Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 284/2007Usnesení NS ze dne 28.05.2008

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2008:20.CDO.284.2007.1
Dotčené předpisy

§ 243a odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 284/2007

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Pavla Krbka a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné P. P., a. s., zastoupené advokátem proti povinnému K. J., zastoupenému advokátkou pro částku 772,- Kč s příslušenstvím, prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Rakovníku pod sp. zn. 23 E 311/2005, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Praze z 12. 10. 2005, č. j. 26 Co 450/2005-26, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 23. 5. 2005, č. j. 23 E 311/2005-12, jímž okresní soud nařídil výkon svého rozsudku z 23. 7. 2002, sp. zn. 7 C 318/2002, kterým byl povinný zavázán k zaplacení částky 1.864,- Kč s 15% úrokem z prodlení za dobu od 29. 9. 1999 do zaplacení a náhrady nákladů nalézacího řízení v částce 5.250,- Kč. Výkon rozhodnutí byl navržen a nařízen jen pro úrok z prodlení, který za dobu od 29. 9. 1999 do zaplacení, tedy do 3. 7. 2002 (jak to plyne ze samotného návrhu na nařízení výkonu) činil 772,- Kč, jakož i pro náhradu nákladů nalézacího řízení v částce 5.250,- Kč a řízení vykonávacího v částce 2.264 Kč. S odvolací námitkou povinného, že vymáhanou jistinu zaplatil již v roce 2002 a že úrok z prodlení ve výši 772,- Kč mu byl právním předchůdcem oprávněné prominut, se odvolací soud vypořádal závěrem, že pro účely nařízení exekuce k této argumentaci přihlížet nelze. Krajský soud tedy uzavřel, že všechny předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí jsou splněny.

V dovolání, jehož přípustnost dovozuje (pouze) z ustanovení § 238a dost. 1 písm. c) o.s.ř., povinný – aniž se zabývá otázkou zásadního právního významu – namítá nesprávné právní posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.), jež spatřuje – posuzováno podle obsahu dovolání – právě v závěru odvolacího soudu, že námitku splnění dluhu před vydáním exekučního titulu lze úspěšně uplatnit pouze v nalézacím řízení, že však ve stadiu nařízení výkonu rozhodnutí, je případné zaplacení dluhu skutečností nerozhodnou.

Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání a v tomto ohledu dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – jež podle § 238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy či soudem dovolacím rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu citovaného ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, přípustnost dovolání neumožňují). Způsobilým dovolacím důvodem, kterým lze dovolání odůvodnit, je tedy (vyjma případu – o který zde nejde, a netvrdí to ani dovolatel – kdy by samotná vada podle § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. splňovala podmínku zásadního právního významu, tedy šlo-li by o tzv. „spor o právo“ /ve smyslu sporného výkladu či aplikace předpisů procesních/) jen důvod podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat nesprávné právní posouzení věci. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel napadl – je Nejvyšší soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o.s.ř.).

Povinný však argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesl, a k závěru o splnění této podmínky nelze dospět ani hodnocením námitek v dovolání obsažených. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek, tedy otázek významných pro posouzení, zda jsou splněny všechny zákonem předepsané předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí, uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.

Jak plyne z ustanovení § 261 a následujících o.s.ř., soud při věcném posuzování návrhu na exekuci zkoumá pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného (§ 263 odst. 1 o.s.ř.), zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje exekuce nařízená nebo navržená jiným způsobem (§ 263 odst. 2 o.s.ř.), zda právo není prekludováno a zda navržený způsob exekuce na peněžité plnění není zřejmě nevhodný (§ 264 odst. 1 o.s.ř.). Nesprávnost právního posouzení věci v uvedených směrech dovolatel odvolacímu soudu ostatně ani nevytýkal.

Z obsahu dovolání je však zjevné, že povinný – argumentuje-li zaplacením jistiny dluhu před vydáním exekučního titulu – namítá jeho věcnou nesprávnost. Podkladový titul však soud při nařízení výkonu rozhodnutí oprávněn přezkoumávat po stránce věcné není; jeho obsahem je vázán a je povinen z něj vycházet (srov. např. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu ze 14. 4. 1999, č. j. 21 Cdo 2020/98, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2000 pod poř. č. 4, nebo usnesení Nejvyššího soudu z 25. 10. 2002, č.j. 20 Cdo 554/2002, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 7, ročník 2004 pod poř. č. 62). Stejně tak jsou z hlediska nařízení výkonu rozhodnutí irelevantní námitky, že nebyly splněny předpoklady pro vydání rozsudku pro uznání a že oprávněná povinnému přislíbila prominutí úroků, prokáže-li úhradu jistiny.

Protože nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud – aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) – dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Dovolání bylo odmítnuto, oprávněné, jež by jinak měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o. s. ř. výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 28. května 2008

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru