Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 3036/2013Usnesení NS ze dne 17.12.2013

HeslaDoručování
Exekuce
Přípustnost dovolání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.3036.2013.1
Dotčené předpisy

§ 46a o. s. ř.

§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 3036/2013

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněné Wüstenrot – stavební spořitelna a. s., se sídlem v Praze 4, Na Hřebenech II, č. 1718/8, identifikační číslo osoby 47115289, zastoupené JUDr. Markem Novotným, advokátem se sídlem v Praze 2, Šafaříkova 5, proti povinným 1) J. M., 2) R. M., a 3) A. D., zastoupenému JUDr. Zdeňkem Matisem, advokátem se sídlem v Poděbradech, Táboritská 811, pro 225 957,50 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Nymburce pod sp. zn. 21 EXE 7448/2011, o dovolání 3) povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2013, č. j. 27Co 209/2013-310, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

Okresní soud usnesením ze dne 6. 2. 2013, č. j. 21 EXE 7448/2011-224, zamítl návrh 3) povinného na odklad exekuce ze dne 17. 8. 2012 (výrok I) a dále zamítl návrhy 3) povinného na zastavení exekuce ze dne 30. 4. 2012, ze dne 4. 6. 2012 a ze dne 30. 7. 2012 (výrok II). Návrh na odklad exekuce zamítl s odůvodněním, že v něm 3) povinný uplatňuje stejné důvody jako ve svém prvním návrhu na odklad exekuce, přičemž žaloba na obnovu řízení byla zamítnuta, stejně jako jeho návrh na odklad vykonatelnosti rozhodnutí. Uvedl, že exekuční titul, tj. rozsudek Okresního soudu v Nymburce ze dne 31. 8. 2010, č. j. 12 C 141/2010-65, byl všem třem povinným doručen a všichni tři povinní si proti němu podali odvolání, jež byla později odmítnuta. V rámci nalézacího řízení již také bylo řešeno, zda usnesení Krajského soudu v Praze, kterým bylo odvolání proti rozsudku odmítnuto, bylo 3) povinnému účinně doručeno. Odmítnutí odvolání má v rámci soudního řízení za následek, že rozhodnutí soudu, které bylo takovým odvoláním napadeno, nabývá právní moci, jako by odvolání nebylo podáno vůbec. Správnost či naopak chybnost doručení rozhodnutí o odmítnutí odvolání nemá na právní moc rozsudku a jeho vykonatelnost žádný vliv. Soud se proto nezabýval správností doručení usnesení o odmítnutí odvolání 3) povinného. Dále uzavřel, že případné nesprávné doručení usnesení odvolacího soudu o odmítnutí odvolání 1) a 2) povinnému, nemůže mít vliv na právní moc a vykonatelnost rozhodnutí vůči 3) povinnému, neboť každému účastníkovi je doručováno samostatně a odvolací lhůta také běží každému samostatně (třetí povinný je ručitelem ve vztahu k 1/ a 2/ povinnému).

Krajský soud dovoláním napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně potvrdil. S odkazem na § 46a odst. 2, 3, § 48 odst. 1 písm. d), § 50 odst. 1 o. s. ř. uzavřel, že povinný 3) opakovaným uváděním adresy N., V K. v nalézacím řízení požádal o doručování právě na tuto adresu; a na ni mu bylo tedy účinně doručeno (vhozením do schránky dne 30. 9. 2011) usnesení Krajského soudu v Praze z 13. 6. 2011, č. j. 29 Co 268/2011-101, o odmítnutí odvolání pro vady. Případná změna trvalého pobytu povinného 3), jež dle evidence obyvatel nastala k 27. 6. 2011, nebyla pro doručování významná. Exekuční titul (rozsudek Okresního soudu v Nymburce z 31. 8. 2010, č. j. 12 C 141/2010-65) tak byl v době zahájení exekučního řízení dne 15. 11. 2011 již pravomocný a vykonatelný. Tvrzení povinného, že domovní schránka byla v době doručování rozhodnutí nalézacího soudu označena pouze jménem jeho sestry, soud neuvěřil. Stejně tak dovolávání se zdravotního stavu povinného 3) ve vztahu k uvedenému doručování považoval za účelové. Podání žaloby na obnovu řízení s návrhem na odklad vykonatelnosti nemá vliv na vykonatelnost exekučního titulu. Důvod pro odklad exekuce ani pro její zastavení není dán.

Třetí povinný v dovolání, jehož přípustnost dovozuje z nejednotnosti rozhodování téhož soudu, uvádí, že „podstata právní problematiky tkví v tom, zda za adresu účastníkem občanského soudního řízení sdělenou – jak ji dává stávající úprava přednost v § 46b o. s. ř. – lze pokládat i údaj o adrese trvalého pobytu /dle § 10 zák. 133/2000 Sb. ve znění pozdějších předpisů/, který účastník učinil v době, kdy tato adresa trvala, t. j. zda i v tomto případě měl účastník, pokud se jeho trvalé bydliště změnilo, dle § 46a odst. 3) o. s. ř. povinnost „bez zbytečného odkladu“ sdělit změny veškerých skutečností významných pro doručování podle odstavce 2, t. j. téhož § 46a o. s. ř., definujícího t. zv. „jinou adresu“ - když z hlediska odst. 1 téhož §, tam uvedené t. zv. „adresy povinné“, jež pro fyzickou osobu blíže vymezena v § 46b písm. a) o. s. ř. právě jako „adresa evidovaná v informačním systému evidence obyvatel“, či-li odlišné od „jiné adresy“, tuto povinnost nemá“. Uvedl, že i v předchozím nalézacím sporu se daná problematika již řešila vícekrát, že druhoinstanční senáty „se přidržovaly dle nás utilitaristické snahy prvé instance „podržet chybně vyznačenou právní moc a vykonatelnost ex. titulu, ač druhoinstanční usnesení, jimž bylo odmítáno jeho odvolání, pov. 3/ - v nalézacím řízení žal. 3/ - nikdy neobdržel“. Uvedl, že zásilka byla dle zprávy poštovní doručovatelky zasunuta za dveře, za kterými pov. 3/ se svými rodiči již několik měsíců nebydlel. Vytýká soudu první stupně nedostatečné poučení povinného o možnostech zastoupení a požádání o ustanovení zástupce, jestliže zjistil, že „se neorientuje v možnostech a náležitostech své obrany ve velmi závažném sporu“. Připomněl své onemocnění po odstěhování, což mu také znemožnilo nahlásit změnu adresy. Má za to, „že by vedlo přímo k porušování ústavního práva na spravedlivý proces, kdyby měl obstát i napadeným rozhodnutím přenášený názor, že uvedl-li účastník soudního řízení na některém svém podání v době tohoto podání platnou adresu svého tr. bydliště, stává se tato adresa vyžádanou adresou pro doručování pro další průběh řízení bez ohledu na to, zda trvalé bydliště účastníka se poté změnilo. Tento výklad se ostře střetá s běžnou právní koncepcí projevů vůle“. Za nehorázné považuje tvrzení soudu, „že 3) povinnému byl zmíněný rozsudek pro uznání doručen náležitě, dlouhodobě již před jeho přestěhováním /ještě v roce 2010/“. Navrhl, aby dovolací soud napadené rozhodnutí změnil tak, že bude vyhověno jeho návrhu na zastavení exekuce, případně tak, že odvoláním napadené prvoinstanční rozhodnutí bude zrušeno a vyhověno návrhu na odklad exekuce do rozhodnutí o jejím zastavení, a jako další možnost navrhl zrušení dovoláním napadeného usnesení s instrukcí pro soud druhé instance.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2013 (srovnej čl. II bod 7. zákona č. 404/2012 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony).

Dovolání není přípustné.

Předně je třeba uvést, že proti usnesení odvolacího soudu v části, jíž bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně o zamítnutí návrhu na odklad exekuce, není dovolání přípustné (§ 238a odst. 1 písm. e/ o. s. ř.).

Z § 241a odst. 2 o. s. ř. dále vyplývá, že v dovolání musí být vedle obecných náležitostí (§ 42 odst. 4) uvedeno, proti kterému rozhodnutí směřuje, v jakém rozsahu se rozhodnutí napadá, vymezení důvodu dovolání, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) a čeho se dovolatel domáhá (dovolací návrh). Podle § 241b odst. 3 o. s. ř. dovolání, které neobsahuje údaje o tom, v jakém rozsahu se rozhodnutí odvolacího soudu napadá, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání (§ 237 až 238a) nebo které neobsahuje vymezení důvodu dovolání, může být o tyto náležitosti doplněno jen po dobu trvání lhůty k dovolání.

Ačkoliv dovolatel zpochybňuje právní závěr odvolacího soudu o účinném doručení usnesení o odmítnutí odvolání, nevymezuje, s čím spojuje přípustnost dovolání (podle § 237 o. s. ř. je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak).

Je přitom zřejmé, že právní úprava doručování nepodnikajícím fyzickým osobám je vymezena v § 46a o. s. ř., a že právní závěr o doručení usnesení o odmítnutí odvolání 3) povinnému není ani v rozporu s judikaturou Nejvyššího soudu, která se k výkladu tohoto ustanovení vztahuje (rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 5. června 2013, sp. zn. 21 Cdo 2394/2012, usnesení ze dne 26. června 2013, sp. zn. 20 Cdo 575/2013).

Nejvyšší soud proto postupoval podle § 243c odst. 1 o. s. ř. a dovolání 3) povinného odmítl.

O nákladech řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 17. prosince 2013

JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru