Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 3882/2017Usnesení NS ze dne 26.09.2017

HeslaExekuce
Rozhodčí doložka
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.3882.2017.1
Dotčené předpisy

§ 7 odst. 1 předpisu č. 216/1994 Sb.


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 3882/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné Strongwest, a.s. se sídlem v Pardubicích – Starém městě, Pernštýnské náměstí č. 80, identifikační číslo osoby 27529614, zastoupené JUDr. Ervínem Perthenem, MBA, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Velké náměstí č. 135/19, proti povinné K. S., K., pro 53 163,18 Kč s příslušenstvím, vedené u soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5, pod sp. zn. 067 EX 32031/16, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 27. 4. 2017, č. j. 40 Co 81/2017-22, takto:

I. Dovolání oprávněné se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Stručné odůvodnění

Odvolací soud v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení soudního exekutora JUDr. Juraje Podkonického, Ph.D., Exekutorský úřad Praha 5, ze dne 16. 12. 2016, č. j. 067 EX 32031/16-8, kterým soudní exekutor zamítl návrh oprávněné na zahájení exekuce ze dne 14. 11. 2016 podle rozhodčího nálezu rozhodce Mgr. Marka Landsmana ze dne 20. 7. 2016, č. j. Sw 1/15-16, a rozhodl o náhradě nákladů řízení. S odkazem na judikaturu dovolacího a Ústavního soudu dospěl k závěru, že rozhodčí nález není způsobilým exekučním titulem, podle něhož by mohla být nařízena exekuce, neboť rozhodčí smlouva neumožňovala transparentní výběr rozhodce, když obsahovala náhradní způsob určení rozhodce tak, že pro případ, že žádný z výslovně jmenovaných rozhodců nebude moci funkci přijmout či vykonávat, nastupuje náhradní způsob určení rozhodce s tím, že „jediný rozhodce bude určen zastoupeným ze seznamu advokátů vedeného Českou advokátní komorou“. Z tohoto důvodu byla rozhodčí doložka absolutně neplatná a rozhodce tak neměl k vydání rozhodčího nálezu pravomoc.

Oprávněná napadla usnesení odvolacího soudu dovoláním. Oprávněná nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu o absolutní neplatnosti celé rozhodčí doložky a s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1330/2016, namítá, že právní otázka, zda může být rozhodčí doložka neplatná pouze z části, a to zejména v případě, kdy „právně vadná“ část rozhodčí doložky nebyla vůbec uplatněna, resp. náhradní způsob určení rozhodce nebyl využit, je v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena rozdílně. Namítá, že v projednávané věci, kdy eventuální způsob určení rozhodce nebyl využit, nelze rozhodčí doložku považovat za neplatnou jako celek, nýbrž nanejvýš v té její části zakotvující náhradní způsob výběru rozhodce. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu změnil tak, že exekuční návrh oprávněné se nezamítá, nebo aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu (a potažmo rozhodnutí soudního exekutora) zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), (dále jen „o. s. ř.“). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, uveřejněném pod číslem 92/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, přijal a odůvodnil závěr, že rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky nemá k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc; rozhodčí nález pak není způsobilým exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu. Byla-li již exekuce v takovém případě přesto nařízena a zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stádiu pro nepřípustnost podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit. Dovodil, že zákon o rozhodčím řízení nevylučuje, aby otázka nedostatku pravomoci rozhodce z důvodu, že se jeho výběr neuskutečnil podle transparentních pravidel, byla zkoumána i v exekučním řízení, a to bez zřetele k tomu, že povinný v rozhodčím řízení neexistenci rozhodčí smlouvy nenamítal.

Dále Nejvyšší soud opakovaně uvedl, že v exekučním řízení před pověřením soudního exekutora provedením exekuce je nezbytné vždy zkoumat, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc. Zjistí-li soud, že rozhodčí doložka nebyla uzavřena nebo že rozhodčí doložka je absolutně neplatná podle § 39 obč. zák., a rozhodce přesto vydal rozhodčí nález, ačkoliv k tomu neměl pravomoc, dá soudnímu exekutorovi pokyn, aby exekuční návrh zamítl, a to bez ohledu na to, zda povinný podal návrh na zrušení rozhodčího nálezu (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 11. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3670/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 6. 2015, sp. zn. 21 Cdo 3965/2014).

Ohledně platnosti rozhodčí smlouvy (doložky) Nejvyšší soud ve svých dalších rozhodnutích již dříve uzavřel, že „netransparentnost určení jen některých rozhodců ad hoc způsobuje (absolutní) neplatnost rozhodčí smlouvy (doložky) v celém rozsahu, i když se smluvní strany dohodly způsobem předpokládaným v ustanovení § 7 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb. také na jednom nebo více rozhodcích jmenovitě, a že přijetí o názoru o částečné neplatnosti ujednání o určení rozhodců (§ 41 obč. zák.) by vnášelo nejistotu do právních vztahů účastníků rozhodčího řízení, neboť vykonatelnost rozhodčího nálezu (nebo usnesení) by závisela na tom, který z rozhodců ad hoc o majetkovém sporu rozhodne“ (srov. usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2012, sp. zn. 31 Cdo 1945/2010, uveřejněné pod č. 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 11. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1112/2013, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2014, sp. zn. 33 Cdo 2504/2014, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 12. 2014, sp. zn. 21 Cdo 4529/2014). Konkrétní závěr, že rozhodčí doložka je neplatná jako celek, jestliže v ní byl zakotven byť eventuální výběr rozhodce ze seznamu právnické osoby, která není stálým rozhodčím soudem, a z toho důvodu je dán důvod k zastavení exekuce, dovodil Nejvyšší soud například již ve svém usnesení ze dne 22. 6. 2016, sp. zn. 5647/2015.

S přihlédnutím k výše uvedené ustálené judikatuře dovolacího soudu lze proto uzavřít, že rozhodčí doložku, podle níž pro případ, že žádný z výslovně jmenovaných rozhodců nebude moci funkci přijmout či vykonávat, nastupuje náhradní způsob určení rozhodce s tím, že „jediný rozhodce bude určen zastoupeným ze seznamu advokátů vedeného Českou advokátní komorou“, tedy právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem, je nutno považovat za neplatnou jako celek; okolnost, že o sporu účastníků rozhodl v rozhodčí doložce jimi určený rozhodce, je z výše uvedených důvodů nerozhodná.

Namítá-li dovolatelka rozpor usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1330/2016, s výše uvedenou ustálenou judikaturou dovolacího soudu, nelze se s ní ztotožnit proto, že v dovolatelkou uvedeném rozhodnutí dovolací soud právně posuzoval jinou situaci, neboť stranami rozhodčí smlouvy jmenovaný rozhodce JUDr. Jan Havlíček byl (oproti situaci, kterou se dovolací soud zabývá nyní) povolán k rozhodování sporu účastníků rozhodčí smlouvy samostatně (a jen on), a toliko ve zvláštní situaci (rovněž stranami dohodnuté) mohl spor rozhodnout někdo jiný, určený však nikoli „libovolně“, nýbrž tím rozhodcem, na kterého rozhodovací oprávnění původně stranami rozhodčí smlouvy zvolený rozhodce JUDr. Jan Havlíček jmenovitě delegoval. Za takových okolností odpadla argumentační opora pro závěr o neplatnosti „celé“ rozhodčí doložky, a proto se dovolací soud se soustředil jen na tu její část, v níž byl stranami rozhodčí smlouvy určen k rozhodování jejich sporu JUDr. Jan Havlíček. S ohledem na shora popsané odlišné skutkové okolnosti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1330/2016, nelze v projednávané věci uplatnit a námitka dovolatele stran rozporné rozhodovací praxe nemůže obstát.

Jestliže tedy odvolací soud předmětnou rozhodčí doložku posoudil jako neplatnou, postupoval zcela v souladu s výše uvedenou ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a dovolací soud neshledal důvod se od ní odchýlit.

Dovolací soud proto postupoval podle § 243c odst. 1 o. s. ř. a dovolání oprávněné odmítl.

Výrok o náhradě nákladů se neodůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. 9. 2017

JUDr. Zbyněk Poledna

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru