Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 3300/2020Usnesení NS ze dne 04.11.2020

HeslaExekuce
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.3300.2020.1
Dotčené předpisy

§ 262b odst. 1 o. s. ř.

§ 143 obč. zák.

§ 732 o. z.

§ 243c odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 3300/2020-259

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné České republiky – Úřadu vlády České republiky, se sídlem v Praze 1, Nábřeží Edvarda Beneše č. 128/4, jednající Úřadem pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze 2, Rašínovo nábřeží č. 390/42, identifikační číslo osoby 69797111, proti povinnému J. V., narozenému dne XY, bytem XY, zastoupenému JUDr. Arturem Ostrým, advokátem se sídlem v Praze 5, Arbesovo náměstí č. 257/7, za účasti manželky povinného M. V., narozené XY, bytem XY, zastoupené JUDr. Arturem Ostrým, advokátem se sídlem v Praze 5, Arbesovo náměstí č. 257/7, pro 192 814 256 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu Praha-východ pod sp. zn. 17 E 19/2017, o dovolání manželky povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. června 2020, č. j. 17 Co 123/2020-239, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Krajský soud v Praze v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení Okresního soudu Praha-východ ze dne 7. února 2020, č. j. 17 E 19/2017-211, kterým soud prvního stupně zamítl návrh manželky povinného na zastavení výkonu rozhodnutí ze dne 22. října 2018 nařízeného usnesením Okresního soudu Praha-východ ze dne 2. října 2018, č. j. 17 E 19/2017-47, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 5. března 2019, č. j. 17 E 19/2017-163, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Praze ze dne 27. prosince 2018, č. j. 21 Co 318/2018-126, a usnesením Nejvyššího soudu ze dne 15. května 2019, č. j. 20 Cdo 1593/2019-188, jímž bylo zřízeno soudcovské zástavní právo na nemovité věci ve společném jmění manželů povinného a manželky povinného, a to pozemku parc. č. st. XY, jehož součástí je budova č. p. XY, a pozemku parc. č. XY, v obci a katastrálním území XY, vše zapsáno na listu vlastnictví č. XY u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště XY; a pozemku parc. č. XY, v obci a katastrálním území XY, zapsaném na listu vlastnictví č. XY u Katastrálního úřadu pro Středočeský kraj, katastrální pracoviště XY, a rozhodl o nákladech řízení. Dále odvolací soud rozhodl o nákladech odvolacího řízení (viz předmětné usnesení).

Odvolací soud se ztotožnil s právními závěry soudu prvního stupně, který dovodil, že na dluh povinného, který vznikl v letech 2008 a 2009, tedy ještě před účinností zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. z.“), podle již ustálené judikatury (viz rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 5402/2015) nedopadá ustanovení § 732 o. z., nýbrž ustanovení § 143 odst. 1 písm. b) zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013 (dále též „obč. zák.“), přičemž ačkoliv tento dluh je výlučným dluhem povinného (není součástí společného jmění povinného a jeho manželky), lze jej podle § 262b odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 7. 2015 (dále též jen „o. s. ř.“), uspokojit ze společného jmění manželů, když předmětný dluh vznikl za trvání manželství, nebyl předmětem vypořádání společného jmění manželů a nespadá do taxativně vyjmenovaných závazků uvedených v § 267 odst. 2 písm. o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2013 (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. 20 Cdo 3985/2018).

Proti výše uvedenému usnesení podala manželka povinného dovolání. Domnívá se, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci v otázce hmotného a procesního práva, „zda lze za dané situace a účinných procesních předpisů výkonem rozhodnutí postihnout dle zvláštního právního předpisu (OZ 1964) společné jmění manželů.“ Dovolatelka je přesvědčena, že je naplněn zákonný důvod k zastavení výkonu rozhodnutí obsažený v ustanovení § 262b odst. 1 o. s. ř., neboť je exekucí postižen majetek ve společném jmění manželů, ačkoliv ho podle zvláštních právních předpisů „OZ 1964“ nelze postihnout. Odvolací soud se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, přitom poukazuje na rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1722/2016, které potvrzuje, že z dluhu by měl být zavázán výlučně sám povinný, a není tedy možné, aby byl dluh zahrnut do SJM. Dále zmiňuje rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3416/2016, ze kterého je zjevné, že za daného skutkového a právního stavu je nutno vycházet z účinných procesních předpisů, pročež je potřeba aplikovat v rozhodování o nadepsané věci aktuálně účinný o. s. ř. Tento však neupravuje možnost postihnout v rámci vykonávacího řízení majetek, který je součástí SJM, pro vymožení dluhu, který do SJM nepatří. Odvolací soud se podle dovolatelky odchýlil také od rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 5402/2015, ze kterého je zjevné, že předmětný dluh povinného vznikl za trvání manželství v letech 2008 a 2009, tj. ještě před účinností „NOZ“, pročež v takovém případě nelze aplikovat „NOZ“.

Na základě výše uvedeného dovolatelka navrhuje, aby dovolací soud rozhodl tak, že se usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 23. 6. 2020, č. j. 17 Co 123/2020-239, mění tak, že usnesení soudu I. stupně se mění tak, že se návrhu manželky povinného na zastavení výkonu rozhodnutí vyhovuje a výkon rozhodnutí vedený Okresním soudem Praha-východ pod sp. zn. 17 E 19/2017 se zastavuje, a oprávněná je povinna nahradit manželce povinného náklady řízení před soudem I. stupně i soudem odvolacím, dále aby rozhodl, že oprávněná je povinna nahradit manželce povinného náklady dovolacího řízení.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. část první čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.), a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné.

Dovolatelka s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 11. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1722/2016 (v němž soudy pro účely exekuce vedené přikázáním pohledávky z účtu manžela povinné zkoumaly, zda vymáhaný závazek náleží do SJM ve smyslu § 143 odst. 1 obč. zák.), opakovaně namítá, že vymáhaný závazek v projednávané věci nespadá do jejich SJM. Přitom přehlíží, že soudy obou stupňů vycházely ze zjištění, že závazek povinného není součástí SJM povinného a jeho manželky (o uvedené skutečnosti ve věci nebylo sporu). Správnost napadeného rozhodnutí dovolatelka nemůže účinně zpochybnit ani poukazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3416/2016, neboť odvolací soud v projednávané věci shodně a zcela v souladu se závěry obsaženými v uvedených judikátech projednal návrh manželky povinného na zastavení výkonu rozhodnutí podle o. s. ř. ve znění zákona č. 139/2015 Sb. a rozsah postižitelného majetku podle právního předpisu, který byl účinný v době, kdy vznikl závazek povinného. Dovolatelka také odkazuje na usnesení Nejvyššího soud ze dne 26. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 5402/2015 s tím, že předmětný dluh vznikl v letech 2008 a 2009, tj. před účinnosti zákona č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku, účinného od 1. 1. 2014 (dále též „ o. z.“), proto tento občanský zákoník nelze v tomto případě aplikovat. K tomuto Nejvyšší soud dodává, že tento zákon ani odvolací soud na daný případ neaplikoval, když došel k závěru, že je namístě užít občanský zákoník ve znění účinném do 31. 12. 2013.

Nejvyšší soud se již k totožným námitkám, vzneseným povinným a jeho manželkou, vyjádřil v usnesení ze dne 24. 2. 2020, sp. zn. 20 Cdo 2714/2019 a v usnesení ze dne 21. 4. 2020, sp. zn. 20 Cdo 320/2020 (Ústavní soud usnesením ze dne 31. 8. 2020, sp. zn. III ÚS 2056/20, ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí odmítl). Vyložil v něm, že na základě ustálené judikatury Nejvyššího soudu při aplikaci § 262b odst. 1 o. s. ř. ve znění novely provedené zákonem č. 139/2015 Sb., účinným od 1. 7. 2015, lze postihnout majetek v SJM pro vymožení dluhu, jenž podle občanského zákoníku netvoří SJM. Rozsah postižitelnosti majetku v SJM nebo majetku manžela povinného je třeba posuzovat podle právního předpisu, účinného v době, kdy vznikl závazek povinného, který je předmětem soudního výkonu rozhodnutí, což je v dané věci § 143 a násl. obč. zák. (k tomu srov. též § 3028 o. z.). Proto je aplikace ustanovení § 732 o. z. v projednávané věci vyloučena.

Podle právního stavu v době vzniku dluhu povinného (tedy podle právního stavu do 31. 12. 2013) je podstatné, zda vymáhaný závazek vznikl za trvání manželství, a zda (ne)byl předmětem vypořádání společného jmění manželů. Je nepochybné, že předmětný dluh povinného vznikl za trvání manželství, které dosud nebylo rozvedeno (k vypořádání společného jmění manželů nedošlo). Následku uspokojení výlučného dluhu povinného vzniklého za trvání manželství z majetku v SJM je vystaveno jakékoliv společné jmění v režimu do 31. 12. 2013 a tento následek je judikaturou dovolacího soudu dlouhodobě dovozován (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 2004, sp. zn. 20 Cdo 1389/2003, uveřejněný pod číslem 85/2005 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 7. 2010, sp. zn. 20 Cdo 2909/2009, usnesení ze dne 28. 6. 2016, sp. zn. 20 Cdo 1242/2015, usnesení ze dne 26. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 5402/2015, usnesení ze dne 23. 8. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3416/2016, usnesení ze dne 12. 12. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1427/2017, ústavní stížnost proti němu Ústavní soud usnesením ze dne 26. 4. 2018, sp. zn. III. 933/18, odmítl, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. 2. 2019, sp. zn. 20 Cdo 3985/2018).

Protože dovoláním napadené usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu a dovolatelkou přednesená argumentace není způsobilá zpochybnit jeho správnost, Nejvyšší soud dovolání podle § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Dovolatelka navrhla i odklad právní moci a vykonatelnosti napadeného usnesení. Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 23. 8. 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16, uzavřel, že jsou-li splněny důvody pro odmítnutí dovolání či pro zastavení dovolacího řízení, není projednatelný ani návrh na odklad vykonatelnosti dovoláním napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, protože jde o návrh akcesorický. S ohledem na uvedené se proto Nejvyšší soud návrhem nezabýval.

O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. 11. 2020

JUDr. Zbyněk Poledna

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru