Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 284/2001Usnesení NS ze dne 29.03.2001

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.284.2001.1

přidejte vlastní popisek

20 Cdo 284/2001

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného L. ČR, s.p., proti povinnému Mysliveckému sdružení J. n. M., přikázáním pohledávky z účtu povinného, vedené u Okresního soudu v Šumperku pod sp. zn. E 1389/99, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci ze dne 31. ledna 2000, č. j. 40 Co 1299/99-45, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Shora označeným usnesením krajský soud potvrdil usnesení ze dne 12. května 1999, č. j. E 1389/99-16, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí rozhodčí komise pro škody zvěří Okresního úřadu v Š. ze dne 3. října 1996 (ve znění vyrozumění referátu životního prostředí Okresního úřadu v Š. ze dne 18. listopadu 1996, č. j. 2433/OP/96-Kv-206) přikázáním pohledávky z účtu povinného (vedeného u Č. s., a.s.) k vymožení pohledávky oprávněného ve výši 1,270.351,- Kč a nákladů výkonu rozhodnutí ve výši 25.408,- Kč. O návrhu povinného na vyslovení přípustnosti dovolání pro případ potvrzení usnesení soudu prvního stupně odvolací soud nerozhodl.

Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadl povinný, zastoupen advokátem, včasným dovoláním, jímž namítá, že rozhodnutí rozhodčí komise není vykonatelné, jelikož jeho zástupce s tímto rozhodnutím vyslovil po sdělení rozhodnutí dne 3. října 1996 ústně (podle povinného dostatečný) nesouhlas, jenž je „zachycený" textem „…své vyjádření a převzetí (doručení) zápisu…podpisem potvrzují…". Podle povinného není rozhodnutí rozhodčí komise vykonatelné také proto, že nesplňuje - ukládá-li povinnost neurčitě označenému subjektu „Myslivecké sdružení J." - podmínku přesné individualizace povinného, jelikož ten měl v době vydání rozhodnutí rozhodčí komise název „Myslivecké sdružení J. n. M.".

Povinný navrhl, aby dovolací soud napadené usnesení potvrdil.

Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Jelikož napadené rozhodnutí bylo vydáno dne 31. ledna 2000, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelizací provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. účinném do dne 31. prosince 2000 (dále též jen „o. s. ř.").

Dovolání není přípustné.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o. s. ř.). Přípustnost dovolání proti usnesení odvolacího soudu upravují ustanovení § 237, § 238a odst. 1, 2 a § 239 odst. 1, 2 o. s. ř.

Ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. spojuje přípustnost dovolání proti každému rozhodnutí odvolacího soudu (s výjimkami zakotvenými v odstavci druhém) s takovými hrubými vadami řízení (tzv. zmatečnostmi), které činí rozhodnutí odvolacího soudu zmatečným; tyto vady - k nimž je dovolací soud povinen podle ustanovení § 242 odst. 3 o. s. ř. přihlédnout z úřední povinnosti - v dovolání namítány nejsou a z obsahu spisu nevyplývají; dovolání tedy podle ustanovení § 237 odst. 1 o. s. ř. přípustné není.

Podle ustanovení § 238a odst. 1 písm. a) o. s. ř. není dovolání přípustné proto, že napadené rozhodnutí není usnesením měnícím, nýbrž potvrzujícím, a nelze je podřadit ani případům vyjmenovaným v odstavci 1 pod písmeny b) - f) tohoto ustanovení. Přípustnost dovolání není dána ani ustanovením § 239 odst. 1 o. s. ř., protože ji odvolací soud výrokem svého rozhodnutí nevyslovil.

Vzhledem k uvedenému zbývá přípustnost dovolání posoudit z pohledu ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř., na něž dovolatel rovněž výslovně poukazuje.

Podle uvedeného ustanovení nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam. Z toho, že přípustnost dovolání podle tohoto ustanovení je spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po právní stránce, vyplývá, že se dovolací přezkum otevírá zásadně pro posouzení otázek právních, navíc takových, které se vyznačují zásadním významem; způsobilým dovolacím důvodem je tudíž pouze důvod uvedený v § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. (nesprávné právní posouzení věci). Jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění, prohlášení přípustnosti dovolání neumožňují. Bezcenné jsou tedy výhrady, že ve skutečnosti povinný - ústně do protokolu o jednání rozhodčí komise - nesouhlas s jejím rozhodnutím projevil, neboť jde právě o námitky skutkové, na nichž závěr o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí založit nelze.

O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde - obecně - tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázky, které v projednávané věci měly určující význam. Současně musí rozhodnutí odvolacího soudu mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (musí tedy mít obecný dopad na případy obdobné povahy). Z tohoto pohledu má rozhodnutí odvolacího soudu zásadní význam zpravidla tehdy, jestliže řeší takovou právní otázku, která judikaturou vyšších soudů (tj. soudů rozhodujících o dovoláních, dříve stížnostech pro porušení zákona, a o odvoláních), popřípadě ve stanovisku Nejvyššího soudu (§ 28 odst. 3 zákona č. 335/1991 Sb., o soudech a soudcích, ve znění pozdějších předpisů), anebo v rozhodnutích soudů prvního stupně, která byla vyššími soudy akceptována a za účelem sjednocení judikatury publikována ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, nebyla dosud vyřešena, nebo jejíž výklad se v judikatuře těchto soudů dosud neustálil (vyšší soudy při svém rozhodování řeší takovou otázku rozdílně, takže nelze hovořit o ustálené judikatuře), nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je řešena v konstantní judikatuře vyšších soudů (rozhodnutí odvolacího soudu představuje v tomto směru odlišné - „nové" - řešení této právní otázky). Naopak za otázku zásadního právního významu zpravidla nelze považovat takovou, která byla v napadeném rozhodnutí vyřešena s ustálenou soudní praxí v souladu (srov. shodně rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 932/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura č. 2, ročník 1998 pod č. 12, a usnesení téhož soudu ze dne 24. 9. 1997, sp. zn. 2 Cdon 1339/96, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 13, ročník 1997 pod č. 101).

Vzhledem k vázanosti dovolacího soudu užitým dovolacím důvodem a jeho obsahovou konkretizací (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.) lze v daném případě závěr, že potvrzující usnesení odvolacího soudu má ve smyslu § 239 odst. 2 o. s. ř. zásadní právní význam, spojovat jen s tou otázkou, již povinný v dovolání napadl (čímž po objektivní stránce vymezil meze přezkumu v dovolacím řízení); takovou otázkou je i posouzení vykonatelnosti rozhodnutí s nepřesně označeným subjektem.

Jak dovodila judikatura (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. února 1999, sp. zn. 21 Cdo 2101/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 6, ročník 1999, pod poř. č. 62), jsou-li ve vykonávaném rozhodnutí účastníci označeni způsobem, který neodpovídá požadavkům ustanovení § 79 odst. 1 věty druhé a třetí o. s. ř., není to na újmu vykonatelnosti rozhodnutí (§ 251 o. s. ř.), je-li z něj možné bez pochybností dovodit, komu bylo přiznáno právo nebo uložena povinnost. Plyne-li z obsahu spisu, že povinný (byť nesprávně /zde neúplně/ označen jako „Myslivecké sdružení J.") vystupoval jako účastník řízení před rozhodčí komisí, kde podával vyjádření, a že se jeho člen (v daném případě předseda sdružení) účastnil jednání komise, pak nelze mít pochybnosti o tom, že povinnost byla uložena „Mysliveckému sdružení J. n. M.".

Jelikož odvolací soud posoudil vykonatelnost rozhodnutí rozhodčí komise v souladu s ustálenou soudní praxí, nejde o otázku po právní stránce zásadního významu ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. a dovolání tak není přípustné ani podle tohoto ustanovení.

Protože dovolání není v dané věci přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je - aniž se mohl zabývat zkoumáním jeho důvodnosti - bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 4, odst. 5, věty za středníkem a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. usnesením odmítl.

Povinný z procesního hlediska zavinil, že dovolání bylo odmítnuto, oprávněnému, jež by měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, prokazatelné náklady tohoto řízení (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 146 odst. 2 věty první (per analogiam), § 224 odst. 1 a § 243b odst. 4 o. s. ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto rozhodnutí není přípustný opravný prostředek.

V Brně 29. března 2001

JUDr. Vladimír Mikušek,v. r.

předseda senátu

Za správnost vyhotovení: Dana Rozmahelová

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru