Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 4157/2019Usnesení NS ze dne 20.04.2020

HeslaZastavení exekuce
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.4157.2019.1
Dotčené předpisy

čl. 1 § 268 odst. e o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 4157/2019-534

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Aleše Zezuly v exekuční věci oprávněné VŠEOBECNÉ ZDRAVOTNÍ POJIŠŤOVNY ČESKÉ REPUBLIKY, se sídlem v Praze 3, Orlická 2020/4, identifikační číslo osoby 41197518, adresa pro doručování: Regionální pobočka Praha, pobočka pro Hl. m. Prahu a Středočeský kraj, Praha 1, Na Perštýně 6, proti povinnému M. Š., narozenému XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Richardem Šubrtem, advokátem se sídlem v Praze 4, Hvězdova 1716/2b, pro 106 002 Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 68 EXE 1039/2012, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2019, č. j. 55 Co 138/2019-465, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 5. 2019, č. j. 55 Co 138/2019-465, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 2. 2019, č. j. 68 EXE 1039/2012-441, se zrušují a věc se vrací Obvodnímu soudu pro Prahu 4 k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

1. Městský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. 2. 2019, č. j. 68 EXE 1039/2012-441, kterým byl zamítnut návrh povinného na zastavení exekuce. Odvolací soud neshledal důvod k zastavení exekuce z důvodu nemajetnosti podle § 268 odst. 1 písm. e) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (dále jen „o. s. ř.“). V daném případě je dle odvolacího soudu potřeba vycházet ze stanoviska soudního exekutora, který poukázal na vydané exekuční příkazy a soupis movitých věcí povinného a nadále hodlá pokračovat ve svých šetřeních. Povinný neuvedl žádnou relevantní skutečnost, která by prokazovala jeho faktickou nemajetnost. Odvolací soud se neztotožnil s názorem povinného, že je soupis movitých věci v rozporu se zákonem. Dále také shledal jako účelové tvrzení povinného, že ze zdravotních důvodů není schopen pracovat, když fakticky neuvedl žádné své zdravotní problémy. Odvolací soud se tedy zcela ztotožnil se závěry soudu prvního stupně a jeho usnesení jako věcně správné potvrdil.

2. Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání. Jeho přípustnost spatřuje v tom, že se odvolací soud při řešení otázky procesního práva odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (např. rozsudku Nejvyššího soudu ČR ze dne 16. 10. 2002, sp. zn. 21 Cdo 192/2002). V posuzovaném případě přijaly soudy závěr o tom, že tvrzení povinného o jeho nemajetnosti nemohou být objektivně pravdivá, aniž by tato nesprávnost vyplývala z jakéhokoliv důkazu či tvrzení účastníků. Tyto závěry jsou dle povinného založeny na určité volné úvaze soudu, když z výsledků dosavadního řízení vyplývá, že je osobou zcela nemajetnou, pokud se po dobu exekuce, která trvá více než 7 let, nepodařilo ničeho vymoci. V rozporu s právními předpisy je pak také soupis movitých věcí, které soudní exekutor dle přesvědčení povinného provedl v rozporu s § 321 a 322 o. s. ř. Soudní exekutor postihl věci, které slouží k uspokojování hmotných potřeb, jelikož z prodeje těchto věcí povinný získává prostředky k obživě a jiné příjmy nemá. Povinný dále vyjadřuje pochybnost ohledně řádného doručení napadeného usnesení. Domnívá se, že mu toto usnesení bylo doručené bez vlastnoručního podpisu a ani nebylo doprovázeno informací o tom, že se jedná o elektronicky podepsané podání. Z výše uvedených důvodů povinný navrhuje, aby bylo usnesení odvolacího soudu zrušeno a povinnému byla přiznána náhrada nákladů dovolacího řízení. Také navrhuje „povolit odkladný účinek napadeného usnesení“.

3. Oprávněná ve vyjádření k dovolání namítla, že okolnost, zda má být exekuční řízení zastaveno pro nemajetnost povinného, musí vycházet ze zjištění soudního exekutora. Za situace, kdy pohledávka není zcela zjevně nedobytná, se exekutor může dále pokoušet vymoci předmětnou pohledávku a nemusí zastavovat řízení, zvláště pak, pokud oprávněná strana nijak neprojevila vůli exekuční řízení zastavit. S ohledem na výše uvedené oprávněná navrhuje, aby bylo dovolání povinného jako nedůvodné zamítnuto.

4. Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), dále jen „o. s. ř.“.

5. Dovolací soud již dříve uzavřel, že podá-li povinný návrh na zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. a exekutor návrhu nevyhoví, je soud povinen o tomto návrhu rozhodnout. Odvolacím soudem vyžádaná zpráva exekutora o tom, jaký majetek povinného byl dosud zajištěn a jaké je stanovisko exekutora k návrhu na zastavení exekuce, slouží jako přímý zdroj informací, jen jde-li o sdělení exekutora, které kroky hodlá v budoucnosti učinit za účelem vymožení plnění uloženého exekučním titulem, když je věcí soudu (nikoliv soudního exekutora, jak se uvádí v odůvodnění soudu prvního stupně, na které odvolací soud jako na věcně správné odkazuje), aby na základě obsahu spisu posoudil, zda zamýšlený postup exekutora může vést alespoň ke krytí nákladů exekuce. Zpráva exekutora naopak neslouží k tomu, aby z ní soud načerpal informace o dosavadním průběhu exekuce, jež jsou zřejmé z obsahu spisu, protože skutečnosti podstatné pro rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce soud zjišťuje z úřední povinnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 4128/2016). Výše uvedeným dovolací soud nezpochybňuje, že jestliže exekutor dosud neuskutečnil všechny úkony, od nichž lze očekávat zjištění majetku povinného a následně alespoň uspokojení nákladů exekuce a alespoň zčásti i realizaci vymáhaného plnění, je na místě návrh povinného na zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. zamítnout pro předčasnost. Nicméně je věcí exekučního soudu, aby na základě vlastního šetření prověřil, zda případné další dotazy a lustrace ze strany exekutora mohou v budoucnosti vést ke zjištění dalšího postižitelného majetku povinného. Stejně tak exekuční soud musí na základě vlastních zjištění posoudit, jaké jsou další perspektivy vedení exekuce. Z rozhodnutí odvolacího soudu a z rozhodnutí soudu prvního stupně (na které odvolací soud jako na věcně správné odkázal) se podává, že jediným skutkovým zjištěním soudů obou stupňů načerpaným přímo z obsahu exekučního spisu byl poznatek, že exekutor stále provádí šetření majetkových a finančních poměrů povinného a dále se omezil na pouhé konstatování pasivity povinného v rámci exekučního řízení a účelovosti jeho tvrzení o nemajetnosti a o neschopnosti práce ze zdravotních důvodů, aniž by tyto skutečnosti dále prověřoval. Ve zbytku odvolací soud (i soud prvního stupně) vycházel pouze ze zprávy soudního exekutora (částečně také ze sdělení povinného), ze které zjistil, že jsou vydány tři exekuční příkazy a učiněn soupis movitých věcí povinného, na vymáhanou pohledávku se však nepodařilo vymoci ničeho. Odvolací soud (a stejně tak i soud prvního stupně) skutečnosti týkající se případné nemajetnosti povinného sám neprověřoval prostřednictvím dalších důkazních prostředků, na jejichž základě by samostatně a bez ohledu na sdělení exekutora zjistil, jaké jsou perspektivy dalšího vedení exekuce (srov. například usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 449/2018). Za těchto okolností je rozhodnutí odvolacího soudu o zamítnutí návrhu na zastavení exekuce § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. předčasné.

6. Při vyhodnocení, zda má být exekuce zastavena, soud nepřehlédne, že ustanovení § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. má být aplikováno zdrženlivě, protože aby exekuce byla prohlášena za nepřípustnou pro okolnosti na straně povinného, musí jít o skutečnosti, které působí intenzivně a v podstatné míře; přirozeným vyústěním exekuce totiž je, že bude provedena, nikoli zastavena bez plného uspokojení oprávněného. Tomu odpovídá i míra ochrany, jež je v exekuci poskytována povinnému, a která je zásadně limitována tím, že dobrovolně nesplnil to, co mu bylo autoritativním výrokem uloženo (srov. např. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. 10. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3904/2014). Současně ale nelze vést exekuci věčně (srov. např. s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2015, sp. zn. 26 Cdo 807/2015).

7. Námitka povinného, že soudní exekutor provedl soupis movitých věcí, které nelze exekucí postihnout, jelikož se jedná o věci, které nemohou být v rámci exekuce realizovány prodejem movitých věcí, neobstojí, jelikož věci, které nepodléhají výkonu rozhodnutí (resp. exekuci) jsou uvedeny v § 321 a § 322 o. s. ř. Ačkoli ustanovení § 322 o. s. ř. vyjadřuje princip ochrany povinného v exekučním řízení, nelze ztratit ze zřetele, že tato ochrana je limitována tím, o co v exekučním řízení především jde, totiž vymoci (a nikoli naopak) plnění, jež bylo povinnému uloženo exekučním titulem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 2. 2004, sp. zn. 20 Cdo 180/2003, uveřejněné v Soudní judikatuře č. 3, ročník 2004 pod č. 62). Ustanovení § 322 o. s. ř. je proto třeba vykládat restriktivně a podřadit pod něj pouze věci, které povinný nemůže postrádat, aniž by tím byla snížena jeho lidská důstojnost (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 7. 2006, sp. zn. 20 Cdo 509/2006). V souzené věci takováto intenzita nezbytnosti zjištěna (ani tvrzena) nebyla. Na základě výše uvedeného lze dovodit, že ustanovení § 321 a § 322 nevylučuje v rámci exekuce postihnout věci, o kterých povinný uvádí, že je prodává, aby uspokojil své hmotné potřeby.

8. K pochybnosti povinného ohledně řádného doručení napadeného usnesení je nutno uvést, že rozhodovací praxe dovolacího soudu je dlouhodobě ustálena v závěru, že při zkoumání, zda bylo adresátu účinně doručeno, je významné, je-li naplněna materiální funkce doručení, tj. seznámení se s obsahem písemnosti; pokud se účastník řízení s obsahem doručované písemnosti seznámil, potom otázka, zda bylo doručení vykonáno předepsaným způsobem, ztrácí význam (srov. především rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. března 2013, sp. zn. 23 Cdo 2425/2011, uveřejněný pod číslem 88/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

9. Z výše uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné; vzhledem k tomu, že nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil. Důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na usnesení soudu prvního stupně, a proto dovolací soud zrušil i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně (Obvodnímu soudu pro Prahu 4) k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

10. Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).

11. Dle obsahu dovolání dovolatel navrhuje odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu, který nikterak neodůvodnil. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že lze akceptovat takový postup, kdy o návrhu na odklad vykonatelnosti Nejvyšší soud rozhodne spolu s dovoláním, aniž by se zabýval důvody, pro které je jeho vydání navrhováno, to za předpokladu, že se tak stane ve lhůtě přiměřené pro samotné rozhodnutí o návrhu na odložení výkonu rozhodnutí. Stejně tak nelze nic namítat proti tomu, kdy Nejvyšší soud ve stejné lhůtě projedná dovolání meritorně. Vzhledem k tomu, že dovolací soud o dovolání povinného rozhodl v přiměřené lhůtě, nezabýval se jeho návrhem na odklad právní moci a vykonatelnosti dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu, protože z důvodu zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí pozbývá dovoláním napadené rozhodnutí veškerých vlastností existujícího rozhodnutí, včetně právní moci a vykonatelnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 3. 2019, sp. zn. 20 Cdo 314/2019).

12. O náhradě nákladů řízení včetně dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní bude rozhodnuto ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 20. 4. 2020

JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru