Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 3451/2012Usnesení NS ze dne 26.06.2013

HeslaObnova řízení
Žaloba vylučovací (excindační)
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.3451.2012.1
Dotčené předpisy

§ 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř. ve znění do 31.12.2013

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 2649/13 ze dne 10.09.2013 (odmítnuto)
soudce zpravodaj doc. JUDr. Michaela Židlická, Dr.


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 3451/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v právní věci žalobce J. G., zastoupeného JUDr. Petrem Kazdou, advokátem se sídlem v Nymburce, Palackého tř. 223/5, proti žalovaným 1) L. D. a 2) R. H., obou zastoupeným JUDr. Bohuslavem Sedlatým, advokátem se sídlem v Nymburce, Boleslavská 137, o vyloučení nemovitostí z exekuce, o obnovu řízení, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 7 C 105/2009, o dovolání žalobce proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 7. března 2012, č. j. 20 Co 23/2012-146, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Nymburce usnesením ze dne 5. října 2011, č. j. 7 C 105/2009-104, zamítl návrh na obnovu řízení o vyloučení nemovitostí z exekuce, vedeného pod sp. zn. 7 C 105/2009 u téhož okresního soudu (výrok I). Žalobci uložil zaplatit žalovaným k rukám jejich zástupce do tří dnů od právní moci na náhradě nákladů řízení 12 360,- Kč (výrok II).

Žalobce žalobu odůvodnil tím, že zjistil nové skutečnosti a důkazy, které nemohl použít bez své viny v původním řízení a které pro něho mohou přivodit příznivější rozhodnutí ve věci. Výpisem z katastru nemovitostí ze dne 13. dubna 2011 zjistil, že není zapsán jako vlastník nemovitostí ani jako oprávněný. V březnu 2011 zjistil, že byla platně uzavřena pojistná smlouva mezi Generali pojišťovnou a. s. a P. K. s udanou adresou. Žalobce má tuto adresu vedenou jako bydliště, přičemž pana K., rovněž přihlášeného k pobytu na této adrese, nezná. Stejnou adresu uvedla i firma Semiramis v lednu 2011.

V původním řízení žalobce podal žalobu na vyloučení nemovitostí z exekuce s tím, že není vlastníkem exekucí postižených nemovitostí, že jejich vlastníky jsou podle výpisu z katastru nemovitostí žalovaní. Podání žaloby předcházelo nařízení exekuce na majetek žalobce (povinného) ve prospěch žalovaných (oprávněných) proti žalobci (povinnému) k uspokojení pohledávky ve výši 750 204,- Kč s příslušenstvím, a to usnesením Okresního soudu v Nymburce ze dne 23. listopadu 2005, č. j. EX 3007/05-5. Pověřený soudní exekutor Mgr. Tomáš Pospíchal vydal exekuční příkaz prodejem nemovitostí – pozemku parc. č. o výměře 147 m2, zahrada, pozemku parc. č. o výměře 234 m2, zastavěná plocha a nádvoří, budovy čp., rodinného domku na pozemku parc. č., vše v katastrálním území Drahelice, obec Nymburk, zapsaných na listu vlastnictví č. u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, Katastrální pracoviště Nymburk. Vlastníkem těchto nemovitostí je podle rozsudku Krajského soudu v Praze ze dne 3. listopadu 2005, č. j. 27 Co 438/2005-210, který nabyl právní moci 29. listopadu 2005, žalobce. Krajský soud v tomto řízení dovodil, že kupní smlouva uzavřená dne 6. srpna 2001 mezi žalobcem J. G. a žalovanými R. H. a L. D. je absolutně neplatná. Žaloba o vyloučení nemovitostí z exekuce byla zamítnuta s odůvodněním, že žalobce k podání této žaloby (§ 267 odst. 1 o. s. ř.) není aktivně legitimován, že aktivně legitimována je jen třetí osoba (osoba rozdílná od povinného a oprávněného, popř. dalšího oprávněného).

Soud prvního stupně uzavřel, že i když žaloba byla podána ve smyslu § 233 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“) včas, důvody pro povolení obnovy řízení dány nejsou. První z důkazů – výpis z katastru nemovitostí – předložil žalobce již v původním řízení. Povahu důkazů, které by mohly přivodit pro žalobce příznivější rozhodnutí (§ 228 odst. 1 písm. a/ o. s. ř.) nemají ani zbývající listiny navržené k důkazu, neboť na tom, že žalobce byl ke dni rozhodování soudu vlastníkem exekucí postižených nemovitostí, nic nezmění. Již samotná skutečnost, že žalobce měl v exekučním řízení postavení povinného, brání tomu, aby se mohl domáhat vyloučení věcí z exekuce.

Krajský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil a žalobci uložil zaplatit žalovaným na náhradě nákladů odvolacího řízení 7 117,- Kč k rukám jejich zástupce do tří dnů od právní moci usnesení, když se se závěry soudu prvního stupně zcela ztotožnil.

Žalobce v dovolání, jehož přípustnost opírá o § 237 odst. 1 písm. c) a § 238 odst. 1 písm. a) o. s. ř., namítá, že usnesení odvolacího soudu je postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, a že usnesení spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. a/, b/ o. s. ř.). Uvedl, že odvolací soud provedeným výkladem „absolutizoval přednost stávajícího stavu, který je v rozporu se zákonem, před ochranou vlastnického práva žalobce, a nešetřil podstatu a smysl vlastnického práva a jeho ochrany, čímž porušil ústavně právní normy (zejména čl. 4 odst. 4 LZPS ve spojení s článkem 11 odst. 1 LZPS), jejichž působení nedostatečně zohlednil“. Uvedl dále, že žalovaní v případech, kdy se jim to hodí, vystupují jako vlastníci nemovitostí, zároveň se však v exekučních řízeních vedených proti žalobci odvolávají na rozsudky o určení vlastnického práva. Toto účelové jednání žalobce poškozuje a omezuje jej ve výkonu vlastnických práv. Žalobce nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu, že není jako osoba povinná v exekučním řízení aktivně legitimován k podání žaloby o vyloučení věci z exekuce. Navrhl, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád ve znění účinném od 1. července 2009 do 31. prosince 2012 (viz. článek II Přechodných ustanovení, bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb. a článek II, bod 6. části první zákona č. 404/2012 Sb.).

Dovolání není přípustné.

Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně zamítl návrh (žalobu) na obnovu řízení, je dovolání přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b) nebo c) o. s. ř. Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější, odvolacím soudem zrušené rozhodnutí téhož soudu), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (jež bylo k 31. prosinci 2012 zrušeno nálezem Ústavního soudu České republiky ze dne 21. února 2012, Pl. ÚS 29/11, avšak podle nálezu IV. ÚS 1572/11 ze dne 6. března 2012 zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 i nadále použitelné). Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení, zda rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní právní význam – je Nejvyšší soud uplatněným dovolacím důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.).

Dovolatel žádnou otázku, která by měla činit rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadně významným (§ 237 odst. 3 o. s. ř.), v dovolání nevymezil, ani posouzením námitek v dovolaní uvedených k takovému závěru dospět nelze.

Žaloba o vyloučení nemovitostí z exekuce byla v původním řízení zamítnuta s odůvodněním, že žalobce jako povinný v exekučním řízení není k podání takové žaloby podle § 267 odst. 1 o. s. ř. aktivně legitimován. K obdobnému závěru dospěla odborná literatura a taktéž i judikatura Nejvyššího soudu (k tomu srov. například jeho usnesení ze dne 28. března 2012, sp. zn. 20 Cdo 759/2012, dostupné na webových stránkách Nejvyššího soudu). S ohledem k této skutečnosti nejsou na místě ani námitky, jimiž žalobce zpochybňuje své vlastnické právo k postiženým nemovitostem, neboť na řešení této otázky napadené rozhodnutí nespočívá.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu nemá po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., není dovolání proti němu podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné. Nejvyšší soud je tedy podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Dovolání žalobce bylo odmítnuto, žalovaným podle obsahu spisu v dovolacím řízení žádné náklady nevznikly. Tomu odpovídá výrok, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení (§ 146 odst. 3, § 224 odst. 1, § 243b odst. 5 o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. června 2013

JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru