Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 371/2019Usnesení NS ze dne 13.03.2019

HeslaZastavení exekuce
Dokazování
Odvolání
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.371.2019.1
Dotčené předpisy

§ 253 odst. 2 o. s. ř.

§ 269 odst. 2 o. s. ř.

§ 219a odst. 2 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 371/2019-552

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné A. V., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Ladislavem Košťálem, advokátem se sídlem Zbečno č. 123, proti povinné RED Fourteen s.r.o. se sídlem v Praze 1, Opletalova č. 1535/4, identifikační číslo osoby 25627694, zastoupené Mgr. Rostislavem Pekařem, advokátem se sídlem v Praze 1, Václavské náměstí č. 813/57, o provedení prací a výkonů, o návrhu povinné na zastavení exekuce, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 48 EXE 3176/2015, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2017, č. j. 58 Co 352, 353/2016-123, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 6. dubna 2017, č. j. 58 Co 352, 353/2016-123, se ve výroku I., jímž bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. června 2016, č. j. 48 EXE 3176/2015-91, ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 1 usnesením ze dne 14. června 2016, č. j. 48 EXE 3176/2015-91, zamítl návrh povinné ze dne 7. 3. 2016 na zastavení předmětné exekuce. Soud uvedl, že povinná neosvědčila tvrzení o tom, že jí oprávněná neposkytla řádnou součinnost ke splnění vymáhané povinnosti a že tato skutečnost brání ke splnění vymáhané povinnosti. Povinná v návrhu na zastavení exekuce netvrdí, že vymáhanou povinnost splnila a nedokládá důkazy o splnění vymáhané povinnosti. Stejně tak povinná nepodložila své tvrzení, že se s povinnou nedohodla na způsobu provádění oprav a poskytnutí součinnosti. Z předložených listin a vyjádření účastníků je zřejmé, že mezi účastníky probíhala emailová korespondence a že povinná projevila snahu provést opravy uložené vykovávaným exekučním titulem. Povinná však neprovedla uložené opravy ve lhůtě uvedené v exekučním titulu a má tak nadále možnost a také zákonnou povinnost takto učinit a naplnit zákonné podmínky pro zastavení exekuce.

Usnesením Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. dubna 2016, č. j. 48 EXE 3176/2015-75, byl zamítnut návrh povinné ze dne 7. března 2016 na odklad exekuce.

Městský soud v Praze usnesením ze dne 6. dubna 2017, č. j. 58 Co 352, 353/2016-123, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. června 2016, č. j. 48 EXE 3176/2015-91 (výrok I.), a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 11. dubna 2016, č. j. 48 EXE 3176/2015-75 (výrok II.). Odvolací soud doplnil dokazování smlouvou uzavřenou mezi povinnou jako objednatelem a společností PRŮMSTAV, a. s. jako zhotovitelem, emailovou korespondencí účastníků této smlouvy ze dne 5. 8. 2015, dopisem právního zástupce oprávněné adresovaného právnímu zástupci povinné ze dne 24. 8. 2015, emailovou zprávou I. S. ze dne 22. 10. 2015, emailovou korespondencí mezi F. a panem V. ze dne 10. 8. 2015 a uzavřel, že obě odvolání povinné nejsou důvodná. Povinná svou povinnost uloženou exekučním titulem nesplnila ve lhůtě soudem určené a nesplnila by ji ani za situace, kdy by započala s prováděním prací dne 17. 8. 2015. Ze shora uvedené smlouvy o dílo plyne, že dokončení díla bylo předpokládáno do 16. 10. 2015. Exekuční titul uložil povinné povinnost provést práce ve lhůtě 6 měsíců od právní moci rozsudku, tj. do 24. 8. 2015. Nelze tudíž učinit závěr, že by povinná nesplnila svou povinnost v určené lhůtě z důvodu neposkytnutí nezbytné součinnosti oprávněnou. Lze souhlasit s povinnou, že je v takovém případě na ní, jakým způsobem vady odstraní, avšak po oprávněné nelze požadovat, aby strpěla jakýkoli postup povinné při odstraňování v exekučním titulu popsaných vad, zejména za situace, kdy odstranění vad vzduchotechnického zařízení mělo spočívat v instalaci odlišného principu takového zařízení s nutností dalších úprav exteriéru domu a s nutností zásahů do stávajících konstrukcí domu a kdy navrhovaná výměna skla stěny vnitřního bazénu byla v rozporu se závěry znaleckého posudku provedeného v nalézacím řízení. Jestliže oprávněná takový způsob odstranění vady odmítla a po uplynutí lhůty stanovené povinné k plnění podala exekuční návrh, nemůže být takový postup důvodem pro zastavení exekuce pro její nepřípustnost podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. Exekuční návrh oprávněné tak nelze v daném případě považovat za šikanózní návrh a zneužití práva, jež by odůvodňovalo zastavení exekuce, případně odklad exekuce.

Proti výroku I. usnesení odvolacího soudu podala povinná dovolání. Namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu závisí na právní otázce, která je dovolacím soudem rozhodována rozdílně, a to otázce, „zda je odvolací soud povinen zrušit rozhodnutí soudu prvního stupně podle ustanovení § 219a odst. 2 o. s. ř. v případě, že má být ve smyslu ustanovení § 213 odst. 4 o. s. ř. provedeno rozsáhlé doplnění dokazování a jestliže ke skutečnosti, jež má být navrženými důkazy prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování“. Odvolací soud dospěl k nesprávnému závěru, když uvedl, že je oprávněn doplnit dokazování i v případě, že soud prvního stupně vůbec žádné dokazování ve věci neprováděl. Tímto se odchýlil od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1264/2013, a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010, přičemž jsou tato rozhodnutí v rozporu s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2851/2011, ve kterém dovolací soud dovodil, že „se ponechává na úvaze odvolacího soudu, zda navržené důkazy provede v odvolacím řízení nebo zda za účelem jejich provedení rozhodnutí soudu prvního stupně podle § 219a odst. 2 o. s. ř. zruší a věc mu vrátí k dalšímu řízení za účelem doplnění dokazování“. Odvolací soud dle dovolatelky nebyl oprávněn provést doplnění dokazování a měl rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit. Dále odvolací soud podle dovolatelky pochybil, uzavřel-li, že skutečnost, že soudní exekutorka přistoupila k provedení exekuce před nabytím právní moci exekučního příkazu, a tedy mimo exekuční řízení, resp. že exekuci prováděla v rozporu s ustanovením § 52 odst. 2 ex. řádu, je z hlediska rozhodování o návrhu na zastavení exekuce nerozhodná. Dovolatelka po celou dobu řízení tvrdí, že se s oprávněnou dohodla na termínu zahájení oprav. Oprávněná však v rozporu s touto dohodou odmítla poskytnout součinnost a podala exekuční návrh. I přesto, že by provedení prací nebylo provedeno v pariční lhůtě, nelze dovozovat, že je osoba oprávněná z exekučního titulu oprávněna odmítat plnění exekučním titulem přiznaného dluhu, resp. že je osoba povinná z exekučního titulu zbavena svého práva (a samozřejmě také povinnosti) takový dluh plnit. Konečně dovolatelka namítá, že se odvolací soud zcela opomněl zabývat jí navrhovanými důkazy, čímž zasáhl do jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.

Oprávněná ve vyjádření k dovolání uvedla, že odvolací soud postupoval v souladu se zákonem, když shledal, že v dané věci nebyl důvod pro zrušení rozhodnutí soudu I. stupně dle ustanovení § 219a odst. 2 o. s. ř. ani dle § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. Z konstantní judikatury dovolacího soudu, na kterou poukazuje sama povinná, plyne, že ustanovení § 213 odst. 4 o. s. ř. je normou s relativně neurčitou hypotézou a je tedy do značné míry pouze na úvaze soudu, zda s ohledem na předchozí průběh dokazování shledá, že dokazování bylo zcela nedostatečné a že jeho doplnění bude rozsáhlé. Další otázky nastolené povinnou v dovolání jsou otázkami ryze skutkovými, když povinná nesouhlasí se závěry soudů obou stupňů, polemizuje s nimi a snaží se cestou mimořádného opravného prostředku docílit toho, aby důkazy byly vyhodnoceny jinak.

Nejvyšší soud České republiky dovolání povinné projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014 do 29. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony a část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř, se nejprve zabýval otázkou přípustností dovolání.

Dle ustanovení § 253 odst. 2 o. s. ř. soud nařídí jednání, jen považuje-li to za nutné nebo stanoví-li to zákon.

Dle ustanovení § 269 odst. 2 o. s. ř. v případech uvedených v § 268 odst. 1 písm. g) a h) se rozhoduje zpravidla po předchozím jednání.

Dle ustanovení § 219a odst. 2 o. s. ř. odvolací soud rozsudek nebo usnesení, jímž bylo rozhodnuto ve věci samé, zruší také tehdy, jestliže ke zjištění skutkového stavu věci je třeba provést další účastníky navržené důkazy, které nemohou být provedeny v odvolacím řízení (§ 213 odst. 3 a 4); ustanovení § 213 odst. 5 tím nesmí být dotčeno.

Dle ustanovení § 213 odst. 4 o. s. ř. odvolací soud doplní dokazování o účastníky navržené důkazy, které dosud nebyly provedeny, ukazuje-li se to potřebné ke zjištění skutkového stavu věci; to neplatí jen tehdy, má-li být provedeno rozsáhlé doplnění dokazování, a jestliže ke skutečnosti, jež jimi má být prokázána, dosud nebylo provedeno žádné nebo zcela nedostatečné dokazování.

Povinná odvolacímu soudu vytýká, že nemohl vadu řízení spočívající v tom, že soud prvního stupně nenařídil za účelem posouzení jejího návrhu na zastavení exekuce jednání (navzdory existenci § 269 odst. 2 o. s. ř.) zhojit tak, že sám nařídil jednání a při tomto jednání provedl listinné důkazní prostředky vyhodnocené soudem prvního stupně a dále sám dokazování doplnil i o důkazní prostředky, které soud prvního stupně nevzal v potaz. Podle povinné měl odvolací soud rozhodnutí soudu prvního stupně bez dalšího zrušit a vrátit věc soudu prvního stupně k novému rozhodnutí s pokynem, že musí nařídit jednání, přičemž se jedná o dosud v úplnosti dovolacím soudem neřešenou právní otázku.

Nejvyšší soud však pokládá dovolatelkou vytknutý postup odvolacího soudu za přípustný. Smyslem ustanovení § 269 odst. 2 o. s. ř. je, aby účastníci exekuce měli v průběhu řízení o návrhu na zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) nebo h) prostor k tomu, aby zpravidla osobně a přímo při jednání soudu měli možnost uvádět skutkové a právní argumenty ve svůj prospěch. Jedná se totiž o tzv. opoziční nebo tzv. impugnační spory, v němž se pravidelně projednávají skutkové okolnosti, jež jsou mezi účastníky pochybné nebo sporné. Jestliže jednání v případech prověřování takových skutečností nenařídil soud prvního stupně, může být takový nedostatek řízení napraven postupem odvolacího soudu, který jednání ve smyslu ustanovení § 269 odst. 2 o. s. ř. nařídí a provede při něm důkazní prostředky, které v napadeném rozhodnutí posoudil bez nařízení jednání soud prvého stupně, a případně i dokazování doplní. Takový postup odvolacího soudu zásadně vede k nápravě možného pochybení soudu prvního stupně spočívajícího v nenařízení jednání. Dovolací soud se neztotožňuje s přesvědčením dovolatelky, že soud prvního stupně neprovedl žádné dokazování, jestliže při věcném posouzení jejího návrhu na zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. se sice seznámil s listinnými důkazními prostředky založenými ve spise (zejména se zprávou ze dne 3. 2. 2016 zaslanou právníkem společnosti PRŮMSTAV, a. s., D. S. společnosti Red Fourteen s. r. o., e-mailovou korespondencí ze dne 29. 7. 2015 a ze dne 6. 8. 2015, a objednávky objednatele Real Estate Development, s. r. o., a zhotovitele PRŮMSTAV, a. s.) a tyto důkazní prostředky v odůvodnění svého rozhodnutí vyhodnotil. Je totiž třeba vyjít ze zásady, že ve vykonávacím řízení (včetně řízení o zastavení exekuce) soud rozhoduje o návrzích bez jednání (§ 253 odst. 2 o. s. ř.). I tehdy, když soud rozhoduje o návrhu na zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. g) nebo h) o. s. ř., zákon kategoricky nestanoví, že by muselo být jednání nařízeno vždy (§ 269 odst. 2 o. s. ř.). Skutečnost, že soud prvního stupně o návrhu dovolatelky na zastavení exekuce rozhodl bez jednání, avšak své rozhodnutí postavil na vyhodnocení listinných důkazních prostředků, které provedl v rámci odůvodnění, proto nevede k závěru, že by soud prvého stupně vůbec nezjišťoval („nedokazoval“) pro rozhodnutí významné skutečnosti, ale maximálně k závěru, že tato skutková zjištění s ohledem na potřebu nařídit jednání (§ 269 odst. 2 o. s. ř.) neprovedl řádně (přečtením listinných důkazních prostředků při jednání). Jde tedy o vadu, kterou odvolací soud může odstranit [§ 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř.], v daném případě právě tím, že sám za účelem věcného posouzení odvolání nařídí jednání, v němž provede listinné důkazní prostředky, jimiž se zabýval soud prvního stupně, případně toto zjišťování doplní i o další důkazní prostředky (§ 213 odst. 4 o. s. ř.).

S ohledem na výše uvedené je třeba přistoupit k interpretaci usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 23 Cdo 1264/2013, na které dovolatelka poukazuje. Za situace, kdy soud prvního stupně provedl zjišťování skutečností podstatných pro rozhodnutí o návrhu povinné na zastavení exekuce bez nařízení jednání, nelze konstatovat, že by tyto okolnosti nezjišťoval a nevyhodnocoval. Proto není na místě uzavřít, že odvolací soud měl rozhodnutí soudu prvního stupně s odkazem na předmětné rozhodnutí Nejvyššího soudu zrušit a vrátit s tím, že soud prvního stupně neprováděl žádné „dokazování“, protože by v opačném případě nepřípustně nahrazoval činnost soudu prvního stupně. Jestliže odvolací soud odstranil vadu zjišťování pro rozhodnutí podstatných skutečností, k níž došlo před soudem prvního stupně tím, že na rozdíl od soudu prvního stupně nařídil jednání a soudem prvního stupně provedené důkazní prostředky při něm provedl, jednalo se o zhojení procesní vady, které se soud prvního stupně mohl dopustit při zjišťování rozhodných skutečností, nikoliv o to, že by se celý proces zjišťování uskutečnil výhradně před odvolacím soudem. Tento postup nevedl k tomu, že by si odvolací soud usurpoval oprávnění zákonného soudce (soudu prvního stupně), naopak jde o postup, který ustanovení § 219a odst. 1 písm. a) o. s. ř. výslovně předpokládá. Zákon rovněž předpokládá, že odvolací soud též může doplnit dokazování zjištění ve smyslu ustanovení § 213 odst. 4 o. s. ř. (srov. s rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 28. 2. 2013, sp. zn. 33 Cdo 2851/2011, a ze dne 1. 2. 2011, sp. zn. 28 Cdo 4556/2010). Z výše uvedeného tedy plyne, že postup odvolacího soudu, jímž při jednání provedl k důkazu soudem prvního stupně posouzené listinné důkazy a doplnil dokazování o (e-mailovou korespondencí ze dne 5. 8. 2015, dopisem právního zástupce oprávněné adresovaného právnímu zástupci povinné ze dne 24. 8. 2015, e-mailovou zprávou I. S. adresované J. K. ze dne 22. 10. 2015 a e-mailovou korespondencí ze dne 10. 8. 2015) nelze vyhodnotit ani tak, že by došlo k porušení práva dovolatelky na spravedlivý proces a že by odvolací soud konal v rozporu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Vytýká-li dovolatelka odvolacímu soudu, že při rozhodování o návrhu na zastavení exekuce nezohlednil, že exekutorka JUDr. Jana Škofová započala exekuci provádět a případně ji i dokončila ještě předtím, než nabyl právní moci exekuční příkaz ze dne 22. 3. 2016, č. j. 088 EX 3930/15-32, Nejvyšší soud již v usnesení ze dne 25. 9. 208, sp. zn. 20 Cdo 2661/2018, zdůraznil, že porušil-li soudní exekutor ustanovení § 47 odst. 2 ex. řádu tím, že přistoupil k provedení exekuce, aniž by exekuční příkaz provedením zastupitelných prací a výkonů nabyl právní moci, stále se jedná o vedení exekuce, jež se uskutečňuje na základě pověření exekutora k vedení exekuce. Protože nejde o činnost, která by se odehrávala mimo rámec exekuce, není na místě exekuci za situace, kdy exekuční příkaz již (třeba i po částečné nebo dokonce úplné realizaci povinnosti uložené exekučním příkazem) nabyl právní moci, zastavit podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. s odůvodněním, že exekuce je nepřípustná proto, že plnění z exekučního titulu bylo realizováno mimo rámec exekuce. Uzavřel-li tedy odvolací soud, že dovolatelkou vytýkaná námitka je lichá, jednal v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu; jde o otázku, která již byla dovolacím soudem řešena.

Namítá-li dále dovolatelka, že se s oprávněnou dohodla na termínu zahájení oprav (a že oprávněná byla povinna se touto dohodou řídit a nepodávat exekuční návrh), jde o polemiku se skutkovými zjištěními odvolacího soudu, nikoliv o otázku právní otázku, která však nemůže posloužit jako dovolací důvod, neboť dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci (ustanovení § 241a odst. 1, 3 o. s. ř.). Odvolací soud totiž nezjistil, že by taková dohoda byla mezi oprávněnou a povinnou uzavřena. Závěr, že povinná neprokázala, že jí oprávněná poskytla řádnou součinnost k odstranění vad, odvolací soud postavil nejen na tom, že povinná o součinnost požádala až dne 17. 8. 2015 s tím, že oprava měla být dokončena až po uplynutí lhůty stanovené v exekučním titulu, ale i na tom, že odstranění vady, jak je povinná navrhla, mělo spočívat „v instalaci odlišného typu zařízení s nutností dalších úprav exteriéru domu a nutností dalších zásahů do stávajících konstrukcí domu“. Důvody, pro které odvolací soud shledal, že povinnou požadovaná součinnost k provedení opravy způsobem, který povinná navrhla, není přiměřená a nezbytná, tedy nespočívají pouze v tom (jak tvrdí dovolatelka), že oprava měla být provedena až po uplynutí lhůty, kterou stanovil exekuční titul, ale i v dalších zásadních skutkových okolnostech, pro které by povinnou navržená oprava nepřiměřeně zasáhla do konstrukce rodinného domu oprávněné. Odpověď na dovolatelkou vznesenou námitku (zda oprávněná mohla podat exekuční návrh, jestliže na základě její dohody s povinnou mělo dojít k odstranění vady až po uplynutí lhůty stanovené v exekučním titulu) s ohledem na výše uvedené není pro rozhodnutí o návrhu povinné na zastavení exekuce podstatná a proto ani nemůže založit způsobilý dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 1 o. s. ř.

Přípustnost dovolání je však způsobilá založit poslední námitka dovolatelky, v níž povinná uvádí, že odvolací soud opomenul konkrétní jí navržené důkazní prostředky, tedy že je neprovedl a ani v dovoláním napadeném rozhodnutí nevysvětlil, proč tak učinil. Tím údajně porušil právo dovolatelky na spravedlivý proces, protože ji zbavil možnosti prokázat její tvrzení o tom, že se s oprávněnou dohodla na provedení opravy a že dovolatelkou připravená oprava byla způsobilá zcela vadu odstranit, a to přiměřeným způsobem. Pro případ, že by dovolatelka neunesla břemeno svých tvrzení v tomto směru, měly být poučena podle ustanovení § 118a odst. 1 – 3 o. s. ř. o hrozbě neúspěchu v řízení o návrhu na zastavení exekuce.

Je skutečností, že porušení práva dovolatelky na spravedlivý proces (zde opomenutí jí navržených důkazních prostředků) může samo o sobě obstát jako způsobilý dovolací důvod (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. 10. 2017, sp. zn. 20 Cdo 4038/2017, či ze dne 10. 4. 2018, sp. zn. 20 Cdo 3401/2017, nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 3. 2013, sp. zn. III. ÚS 772/13) za předpokladu, že lze očekávat, že pro případ provedení opomenutých důkazních prostředků by dovolatel usnesl své břemeno tvrzení a prokazování. Jestliže by povinná prostřednictvím jí navržených důkazních prostředků prokázala své tvrzení, že se s oprávněnou dohodla na způsobu odstranění vad a na lhůtě k jejich odstranění, případně to, že způsob odstranění vad je přiměřený, tyto okolnosti by ze své podstaty mohly ovlivnit úvahu odvolacího soudu, zda exekuční návrh podaný oprávněnou je nebo není šikanózním výkonem práva.

Již v návrhu na zastavení exekuce ze dne 7. 3. 2016 (č. l. 33 spisu) povinná navrhovala provedení následujících důkazů: sdělení PRŮMSTAV, a. s. ze dne 3. 2. 2016, výzva k součinnosti ze dne 29. 7. 2015, e-mail K. ze dne 31. 7. 2015, dohoda o způsobu a opravy vady a podílu na nákladech soudního řízení, návrh smlouvy o advokátní úschově, email ze dne 14. 8. 2015 potvrzující přijetí zálohy ve výši 400 000 Kč, výslech pana J. K., výslech příslušných pracovníků PRŮMSTAV, a. s., dopis oprávněné povinné ze dne 1. 9. 2015 s překladem, dopis povinné oprávněné ze dne 1. 9. 2015 a ze dne 16. 9. 2015, dopis oprávněné povinné ze dne 17. 9. 2015 a ze dne 21. 9. 2015 a informace povinné Obvodnímu soudu pro Prahu 4 ze dne 25. 9. 2015. První tři výše uvedené důkazní návrhy (sdělení PRŮMSTAV, a. s. ze dne 3. 2. 2016, výzva k součinnosti ze dne 29. 7. 2015 a email K. ze dne 31. 7. 2015) provedl již soud I. stupně – viz str. 3 poslední odstavec usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 14. 6. 2016, č. j. 48 EXE 3176/2015-91. Ostatní shora pospané důkazní návrhy povinné však nebyly bez bližšího vysvětlení provedeny ani soudem I. stupně, ani soudem odvolacím. Z výčtu opomenutých důkazů navržených povinnou však bylo možné očekávat, že by v případě jejich provedení povinná mohla unést břemeno svých výše uvedených tvrzení. Odvolacím soudem opomenuté důkazní prostředky totiž již podle svého označení mají dokládat průběh jednání mezi oprávněnou a povinnou před podáním exekučního návrhu, případně to, že povinnou navržený způsob oprav je vhodný a přiměřený.

Z uvedeného vyplývá, že usnesení odvolacího soudu není správné. Protože nejsou dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu usnesení odvolacího soudu, Nejvyšší soud napadené usnesení podle ustanovení § 243e odst. 1 o. s. ř. zrušil.

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].

Dovolatelka v dovolání navrhuje odklad právní moci dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, dospěl k závěru, že lze akceptovat takový postup, kdy o návrhu na odklad vykonatelnosti (zde právní moci) Nejvyšší soud rozhodne spolu s dovoláním, aniž by se zabýval důvody, pro které je jeho vydání navrhováno, to za předpokladu, že se tak stane ve lhůtě přiměřené pro samotné rozhodnutí o návrhu na odložení výkonu rozhodnutí. Stejně tak nelze nic namítat proti tomu, kdy Nejvyšší soud ve stejné lhůtě projedná dovolání meritorně. Vzhledem k tomu, že dovolací soud o dovolání povinné rozhodl neprodleně (tedy v Ústavním soudem zdůrazněné přiměřené lhůtě), nezabýval se jejím návrhem na odklad právní moci dovoláním napadeného usnesení odvolacího soudu, protože z důvodu zrušení dovoláním napadeného rozhodnutí pozbývá dovoláním napadené rozhodnutí veškerých vlastností existujícího rozhodnutí, včetně právní moci.

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 13. 3. 2019

JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru