Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 2936/2019Usnesení NS ze dne 03.12.2019

HeslaExekuce
Zastavení exekuce
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.2936.2019.1
Dotčené předpisy

§ 42 odst. 1 předpisu č. 120/2001 Sb. ve znění od 01.05.2001 do 30.06.2015

§ 40 předpisu č. 120/2001 Sb.


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 2936/2019-412

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., v exekuční věci oprávněné FOCUS - METAL, s. r. o., se sídlem ve Valašském Meziříčí, Krásno nad Bečvou, Jiráskova 399/11, identifikační číslo osoby 62303414, zastoupené Mgr. René Gemmelem, advokátem se sídlem v Ostravě, Poštovní 39/2, proti neznámým dědicům povinného J. Č., narozeného XY, zemřelého dne 30. ledna 2019, naposledy bytem XY, zastoupeným opatrovníkem JUDr. Janem Vočkou, advokátem se sídlem ve Vsetíně, Horní náměstí 12, za účasti manželky povinného J. Č., narozené dne XY, bytem

XY, zastoupené Mgr. Lenkou Drápalovou, advokátkou se sídlem ve Vsetíně, Horní náměstí 5/12, pro 330 875,69 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu ve Vsetíně pod sp. zn. 31 EXE 1156/2015, o dovolání manželky povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. května 2018, č. j. 9 Co 591/2018-338, ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 30. srpna 2018, č. j. 9 Co 591/2018-348, takto:

Usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. května 2018, č. j. 9 Co 591/2018-338, ve spojení s opravným usnesením téhož soudu ze dne 30. srpna 2018, č. j. 9 Co 591/2018-348, a usnesení Okresního soudu ve Vsetíně ze dne 13. února 2018, č. j. 31 EXE 1156/2015-306, se ruší a věc se vrací Okresnímu soudu ve Vsetíně k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Ve shora označené věci Krajský soud v Ostravě (dále „odvolací soud“) usnesením ze dne 30. 5. 2018, č. j. 9 Co 591/2018-338, ve spojení s opravným usnesením ze dne 30. 8. 2018, č. j. 9 Co 591/2018-348, potvrdil usnesení Okresního soudu ve Vsetíně (dále „soud prvního stupně“) ze dne 13. 2. 2018, č. j. 31 EXE 1156/2015-306, ve výroku o zamítnutí návrhu manželky povinného na částečné zastavení exekuce (ohledně exekučního postižení jedné ideální poloviny nemovitých věcí zapsaných a specifikovaných na listu vlastnictví č. XY katastru nemovitostí pro obec a katastrální území XY). Námitka povinného a jeho manželky, zda se v posuzovaném případě exekučně vymáhá výlučný dluh povinného či dluh, který je součástí společného jmění manželů, není významná, neboť i pro výlučný dluh vzniklý za trvání manželství jednomu z manželů bylo a je možno vést exekuci na majetek ve společném jmění manželů (podle § 42 odst. 1 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění účinném od 1. 5. 2001 do 30. 6. 2015, dále „ex. řád“, s ohledem na dobu, kdy vymáhaná pohledávka z titulu náhrady škody vznikla). Odvolací soud upřesnil, že právním důvodem vymáhané pohledávky „je zde typická obligace“.

Usnesení odvolacího soudu napadla manželka povinného dovoláním, jehož přípustnost spatřuje v tom, že dovolacím soudem by měla být vyřešena otázka, která dosud vyřešena nebyla, a to „jaký zvláštní právní předpis hmotného práva má být použit u závazků vzniklých z protiprávního jednání“. Vymáhaná pohledávka je totiž příslušenstvím náhrady škody, kterou povinný způsobil jako správce konkurzní podstaty a která sice vznikla v roce 2009, ale dovolatelka o ní nevěděla a vědět nemohla; rozhodnutí o povinnosti nahradit vzniklou škodu nabylo právní moci až v roce 2015. Podle názoru dovolatelky je v uvedené souvislosti použití zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném

do 31. 12. 2013 (dále též „obč. zák.“), v rozporu s dobrými mravy. Navrhla, aby dovolací soud napadené usnesení odvolacího soudu zrušil.

Oprávněná se k dovolání vyjádřila podáním ze dne 28. 1. 2019 tak, že dovolání považuje za nepřípustné, protože dovolatelkou oznámená otázka není pro vedení exekuce významná. Nemravnost vedení exekuce v důsledku použití právního předpisu dovolatelka před soudem prvního stupně a před odvolacím soudem nenamítala, tudíž odvolací soud napadené usnesení na řešení otázky rozporu s dobrými mravy nezaložil.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) o dovolání rozhodl podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovanou manželkou povinného (viz § 36 odst. 2 ex. řádu) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání je ohledně otázky použití předpisu hmotného práva v případě postižení majetku při vymáhání pohledávky vzniklé za trvání manželství přípustné (§ 237 o. s. ř.) a je rovněž opodstatněné.

Z exekučního spisu soudu prvního stupně sp. zn. 31 EXE 1156/2015 vyplývá, že vymáhanou pohledávkou oprávněné jsou rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 7. 2014, č. j. 8 Cm 89/2001-457, přiznané náklady řízení před uvedeným soudem (jako soudem prvního stupně) ve výši 256 616, 80 Kč a rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 12. 2. 2015, č. j. 6 Cmo 12/2014-518, přiznané náklady odvolacího řízení ve výši 74 258,89 Kč; specifikované rozsudky jsou ve zkoumané věci exekučním titulem.

Nejvyšší soud ve své rozhodovací praxi vysvětlil, že pro posouzení, zda byl postižen majetek ve společném jmění či majetek manžela (manželky) povinného ve větším rozsahu, než připouští zvláštní právní předpis, je rozhodující hmotněprávní stav účinný ke dni vzniku samotného závazkového právního vztahu (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. srpna 2016, sp. zn. 20 Cdo 3416/2016, usnesení Nejvyššího soudu

ze dne 26. února 2019, sp. zn. 20 Cdo 169/2019, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 11. března 2019, sp. zn. 20 Cdo 180/2019).

Vedla-li dovolatelka v rámci předestřené otázky polemiku ohledně doby vzniku vymáhané pohledávky oprávněné a uvedená skutečnost má rozhodný význam pro použití právního předpisu v souvislosti s exekučním postižením majetku ve společném jmění manželů (viz výše znamenaná judikatura dovolacího soudu), bylo nutné zaměřit pozornost na charakter vymáhané pohledávky oprávněné, kterou není náhrada škody ani příslušenství nároku na náhradu škody, ale náklady řízení, které byly oprávněné v občanskoprávním řízení přisouzeny. V tomto směru Nejvyšší soud opakovaně judikoval, že nárok na náhradu nákladů řízení má základ v procesním právu a vzniká teprve na základě pravomocného rozhodnutí orgánu (soudu), které má v tomto směru konstitutivní povahu; výrok o náhradě nákladů řízení je zpravidla závislý na rozhodnutí ve věci samé a je výrazem procesního vypořádání vztahu účastníků řízení ohledně jimi vynaložených nákladů. Povinnost nahradit náklady řízení vzniká pouze příslušným rozhodnutím, aniž by bylo možno se vedle toho náhrady domáhat z titulu odpovědnosti za škodu (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 16. 9. 2011,

sp. zn. 25 Cdo 3178/2009, publikované v časopise Soudní rozhledy č. 3/2012, nebo rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. května 2012, sp. zn. 25 Cdo 3092/2010).

Z uvedeného vyplývá, že vznikla-li vymáhaná pohledávka oprávněné (jí přisouzené náklady řízení) v důsledku specifikovaných rozsudků Krajského soudu v Ostravě a Vrchního soudu v Olomouci v roce 2015, nelze na posuzovaný exekuční případ v otázce rozsahu postižení majetku dovolatelky (tj. majetku ve společném jmění manželů či majetku manžela povinného) aplikovat obč. zák. ve znění účinném do 31. 12. 2013, ale zákon č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném od 1. 1. 2014 (pozornost by měla být věnována např. ustanovení § 732).

Odvolací soud z tohoto právního hlediska věc neposuzoval a napadené usnesení proto nemůže být správné; nejsou-li dány podmínky pro zastavení dovolacího řízení, pro odmítnutí dovolání, pro zamítnutí dovolání nebo pro změnu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud usnesení odvolacího soudu a zároveň odvolacím soudem aprobované usnesení soudu prvního stupně (pro něž platí tytéž kasační důvody) podle § 243e odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. ruší a věc vrací soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243e odst. 2 věta druhá o. s. ř.).

Právní názor vyslovený v tomto usnesení je závazný (§ 243g odst. 1 část věty první za středníkem o. s. ř.).

O náhradě nákladů řízení včetně nákladů dovolacího řízení soud rozhodne v novém rozhodnutí o věci (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o ní bude rozhodnuto ve zvláštním režimu (viz ustanovení § 87 a násl. ex. řádu).

Dovolací soud v rámci obiter dictum připomíná, že v dalším řízení se soud prvního stupně nejprve procesně vypořádá s úmrtím povinného ve spojení s dosud neznámými dědici, vůči nimž je exekuční řízení prostřednictvím opatrovníka (§ 29 odst. 3 o. s. ř.) nejspíš zbytečně vedeno. Zmíněný provizorní stav (zatím neznámý okruh dědiců) by měl být odstraněn zjištěním konkrétních právních nástupců po zemřelém (zásadně vyčkáním příslušného rozhodnutí v dědickém řízení), s nimiž bude v exekuci podle výsledku dědického řízení pokračováno (viz § 107 o. s. ř. ve spojení s § 254 odst. 1 o. s. ř. a § 52 odst. 1 ex. řádu).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 3. 12. 2019

JUDr. Zbyněk Poledna

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru