Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 3755/2012Usnesení NS ze dne 27.08.2013

HeslaRozhodčí doložka
Zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce)
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.3755.2012.1
Dotčené předpisy

§ 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 3755/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné PROLUX Consulting Int. s. r. o., se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí 819, identifikační číslo osoby 26731908, zastoupené JUDr. Janou Kudrnovou, Ph.D., advokátkou se sídlem v Ostravě, Na Hradbách 119/3, proti povinným 1) D. Č., 2) M. Č., oběma zastoupeným Mgr. Dagmar Vítů Peckovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Biskupský dvůr 2095/8, pro 96 390,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Přerově pod sp. zn. 29 EXE 2382/2011, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 28. června2012, č. j. 40 Co 541/2012-99, takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě – pobočky v Olomouci ze dne 28. června 2012, č. j. 40 Co 541/2012-99, a usnesení Okresního soudu v Přerově ze dne 26. dubna 2012, č. j. 29 EXE 2382/2011-69, se ruší a věc se vrací okresnímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Přerově usnesením ze dne 14. listopadu 2011, č. j. 29 EXE 2382/2011-19, nařídil exekuci na majetek povinných na základě rozhodčího nálezu JUDr. Bc. Martina Kulhánka ze dne 2. května 2011, sp. zn. 40873/10. Usnesením ze dne 26. dubna 2012, č. j. 29 EXE 2382/2011-69, soud zamítl návrh povinných na zastavení exekuce (§ 268 odst. 1 písm. h/ zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „o. s. ř.“) odůvodněný zejména tím, že exekuční titul byl vydán na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky, a rozhodce tak neměl pravomoc k vydání rozhodčího nálezu. Současně okresní soud zamítl návrh povinných ze dne 15. března 2012 na odklad exekuce. Soud prvního stupně uzavřel, že v českém právním řádu není zakotven zákaz sjednávání rozhodčích doložek u spotřebitelských smluv, že ani směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách (dále jen „směrnice č. 93/13/EHS“), neuvádí, že jakákoliv sjednaná rozhodčí doložka či rozhodčí smlouva v rámci spotřebitelských smluv je neplatná, a že podle platné právní úpravy (občanský soudní řád a exekuční řád) nelze přezkoumat neplatnost rozhodčí doložky ve vykonávacím řízení. Také podle rozhodnutí ESD (nyní Soudní dvůr Evropské unie, dále též jen „SDEU“) ve věci C-40/08 Asturcom Telecomunicaciones proti C. R. N., je povinnost zkoumat nepřiměřenost rozhodčí doložky dána tehdy, pokud takový postup (tedy posouzení charakteru rozhodčí doložky) výslovně umožňuje procesní předpis. Protože soud prvního stupně zamítl návrh na zastavení exekuce, zamítl rovněž návrh na odklad exekuce, neboť nelze očekávat, že by řízení bylo zastaveno.

Krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Ztotožnil se se závěry soudu prvního stupně a uvedl, že exekuční soud již není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu. Je-li exekučním titulem rozhodčí nález, tedy spor byl projednáván v řízení před rozhodcem, soud přezkoumá, zda byl rozhodce „zvolen“ podle pravidel stanovených v rozhodčí smlouvě; není oprávněn přezkoumávat platnost rozhodčí smlouvy jako takové ani ujednání o způsobu určení rozhodce. Obrana povinného spočívá v takovém případě v podání žaloby o zrušení rozhodčího nálezu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 20 Cdo 3284/2008). Současně neshledal ani důvody pro odklad exekuce.

Povinní v dovolání, jehož přípustnost dovozují z § 237 odst. 1 písm. c) a § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2012, namítají, že usnesení odvolacího soudu, pokud jím bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve výroku o zastavení exekuce, spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř. ve znění účinném do 31. prosince 2012). Zásadní právní význam napadeného rozhodnutí spatřují v posouzení otázek:

a) Je exekuční soud povinen zkoumat zneužívající povahu rozhodčí doložky (resp. její neplatnost) z úřední povinnosti, a to i za situace, kdy český právní řád takový postup neumožňuje, nicméně takový postup vyplývá z komunitárního práva?

b) Zakládá neplatnost rozhodčí doložky pro orgán, který exekuční titul (rozhodčí nález) vydal, nedostatek jeho pravomoci, pro který by exekuční soud v případě, že takový nedostatek zjistí, byl povinen již nařízenou exekuci zastavit?

Dovolatelé uvedli, že v obdobné věci Krajský soud v Praze v usnesení ze dne 27. dubna 2012, sp. zn. 32 Co 113/2012, rozhodl, že exekuční soud má povinnost zkoumat platnost rozhodčí doložky, a návrh na nařízení exekuce zamítl. Podle jejich názoru odvolací soud neuplatnil zásadu přednosti unijního práva před právem národním, přičemž z článku 6 směrnice č. 93/13/EHS, která je součástí národního práva, vyplývá, že exekuční soud musí zkoumat, zda rozhodčí nález neodporuje pravidlům veřejného pořádku, a to z úřední povinnosti. Rozhodčí doložka, podle které rozhodce přijal funkci, je podle povinných zneužívající klauzulí, individuálně neprojednanou, která v rozporu s požadavkem dobré víry vytváří v neprospěch spotřebitele výraznou nerovnováhu mezi právy a povinnostmi stran vyplývající ze smlouvy. Povinní odkázali na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 30. června 2011, sp. zn. 20 Cdo 1828/2011, a vytýkají odvolacímu soudu, že nezohlednil jejich argument, zda „je možné posoudit vady sjednané rozhodčí doložky dokonce jako vady takové intenzity, že je tedy možné hovořit o nicotnosti celého právního úkonu“. Upozornili, že se odvolací soud ve svém odůvodnění nezabýval jejich odkazem na judikaturu SDEU, konkrétně na rozsudek SDEU C-40/08. Navrhli, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 1. července 2009 do 31. prosince 2012 (viz. článek II Přechodných ustanovení, bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb. a článek II, bod 7. části první zákona č. 404/2012 Sb.).

Po přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu dospěl dovolací soud k závěru, že dovolání je přípustné podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež bylo k 31. prosinci 2012 zrušeno nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, Pl. ÚS 29/11, avšak podle nálezu IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. března 2012 zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 i nadále použitelné) a ve spojení s § 130 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a o exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění účinném od 1. listopadu 2009 (dále jen „exekuční řád“), neboť rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. Ten je dán tím, že Nejvyšší soud (velký senát občanskoprávního a obchodního kolegia) v usnesení ze dne 10. 7. 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012, dospěl při posouzení právní otázky vztahující se k neplatnosti rozhodčího nálezu v případě, že rozhodčí nález vydal rozhodce, jehož výběr se neuskutečnil podle transparentních pravidel, k jinému závěru, než jaký byl dříve vyjádřen v usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2008, sp. zn. 20 Cdo 2857/2006, či např. v usnesení ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 20 Cdo 3284/2008, uveřejněném pod číslem 83/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek (v nichž zaujal názor, že byla-li rozhodčí smlouva uzavřena, byť neplatně, byla pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu založena, přičemž obrana spočívá v podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu), a tudíž tato právní otázka má být posouzena jinak.

Dovolání je důvodné.

Právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. je nesprávné, jestliže odvolací soud věc posoudil podle právní normy (práva hmotného i procesního), jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).

Podle § 268 odst. l písm. h) o. s. ř. výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže je nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat.

Podle § 52 odst. 1 exekučního řádu nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.

V souzené věci je exekučním titulem rozhodčí nález rozhodce JUDr. Bc. Martina Kulhánka, Ph.D., ze dne 2. května 2011, sp. zn. 40873/10, kterým bylo uloženo povinným, aby společně a nerozdílně zaplatili oprávněné 96 390,- Kč s vyčísleným zákonným úrokem z prodlení a náklady řízení 39 548,- Kč. Jmenovaný rozhodce svoji pravomoc rozhodnout spor mezi účastníky dovodil ze zprostředkovatelské smlouvy k prodeji nemovitosti ze dne 9. února 2009, v jejímž v článku VIII. (Závěrečná ustanovení), je uvedeno, že veškeré z této smlouvy v budoucnu vzešlé majetkové spory se strany zavazují řešit v rozhodčím řízení v souladu se zákonem č. 216/1994 Sb., před jediným rozhodcem a podle Rozhodčího řádu a Poplatkového řadu vydanými Sdružením rozhodců, s. r. o., IČ 63496658, se sídlem Příkop 8, Brno, s tím, že dokumenty jsou zveřejněny v platném znění na internetových stránkách Sdružení rozhodců.

Z tohoto důvodu je třeba projednávanou věc posuzovat podle právních předpisů v té době účinných, zejména podle zákona č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, ve znění účinném do 31. března 2012 (dále jen „zákon o rozhodčím řízení“).

Podle závěrů přijatých v rozhodnutích uveřejněných pod čísly 45/2010 a 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, neobsahuje-li rozhodčí smlouva přímé určení rozhodce ad hoc, resp. konkrétní způsob jeho určení, a odkazuje-li na „rozhodčí řád“ vydaný právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, je taková rozhodčí smlouva neplatná podle § 39 obč. zák. pro obcházení zákona.

Podle ustálené soudní praxe soud při nařízení exekuce zkoumá, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného a zda vymáhané právo není prekludováno. Exekuční soud není oprávněn přezkoumávat věcnou správnost exekučního titulu; obsahem rozhodnutí (jiného titulu), jehož exekuce se navrhuje, je vázán a je povinen z něj vycházet (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení téhož soudu ze dne 25. října 2002, sp. zn. 20 Cdo 554/2002, uveřejněné pod číslem 62/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 16. prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 1570/2003, uveřejněné pod číslem 58/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, či usnesení ze dne 21. července 2008, sp. zn. 20 Cdo 2273/2008, a ze dne 5. srpna 2008, sp. zn. 20 Cdo 4548/2007).

Judikatura Nejvyššího soudu současně přijala a odůvodnila závěr, jejž zastává i odborná literatura (srov. JUDr. Vladimír Kurka, JUDr. Ljubomír Drápal, Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha a.s., Praha - Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, Praha 2004, str. 350, 351), že nařízený výkon rozhodnutí (exekuci) zastaví soud i bez návrhu (§ 269 odst. 1 o. s. ř.) vždy, existuje-li taková relevantní okolnost, pro niž je provedení výkonu nepřípustné. Ani případná právní moc usnesení o nařízení výkonu nezhojí vady, bránící provedení výkonu rozhodnutí a existující již v době jeho vydání. Nařízenou exekuci tedy lze zastavit také tehdy, zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal (např. nebyla-li uzavřena rozhodčí smlouva). Nejvyšší soud již také judikoval, že je-li exekučním titulem rozhodčí nález, lze vedle zvláštních důvodů zastavení exekuce (§ 35 odst. 1 zákona č. 216/1994 Sb., ve znění účinném do 31. března 2012) zastavit exekuci i z důvodů uvedených v § 268 o. s. ř. Rovněž již také konstatoval, že není-li uzavřena rozhodčí smlouva, není vydaný rozhodčí nález způsobilým exekučním titulem bez zřetele k tomu, že povinný v rozhodčím řízení neexistenci rozhodčí smlouvy nenamítl. Přitom též uzavřel, že aplikace § 15 odst. 2 zákona č. 216/1994 Sb. (ve znění účinném do 31. března 2012) v řízení o zastavení již nařízené exekuce není na místě (srov. odůvodnění usnesení ze dne 31. srpna 2010, sp. zn. 20 Cdo 3284/2008, uveřejněného pod číslem 83/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení ze dne 30. října 2008, sp. zn. 20 Cdo 2857/2008, usnesení ze dne 22. září 2005, sp. zn. 20 Cdo 168/2005, usnesení ze dne 27. července 2011, sp. zn. 20 Cdo 2209/2011, a řady dalších).

V citovaných rozhodnutích Nejvyšší soud dále vyslovil právní názor, že „jiná situace by nastala v případě, že by rozhodčí smlouva uzavřena byla, byť neplatně. V takovém případě by pravomoc rozhodce k vydání rozhodčího nálezu založena byla; obrana žalovaného by spočívala v podání žaloby na zrušení rozhodčího nálezu“. Tento právní názor byl překonán závěry uvedenými v usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 10. července 2013, sp. zn. 31 Cdo 958/2012 (dostupném na webových stránkách Nejvyššího soudu www.nsoud.cz). V něm Nejvyšší soud poukázal na to, že k problematice, kdy povinný v řízení o nařízení exekuce tvrdil, že rozhodčí nález nemůže být považován za „vykonatelný exekuční titul“, protože rozhodčí smlouva (doložka), na jejímž základě byl vydán, je neplatná z důvodu, že rozhodce bude určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, se vyjádřil Ústavní soud (s odkazem na závěry uvedené v usnesení uveřejněném pod číslem 121/2011 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek) v nálezu ze dne 27. září 2012, sp. zn. III. ÚS 1624/12, publikovaném v systému ASPI s touto právní větou: „Zákon č. 216/1994 Sb., o rozhodčím řízení a o výkonu rozhodčích nálezů, nevylučuje, aby otázka (nedostatku) pravomoci rozhodce byla zkoumána i v exekučním řízení. Nevypořádá-li se soud s námitkami účastníka o nedostatku pravomoci rozhodce, postupuje v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Přitom platí, že není-li spor rozhodován rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, nemůže být akceptovatelný ani výsledek takového rozhodování“. Předchozí nález Ústavního soudu ze dne 3. dubna 2012, sp. zn. IV. ÚS 2735/11, byl (kromě totožné první právní věty) uveřejněn v systému ASPI s právní větou: „Právo na zákonného soudce zaručené čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod lze přiměřeně vztáhnout i na řízení rozhodčí. Ústavní soud zdůrazňuje požadavek na konkretizaci a individualizaci výběru rozhodce proto, že rozhodčí řízení představuje jakýsi „odklon“ od klasického soudního řízení, proti jehož výsledku existují pouze velmi omezené možnosti soudního přezkumu. Není-li tedy rozhodováno rozhodcem, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, nemůže být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování“.

V citovaném usnesení dospěl Nejvyšší soud k závěru, že „nevydal-li rozhodčí nález rozhodce, jehož výběr se uskutečnil podle transparentních pravidel, resp. byl-li rozhodce určen právnickou osobou, která není stálým rozhodčím soudem zřízeným na základě zákona, a nemůže-li být akceptovatelný ani výsledek tohoto rozhodování, pak tento rozhodčí nález ani není způsobilým exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. c) exekučního řádu, podle něhož by mohla být nařízena exekuce, jelikož rozhodce určený na základě absolutně neplatné rozhodčí doložky (§ 39 obč. zák.) neměl k vydání rozhodčího nálezu podle zákona o rozhodčím řízení pravomoc. Byla-li již exekuce v takovém případě přesto nařízena, resp. zjistí-li soud (dodatečně) nedostatek pravomoci orgánu, který exekuční titul vydal, je třeba exekuci v každém jejím stádiu pro nepřípustnost podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit, když zákon o rozhodčím řízení nevylučuje, aby otázka (nedostatku) pravomoci rozhodce byla zkoumána i v exekučním řízení (přičemž podle judikatury Nejvyššího soudu - srov. jeho usnesení ze dne 28. července 2011, sp. zn. 20 Cdo 2227/2011 - takový závěr platí i bez zřetele k tomu, že povinný v rozhodčím řízení neexistenci rozhodčí smlouvy nenamítal)“.

Z uvedeného vyplývá, že rozhodnutí odvolacího soudu je v rozporu se závěry přijatými v citovaném usnesení.

Protože je dále závěr Nejvyššího soudu o nedostatku pravomoci rozhodce v případě netransparentnosti určení jeho osoby založen výhradně na aplikaci českého právního řádu, není již třeba se v souzené věci zabývat otázkou a) dovolatelů.

Dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. byl naplněn, Nejvyšší soud tedy rozhodnutí odvolacího soudu, aniž nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), podle § 243b odst. 2 části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Poněvadž důvody, pro něž bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, dovolací soud zrušil i je a věc tomuto soudu vrátil podle druhé věty třetího odstavce téhož ustanovení k dalšímu řízení.

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný.

V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení předchozího, včetně dovolacího (§ 243d odst. 1 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. srpna 2013

JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru