Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 3627/2012Usnesení NS ze dne 25.09.2013

HeslaExekuce
Způsobilost k právním úkonům
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.3627.2012.1
Dotčené předpisy

§ 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

§ 38 odst. 2 obč. zák.


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 3627/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněné LKN, s. r. o., se sídlem v Chrudimi, Václavská 274, identifikační číslo osoby 25991361, zastoupené JUDr. Janou Staňkovou, advokátkou se sídlem v Chrudimi, Štěpánkova 83, proti povinnému M. M., zastoupenému opatrovníkem městem Chrudim, pro částku 2.740.000,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Chrudimi pod sp.zn. 5 EXE 66/2010, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze 4. června 2012, č.j. 18 Co 250/2012-183, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze 6. února 2012, č. j. 5 EXE 66/2010-167, jímž okresní soud podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavil exekuci s odůvodněním, že právní úkon (vtělený do notářského zápisu, který je exekučním titulem), jímž se povinný zavázal k ručení za závazek dlužnice O. K. ve výši 2.740.000,- Kč, je podle § 38 odst. 2 občanského zákoníku neplatný, jelikož byl učiněn v duševní poruše, jež povinného činila k tomuto úkonu neschopným. Odvolací soud uzavřel, že z provedených důkazů, zejména znaleckého posudku z oboru psychiatrie, vypracovaného v řízení o omezení povinného v jeho způsobilosti k právním úkonům, lze mít za spolehlivě prokázané, že povinný, byť netrpí psychosou v pravém slova smyslu, byl v době sepisu notářského zápisu stižen trvalou smíšenou poruchou osobnosti (byl osobností simplexní, nezdrženlivou, nezralou, závislou a nezodpovědnou), kterou nelze léčebně podstatněji ovlivnit. V rámci ambulantní psychiatrické léčby MUDr. N. (u níž je léčen od 25. 3. 2010) měl diagnostikovánu degresivní poruchu, sebevražedné úmysly, poruchy myšlení a pozornosti, a snížené ovládací a poznávací schopnosti. Tento stav se podle obvodní lékařky rozvíjel již celý rok 2009 (předmětný notářský zápis byl sepsán 29. 3. 2010). Povinný, jemuž byla pro uvedené příznaky přiznána invalidita, byl rozsudkem z 18. března 2011 omezen ve způsobilosti k právním úkonům – k závazkům a k nakládání majetkem a finanční hotovostí přesahující částku 12.000,- Kč měsíčně, odpovídající výši jeho invalidního důchodu. Podle odvolacího soudu tak bylo prokázáno, že ve smyslu § 38 odst. 2 občanského zákoníku duševní stav povinného vylučoval jeho schopnost posoudit následky svého jednání a své jednání ovládnout, a proto je jeho ručitelské prohlášení ve vztahu k závazku dlužnice vůči oprávněné neplatným právním úkonem; neplatná je z téhož důvodu také dohoda o přímé vykonatelnosti notářského zápisu.

V dovolání, jehož přípustnost dovozuje – pouze – z ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř., aniž tedy vymezuje otázku, pro jejíž řešení by mělo napadené rozhodnutí mít zásadní právní význam, oprávněná namítá nesprávné právní posouzení věci. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje v závěru odvolacího soudu, že duševní stav povinného vylučoval jeho schopnost posoudit následky svého jednání a své jednání ovládnout, a z toho vyvozeném závěru, že notářský zápis obsahuje neplatný právní úkon. Oprávněná zdůrazňuje, že rozsudek soudu o omezení způsobilosti k právním úkonům je rozhodnutím konstitutivní povahy, jehož účinky vznikají až po právní moci. Notářský zápis však byl sepsán rok před vyhlášením rozsudku o omezení způsobilosti. Znalec, z jehož posudku soud vycházel, uvedl, že povinný netrpí a v minulosti ani netrpěl duševní chorobou, nýbrž smíšenou poruchou osobnosti a závislostí na alkoholu, a že u něj nejde o mentální retardaci. Psychiatrička MUDr. N. ve své zprávě sdělila, že povinného léčila pro deprese. V den sepisu notářského zápisu byl povinný přijat k protialkoholní léčbě a zpráva psychiatrické léčebny z 29. března 2010 zmiňuje, že byl orientován, bez psychické zátěže a že jeho odpovědi byly přiléhavé. Na základě těchto zjištěných skutečností podle dovolatelky „přece nelze učinit závěr, že povinný jednal v duševní poruše, která jej činila k úkonům neschopným. Závěr o neplatnosti právního úkonu vyžaduje bezpečné zjištění, že jeho účastník nedokáže posoudit následky svého jednání nebo toto jednání ovládnout“. Pokud soud učinil závěr o tom, že povinný 29. března 2010 trpěl duševní poruchou, měl se soustředit na podrobnější zkoumání jeho osobních poměrů, na to, jak se choval v každodenním životě, jak se staral o své potřeby a jak nakládal se svými prostředky. Sám povinný uvedl, že se do kanceláře notářky dostavil dobrovolně, že přečtenému textu notářského zápisu rozuměl a že věděl, co podepisuje. Do února 2010 pečoval o svou nemocnou matku, dokázal si vyřídit poskytování příspěvku na osobu blízkou a v srpnu 2009 uzavřel smlouvu o půjčce částky 115.000,- Kč a zástavní smlouvu. To podle dovolatelky není chování duševně nemocného člověka a závěr soudu o duševní poruše povinného ke dni 29. března 2010 tak neodpovídá provedeným důkazům.

Povinný – posuzováno podle obsahu jeho vyjádření – navrhl odmítnutí dovolání.

Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 do 31.12.2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.února 2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.března 2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).

Dovolatelka však ve skutečnosti žádnou právní otázku, jež by napadené rozhodnutí činila po právní stránce zásadně významným, neoznačila. Z celého obsahu dovolání je zřejmé jediné, a to, že brojí proti hodnocení důkazů, případně vyjadřuje přesvědčení, že – byly-li by provedené důkazy hodnoceny správně, tj. způsobem odpovídajícím jejímu názoru – vedlo by dokazování ke skutkovým zjištěním odlišným, než ke kterým dospěly soudy obou stupňů (srov. zejména výše uvedené pasáže reprodukce dovolání zvýrazněné kurzívou); hodnocení důkazů však dovoláním úspěšně napadnout nelze. Na nesprávnost hodnocení důkazů lze usuzovat – jak vyplývá ze zásady volného hodnocení důkazů (§ 132 o. s. ř.) – jen ze způsobu, jak soud hodnocení důkazů provedl. Nelze-li soudu v tomto směru vytknout žádné pochybení, pak není ani možné polemizovat s jeho skutkovými závěry, například namítat, že soud neměl uvěřit vyslýchanému svědkovi, nebo že měl uvěřit svědkovi jinému, případně že z provedených důkazů vyplývá jiné skutkové zjištění, apod. To znamená, že hodnocení důkazů, a tedy ani skutkové zjištění jako jeho výsledek, z jiných než z výše uvedených důvodů dovoláním úspěšně napadnout nelze (viz odůvodnění rozhodnutí publikovaného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 108/2011, případně z literatury Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., § 201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 1920 s.).

Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn skutečností, že povinnému, jenž by jinak měl na tuto náhradu právo podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o. s. ř., náklady tohoto řízení prokazatelně (podle obsahu spisu) nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 25. září 2013

JUDr. Vladimír Mikušek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru