostní převody mezi povinným a jeho manželkou. Nelze dovodit, že na účtech nejsou ani zčásti uloženy finanční prostředky, které by jinak náležely do společného jmění manželů. K zastavení exekuce soud neshledal důvod, zúžení rozsahu společného jmění manželů nemá vliv na rozsah postižitelného majetku. Exekučně lze postihnout majetek ve společném jmění manželů za předpokladu, že vymáhaný závazek vznikl pouze jednomu z manželů za trvání manželství i před vznikem manželství, proto i v případě, že bylo společné jmění manželů zúženo smlouvou ve formě notářského zápisu, je tento úkon vůči oprávněným neúčinný, neboť dluh povinného vznikl za trvání manželství.

2. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Uvedl, že soud prvního stupně vyšel ze šetření na základě veškerých dokladů, které manželka povinného předložila. Na vedení exekuce nemůže mít vliv závěr, že dohoda o zúžení společného jmění následovala až poté, kdy vznikl závazek povinného (který nepochybně vznikl za trvání manželství již v roce 2007). Soud prvního stupně neměl povinnost přesně rekapitulovat, kdy a k jakému pohybu na účtu manželky povinného došlo, protože sama manželka povinného má o svém vlastním účtu přehled a mohla se sama konkrétně ke každému tomuto pohybu vyjádřit a vysvětlit ho, neučinila to však ani v podaném odvolání. Výše uvedenou argumentaci manželky povinného odvolací soud zhodnotil jako účelovou. Povinní se dlouhodobě brání splnění povinnosti, nesplnění svého dluhu sice odůvodňovali tím, že oprávnění k jejich žádosti neposkytli číslo účtu, na který lze plnit, ovšem byť o číslo účtu žádali, současně avizovali svoji platební neschopnost, případně navrhli měsíční splátky po 5 000 Kč. Jako právně nevýznamnou odvolací soud zhodnotil argumentaci směřující k tomu, že v případě vedení této exekuce mohla být z účtu stržena pouze polovina a dále dvojnásobek životního minima. Skutečnost, že exekuce – pokud by převyšovala polovinu společného jmění manželů – by mohla být vedena pouze v rozsahu jedné poloviny, se musí vztahovat k celé hodnotě majetku, ne k jednotlivým postiženým věcem či majetkovým právům tvořícím společné jmění manželů. Zákonodárce podřídil dosavadní řízení novému režimu tak, že zákon č. 139/2015 Sb. se aplikuje i na dříve zahájená řízení, ale právní úkony provedené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona se posuzují podle dosavadních předpisů. Soud prvního stupně proto správně použil § 42 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, a za majetek patřící do společného jmění povinného a jeho manželky se považuje také majetek, který netvoří součást společného jmění manželů. Pokud byl smlouvou zúžen rozsah společného jmění, takové zúžení nemá vliv na rozsah postižitelného majetku. Exekučně lze postihnout majetek ve společném jmění manželů za předpokladu, že vymáhaný závazek vznikl pouze jednomu z manželů za trvání manželství. Proto i v případě, že bylo společné jmění manželů zúženo smlouvou ve formě notářského zápisu, je tento úkon vůči oprávněným neúčinný, neboť dluh povinného vznikl za trvání manželství. Nejsou proto dány podmínky pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

3. Manželka povinného přípustnost dovolání spatřuje v tom, že v rozhodovací praxi dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena právní otázka, případně se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, zda se lze vůči věřiteli dovolávat následně uzavřené dohody o zúžení společného jmění manželů ohledně budoucího majetku. Dále podle dovolatelky došlo k porušení práva manželky povinného na soudní ochranu podle čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a k porušení práva vlastnit majetek podle čl. 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, neboť odvolací soud se nevypořádal s doplněním odvolání manželky povinného, v němž bylo analýzou toku peněžních prostředků prokázáno, že peníze na účtech manželky povinného nejsou součástí společného jmění manželů.

4. Dovolatelka má za to, že smlouva o zúžení společného jmění manželů ze dne 23. 6. 2011 sice neměla účinky na již existující majetek, měla však účinky vůči majetku budoucímu

– konkrétně vůči pohledávkám z účtů u peněžních ústavů vzniklých po uzavření smlouvy o zúžení společného jmění manželů. Ve smlouvě si účastníci dohodli, že zužují rozsah společného jmění manželů do budoucnosti tak, že předmětem výlučného vlastnictví každého z manželů budou práva a povinnosti majitele bankovních či spořitelních účtů či práva a povinnosti z jiných bankovních, investičních či pojistných produktů a budou nadále ve výlučném vlastnictví toho z manželů, na jehož jméno bude účet veden. Manželka povinného finanční prostředky z dědictví nabyla a byly uloženy na účet až po uzavření dohody v roce 2013 a 2014, proto tyto prostředky nemohly být součástí společného jmění manželů, a to ani v případě, že by nebylo prokázáno nabytí děděním. V tomto ohledu měla mít smlouva o zúžení společného jmění manželů, co se budoucího majetku týče, účinky vůči věřiteli. Poukázala na závěry odborné literatury k ustanovení § 719 odst. 2 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník (dále „o. z.“), podle něhož se smlouva o manželském majetkovém režimu nesmí svým obsahem nebo účelem dotknout práv třetí osoby, ledaže by tato osoba se smlouvou souhlasila, a smlouva uzavřená bez souhlasu třetí osoby nemá vůči ní právní účinky. Účinek dohod o změně společného jmění manželů se tak nevztahuje na již existující majetek. Ovšem v případě účinků dohod o zúžení společného jmění manželů vůči budoucímu majetku není možné dovozovat, že tím může dojít ke zkrácení věřitele, nejde totiž o vynětí konkrétního majetku ze sféry dlužného manžela, a nemůže být proto chráněno (byť legitimní) očekávání věřitele v to, že manželka povinného v budoucnosti získá majetek, z nějž by se mohl věřitel potenciálně uspokojovat, a nemůže ani očekávat, že by tento majetek byl nabyt do režimu společného jmění manželů, i kdyby nebylo smlouvy o zúžení společného jmění manželů. Z odůvodnění nálezu Ústavního soudu ze dne 24. 4. 2019, sp. zn. I. ÚS 1587/17, vyplývá, že smyslem ustanovení § 719 odst. 2 o. z. je zamezit krácení práva věřitele, ale ani důvodová zpráva, ani žádné z jiných ustanovení o. z. nehovoří o posílení práva věřitele na úkor nedlužného manžela. Ústavní soud v této věci dospěl k závěru, že třetí osoba neměla vůči stěžovatelce v době uzavření dohody o změně režimu společného jmění manželů žádné subjektivní hmotné právo, a proto toto právo nemohlo být uzavřením dohody negativně dotčeno.

5. Vzhledem k tomu, že smlouva o zúžení společného jmění manželů má účinky vůči budoucímu majetku manželů, a není tak možné dovozovat, že by mohlo dojít ke zkrácení věřitele, není nutné ani vyžadovat naplnění podmínek § 143a odst. 4 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, dále jen „obč. zák.“ (manžel se může vůči jiné osobě odvolat na smlouvu o zúžení společného jmění jen tehdy, jestliže je jí obsah této smlouvy znám), a věřiteli tedy v tomto případě ani nemusel být obsah smlouvy o zúžení společného jmění znám (nemůže-li být věřitel uzavřením smlouvy o zúžení společného jmění negativně dotčen, není ani třeba, aby znal její obsah). Podle § 262a o. s. ř. mělo být před nařízením exekuce pouze zkoumáno, zda smlouva o zúžení společného jmění manželů existuje a zda je evidována, a následně měl soud vycházet z jejího obsahu, což se nestalo. Nejvyšší soud se dříve vyjadřoval k účinkům dohody o modifikaci společného jmění manželů vůči věřitelům např. v rozsudku ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1389/2003 (uveřejněném pod číslem 85/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), nijak ale nezohledňoval, zda se uvedená dohoda týká již existujícího majetku a budoucího majetku. Ve vztahu k nové procesní úpravě § 262a o. s. ř. a při zohlednění různého obsahu dohody o modifikaci společného jmění manželů (tzn. účinky dohody o zúžení společného jmění manželů v některých případech bez ohledu na § 262a o. s. ř.) by se měl soud od tohoto názoru odchýlit.

6. Dovolatelka dále namítá, že se odvolací soud nevypořádal s doplněním odvolání ze dne 16. 4. 2019 dokazujícím původ peněz na účtech dovolatelky. Z obsahu rozhodnutí není vůbec patrné, zda k uvedenému podání při svém rozhodování nějak přihlédl, rozhodnutí je v tomto ohledu nepřezkoumatelné. Nezohlednění doplnění odvolání s ohledem na jeho obsah mohlo mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

7. Oprávnění ve vyjádření k dovolání uvedli, že se odvolací soud pečlivě vypořádal s argumentací dovolatelky, veškeré kroky povinných lze označit jako účelové. Mají za to, že dovolatelka řádně nevymezila přípustnost dovolání a zpochybňuje skutková zjištění. Dovolatelka nepřípustnost postihu prostředků na účtu založila jednak na skutečnosti, že existuje smlouva o zúžení společného jmění manželů, s tou však oprávněné neseznámila. Nelze přijmout argumentaci, že zúžení společného jmění manželů nemůže mít účinek pro futuro. Samotná existence společného jmění manželů má účinky pouze mezi manželi. Takové kroky dovolatelka nepodnikla; i kdyby je podnikla, nemohly by mít vliv na závazek společného jmění manželů vzniklý dlouhou dobu před zúžením společného jmění. Dovolatelka dále tvrdila, že prostředky na účtu jsou v jejím výlučném vlastnictví, toto tvrzení však neprokázala. Ze skutkových zjištění soudu vyplývá, že přijaté platby z roku 2013 a 2014 byly smíseny s dalšími prostředky dovolatelky a povinného. Oprávnění navrhli, aby dovolací soud dovolání odmítl jako nepřípustné, případně zamítl jako nedůvodné.

8. Povinný se s dovoláním své manželky ztotožnil.

9. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019, dále jen „o. s. ř.“.

10. Dovolání je přípustné, neboť Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi dosud neřešil otázku účinků smlouvy o zúžení společného jmění manželů uzavřené podle § 143a obč. zák. po vzniku vymáhané pohledávky na vedení exekuce přikázáním pohledávky z účtu manžela povinného podle § 42 odst. 4 exekučního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2015 (resp. § 262a odst. 4 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 7. 2015) v souvislosti s možností manžela povinného domáhat se zastavení exekuce přikázáním pohledávky ze svého účtu podle § 262b odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 7. 2015.

11. V souzené věci je vedena exekuce na majetek povinného k vymožení jeho závazku vůči oprávněným ve výši 507 550 Kč s příslušenstvím, jenž vznikl v roce 2006 za trvání manželství povinného a dovolatelky. Dne 23. 6. 2011, tedy po vzniku vymáhaného závazku, uzavřel povinný se svou manželkou dohodu o zúžení společného jmění manželů formou notářského zápisu. Exekuční řízení bylo zahájeno dne 15. 9. 2016 a pověřená soudní exekutorka vydala k provedení exekuce exekuční příkazy, jimiž postihla tři účty manželky povinného u peněžních ústavů.

12. Vzhledem k okamžiku zahájení exekučního řízení (15. 9. 2016) je třeba v exekuci postupovat podle exekučního řádu účinného ode dne 1. 9. 2015.

13. V souladu s § 42 odst. 4 exekučního řádu (shodně § 262a odst. 4 o. s. ř.) jde-li o vydobytí dluhu, který patří do společného jmění manželů, nebo dluhu povinného, pro který lze vydat exekuční příkaz na majetek ve společném jmění manželů, lze vést exekuci přikázáním pohledávky z účtu manžela povinného u peněžního ústavu.

14. Citované ustanovení rozšiřuje možnost uspokojení oprávněného nad rámec rozsahu společného jmění povinného a jeho manžela v případě, že vymáhaný závazek náleží do společného jmění manželů (nebo pro něj lze exekučně postihnout majetek ve společném jmění manželů). V souladu s dlouhodobě ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu totiž pohledávka z účtu, jehož majitelem je jeden z manželů, není součástí společného jmění manželů (do něj náleží pouze peněžní prostředky z účtu již vybrané), a to i kdyby na účet byly vloženy peněžní prostředky povinného nebo peněžní prostředky patřící do společného jmění manželů [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 4. 2000, sp. zn. 21 Cdo 1774/99 (uveřejněné pod číslem 4/2001 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 14. 3. 2002, sp. zn. 20 Cdo 681/2001 (uveřejněný pod číslem 75/2002 Sbírky soudních rozhodnutí), nebo odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 3. 2017, sp. zn. 20 Cdo 164/2017]. Peněžní prostředky na účtu manžela povinného se tedy za splnění podmínek § 42 odst. 4 exekučního řádu považují za majetek náležející do společného jmění manželů.

15. Podle § 262b odst. 1 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 7. 2015, ve spojení s § 52 odst. 1 exekučního řádu, je-li výkonem rozhodnutí postižen majetek ve společném jmění manželů nebo majetek manžela povinného ve větším rozsahu, než připouští zvláštní právní předpis, nebo nelze-li ho výkonem rozhodnutí postihnout, může se manžel povinného domáhat v této části zastavení výkonu rozhodnutí. O tom musí být soudem poučen. Zvláštním právním předpisem je pak právní předpis účinný v době, kdy vznikl závazek povinného, který je předmětem exekuce, resp. v době, kdy vznikl samotný závazkový právní vztah (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3416/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. 3. 2019, sp. zn. 20 Cdo 180/2019, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 11. 2019, sp. zn. 20 Cdo 1442/2019). V této souvislosti je třeba uvést, že dovolatelka nijak nezpochybnila závěr, že vymáhaný závazek patří do společného jmění manželů a že by proto nemohla být v exekuci postižena pohledávka z účtu manželky povinného.

16. V souladu s § 262b odst. 2 o. s. ř. ve znění účinném od 1. 7. 2015, ve spojení s § 52 odst. 1 exekučního řádu, výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu manžela povinného bude zastaven, nejsou-li na něm ani z části uloženy peněžní prostředky, které by jinak náležely do společného jmění manželů. Není-li prokázán opak, má se za to, že peněžní prostředky na účtu manžela povinného by náležely do společného jmění manželů.

17. Vydá-li tedy soudní exekutor exekuční příkaz přikázáním pohledávky z účtu manžela povinného, může se manžel ve smyslu § 262b odst. 2 o. s. ř. domáhat zastavení exekuce v rozsahu vydaného exekučního příkazu. K tomu, aby byl se svým návrhem úspěšný, musí prokázat (vzhledem k vyvratitelné domněnce, že peněžní prostředky by náležely do společného jmění manželů), že na účtu nejsou ani částečně uloženy peněžní prostředky, které by jinak náležely do společného jmění manželů (pokud by peníze na účet nebyly vloženy, nebyly by součástí do společného jmění manželů).

18. V projednávané věci je proto podstatné, zda alespoň část finančních prostředků na jednotlivých postižených účtech manželky povinného náležela do společného jmění manželů, přičemž manželku povinného tíží břemeno tvrzení a důkazní ohledně původu veškerých prostředků na účtech. Dovolatelka svou argumentaci, že prostředky na účtech jsou v jejím výlučném vlastnictví, zakládá (vedle tvrzení, že část peněz pochází z dědictví) na existenci smlouvy o zúžení společného jmění manželů. Smlouva byla uzavřena v roce 2011 v souladu s § 143a obč. zák. a její účinky se i po účinnosti o. z. řídí ustanoveními obč. zák. (srov. § 3028 odst. 2 o. z.). Podle § 143a odst. 4 obč. zák. se manželé mohou vůči jiné osobě na takovou smlouvu odvolat jen tehdy, jestliže je jí obsah této smlouvy znám. Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 9. 5. 2013, sp. zn. 21 Cdo 1154/2012 (uveřejněném pod číslem 69/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), uzavřel, že smlouva o zúžení společného jmění manželů (uzavřená podle § 143a obč. zák.) je právně účinná vůči věřiteli jen tehdy, byla-li manželi uzavřena (stala-li se mezi manželi účinnou) dříve, než vznikla věřiteli pohledávka (vůči jednomu z manželů), a jestliže již v té době byl věřiteli také znám obsah smlouvy o zúžení společného jmění manželů. Nemůže být vůči věřiteli právně účinná smlouva o zúžení společného jmění manželů, která byla manželi uzavřena (stala se mezi manželi účinnou) teprve poté, co věřiteli již vznikla jeho pohledávka (vůči jednomu z manželů). Ve vztahu manželů vůči věřiteli se tedy na smlouvu hledí tak, jako kdyby nenastaly její účinky (jako kdyby nedošlo k zúžení dosavadního rozsahu společného jmění manželů); právní bezúčinnost smlouvy o zúžení společného jmění manželů nastává přímo ze zákona (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3106/2018, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2018, sp. zn. 20 Cdo 1661/2018). V poměrech projednávané exekuční věci to znamená, že při posouzení, zda se ve smyslu § 262b odst. 2 o. s. ř. na účtu manželky povinného nacházejí peněžní prostředky, které by jinak náležely do společného jmění manželů, nelze přihlížet k obsahu smlouvy o zúžení společného jmění manželů ze dne 23. 6. 2011, a to ani ve vztahu k majetku nabytému jedním z manželů po jejím uzavření, neboť byla uzavřena po vzniku exekvovaného závazku, a je proto nutné vycházet ze zákonných ustanovení o rozsahu společného jmění manželů. Rozhodnutí odvolacího soudu je tedy v tomto ohledu správné.

19. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř.). Dovolatelka dále namítala, že se odvolací soud nevypořádal s jejími tvrzeními a důkazními návrhy uvedenými v odvolání. V návrhu na zastavení exekuce tvrdila, že prostředky na účtech pocházejí z dědictví po její matce z roku 2012 a po manželu její matky z roku 2014. Dovolatelce je třeba přisvědčit, že v souladu s § 143 odst. 1 písm. a) obč. zák. (v případě dědictví po matce) a § 709 odst. 1 písm. b) o. z. (v případě dědictví po manželu matky) by takové prostředky do společného jmění manželů nenáležely. Soud prvního stupně (jehož skutková zjištění následně převzal i soud odvolací) ovšem dospěl k závěru, že na účty přicházely i částky z jiných zdrojů (od třetích osob, od synů dovolatelky a povinného a též přímo od povinného), u nichž dovolatelka neprokázala, že by se jednalo o její výlučné vlastnictví, a nebylo prokázáno, že vklady učiněné patrně v souvislosti s dědictvím tvoří aktuálně uložené částky na účtech, nelze proto uzavřít, že by se na účtech nacházely výlučně prostředky, které by jinak nenáležely do společného jmění manželů.

20. Nejvyšší soud připomíná, že v dovolacím řízení nelze přezkoumávat skutkový stav zjištěný soudy nižších stupňů (srov. § 241a odst. 6 o. s. ř.), ovšem pominutí tvrzení účastníka či navrhovaného důkazu bez řádného odůvodnění ze strany (zde odvolacího) soudu může být považováno za vadu řízení, která by mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Povinnost soudu odůvodnit své rozhodnutí způsobem uvedeným v § 157 odst. 2 o. s. ř. je jedním z principů řádného a spravedlivého procesu. Soud má povinnost se v odůvodnění svého rozhodnutí vypořádat s námitkami uplatněnými účastníky řízení způsobem, který odpovídá míře závažnosti těchto námitek, a s ohledem na jejich relevanci a možnost ovlivnit výsledek řízení; neučiní-li tak, založí tím nepřezkoumatelnost rozhodnutí (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. 6. 2008, sp. zn. 32 Odo 1561/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2010, sp. zn. 32 Cdo 4455/2009, nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2005, sp. zn. III. ÚS 183/03, nález Ústavního soudu ze dne 9. 4. 2008, sp. zn. I. ÚS 1589/07, či nález Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2020, sp. zn. II. ÚS 4152/18).

21. V odvolání dovolatelka namítala, že společné jmění manželů bylo zúženo, o čemž její synové věděli, a částky přicházející od nich na její účet proto byly dary výlučně pro ni, a dále že není zřejmé, které platby soud prvního stupně považoval za platby do společného jmění manželů, přičemž jí nebyl dán prostor pro vysvětlení, že se jedná o její výlučné prostředky. V doplnění odvolání ze dne 16. 4. 2019 konkrétněji uvedla, že dědictví po její matce (567 972,06 Kč) bylo dne 2. 5. 2013 zasláno na její podnikatelský účet (tento účet není předmětem exekuce) a část těchto peněz z dědictví ve výši 300 000 Kč následně dne 30. 10. 2013 převedla na účet XY vedený u ČSOB a. s. (dále jen „účet č. 1“), na účet č. 1 poté dne 12. 3. 2014 přišlo dědictví po manželu její matky (897 000 Kč) a dne 25. 1. 2016 poslala z účtu č. 1 částku 700 000 Kč na účet XY vedený u Českomoravské stavební spořitelny a. s. Odvolací soud uzavřel, že soud prvního stupně se vypořádal se všemi argumenty manželky povinného v návrhu na zastavení exekuce a jeho rozhodnutí nepovažoval za nepřezkoumatelné. Uvedl, že manželka povinného má o svém vlastním účtu přehled, a mohla se tedy konkrétně ke každému pohybu vyjádřit a vysvětlit ho, což „ovšem neučinila ani v podaném odvolání“. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího soudu však není vůbec zřejmé, zda se zabýval novými tvrzeními dovolatelky uvedenými v odvolání a zejména v jeho doplnění (odvolací řízení v rámci exekučního řízení je ovládáno zásadou úplné apelace a v odvolání lze uvádět nové skutečnosti a důkazy – viz § 254 odst. 6 o. s. ř. ve spojení s § 52 odst. 1 exekučního řádu), resp. proč její „vysvětlení“ nepovažuje za dostačující. V tomto ohledu je proto rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelné a odvolací soud zatížil řízení vadou, která může mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

22. Nejvyšší soud proto rozhodnutí odvolacího soudu zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř.) a věc mu vrátil k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta první o. s. ř.). V něm se odvolací soud řádně vypořádá s tvrzeními manželky povinného, jež vznesla v průběhu odvolacího řízení, přičemž k tomu, aby mohla být exekuce v rozsahu jejího návrhu zastavena, musí manželka povinného tvrdit a prokázat, že finanční prostředky na postižených účtech by ani z (byť minimální) části nenáležely do společného jmění s povinným.

23. Právní názor vyslovený v tomto rozhodnutí je závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 o. s. ř.).

24. V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale i o nákladech původního řízení (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o nich bude rozhodováno ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. exekučního řádu).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. 11. 2020

JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru