Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 2946/2019Usnesení NS ze dne 04.09.2019

HeslaExekuce
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.2946.2019.1
Dotčené předpisy

§ 243c odst. 1 o. s. ř.

§ 579 odst. 2 obč. zák.

§ 444 odst. 3 písm. c) obč. zák.


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 2946/2019-112

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněných a) nezl. AAAAA, b) nezl. BBBBB, zastoupených matkou D. M., narozenou dne XY, bytem XY, právně zastoupených JUDr. Filipem Svobodou, advokátem, se sídlem v Praze 5, U Demartinky č. 1, proti povinnému O. S., narozenému dne XY, bytem XY, toho času ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Praha – Ruzyně, pro 960 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 38 EXE 2023/2018, o dovolání oprávněných proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2019, č. j. 58 Co 116/2019-81, takto:

I. Dovolání oprávněných se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze usnesením ze dne 9. dubna 2019, č. j. 58 Co 116/2019-81, potvrdil usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. března 2019, č. j. 38 EXE 2023/2018-59, ve výroku I., kterým obvodní soud částečně zastavil exekuci o částku 120 000 Kč pro každého z oprávněných, tedy celkem o částku 240 000 Kč. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu I. stupně, že je třeba odlišně posoudit pohledávku A. M., zemřelé dne 1. května 2013, tj. za účinnosti zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „obč.zák.“), a to s ohledem na přechodné ustanovení § 3069 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o.z.“), dle něhož se při dědění použije právo platné v den smrti zůstavitele, tj. ustanovení § 579 odst. 2 obč. zák. V souladu s ustáleným výkladem tohoto ustanovení smrtí věřitele zaniká právo, které bylo omezeno jen na jeho osobu, tedy i nárok vyplývající z ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák., protože se jedná o odškodnění nemajetkové újmy, tj. právo ryze osobní povahy.

Usnesení odvolacího soudu napadli oprávnění dovoláním, v němž namítají, že odvolací soud se v otázce, zda „neuhrazená pohledávka judikovaná trestním rozsudkem v adhezním řízení a vyjádřená v penězích přechází na dědice, kteří jsou zároveň poškozenými v této trestní věci“ odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, resp., že tato otázka měla být posouzena jinak, neboť stávající judikatura vychází z formalistického výkladu občanského zákoníku z roku 1964. Rekapitulují, že rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 30. března 2011, sp. zn. 63 T 2/2011, ve spojení s usnesením Vrchního soudu v Praze ze dne 12. července 2011, sp. zn. 7 to 57/2011, bylo mimo jiné uloženo povinnému zaplatit zemřelé A. M. částku ve výši 240 000 Kč (dále jen „exekuční titul“). Vzhledem k tomu, že A. M. dne 1. května 2013 zemřela, bylo v dědickém řízení rozhodnuto usnesením Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 16. listopadu 2018, č. j. 26 D 724/2013-155, tak, že pohledávku ve výši 240 000 Kč za povinným dědí oprávnění rovným dílem. Zdůrazňují, že odvolací soud aplikoval ustanovení § 579 odst. 2 obč. zák. v přímém rozporu s dobrými mravy a obecnou spravedlností, navíc popřel pravomocný a vykonatelný exekuční titul ve spojení s usnesením z dědického řízení. Trestní soud přiznal zemřelé A. M. finanční náhradu ve výši 240 000 Kč [§ 444 odst. 3 písm. c) obč. zák.], která se následně přeměnila na peněžitý nárok, který v dědickém řízení připadl oprávněným, jež jsou tak oprávněni jej za povinným vymáhat. Tento nárok tedy nezanikl, jak se mylně domnívá odvolací soud, smrtí A. M.. Navrhují proto, aby dovolací soud usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. dubna 2019, č. j. 58 Co 116/2019-81, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 11. března 2019, č. j. 38 EXE 2023/2018-59, ve výroku I. zrušil a věc vrátil obvodnímu soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) dovolání projednal a rozhodl o něm podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon

č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále jen „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastníkem řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., přezkoumal napadené usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř. bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) a dospěl k závěru, že dovolání není pro řešení otázky, zda jednorázové odškodnění pozůstalých dle ustanovení § 444 odst. 3 obč. zák. je právem vázaným na osobu pozůstalého a zda z tohoto důvodu pohledávka smrtí pozůstalého, jakožto věřitele, ve smyslu ustanovení § 579 odst. 2 obč. zák. zaniká či nikoliv, přípustné.

Podle ustanovení § 3069 o. z. při dědění se použije právo platné v den smrti zůstavitele.

Podle ustanovení § 444 odst. 3 písm. c) obč. zák. za škodu usmrcením náleží pozůstalým jednorázové odškodnění, a to každému rodiči 240 000 Kč.

Podle ustanovení § 579 odst. 2 obč. zák. smrtí věřitele právo zanikne, bylo-li plnění omezeno jen na jeho osobu; zanikne i právo na bolestné a na náhradu za ztížení společenského uplatnění.

Judikatura Nejvyššího soudu dovodila, že právo na náhradu nemajetkové újmy způsobené usmrcením osoby blízké je právem ryze osobního charakteru, které je svou povahou úzce spjato s osobou pozůstalého, neboť jeho cílem je přiměřeně vyvážit a zmírnit nemajetkovou újmu vzniklou pozůstalému v jeho osobnostní sféře a odčinit zásah do práva na budování a rozvíjení rodinných vztahů. S ohledem na tento charakter práva spojeného s osobou poškozeného a na dikci ustanovení § 579 odst. 2 obč. zák. ve spojení s přechodným ustanovením § 3069 o. z. proto smrtí věřitele toto právo bezvýjimečně zaniká (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. prosince 2017, sp. zn. 25 Cdo 4845/2017, odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. února 2018, sp. zn. 25 Cdo 293/2018, uveřejněné pod číslem 50/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, dále srov. Švestka, J., Spáčil, J., Škárová, M., Hulmák, M. a kol. Občanský zákoník II. § 460–880. Komentář. 1. vydání. Praha: C. H. Beck, 2008, s. 1530, marg. č. 7; shodně Fiala, J., Kindl, M., a kol. Občanský zákoník. Komentář. II. díl. 1. vydání. Praha: Wolters Kluwer ČR, 2009, s. 1096).

Vzhledem k tomu, že odvolací soud při posouzení důvodnosti návrhu oprávněných na zastavení exekuce respektoval závěry ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu a ani není důvod, aby dovolacím soudem vyřešená právní otázka byla posouzena jinak (srov. § 237 o. s. ř.), Nejvyšší soud dovolání jako nepřípustné odmítl (§ 243c odst. 1 o. s. ř.).

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 4. 9. 2019

JUDr. Zbyněk Poledna

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru