Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 410/2021Usnesení NS ze dne 02.03.2021

HeslaExekuce
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2021:20.CDO.410.2021.1
Dotčené předpisy

§ 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

§ 243c odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 410/2021-130

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné Správy služeb hlavního města Prahy, se sídlem v Praze 8, Kundratka č. 1951/19, identifikační číslo osoby 70889660, zastoupené JUDr. Petrem Balcarem, advokátem se sídlem v Praze 1, Panská č. 895/6, proti povinnému Z. B., narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému Mgr. Michalem Kojanem, advokátem se sídlem v Praze 3, Kolínská č. 1686/13, pro 96 450 Kč s příslušenstvím, o návrhu povinného na zastavení exekuce, vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 2 pod sp. zn. 55 EXE 425/2012, o dovolání oprávněné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 20. října 2020, č. j. 30 Co 327/2020-101, takto:

I. Dovolání oprávněné se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 2 usnesením ze dne 5. srpna 2020, č. j. 55 EXE 425/2012-86, zamítl návrh povinného na zastavení exekuce, neboť dospěl k závěru, že námitky povinného týkající se jeho věcné legitimace, oprávněnosti zažalovaného nároku oprávněné a nesprávného doručování předvolání nejsou v exekučním řízení relevantní a povinný je měl uplatnit již v nalézacím řízení. Důvodnou neshledal ani námitku, že exekuční titul nebyl řádně doručen kvůli dlouhodobému pobytu povinného v zahraničí, protože povinný tímto napadá právní úpravu doručování písemností fikcí a skutečnost, že se povinný na adrese pro doručování nezdržoval, není omluvitelným důvodem, je totiž věcí adresáta, aby se pojistil proti doručování na adresu evidovanou v informačním systému evidence obyvatel tím, že uvede svou adresu pro doručování, o níž ví, že mu na ni bude zásilka bezpečně doručena. K námitce povinného o nevykonatelnosti exekučního titulu z důvodu, že byl vydán v důsledku trestněprávního jednání cizí osoby, soud uvedl, že ani tato námitka není důvodná, neboť nebylo prokázáno, že jeho vydání bylo dosaženo spácháním trestného činu a dokud exekuční titul nebude odklizen např. cestou mimořádných opravných prostředků, je exekuční soud povinen z něj vycházet.

K odvolání povinného Městský soud v Praze usnesením ze dne 20. října 2020, č. j. 30 Co 327/2020-101, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že exekuci zastavil a povinnému uložil povinnost zaplatit oprávněné na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů 10 128 Kč a soudnímu exekutorovi Mgr. Davidu Konczovi, Exekutorský úřad Cheb, náklady exekuce ve výši 6 655 Kč. Shodně se soudem prvního stupně dospěl k závěru, že ve věci není dán důvod pro zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů – dále též jen „o. s. ř.“, shledal však důvody pro zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., který je formulován všeobecně a jehož účelem je umožnit, aby výkon rozhodnutí byl zastaven i v jiných závažných případech, které pro jejich možnou rozmanitost nelze s úplností předjímat a dle stávající soudní praxe se použije i pro odstranění zjevné nespravedlnosti. Z provedeného dokazování vyplynulo, že v době uzavření kupní smlouvy k předmětnému vozidlu se povinný nenacházel na území České republiky, přičemž zřejmě došlo ke zneužití jeho identity a osobních údajů. V řízení tak bylo prokázáno, že proti povinnému je vedena exekuce za protiprávní jednání, kterého se povinný nemohl dopustit, a je proto dán důvod pro zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

Usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná dovoláním, ve kterém namítala, že odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod č. 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či od usnesení ze dne 19. února 2020, č. j. 20 Cdo 3286/2019-140, podle kterých exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost ani zákonnost exekučního titulu; obsahem rozhodnutí, jehož exekuce se navrhuje, je vázán a je povinen z něj vycházet. Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není řízením přezkumným. Jestliže exekuční titul nebyl pro nezákonnost či věcnou nesprávnost zrušen, nelze se (až na zcela výjimečné případy) domáhat konstatování jeho nezákonnosti či věcné nesprávnosti v exekučním řízení a následného zastavení exekuce. Dovolatelka dále uvedla, že povinný měl možnost zpochybnit věcnou správnost či zákonnost exekučního titulu v nalézacím řízení. Této možnosti se povinný sám zbavil, když se rozhodl, že si nebude přebírat poštu na adrese svého trvalého pobytu, neboť neočekával, že ho „státní moc bude v době jeho nepřítomnosti obesílat“. Dle dovolatelky povinný nijak neprokázal, že vymáhaný nárok pochází z trestné činnosti třetí osoby a z důkazů provedených odvolacím soudem nevyplývá, že by se povinný nemohl do České republiky dopravit i jiným způsobem. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Povinný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že jej považuje za nepřípustné, jelikož nejsou splněny podmínky přípustnosti dovolání uvedené v ustanovení § 237 o. s. ř., když dovolání směřuje především do zjištěného skutkového stavu a nikoli do právního posouzení věci. Rozhodnutí odvolacího soudu považuje povinný za zcela správné po skutkové i právní stránce a dovolatelkou citovaná judikatura podle jeho názoru na projednávanou věc nedopadá. Navrhl proto, aby Nejvyšší soud dovolání oprávněné odmítl, popřípadě shledá-li je přípustným, aby dovolání zamítl jako nedůvodné.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. září 2017 (viz čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.) a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu byla podána oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Nejvyšší soud již dříve vyslovil závěr, že exekuční řízení je ovládáno zásadou, podle níž exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost ani zákonnost exekučního titulu; obsahem rozhodnutí (jiného titulu), jehož exekuce se navrhuje, je vázán a je povinen z něj vycházet [srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98 (uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002 (uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003 (uveřejněné pod číslem 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Exekuční řízení je ze své podstaty určeno pouze pro faktický výkon rozhodnutí, nikoli pro autoritativní nalézání práva. Stejně tak není řízením přezkumným (srov. například nález Ústavního soudu ze dne 17. ledna 2012, sp. zn. I. ÚS 871/11, bod IV a nález Ústavního soudu ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, bod 14, 15).

Ústavní soud ve své judikatuře připustil, že výjimečně se lze i v exekučním řízení zabývat zásadními vadami exekučního titulu a na jejich základě zastavit výkon rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., a to v případě, že ve věci jsou dány takové okolnosti, pro které je další provádění výkonu rozhodnutí způsobilé založit kolizi s procesními zásadami (byť mohou mít podklad v právu hmotném), a výkonem rozhodnutí dochází k popření základních principů právního státu a ke zcela zjevné nespravedlnosti. Při zkoumání, zda exekuční titul netrpí zásadními vadami, přitom není relevantní, zda a jak efektivně hájil povinný svá práva v nalézacím řízení. Zastavení řízení z důvodu zásadních vad exekučního titulu tak není podmíněno ani vyčerpáním řádných opravných prostředků v předcházejícím nalézacím řízení (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 1. listopadu 2016, sp. zn. II. ÚS 2230/16 či nález pléna Ústavního soudu ze dne 8. srpna 2017, sp. zn. Pl. ÚS 9/15). Dále Ústavní soud ve svých nálezech ze dne 18. dubna 2017, sp. zn. II. ÚS 2357/16, a ze dne 20. června 2017, sp. zn. I. ÚS 2456/16, konstatoval, že vedení exekuce proti povinnému, který žádnou svoji právní povinnost vyplývající z exekučního titulu nejen neporušil, nýbrž ani porušit nemohl, je porušením ústavně zaručeného práva stěžovatele na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a v takovém případě je na místě aplikovat ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. pro odstranění zjevné nespravedlnosti.

Exekučním titulem je v projednávané věci rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 2 ze dne 2. února 2011, č. j. 12 C 260/2010-20, kterým bylo povinnému uloženo zaplatit náklady na parkovné a odtah motorového vozidla, jenž podle kupní smlouvy zakoupil povinný (dále též jen „předmětné vozidlo“). Odvolací soud založil závěr o tom, že je dán důvod k zastavení exekuce, na zjištění, že povinný se v době, kdy mělo dojít k uzavření kupní smlouvy k předmětnému vozidlu, a kdy následně došlo k odtahu předmětného vozidla, nenacházel na území České republiky, neboť dlouhodobě pobýval v Čínské lidové republice, a že k uzavření kupní smlouvy došlo na základě zneužití jeho identity a osobních údajů. Dovolací soud je skutkovým zjištěním, ke kterému soudy dospěly na základě provedeného dokazování, vázán.

Na základě uvedeného se dovolací soud zcela ztotožňuje se závěry odvolacího soudu, jenž se přiklonil k ustálené rozhodovací praxi Ústavního soudu, podle které je na místě zastavit exekuční řízení podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., jestliže v řízení vyšlo najevo, že proti povinnému je vedena exekuce za protiprávní jednání, kterého se povinný nemohl nikdy dopustit.

K dalším námitkám dovolatelky dovolací soud uzavírá, že ačkoliv k nim dovolatelka uvádí jako dovolací důvod nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem a přípustnost dovolání spatřuje v tom, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázek hmotného nebo procesního práva, které v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyly vyřešeny, z obsahu dovolání takové skutečnosti nelze dovodit. Podstatu dovolání představuje kritika hodnocení konkrétních důkazů soudem druhého stupně a jeho skutkových závěrů, což však přípustnost dovolání bez dalšího založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. července 2014, sp. zn. 29 Cdo 2125/2014, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2014, sp. zn. 29 Cdo 4097/2014). Jsou to právě skutková zjištění, která vedla odvolací soud k závěru, že jednání, za které by měl povinný nést odpovědnost podle exekučního titulu, se nemohl dopustit, a proto je dán důvod pro zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (k tomu srovnej shora citovanou judikaturu Ústavního soudu). Samotné hodnocení důkazů přitom nelze se zřetelem k zásadě volného hodnocení důkazů, zakotvené v § 132 o. s. ř., úspěšně napadnout žádným dovolacím důvodem (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. prosince 2015, sp. zn. 25 Cdo 4250/2015, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. května 2016, sp. zn. 21 Cdo 664/2016, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. února 2015, sp. zn. 25 Cdo 4293/2013, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. července 2017, sp. zn. 23 Cdo 2948/2017). Mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy dovolací soud neshledal žádný extrémní rozpor. Hodnocení důkazů nevykazuje žádné znaky libovůle.

Protože odvolací soud postupoval zcela v souladu s výše uvedenou rozhodovací praxí, Nejvyšší soud dovolání oprávněné podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. jako nepřípustné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 2. 3. 2021

JUDr. Zbyněk Poledna

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru