Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 3272/2017Usnesení NS ze dne 28.11.2017

HeslaExekuce
Zastoupení
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.3272.2017.2
Dotčené předpisy

§ 28 o. s. ř.

§ 28a o. s. ř.

§ 32 odst. 2 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 3272/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněného REALITNÍ FOND PRAHA, a. s., se sídlem v Praze 2 - Vinohradech, Krkonošská 2001/16, identifikační číslo osoby 03071740, zastoupeného Mgr. Martinem Rezkem, LL.B., advokátem se sídlem v Praze 2, Krkonošská 2001/16, proti povinné J. C., P., zastoupené Mgr. Janem Válkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Havlíčkova 1680/13, za účasti vydražitele M. K., P., o udělení příklepu, vedené u soudní exekutorky Mgr. Veroniky Jakubovské, Exekutorský úřad Kutná Hora, pod sp. zn. 192 EX 690/16 (dříve 125 EX 853/12), o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2017, č. j. 26 Cdo 433/2016-74, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 13. 3. 2017, č. j. 26 Cdo 433/2016-74, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze v záhlaví uvedeným rozhodnutím potvrdil usnesení soudní exekutorky Mgr. Veroniky Jakubovské, Exekutorský úřad Kutná Hora, ze dne 5. 12. 2016, č. j. 192 EX 690/16-43, kterým mimo jiné udělila příklep vydražiteli M. K. na vydražené nemovité věci uvedené ve výroku za nejvyšší podání 14 500 000 Kč a stanovila lhůtu k zaplacení nejvyššího podání s tím, že na nejvyšší podání se započítává vydražitelem složená jistota ve výši 5 000 000 Kč. Soud uzavřel, že v období od 3. 4. 2015 do 30. 11. 2016 povinnou zastupoval J. D. jako obecný zmocněnec, který byl oprávněn mimo jiné i k přijímání písemností, a to na základě plné moci ze dne 3. 4. 2015 s ověřeným podpisem povinné, ve spojení s oznámením o odvolání této plné moci povinnou, doručeným exekutorovi dne 30. 11. 2016. Pokud jde o usnesení ze dne 3. 11. 2016, č. j. 192 EX 690/16-28, stanovící nový termín dražebního jednání na 5. 12. 2016, to bylo doručeno zástupci povinné postupem podle § 49 odst. 4, § 50b o. s. ř. (po předchozím uložení na poště dne 8. 11. 2016) dnem 18. 11. 2016 (a následně bylo vloženo do domovní schránky dne 21. 11. 2016). Soud tedy uzavřel, že usnesení bylo povinné prostřednictvím jejího zástupce řádně doručeno. Podle odvolacího soudu návrh povinné na zastavení a odklad exekuce ze dne 2. 12. 2016 nebyl důvodný, dražební vyhláška byla řádně doručena a nedostatek komunikace mezi povinnou a jejím zástupcem je irelevantní. Skutečnost, že povinná v dražené nemovitosti bydlí, může být důvodem zastavení exekuce podle § 336i odst. 2 o. s. ř. ve znění zákona č. 164/2015 Sb. jen tehdy, pokud výše pohledávek nepřesahuje 30 000 Kč bez příslušenství, což není případ povinné. Odvolací soud s odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. 11. 2015, sp. zn. 29 Cdo 311/2015, dále uzavřel, že v období od 22. 9. 2016 do 11. 1. 2017 nebránilo provedení dražby ani ustanovení § 109 odst. 1 písm. c) zákona č. 182/2006 Sb., insolvenční zákon (usnesením Městského soudu v Praze ze dne 14. 9. 2016, č. j. MSPH 78 INS 18029/2015-A-46, zveřejněným 22. 9. 2016, byl zamítnut insolvenční návrh; usnesení bylo zrušeno a věc vrácena k dalšímu řízení až usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 9. 1. 2017, č. j. 2 VSPH 2105/2016-A-62, zveřejněným 11. 1. 2017). Dražbou ze dne 5. 12. 2016 nedošlo k porušení zákona ve smyslu § 336k o. s. ř. Soud za nedůvodnou označil i námitku povinné, že exekuce je prováděna nepřiměřeným způsobem. S odkazem na usnesení Městského soudu v Praze ze dne 18. 3. 2003, sp. zn. 14 Co 98/2003, uveřejněné pod č. 77/2003 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedl, že bylo na povinné, aby podala návrh na částečné zastavení exekuce podle § 268 odst. 4 o. s. ř., případně na odklad exekuce podle § 266 odst. 2 o. s. ř., a aby prokázala, že má dostatek jiného majetku, z něhož lze závazek uspokojit. Povinná však jednak návrh na zastavení exekuce z důvodu nepřiměřenosti nepodala, jednak soudní exekutorka v projednávané věci spojila ke společnému řízení exekuce dosud vedené pod sp. zn. 192 EX 690/16, 726/16, 727/16, 728/16, 729/16 a 735/16 s tím, že nadále budou vedeny pod sp. zn. 192 EX 690/16. Současně soud zjistil, že takto spojená exekuce je vedena pro jistinu s příslušenstvím, směnečnou odměnu a smluvní pokutu, jež dosahují celkem částky 1 366 550 Kč a výše dosud přihlášených pohledávek činí 7 743 171 Kč. Je-li tedy předpoklad, že při rozvrhovém jednání budou uspokojovány pohledávky minimálně ve výši 9 109 721 Kč, není exekuce vedena nepřiměřeným způsobem.

Povinná ve svém dovolání namítá, že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Uvedla, že jejím původním věřitelem byla společnost REaliance s. r. o. a že exekuci vedl nejprve JUDr. Marek Frank, soudní exekutor Exekutorského úřadu Český Krumlov, pod sp. zn. 125 EX 853/12. Nynější oprávněný vstoupil do řízení poté, co s ním povinná uzavřela smlouvu o úvěru za účelem vyřešení všech svých závazků (odkoupením a konsolidací pohledávek třetích osob za povinnou) a co odkoupil pohledávku společnosti REaliance s. r. o. V rámci této spolupráce povinná zmocnila zaměstnance oprávněného J. D. k zjišťování a vyplácení jejích závazků. Zastupování v řízení s oprávněným možné není, neboť J. D. je osobně spřízněn s oprávněným a jeho zájmy jsou tak ve střetu se zájmy povinné. Povinná se o jeho zastupování v exekuci dověděla až těsně před dražbou, a tedy podala návrh na zastavení a odklad exekuce. Odmítá závěr soudu, že byla v exekučním řízení řádně zastoupena. Soud zkoumal pouze text udělené plné moci a nezabýval se otázkou střetu zájmů mezi povinnou a J. D.. Ohledně nemožnosti zastupovat z důvodu střetu zájmů odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 90/2017, a ze dne 23. 8. 2011, sp. zn. 28 Cdo 847/2011. Z toho, že plná moc byla zmocněnému udělena před tím, než oprávněný vstoupil do exekučního řízení, povinná dovozuje, že plná moc nebyla udělena pro toto exekuční řízení. Úkony, které zmocněný učinil v průběhu exekuce, jsou ze zákona neúčinné (§ 437 zákona č. 89/2012 Sb.), tj. i doručování veškerých písemností včetně dražební vyhlášky (usnesení ze dne 3. 11. 2016, 192 EX 690/16-28), a dražba neměla proběhnout. Účelem jeho nestandardní kooperace se soudní exekutorkou bylo zatajit povinné chystanou dražbu a připravit ji o nemovitosti a domoci se peněz rychleji poté, co neposkytl povinné zamýšlené úvěrové financování. Navrhla, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu i soudní exekutorky zrušil a věc vrátil k dalšímu řízení. Současně navrhla, aby dovolací soud odložil vykonatelnost napadeného rozhodnutí z důvodu hrozící újmy, neboť povinná jinou možnost bydlení (než ve vydražené nemovitosti) nemá.

Oprávněný ve svém vyjádření k dovolání uvedl, že exekuce je vedena již od roku 2012 a povinná o ní věděla a aktivně v ní vystupovala, byla řádně informována i o postoupení pohledávky původního oprávněného, dokonce tento svůj závazek vůči oprávněné i následně uznala. Pana D. si zvolila jako zástupce pro exekuční řízení sama již 3. 4. 2015, a to pro jednání se všemi exekutorskými úřady a soudy ve věci úhrady pohledávek, oprávněný za povinnou nikdy nejednal. Není pravdou, že by pan Du. byl (a nikdy nebyl) zaměstnancem oprávněného. Ze spisu vyplývá, že povinnou o nařízení dražby informoval, dne 1. 12. 2016 povinná dokonce sama nahlédla do exekučního spisu. Odmítá tvrzení o spiknutí s exekutorkou, pouze by rád co možná nejrychleji dosáhl uspokojení svých pohledávek. Navrhl, aby dovolání bylo zamítnuto.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 1. 2013 do 31. 12. 2013 (srovnej část první, čl. II, bod 7. zákona č. 404/2012 Sb. a dále část první, čl. II, bod 2. zákona č. 293/2013 Sb.), dále též jen „o. s. ř.“.

Dovolání je přípustné, neboť napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky procesního práva (zda byla povinná v exekučním řízení řádně - právně účinným způsobem - zastoupena obecným zmocněncem J. D.), při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu.

Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a), b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Po přezkoumání usnesení odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Podle § 24 odst. 1 o. s. ř. se účastník může dát v řízení zastupovat zástupcem, jejž si zvolí. Nejedná-li se o zastupování podle § 26 nebo podle § 26a, může být zvoleným zástupcem účastníka jen fyzická osoba. V téže věci může mít účastník současně jen jednoho zvoleného zástupce.

Podle § 28 o. s. ř. zástupci, jejž si účastník zvolil, udělí písemně nebo ústně do protokolu procesní plnou moc nebo plnou moc jen pro určité úkony (odst. 1). Odvolání plné moci účastníkem nebo její výpověď zástupcem jsou vůči soudu účinné, jakmile mu byly účastníkem nebo zástupcem oznámeny; vůči jiným účastníkům řízení jsou účinné, jakmile jim byly oznámeny soudem (odst. 2).

Podle § 28a o. s. ř. procesní plnou moc nelze omezit. Zástupce, jemuž byla tato plná moc udělena, je oprávněn ke všem úkonům, které může v řízení učinit účastník (odst. 1). Plná moc pro určité úkony opravňuje k zastupování jen při těch úkonech, které byly v plné moci výslovně uvedeny (odst. 2).

Podle § 32 odst. 2 o. s. ř. zástupcem účastníka nemůže být ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného.

Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4542/2010, konstatoval, že jiného nemůže zastupovat (ani v občanském soudním řízení, ani při hmotněprávním úkonu) ten, jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného. Zjistí-li soud v občanském soudním řízení, že zájmy účastníka řízení jsou v rozporu se zájmy jeho zástupce, je tím zástupce (přímo ze zákona) vyloučen z řízení; soud proto přestane s takovým zástupcem jednat, aniž by o tom vydával zvláštní rozhodnutí, a procesní úkony učiněné takovým zástupcem jsou od počátku neúčinné a soud k nim nepřihlíží. Rozpor v zájmech zastoupeného a zástupce má za následek neplatnost (absolutní bezúčinnost) plné moci. Od střetu zájmů zástupce a zastoupeného je třeba odlišovat omezení, která pro zástupce vyplývají z "vnitřního" ujednání se zastoupeným nebo z pokynů zastoupeného, aniž by byla vyjádřena také v plné moci, jakož i případy, kdy zastoupený přehodnotí své postoje a dodatečně (poté, co již hmotněprávní nebo procesní úkon byl učiněn) s jednáním zástupce nesouhlasí. Zákon nevylučuje, aby v občanském soudním řízení jeden z účastníků zastupoval jiného účastníka stejného řízení, neboť zastupování nebrání pouhá možnost střetu jejich zájmů; zástupce nesmí za zastoupeného jednat, jen jestliže bude rozpor v jejich zájmech zjištěn (postaven najisto), k tomu viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 12. 2015, sp. zn. 29 Cdo 1593/2014, uveřejněné pod číslem 44/2017 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek.

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 29. 3. 2012, sp. zn. 21 Cdo 4542/2010, též nastínil, že o tom, zda ke střetu zájmů nedošlo, je třeba se v konkrétních případech přesvědčit, např. výslechem zastoupeného, vyžádáním písemné zprávy apod. Objasňování toho, zda není dán rozpor v zájmech zástupce a zastoupeného za situace, kdy jeden dědic navrhne k vypořádání dědictví i v zastoupení druhého dědice dohodu, která se svými důsledky pro zastoupeného blíží odmítnutí dědictví, však není potřebné zpravidla tehdy, když z plné moci vyplývá, že zastoupený nestanovil zástupci hranice, ve kterých a jak má zástupce při uzavírání dědické dohody jednat, a jestliže současně zastoupený deklaroval, že je srozuměn i s takovou dohodou, podle které by z dědictví nenabyl nic (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 5. 2006, sp. zn. 21 Cdo 2209/2005, nebo ze dne 26. 8. 2008, sp. zn. 21 Cdo 2439/2007).

Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 1. 2. 2017, sp. zn. 20 Cdo 90/2017, dále uvedl, že střet zájmů v oblasti práva procesního se projeví tak, že zástupce účastníka může procesním jednáním uskutečněným jeho jménem navodit pro sebe nebo pro jinou osobu, kterou v řízení rovněž zastupuje, výrazně příznivou změnu v jejích procesních právech a povinnostech, a to na úkor účastníka, kterého zastupuje. Již tato skutečnost sama o sobě představuje střet zájmů mezi zástupcem a zastoupeným, aniž by musela být využita.

Nejvyšší soud též již dříve dospěl k závěru, že není rozhodující samotný (již nastalý a soudem zjištěný) střet zájmů, ale že střet zájmů mezi rodiči a nezletilými dětmi je dán i v případě pouhé pravděpodobnosti střetu zájmů, tedy jestliže střet zájmů pouze hrozí, přičemž o takovou situaci se zpravidla jedná, jsou-li nároky či povinnosti zástupce a zastoupeného (v dané věci rodiče a nezletilého dítěte) v řízení vzájemně podmíněny (k tomu srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 9. 10. 2003, sp. zn. 21 Cdo 890/2003, uveřejněný pod č. 89/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, nebo rozsudek ze dne 27. 10. 2015, sp. zn. 25 Cdo 3782/2013, uveřejněný pod č. 100/2016 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek).

Procesní úkony, které učinil zástupce (zmocněnec), jehož zájmy jsou v rozporu se zájmy zastoupeného účastníka, jsou od počátku neúčinné a soud k nim nesmí přihlížet. Případný nesprávný závěr soudu v tomto směru je důvodem k odvolání proti každému rozhodnutí, do něhož se promítl (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 11. 2007, sp. zn. 21 Cdo 1574/2006).

V projednávané věci ze skutkových zjištění soudu a z obsahu spisu plyne, že povinná udělila v průběhu exekučního řízení panu J. D. dne 3. 4. 2015 plnou moc (na níž pravost jejího podpisu ověřil advokát), jíž jmenovaného zmocnila k zastupování ve věci zjišťování a vyplácení dlužných částek, uhrazení všech dlužných pohledávek a jednání se všemi exekutorskými úřady a soudy na území ČR v této věci, resp. aby vykonával veškeré úkony s tím související, přijímal doručované písemnosti, podával návrhy a žádosti, uzavíral smíry a narovnání, uznával uplatněné nároky, vzdával se nároků, podával opravné prostředky, námitky a rozklad a vzdával se jich, vymáhal nároky, plnění nároků přijímal a toto potvrzoval, dědictví odmítal i neodmítal, to vše i tehdy, je-li podle právních předpisů zapotřebí zvláštní plné moci, zejména pak, aby uhradil dlužnou částku. Z takto vymezeného rozsahu plné moci je zřejmé (a dovolací soud v tomto zcela sdílí názor odvolacího soudu), že šlo též o procesní plnou moc opravňující zástupce (po určitý časový úsek, resp. do odvolání plné moci) k zastupování povinné v tomto exekučním řízení (ostatně povinná v průběhu tohoto exekučního řízení takto postupně zmocnila více osob, s nimiž bylo také jako se zmocněnci jednáno, viz plné moci na č. l. 19, 30, 56, 182 el. spisu JUDr. Franka). Současně však nelze přehlédnout, že odvolací soud neučinil žádná zjištění, z nichž by bylo možno bez dalšího uzavřít, zda mezi povinnou a J. D. neexistoval namítaný střet zájmů. Přitom je třeba mít na zřeteli, že prodej nemovitých věcí povinné byla reálně možným způsobem provedení exekuce a její uskutečnění tedy střet mezi zájmy povinné a jejího zástupce z povahy věci není způsobilé osvědčit.

Závěr odvolacího soudu, že v období od 3. 4. 2015 do 30. 11. 2016 povinnou zastupoval J. D. jako obecný zmocněnec, a že usnesení ze dne 3. 11. 2016, č. j. 192 EX 690/16-28, stanovící nový termín dražebního jednání na 5. 12. 2016, bylo povinné prostřednictvím zástupce řádně doručeno, je proto předčasný. Usnesení odvolacího soudu z výše uvedených důvodů spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu (dosavadní výsledky řízení neumožňují o věci rozhodnout), napadené usnesení zrušil (§ 243e odst. 1, 2 věta první o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 o. s. ř.) a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Se zřetelem k tomu již není namístě se zvláště zabývat návrhem dovolatelky na odklad vykonatelnosti napadeného usnesení odvolacího soudu (§ 243 písm. a/ o. s. ř.).

Soud je vázán právním názorem dovolacího soudu (243g odst. 1 věta první o. s. ř. ve spojení s § 226 odst. 1 téhož zákona).

O náhradě nákladů řízení, včetně dovolacího řízení, soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o nich bude rozhodnuto ve zvláštním režimu [§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů].

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 28. listopadu 2017

JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru