Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 3334/2012Usnesení NS ze dne 28.02.2013

HeslaExekuce
Notářský zápis
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.3334.2012.1
Dotčené předpisy

§ 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

§ 269 odst. 1 o. s. ř.

§ 269 odst. 2 o. s. ř.

§ 43 odst. 1 předpisu č. 120/2001 Sb.

§ 43 odst. 2 předpisu č. 120/2001 Sb.

§...

více

přidejte vlastní popisek

20 Cdo 3334/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Olgy Puškinové a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné AXLE EUROPE s.r.o., se sídlem v Praze 3, Bořivojova 878, identifikační číslo osoby 274 73 155, zastoupené JUDr. Šárkou Veskovou, advokátkou se sídlem v Hradci Králové, Palackého 359, proti povinné J. B., pro 293.223,07 Kč, vedené u Okresního soudu ve Znojmě pod sp. zn. 8 Nc 6023/2008, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. září 2011, č. j. 26 Co 27/2011 - 93, a proti usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 21. října 2010, č. j. 8 Nc 6023/2008 - 63, takto:

I. Řízení o dovolání proti usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 21. října 2010, č. j. 8 Nc 6023/2008 - 63, se zastavuje.

II. Usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. září 2011, č. j. 26 Co 27/2011 - 93, a usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 21. října 2010, č. j. 8 Nc 6023/2008 - 63, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu ve Znojmě k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud ve Znojmě usnesením ze dne 3. 2. 2009, č. j. 8 Nc 6023/2008 - 14, nařídil podle notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti sepsaného JUDr. Helenou Divišovou, notářkou se sídlem v Hradci Králové, ze dne 26. 10. 2007, sp. zn. NZ 710/2007, N 792/2007, exekuci na majetek povinné k vymožení pohledávky oprávněné ve výši 293.223,07 Kč s tím, že povinná je povinna nahradit náklady exekuce a náklady oprávněného, které budou v jejím průběhu stanoveny, přičemž nařízená exekuce se vztahuje i na vymožení těchto nákladů; provedením exekuce pověřil soudní exekutorku JUDr. Marcelu Dvořáčkovou, Exekutorský úřad Hradec Králové. Návrh oprávněné na nařízení exekuce v části, ve které se domáhala nařízení exekuce k vymožení pohledávky v částce 26.013,63 Kč spolu se smluvním úrokem ve výši 15 % p.a. z částky 293.223,07 Kč od 14. 12. 2008 do zaplacení a smluvní pokuty ve výši 0,3 % denně z částky 293.223,07 Kč od 14. 12. 2008 do zaplacení, zamítl.

K odvolání oprávněné Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. 5. 2010, č. j. 26 Co 487/2009 - 40, usnesení soudu prvního stupně v napadeném zamítavém výroku potvrdil, ve výroku o nákladech oprávněné je změnil a dále rozhodl, že povinné se ukládá uhradit oprávněné náklady, které jí následně vzniknou při provádění exekuce, a že účastnicím se nepřiznává náhrada nákladů řízení před odvolacím soudem. Odvolací soud z označeného notářského zápisu, jehož účastnicemi byly oprávněná jako věřitelka a povinná jako dlužnice, zjistil, že jeho třetí část, označená jako „Dohoda o svolení k vykonatelnosti notářského zápisu“, je uvozena větou: „Poskytne-li věřitel dlužníku půjčku ve výši 300.000,- Kč, dlužník jako osoba povinná, se zavazuje splnit pohledávku a jiné nároky věřitele, jako osoby oprávněné, vyplývající ze závazkového právního vztahu vzniklého na základě smlouvy o půjčce uzavřené dne 26. října 2007 a dohody o uznání závazku uzavřené dne 26. října 2007, a věřitel, jako osoba oprávněná, tento závazek přijímá, přičemž dohoda o svolení k vykonatelnosti má tyto náležitosti…“. Z toho dovodil, že „účinnost dohody účastníků o uspokojení pohledávek oprávněné“ se svolením k vykonatelnosti, obsažené v notářském zápise, je vázána na naplnění předpokladu, že oprávněnou bude povinné poskytnuta půjčka v částce 300.000,- Kč (tato částka jí bude předána). Byť předání, odevzdání předmětu půjčky je předpokladem vzniku půjčky (smlouva o půjčce má reálnou, nikoli jen konsensuální povahu), jsou podle krajského soudu dány podmínky k tomu, aby byl přiměřeně aplikován § 43 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb., upravující „situaci, kdy plnění z exekučního titulu je vázáno na splnění podmínky či vzájemné povinnosti oprávněné“. Z toho podle něj vyplývá, že „podmínky pro vyhovění návrhu oprávněné na nařízení exekuce mohou být dány pouze tehdy, kdy oprávněnou je prokázáno, že výše uvedený předpoklad účinnosti notářského zápisu nastal, tedy půjčka byla poskytnuta - dotčená finanční částka byla povinné předána“. Ve smyslu § 43 odst. 2 zákona č. 120/2001 Sb. je pak nezbytné, aby „tato skutečnost byla prokázána kvalifikovanými listinami, tedy listinami vydanými nebo ověřenými státním orgánem nebo notářem, když tento požadavek je naplněn i v případě, kdy jde o soukromé listiny, na kterých jsou podpisy účastníků právních úkonů, které listiny obsahují, úředně ověřeny“. Z tohoto důvodu odvolací soud oprávněnou usnesením ze dne 15. 4. 2010 vyzval k předložení kvalifikovaných listin osvědčujících poskytnutí půjčky. Protože však oprávněná předložila pouze část výpisu z jejího účtu za listopad 2007, vedeného Volksbank CZ, a.s. s tím, že z něho vyplývá poukázání částky 274.000,- Kč povinné na její bankovní účet, a prostou kopii smlouvy o půjčce č. 20069 uzavřené mezi oprávněnou a povinnou dne 26. 10. 2007, k níž byla připojena rovněž prostá fotokopie potvrzení notářky JUDr. Heleny Divišové ze dne 26. 10. 2007, že povinná uznala podpis na listině za vlastní, uvedené výzvě nevyhověla.

Vzhledem k tomu, že krajský soud spis vrátil soudu prvního stupně s přípisem (viz čl. 42a), v němž uvedl, že okolnosti, pro něž jeho usnesení částečně potvrdil, jsou „zároveň okolnostmi odůvodňujícími závěr o procesním pochybení při nařízení exekuce“, které si „vynucují zastavení exekuce, byla-li nařízena“, Okresní soud ve Znojmě usnesením ze dne 21. 10. 2010, č. j. 8 Nc 6023/2008 - 63, exekuci nařízenou jeho usnesením ze dne 3. 2. 2009, č. j. 8 Nc 6023/2008 - 14, (bez návrhu) podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavil, „když nebylo prokázáno naplnění předpokladu předání finanční částky, na který je vázána účinnost dohody účastníků o uspokojení pohledávek oprávněné se svolením, aby notářský zápis byl exekučním titulem“. Dále soud prvního stupně tímto usnesením zrušil „výrok II. usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 3. 2. 2009, č. j. 8 Nc 6023/2008 - 14, ve znění usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2010, sp. zn. 26 Co 487/2009, v části, dle níž je povinná povinna nahradit oprávněné náklady, které jí následně vzniknou při provádění exekuce“, a rozhodl o nákladech řízení o zastavení exekuce a o nákladech soudní exekutorky JUDr. Marcely Dvořáčkové.

K odvolání oprávněné Krajský soud v Brně usnesením ze dne 21. 9. 2011, č. j. 26 Co 27/2011 - 93, změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že exekuci nařízenou na majetek povinné „usnesením Okresního soudu ve Znojmě ze dne 3. 2. 2009, č. j. 8 Nc 6023/2008 - 14, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2010, sp. zn. 26 Co 487/2009“ zastavil; dále zrušil část výroku usnesení Okresního soudu ve Znojmě ze dne 3. 2. 2009, č. j. 8 Nc 6023/2008 - 14, ve znění usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 21. 5. 2010, sp. zn. 26 Co 487/2009, jíž povinná byla zavázána nahradit náklady exekuce a náklady oprávněné vzniklé při provádění exekuce, oprávněné uložil zaplatit soudní exekutorce JUDr. Marcele Dvořáčkové na úhradě nákladů exekuce částku 7.800,- Kč a rozhodl, že účastníkům se náhrada nákladů řízení před odvolacím soudem nepřiznává.

Odvolací soud vycházel ze závěrů uvedených v jeho předchozím usnesení ze dne 21. 5. 2010, č. j. 26 Co 487/2009 - 40, a dovodil, že důvod k zastavení exekuce je dán. Oprávněná sice k odvolání přiložila ověřenou kopii potvrzení Volksbank CZ, a.s. ze dne 18. 11. 2010 a ověřenou kopii smlouvy o půjčce (č. 20069) uzavřenou mezi účastníky spolu s její přílohou, avšak ani tyto listiny neprokazují splnění podmínky způsobem předpokládaným v § 43 odst. 2 exekučního řádu, neboť potvrzení Volksbank CZ, a. s. není způsobilé prokázat předání příslušné finanční částky již proto, že nejde o listinu vydanou či ověřenou státním orgánem, jelikož listinu tohoto druhu z ní nečiní okolnost, že byla předložena její notářem ověřená fotokopie“, a ověřená kopie smlouvy o půjčce sice obsahuje úředně ověřený podpis povinné, avšak z obsahu smlouvy nevyplývá, že by příslušná částka byla povinné vyplacena, ale že se tak stane teprve následně, a realizaci tohoto úkonu tak nepotvrzuje. Pokud povinná označila setrvání na závěrech vyslovených v předchozím usnesení krajského soudu „za formální přístup, zvýhodňující dlužníka vůči oprávněnému“, tato argumentace podle odvolacího soudu nekoresponduje s požadavkem vyjádřeným v § 43 odst. 2 exekučního řádu, jehož správnost anebo důvodnost nepřísluší soudu v exekučním řízení posuzovat. K námitkám povinné, že o zastavení exekuce nemělo být rozhodnuto bez nařízení jednání a provedení důkazů předloženými listinami, odvolací soud s odkazem na odbornou literaturu vycházel z toho, že „požadavek podle § 269 odst. 2 o. s. ř. nelze požadovat za „kategorický“ a že nebyl-li při rozhodování o nařízení exekuce „dán prostor“ pro provádění dokazování k otázce naplnění podmínky účinnosti notářského zápisu, tento prostor není dán ani při rozhodování o otázce zastavení exekuce, má-li být důvodem jejího zastavení právě zjištění o pochybení při jejím nařízení“. Usnesení soudu prvního stupně o zastavení exekuce nelze považovat ani za překvapivé nebo nepředpokládatelné, neboť jeho vydání předcházela výzva krajského soudu k předložení kvalifikovaných listin.

Proti tomuto usnesení odvolacího soudu (a výslovně též proti usnesení soudu prvního stupně) podala oprávněná dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 238a odst. 1 písm. c) a odst. 2 ve spojení s § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a důvodnost z § 241a odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. Nesouhlasí s právními závěry soudů obou stupňů a namítá, že na základě smlouvy o půjčce ze dne 26. 10. 2007 poskytla povinné půjčku ve výši 300.000,- Kč, kterou se ta zavázala splácet ve sjednaných měsíčních splátkách po dobu 10 let pod ztrátou výhody splátek, že povinná uhradila na jistinu jen částku 6.776,93 Kč, a proto ji oprávněná učinila předčasně splatnou, že posléze podala podle notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti návrh na nařízení exekuce, jemuž bylo částečně vyhověno, a že povinná poskytnutí půjčky ani důvodnost nařízení exekuce nenapadla. Soud prvního stupně přesto exekuci bez návrhu zastavil (a odvolací soud jeho rozhodnutí potvrdil) z důvodu, že oprávněná ve smyslu § 43 odst. 2 exekučního řádu nepředložila „kvalifikovanou listinu“ prokazující, že půjčka byla povinné poskytnuta, ačkoli oprávněná již při podání návrhu na nařízení exekuce předložila výpis z bankovního účtu vystavený bankou Volksbank CZ, a.s. a potvrzení této banky, z nichž vyplývá, že v souladu s ujednáním obsaženým ve smlouvě o půjčce poukázala povinné dne 2. 11. 2007 bezhotovostním převodem na její účet č. částku 274.000,- Kč (zbývající částka byla podle smlouvy vypořádána započtením). Dovolatelka poukazuje na to, že z odůvodnění rozhodnutí soudů obou stupňů nevyplývá, jakou „kvalifikovanou listinu“ mají na mysli a že trvají na předložení „jakéhosi fiktivního důkazu, který neexistuje“. Postup soudů proto považuje za formalistický a jejich právní závěry za nesprávné a rozporné s ústavně zaručeným právem na spravedlivý proces, jelikož oprávněná nemá reálnou možnost - kromě již předložených listin - jiným způsobem poskytnutí půjčky doložit; přitom potvrzení banky o provedení bankovní transakce je běžně v soudním řízení akceptováno. Dále soudům obou stupňů vytýká, že ve věci nenařídily jednání, že jí tak nebyla dána možnost se k ní vyjádřit a případně učinit „předmětnou okolnost“ nespornou a že ji nepoučily o tom, jak má konkrétně „zjišťovanou skutečnost doložit“. Navrhla, aby dovolací soud usnesení soudů obou stupňů „jako nesprávná“ zrušil.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) dovolání - vzhledem k datu vydání napadeného rozhodnutí dne 21. září 2011 - projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1. 7. 2009 do 31. 12. 2012 (viz článek II, bod 12. části první zákona č. 7/2009 Sb. a článek II, bod 7. části první zákona č. 404/2012 Sb.). Po zjištění, že dovolání bylo podáno včas, oprávněnou osobou, účastnicí řízení, řádně zastoupenou advokátkou, se nejprve zabýval přípustností dovolání.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 237 odst. 1 o. s. ř. dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu a proti usnesení odvolacího soudu, a) jimiž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé, b) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil, c) jimiž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle písmena b) a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. bylo sice zrušeno nálezem Ústavního soudu ČR ze dne 28. února 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, ale až uplynutím dne 31. 12. 2012, přičemž podle závěru uvedeného v nálezu téhož soudu ze dne 6. března 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, zůstává pro posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31. prosince 2012 i nadále použitelné.

Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam [odstavec 1 písm. c)] zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Podle § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. dovolání je přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, nejde-li o řízení o výkon rozhodnutí k navrácení dítěte ve věcech mezinárodních únosů dětí podle mezinárodní smlouvy, která je součástí právního řádu, nebo podle přímo použitelného předpisu Evropských společenství. Ustanovení § 237 odst. 1 a 3 platí obdobně (odstavec 2 tohoto ustanovení).

Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo změněno usnesení soudu prvního stupně ve věci zastavení výkonu rozhodnutí podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. je založena na rozdílnosti (nesouhlasnosti) rozhodnutí odvolacího soudu s rozhodnutím soudu prvního stupně. O nesouhlasná rozhodnutí jde tehdy, jestliže okolnosti významné pro rozhodnutí byly posouzeny oběma soudy rozdílně, takže práva a povinnosti stanovená účastníkům jsou podle závěrů těchto rozhodnutí odlišná. Odlišností se přitom nemyslí rozdílné právní posouzení, pokud nemělo vliv na obsah práv a povinností účastníků, ale jen takový závěr, který rozdílně stanoví práva a povinnosti účastníků. Pro posouzení, zda jde o měnící rozhodnutí odvolacího soudu, není podstatné, zda odvolací soud formálně rozhodl podle § 219 o. s. ř. nebo zda postupoval podle § 220 o. s. ř. Rozhodující je obsahový vztah rozhodnutí soudů obou stupňů v tom, jak rozdílně posoudily práva a povinnosti účastníků řízení. Významné není ani to, jak odvolací soud formuloval výrok svého rozhodnutí.

I když odvolací soud usnesení soudu prvního stupně ve výroku o věci samé změnil, jde ve skutečnosti o rozhodnutí potvrzující, neboť rozhodnutí soudů obou stupňů jsou souhlasná, když jimi bylo shodně rozhodnuto o právech a povinnostech účastníků [soudy obou stupňů exekuci podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavily]. Přípustnost dovolání je proto třeba posuzovat podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a s § 130 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb.

Nejvyšší soud po přezkoumání napadeného usnesení odvolacího soudu dospěl k závěru, že dovolání je podle § 238a odst. 1 písm. c), odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. a s § 130 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb. přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř., daný tím, že odvolací soud posoudil předpoklady pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, když dospěl k závěru, že došlo k pochybení při jejím nařízení z důvodu uvedeného v § 43 zákona č. 120/2001 Sb., spočívajícího v tom, že plnění z exekučního titulu (notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti) je vázáno na splnění podmínky. Po přezkoumání věci podle § 242 o. s. ř. dospěl dále dovolací soud k závěru, že dovolání je důvodné.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. může spočívat v tom, že odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu, sice správně určenou, nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle § 52 odst. 1 exekučního řádu nestanoví-li tento zákon jinak, použijí se pro exekuční řízení přiměřeně ustanovení občanského soudního řádu.

Podle § 268 odst. l písm. h) o. s. ř. výkon rozhodnutí bude zastaven, jestliže výkon rozhodnutí je nepřípustný, protože je tu jiný důvod pro který rozhodnutí nelze vykonat.

Podle § 269 odst. 1 o. s. ř. nařízený výkon rozhodnutí zastaví soud na návrh nebo i bez návrhu. Podle odstavce 2 tohoto ustanovení v případech uvedených v § 268 odst. 1 písm. g) a h) se rozhoduje zpravidla po předchozím jednání.

Rozhodnutí odvolacího soudu je založeno na závěru, že exekuce podle předmětného notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti je v dané věci nepřípustná a že je namístě ji podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastavit, neboť při jejím nařízení došlo k pochybení, spočívajícímu v tom, že nebyly splněny předpoklady uvedené v § 43 odst. 2 exekučního řádu.

Podle § 43 odst. 1 exekučního řádu jestliže je to, co ukládá exekuční titul povinnému, vázáno na splnění podmínky nebo na splnění vzájemné povinnosti oprávněného, lze exekuci nařídit jen, prokáže-li oprávněný, že se podmínka splnila nebo že sám svou vzájemnou povinnost vůči povinnému již splnil, popřípadě je připraven ji splnit.

Podle § 43 odst. 2 exekučního řádu v případech uvedených v odstavci 1 je třeba k potvrzení o vykonatelnosti exekučního titulu připojit listinu vydanou nebo ověřenou státním orgánem nebo notářem, z níž je patrné, že se splnila podmínka nebo že oprávněný splnil svou vzájemnou povinnost, popřípadě je připraven ji splnit.

Z těchto ustanovení vyplývá, že zákon nevylučuje, aby v exekučním titulu byla povinnost povinného plnit oprávněnému vázána na splnění tam uvedené podmínky (srov. § 36 obč. zák.). Z podmínek, na něž lze vázat splnění povinnosti, přichází v úvahu jako předpoklad vykonatelnosti podmínka odkládací (na jejím splnění závisí, zda nastanou předpokládané právní následky rozhodnutí). Protože při rozhodování o nařízení exekuce (výkonu rozhodnutí) soud rozhoduje zpravidla bez slyšení povinného a bez jednání (srov. § 253 o. s. ř.) na základě vlastních zjištění, nemůže zkoumat, zda je podmínka, na kterou je vznik právních následků rozhodnutí vázán, splněna či nikoli. Splnění podmínky proto musí oprávněný doložit (prokázat) již při podání návrhu na nařízení exekuce, a to způsobem v zákoně uvedeným (§ 43 odst. 2 exekučního řádu). Není-li splnění podmínky doloženo (prokázáno), a to ani přes poučení soudem (§ 254 odst. 3 o. s. ř.), nelze exekuci nařídit a takový návrh musí být zamítnut (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu 4. února 2005, sp. zn. 21 Cdo 1691/2004). Ustálená judikatura též dovodila, že byla-li exekuce přesto nařízena, soud ji - a to i bez návrhu (§ 269 odst. 1 o. s. ř.) - podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. zastaví. Týž závěr zastává i odborná literatura (srov. JUDr. Kurka, V., JUDr. Drápal, L. Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha a.s., Praha - Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, Praha 2004, str. 389).

Řešení otázky, zda oprávněná ve smyslu § 43 odst. 2 exekučního řádu prokázala, že se splnila podmínka (§ 43 odst. 1 exekučního řádu), na níž pak závisí posouzení, zda jsou splněny předpoklady pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (z důvodu, že došlo k pochybení při jejím nařízení) má význam pouze tehdy, jde-li v případě třetí části (dále ustanovení) notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti ze dne 26. 10. 2007, označené jako „Dohoda o svolení k vykonatelnosti notářského zápisu“, která je uvozena větou: „Poskytne-li věřitel dlužníku půjčku ve výši 300.000,- Kč….“, o podmínku ve smyslu § 36 obč. zák. (obdobně srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2003, sp. zn. 32 Odo 894/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročníku 2003, pod číslem 215).

Podle § 36 odst. 1 obč. zák. lze vznik, změnu nebo zánik práva či povinnosti vázat na splnění podmínky, přičemž k podmínce nemožné, na kterou byl vázán zánik práva nebo povinnosti, se nepřihlíží. Podle § 36 odst. 2 obč. zák. je podmínka odkládací, jestliže na jejím splnění závisí, zda právní následky úkonu nastanou, a podmínka je rozvazovací, jestliže na jejím splnění závisí, zda následky již nastalé pominou.

Podmínka je vedlejším ustanovením v právním úkonu, kterým se účinnost právního úkonu, tj. skutečný vznik, změna či zánik subjektivních občanských práv a povinností, činí závislým na skutečnosti, která je subjektům právního úkonu v době jeho učinění neznámá a je pro ně nejistá.

Význam odkládací podmínky spočívá v tom, že právní účinky právního úkonu, tj. subjektivní občanská práva a povinnosti, nastanou až jejím splněním. Do jejího splnění, nesplnění či zmaření existuje stav nejistoty, kdy se neví, zda učiněný právní úkon (který je jinak platný, závazný a perfektní, a tedy splňuje zákonem stanovené či účastníky smluvené předpoklady svého vzniku, avšak není ještě účinný), nabude vůbec právní účinky. Jakmile se podmínka splní, právní úkon nabude účinnosti, a to od okamžiku splnění podmínky (ex nunc), ledaže bylo stanoveno účastníky úkonu něco jiného. Tehdy je teprve naplněna vůle zamýšlená účastníky právního úkonu. Naproti tomu nesplnění odkládací podmínky má za následek, že právní úkon, který dosud nenabyl účinnosti, této účinnosti již nenabude ani v budoucnu (srov. již zmíněný rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. listopadu 2003, sp. zn. 32 Odo 894/2002, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 12, ročníku 2003, pod číslem 215, či rozsudek téhož soudu ze dne 28. března 2012, sp. zn. 23 Cdo 4357/2011).

V dané věci z obsahu spisu vyplývá, že dne 26. 10. 2007 uzavřela oprávněná jako věřitel s povinnou jako s dlužníkem písemnou smlouvu o půjčce (č. 20069), kterou se oprávněná zavázala poskytnout povinné půjčku ve výši 300.000,- Kč nejpozději ve lhůtě 7 pracovních dnů (po předložení ve smlouvě specifikovaných listin a vinkulace pojistné smlouvy), a to bezhotovostním převodem na účet povinné, a povinná se zavázala takto jí poskytnuté peněžní prostředky s příslušenstvím ve 120 pravidelných měsíčních splátkách řádně a včas vrátit. Téhož dne účastnice uzavřely smlouvu o zřízení zástavního práva, jejímž předmětem bylo zajištění pohledávky ze smlouvy o půjčce částky 300.000,- Kč ze dne 26. 10. 2007 zástavním právem k nemovitosti povinné a jejího manžela zapsané v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Jihomoravský kraj, Katastrálního pracoviště Moravský Krumlov, pro obec a katastrální území Moravský Krumlov, na listu vlastnictví č. 3920, a to bytové jednotce č. 206/2. Dne 26. 10. 2007 uzavřela oprávněná jako věřitel s povinnou jako dlužníkem formou notářského zápisu, sepsaného JUDr. Helenou Divišovou, notářkou se sídlem v Hradci Králové, pod sp. zn. NZ 710/2007, N 792/2007, dohodu o uznání závazku a dohodu o svolení k vykonatelnosti notářského zápisu, v jejímž ustanovení „za prvé“ se jako právní titul vzniku závazku uvádí smlouva o půjčce ze dne 26. října 2007, č. 20069, jíž se věřitel zavázal poskytnout dlužníkovi půjčku ve výši 300.000,- Kč „za tam stanovených podmínek“, a dlužník se zavázal vrátit takto jemu poskytnuté peněžní prostředky řádně a včas dle smlouvy o půjčce…“. V ustanovení „za druhé“ notářského zápisu, nazvaném „uznání závazku“ se uvádí: „Poskytne-li věřitel dlužníku půjčku ve výši 300.000,- Kč…, dlužník …co do důvodu a výše uznává svůj závazek vrátit věřiteli…takto mu poskytnuté peněžní prostředky s příslušenstvím řádně a včas dle smlouvy o půjčce uvedené v ustanovení „za prvé“ tohoto notářského zápisu. Věřitel toto uznání závazku akceptuje“. V ustanovení „za třetí“, nazvaném „dohoda o svolení k vykonatelnosti notářského zápisu“ je uvedeno: „Poskytne-li věřitel dlužníku půjčku ve výši 300.000,- Kč…, dlužník…se zavazuje splnit pohledávku i jiné nároky věřitele…,vyplývající ze závazkového právního vztahu vzniklého na základě smlouvy o půjčce uzavřené dne 26. října 2007 a dohody o uznání závazku uzavřené dne 26. října 2007 a věřitel…tento závazek přijímá, přičemž dohoda o svolení k vykonatelnosti notářského zápisu má tyto náležitosti“ - následuje označení osoby oprávněné, osoby povinné, právního důvodu, předmětu závazku, ujednání o době plnění, splatnosti jistiny a běžného úroku, o smluvní pokutě, o předčasném splacení závazku, o ztrátě výhody plnění ve splátkách. Pod bodem 5) nazvaném „svolení k vykonatelnosti notářského zápisu“ je uvedeno: „Dlužník…ve smyslu ustanovení § 274, písmene e) zákona č. 99/1963 Sb., ...svoluje k tomu, aby byl tento notářský zápis titulem pro výkon rozhodnutí ohledně výše uvedené budoucí splatné pohledávky věřitele…Tímto dlužník…svoluje k tomu, aby na výkon tohoto notářského zápisu byla použita příslušná ustanovení občanského soudního řádu a na základě tohoto notářského zápisu byla provedena exekuce pro vymožení výše uvedené pohledávky věřitele…Věřitel…akceptuje toto svolení k vykonatelnosti tohoto notářského zápisu.“ Z potvrzení Volksbank CZ, a.s. ze dne 18. 11. 2010 se dále podává, že oprávněná předala do banky dne 2. 11. 2007 neodvolatelný platební příkaz k platbě částky 274.000,- Kč na účet příjemce č. 1232662083/0800, který byl dne 2. 11. 2007 proveden.

Podle ustálené judikatury soudů notářský zápis se svolením k vykonatelnosti sepsaný podle zvláštního právního předpisu je podle ustanovení § 40 odst. 1 písm. d) zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších právních předpisů, nebo podle § 274 písm. e) o. s. ř. titulem pro exekuci nebo soudní výkon rozhodnutí, jestliže splňuje formální náležitosti stanovené pro sepisování notářských zápisů o právních úkonech uvedené zejména v § 62 a násl. zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění zákona č. 82/1998 Sb. (dále jen „not. ř.“), jestliže obsahuje dohodu osoby oprávněné ze závazkového právního vztahu s osobou ze závazkového právního vztahu povinnou, v níž jsou přesně individualizovány oprávněná a povinná osoba a vyznačeny právní důvod plnění, předmět plnění (přesný obsah a rozsah plnění) a doba plnění (přesně a určitě určena doba, do které se povinná osoba zavazuje předmět plnění poskytnout oprávněné osobě), a jestliže osoba povinná v něm svolila k vykonatelnosti (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, uveřejněné pod číslem 4/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Dohoda oprávněné a povinné osoby, obsažená v notářském zápise se svolením k vykonatelnosti, nemá hmotněprávní povahu. Jde o jednu z náležitostí, kterou musí notářský zápis se svolením k vykonatelnosti obsahovat, aby byl ve smyslu § 40 odst. 1 písm. d) exekučního řádu nebo § 274 písm. e) o. s. ř. z materiálního hlediska vykonatelný. Dohoda oprávněné a povinné osoby tedy sama o sobě nemá za následek vznik, změnu nebo zánik práv nebo povinností účastníků právního vztahu. V notářském zápise se svolením k vykonatelnosti se neuvádí (protože nepatří k jeho obsahovým náležitostem) hmotněprávní úkon, ať jednostranný, dvoustranný nebo vícestranný, bez ohledu na to, zda se týká vzniku právního vztahu nebo jeho změny, popřípadě uznání dluhu, o jehož splnění jde. Uvedené samozřejmě neznamená, že by notářský zápis o takovém hmotněprávním úkonu nemohl být obsažen ve stejné listině s notářským zápisem se svolením k vykonatelnosti; oba tyto zápisy je ovšem třeba důsledně rozlišovat a navzájem nezaměňovat. I když je notářský zápis se svolením k vykonatelnosti titulem pro exekuci nebo soudní výkon rozhodnutí, není rozhodnutím a nemá ani účinky, které zákon s rozhodnutím spojuje. Má povahu veřejné listiny (srov. § 6 not. ř.) a není vybaven účinky právní moci ani závaznosti pro účastníky a pro všechny orgány, jaké mají například rozhodnutí soudu vydaná v občanském soudním řízení (srov. § 159 o. s. ř.). Skutečnost, že se osoba povinná zavázala poskytnout oprávněné osobě stanovené plnění a že dohoda o tom byla uvedena v notářském zápise se svolením k vykonatelnosti, rovněž nepředstavuje překážku, která by bránila projednání sporu o stejné plnění před orgánem, do jehož pravomoci náleží projednání takové věci.

Z uvedeného vyplývá, že notářský zápis se svolením k vykonatelnosti má jen formální charakter, neboť obsahuje takové náležitosti, které jsou potřebné k tomu, aby byl jako titul pro exekuci nebo soudní výkon rozhodnutí vykonatelný; notář jej sepíše na základě dohody oprávněné a povinné osoby, aniž by byl oprávněn zkoumat její podklad v hmotném právu, a na základě prohlášení povinné osoby, jímž svoluje k jeho vykonatelnosti. Notářský zápis se svolením k vykonatelnosti není sám o sobě samostatným zavazovacím důvodem a ani se jím nezakládá domněnka o existenci dluhu v době jeho sepsání. Dále ustálená judikatura dovodila, že nařídí-li soud podle notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti výkon rozhodnutí (exekuci), ačkoliv oprávněný nemá na vymáhané plnění podle hmotného práva nárok, je to důvodem k zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce) podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 10. října 2000, sp. zn. 21 Cdo 267/2000, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 1, ročníku 2001, pod číslem 15).

Podle § 657 obč. zák. smlouvou o půjčce přenechává věřitel dlužníkovi věci určené podle druhu, zejména peníze, a dlužník se zavazuje vrátit po uplynutí dohodnuté doby věci stejného druhu.

Smlouva o půjčce je tradičně považována za smlouvu reálnou, tedy že ke smlouvě o půjčce nedochází jen na základě dohody stran (účinným přijetím návrhu na uzavření smlouvy), ale až skutečným odevzdáním předmětu půjčky dlužníku, ke kterému při peněžité půjčce může dojít i bezhotovostním převodem na účet dlužníka (k tomu srov. například rozsudek Nejvyššího soudu České republiky ze dne 14. května 2004, sp. zn. 21 Cdo 2217/2003, uveřejněný v časopise Soudní judikatura číslo 6, ročníku 2004, pod číslem 110, či rozsudek téhož soudu ze dne 11. prosince 2009, sp. zn. 21 Cdo 4520/2007). Jinak řečeno, dokud nedošlo k předání peněz či k bezhotovostnímu převodu sjednané částky, nevznikl mezi smluvními stranami právní vztah z půjčky (k tomu srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460 až 880. Komentář. 2. vydání. Praha : C. H. Beck, 2009, str. 1852).

Z uvedeného pro danou věci vyplývá, že - byť účastnice uzavřely dne 26. 10. 2007 písemnou smlouvu o půjčce částky 300.000,- Kč a téhož dne též zástavní smlouvu a ve formě předmětného notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti dohodu o uznání závazku z uvedené smlouvy o půjčce - vznikl mezi nimi právní vztah z půjčky až bezhotovostním převodem sjednané částky na účet povinné (tak, jak to bylo dohodnuto v písemné smlouvě o půjčce).

Je-li v předmětném notářském zápise uvedeno v ustanovení „za třetí“, nazvaném „dohoda o svolení k vykonatelnosti notářského zápisu“, že „poskytne-li věřitel dlužníku půjčku ve výši 300.000,- Kč….“, nejde „o podmínku, na jejímž splnění závisí účinnost dohody účastníků o uspokojení pohledávek oprávněné“ (§ 36 obč. zák.), jak se odvolací soud mylně domnívá. Dohoda oprávněné a povinné, obsažená v předmětném notářském zápisu se svolením k vykonatelnosti, totiž nemá hmotněprávní povahu a sama o sobě nemá za následek vznik, změnu nebo zánik práv nebo povinností účastníků právního vztahu (hmotněprávním úkonem v dané věci je smlouva o půjčce). Není-li předmětná dohoda účastnic hmotněprávním úkonem, pak shora uvedené ujednání v ní obsažené nelze považovat za podmínku ve smyslu § 36 obč. zák., na jejíž splnění lze vázat vznik, změnu nebo zánik práva či povinnosti; proto se neuplatní požadavek předepsaný ustanovením § 43 exekučního řádu.

Dovolací soud s ohledem na uvedené uzavírá, že odvolací soud na posuzovanou věc aplikoval § 43 exekučního řádu nesprávně. Chybný je tudíž i jeho závěr, že byly splněny předpoklady pro zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. z důvodu její nepřípustnosti, spočívající v tom, že došlo k pochybení při nařízení exekuce.

Podle § 242 odst. 3 věta druhá o. s. ř. je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a) a b), odst. 3 o. s. ř. (tzv. zmatečnosti), jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci.

Podle § 254 odst. 8 o. s. ř. k projednání odvolání není třeba nařizovat jednání také tehdy, jestliže se v odvolacím řízení neprovádí šetření nebo dokazování nebo jestliže soud prvního stupně rozhodl v souladu se zákonem bez nařízení jednání; to neplatí, bylo-li odvolání podáno proti usnesení soudu prvního stupně vydanému ve věci zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. g) a h).

Není tudíž správný názor odvolacího soudu, že podala-li oprávněná odvolání proti usnesení soudu prvního stupně, jímž exekuce byla zastavena podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř., nebylo ve věci třeba nařídit odvolací jednání. Jestliže tedy krajský soud rozhodl bez nařízení jednání, zatížil řízení vadou uvedenou v § 229 odst. 3 o. s. ř., spočívající v tom, že oprávněné byla v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem.

Ze všech shora uvedených důvodů proto Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu ve výroku o věci samé a v závislých výrocích podle § 243b odst. 2, části věty za středníkem o. s. ř. zrušil. Vzhledem k tomu, že důvody, pro které bylo zrušeno usnesení odvolacího soudu, platí i na rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto usnesení a věc vrátil Okresnímu soudu ve Znojmě k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Opravným prostředkem pro přezkoumání rozhodnutí soudu prvního stupně je odvolání (viz § 201 o. s. ř.); občanský soudní řád proto také ani neupravuje funkční příslušnost soudu pro projednání dovolání proti takovému rozhodnutí. Tím, že oprávněná směřuje „dovolání“ také přímo proti rozhodnutí soudu prvního stupně, uvedenou podmínku dovolacího řízení opomíjí. Nedostatek funkční příslušnosti je neodstranitelným nedostatkem podmínky řízení; Nejvyšší soud proto řízení o „dovolání“ proti usnesení okresního soudu, které touto vadou trpí, zastavil (§ 104 odst. 1 o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro odvolací soud (soud prvního stupně) závazný (§ 243d odst. 1, věta za středníkem o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. února 2013

JUDr. Olga Puškinová, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru