Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 273/2012Usnesení NS ze dne 27.11.2013

HeslaPřekážka věci rozsouzené (res iudicata)
KategorieD EU
EcliECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.273.2012.1
Dotčené předpisy

§ 83 o. s. ř.

§ 159 odst. 3 o. s. ř.

čl. 49 Nařízení (ES) č. 44/2001

Podána ústavní stížnost

III. ÚS 368/14 ze dne 08.06.2015 (odmítnuto)
soudce zpravodaj prof. JUDr. Jan Musil, CSc.


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 273/2012

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. v exekuční věci oprávněného M. S., zastoupeného Mgr. Lukášem Wimětalem, advokátem se sídlem v Brně, Údolní 8, proti povinné Fotbalové asociaci České republiky (dříve Českomoravskému fotbalovému svazu, o. s.), se sídlem v Praze 6 – Strahově, Diskařská 100, identifikační číslo osoby 00406741, zastoupenému Mgr. Markem Vojáčkem, advokátem se sídlem v Praze 1, Týn 1049/3, pro částku 400.000,- € s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 34 EXE 1964/2010, o dovolání povinné proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 15. července 2011, č. j. 21 Co 181/2011-90, takto:

I. Usnesení Městského soudu v Praze z 15. července 2011, č. j. 21 Co 181/2011-90, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 6 z 11. března 2011, č. j. 34 EXE 1964/2010-63, se ruší a řízení se zastavuje.

II. Oprávněný je povinen zaplatit povinné na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 48.720,- Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokáta Mgr. Marka Vojáčka.

Odůvodnění:

Usnesením z 11. března 2011, č. j. 34 EXE 1964/2010-63, obvodní soud zamítl návrh (ze 6. září 2010) na prohlášení vykonatelnosti rozsudku soudu v Utrechtu, Nizozemí, z 5. listopadu 2008, č. j. 250302/KG ZA 08-589 na území České republiky (výrok I.), dále zamítl návrh na nařízení exekuce podle citovaného rozsudku k vymožení povinnosti zaplatit oprávněnému pohledávku ve výši 400.000,- €, „resp. pohledávku za pokutu ve výši 1.000,- € denně až do maximální výše 400.000,- € za každý den, po který povinný jednal v rozporu s ustanovením bodu 3.2 exekučního titulu, a to od 16. listopadu 2008 do dne podání tohoto návrhu a pro náklady předcházejícího řízení ve výši 1.185,19 € a náklady exekuce (výrok II.), a oprávněného zavázal zaplatit povinné na náhradě nákladů řízení částku 116.650,- Kč (výrok III.).

Napadeným rozhodnutím městský soud k odvolání oprávněného změnil usnesení soudu prvního stupně v napadeném výroku I. tak, že rozsudek soudu v Utrechtu, Nizozemí z 5. listopadu 2008, č. j. 250302/KG ZA 08-589, prohlásil vykonatelným na území České republiky (výrok I.) a v napadených výrocích II. a III. změnil usnesení soudu prvního stupně tak, že podle citovaného rozsudku nařídil k vymožení povinnosti zaplatit oprávněnému pohledávku ve výši 400.000,- €, „resp. pohledávku za pokutu ve výši 1.000,- € denně až do maximální výše 400.000,- € za každý den, po který povinný jednal v rozporu s ustanovením bodu 3.2 exekučního titulu, a to od 16. listopadu 2008 do dne podání návrhu – 7. září 2010 – a pro náklady předcházejícího řízení ve výši 1.185,19 € a náklady exekuce, které budou stanoveny v příkazu k úhradě nákladů exekuce, a provedením exekuce pověřil Mgr. Daniela Vlčka, soudního exekutora exekutorského úřadu se sídlem v Praze 7, Osadní 12 (výrok II.).

Své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že ustanovení článku 49 nařízení Rady (ES) č. 44/2001 z 22. prosince 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (Nařízení Brusel I), podle něhož jsou cizí soudní rozhodnutí o zaplacení penále v dožádaném členském státě vykonatelná pouze tehdy, jestliže je výše penále s konečnou platností stanovena soudy členského státu původu, reaguje na právní úpravu v některých členských státech, ve kterých může být nesplnění povinnosti uložené soudním rozhodnutím sankcionováno formou penále, jehož způsob výpočtu je přímo v rozhodnutí uveden a odvíjí se zpravidla od délky prodlení žalované. V některých z těchto právních řádů je způsob výpočtu penále podle soudního rozhodnutí konečný, v jiných jde o jakousi hrozbu a konečná výše penále musí být stanovena následným rozhodnutím. Zpravidla pak bývá nižší, než jak by odpovídalo výpočtu podle rozsudku. Z důvodu rozdílů v právních úpravách jednotlivých členských států citovaný článek požaduje, aby v každém případě bylo o konečné výši penále rozhodnuto, a teprve toto konečné rozhodnutí je ve smyslu ustanovení článku 32 způsobilým k prohlášení vykonatelnosti.

V souzené věci bylo exekučním titulem povinné uloženo neprodleně uvolnit oprávněného podle článku 9 Juncto článek 3 Annexe 3 FIFA Regulations on the Status and Transfer of Players, a prokázat součinnost při přechodu oprávněného z FC Brno do FC Twente ´65 Enschede s tím, že po uplynutí desetidenní lhůty ode dne vynesení rozsudku za každý den jednání, které bude v rozporu s uloženou povinností, byla povinná zavázána zaplatit oprávněnému pokutu ve výši 1.000,- € až do maximální výše 400.000,- €.

Odvolací soud vycházel z úředního překladu, podle něhož není povinné citovaným rozhodnutím ukládáno penále, nýbrž pokuta za nesplnění soudem uložené povinnosti. I kdyby obstála námitka povinné, že jde – podle pojmu užitého v originále – o penále ve smyslu ustanovení článku 49 Nařízení, je odvolací soud názoru, že způsob výpočtu výše uvedené sankce je konečný, jelikož jedinou neznámou je počet dnů prodlení, nemůže tedy jít o pouhou hrozbu, jejíž výše by mohla být stanovena z jiných důvodů částkou nižší. Na základě uvedeného odvolací soud shledal obě podmínky pro prohlášení exekučního titulu splněnými, proto usnesení soudu prvního stupně podle § 220 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 52 odst. 2 exekučního řádu změnil.

V dovolání povinný (kromě jiného) namítá, že v předmětném řízení je dána překážka věci pravomocně rozhodnuté, a to alespoň v části nároku týkající se částky 334.000,- € a pro náklady předcházejícího řízení ve výši 1.185,19 €, protože shodná částka byla nárokována již v původním řízení vedeném u téhož obvodního soudu pod sp. zn. 38 Nc 7416/2009. Městský soud v tomto řízení vydal usnesení č. j. 70 Co 206/2010-72, jímž návrh na nařízení exekuce pro částku 334.000,- € a pro náklady předcházejícího řízení ve výši 1.185,19 € zamítl. V obou řízeních je tedy co do části nároku ve výši 334.000,- € a pro náklady předcházejícího řízení ve výši 1.185,19 € dána překážka věci pravomocně rozsouzené, protože prohlášení vykonatelnosti a nařízení exekuce se domáhal stejný oprávněný proti téže povinné, na základě téhož rozsudku a ohledně totožného nároku ve výši 334.000,- € a nákladů předcházejícího řízení ve výši 1.185,19 €; řízení o návrhu na nařízení exekuce ohledně těchto částek mělo tedy být zastaveno. Pokud jde o zbylou část nároku ve výši 66.000,- €, i ohledně této částky se nařízení exekuce domáhá stejný oprávněný proti téže povinné na základě téhož rozsudku.

V původním řízení vedeném u téhož obvodního soudu pod sp. zn. 38 Nc 7416/2009, v němž byl návrh na nařízení exekuce zamítnut, byl tento nárok ve výši 66.000,- € obsažen samostatně jako tehdy (ke dni podání návrhu v tomto řízení) ještě nesplatný, tedy budoucí nárok oprávněného, zatímco nyní je tento nárok zcela splatný, v čemž ovšem spočívá jediný rozdíl týkající se předmětů obou řízení, jinak je totožnost předmětu řízení zcela dána. Podle názoru povinné mělo být řízení pro překážku věci pravomocně rozsouzené zastaveno i pokud jde o částku 66.000,- €, neboť je dána totožnost účastníků, totožnost rozsudku i totožnost nárokované částky 66.000,- €.

Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 do 31.12.2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.).

Dovolání, přípustné podle ustanovení článku 44 Nařízení a jeho přílohy IV., je – v části směřující proti výroku II. napadeného rozhodnutí, jímž odvolací soud rozhodl o návrhu na nařízení exekuce a pověření soudního exekutora k jejímu provedení – opodstatněné, byť pro jinou než dovolatelem uváděnou zmatečnostní vadu.

Podle § 242 odst. 3 o. s. ř. lze rozhodnutí odvolacího soudu přezkoumat jen z důvodů uplatněných v dovolání. Je-li dovolání přípustné, dovolací soud přihlédne též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, § 229 odst. 2 písm. a) a b) a § 229 odst. 3, jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, i když nebyly v dovolání uplatněny.

Podle § 229 odst. 2 písm. a) o. s. ř. žalobou pro zmatečnost účastník může napadnout také pravomocný rozsudek soudu prvního stupně nebo odvolacího soudu nebo pravomocné usnesení těchto soudů, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, anebo pravomocný platební rozkaz (směnečný a šekový platební rozkaz) nebo elektronický platební rozkaz jestliže v téže věci bylo již dříve zahájeno řízení.

V usnesení z 16. prosince 2004, sp. zn. 20 Cdo 1820/2003, publikovaném v časopise Soudní judikatura č. 1/2005 pod poř. č. 12, Nejvyšší soud dovodil, že podmínky exekučního řízení jsou dotčeny (např. co do překážky řízení zahájeného nebo pravomocně rozhodnuté věci ve smyslu ustanovení § 83 odst. 1 a § 159a odst. 5 o. s. ř.) nikoli nařízením exekuce, nýbrž teprve vydáním exekučního příkazu.

V usnesení z 25. září 2003, sp. zn. 20 Cdo 1751/2002, uveřejněném v časopise Soudní judikatura č. 10/2003 pod poř. č. 187, jehož závěry lze aplikovat i na vztah mezi dvěma exekučními řízeními podle exekučního řádu, Nejvyšší soud uzavřel, že ve vztahu mezi řízením o soudní výkon rozhodnutí a exekučním řízením podle zákona č. 120/2001 Sb., ve znění pozdějších předpisů nastává překážka věci pravomocně rozhodnuté, byl-li vydán exekuční příkaz, ačkoli mezi týmiž účastníky již byl k vymožení stejné pohledávky přiznané týmž exekučním titulem (pravomocně) nařízen výkon rozhodnutí stejným způsobem, na který zní exekuční příkaz, a postihující týž předmět výkonu.

V odůvodnění uvedeného usnesení pak Nejvyšší soud vysvětlil, že jde-li o vymožení peněžitého plnění, nastává překážka litispendence, jestliže dříve, než bylo pravomocně rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, byl mezi týmiž účastníky k vydobytí stejné pohledávky (její části) přiznané týmž exekučním titulem podán znovu návrh na nařízení výkonu rozhodnutí stejným způsobem a na shodný předmět výkonu, jaký byl označen v návrhu dřívějším. Na další straně odůvodnění Nejvyšší soud doplnil, že jde-li o vymožení peněžitého plnění, nastává překážka litispendence, jestliže dříve, než bylo pravomocně rozhodnuto o návrhu na nařízení exekuce, byl mezi týmiž účastníky k vydobytí stejné pohledávky (její části) přiznané týmž exekučním titulem vydán exekuční příkaz znějící na stejný způsob a postihující týž předmět výkonu jaký byl označen v dřívějším návrhu. Účinky překážky věci pravomocně rozhodnuté nastávají tehdy, domáhá-li se oprávněný nařízení výkonu rozhodnutí, ačkoli mezi týmiž účastníky již byl k vymožení stejné pohledávky (její části) přiznané týmž exekučním titulem výkon způsobem, který oprávněný znovu navrhuje na shodný předmět výkonu, pravomocně nařízen, a trvají, dokud nebyl zastaven nebo jiným způsobem skončen. Z uvedeného vyplývá, že „toutéž věcí“ ve smyslu § 83 a § 159 odst. 3 o.s.ř. se pro účely řízení o výkon rozhodnutí rozumí stejný způsob výkonu (srov. § 258 odst. 1 o.s.ř.) na týž předmět výkonu (tj. nárok na mzdu, pohledávku povinného z účtu u peněžního ústavu, popř. jinou peněžitou pohledávku nebo majetkové právo, movité věci, nemovitosti, popř. jejich spoluvlastnické podíly, podnik, popř. jeho část nebo podíl) uplatňovaný mezi týmiž účastníky pro pohledávku (její část) přisouzenou stejným exekučním titulem.

O situaci popsanou v prvých dvou větách předchozího odstavce jde v dané věci, kdy dříve, než bylo v řízení (zahájeném 16. září 2009) sp. zn. 38 Nc 7416/2009 o návrhu na nařízení exekuce rozhodnuto (usnesením městského soudu ze 6. prosince 2012, č. j. 70 Co 206/10-174, pravomocným 30. ledna 2013, vydaným po kasaci předchozího rozhodnutí z 11. června, č. j. 70 Co 206/2010-72, usnesením Nejvyššího soudu z 30. srpna 2012, č.j. 20 Cdo 3785/2010-133), byl v předmětném řízení sp. zn. 34 EXE 1964/10, znovu podán návrh na prohlášení vykonatelnosti exekučního titulu a nařízení exekuce. V době, kdy o tomto novém návrhu ze 6. září 2010 rozhodl odvolací soud napadeným usnesením, č. j. 21 Co 181/2011-90, tedy ke dni 15. července 2011, předmětnému řízení, sp. zn. 34 EXE 1964/10, bránila překážka litispendence spočívající v existenci (již od 16. září 2009) probíhajícího řízení sp. zn. 38 Nc 7416/2009. Stejně tak před právní mocí rozhodnutí o (v pořadí prvním) návrhu na nařízení exekuce v řízení sp. zn. 38 Nc 7416/2009, tedy před 30. lednem 2013, byl v předmětném řízení sp. zn. 34 EXE 1964/10 dne 19. srpna 2011 vydán exekuční příkaz (č. j. 101 EX 02169/10-011, zažurnalizovaný ve spise sp. zn. 38 Nc 7416/2009 na č. l. 257) na provedení exekuce přikázáním pohledávky z účtu u peněžního ústavu, tedy týmž způsobem, jako v exekuční příkazu vydaném předtím (dne 15. prosince 2009, vizč. l. 232 spisu sp. zn. 38 Nc 7416/2009) v řízení sp. zn. 38 Nc 7416/2009.

Nastala-li překážka litispendence, brání tomu, aby se pokračovalo v řízení zahájeném později, tedy právě v řízení sp. zn. 34 EXE 1964/10. Okamžikem rozhodným pro posouzení existence překážky litispendence není stav v době zahájení řízení, ale vždy v době vyhlášení (vydání) usnesení, v daném případě tedy dovoláním napadeného usnesení městského soudu z 15. července 2011 sp. zn. 21 Co 181/2011-90 (což samozřejmě platí i pro výrok o prohlášení exekučního titulu vykonatelným). K překážce litispendence přihlíží i dovolací soud. Vyjde-li v řízení o přípustném a včasném dovolání najevo, že odvolací soud věc projednal a rozhodl, ačkoli tomu bránila překážka litispendence, dovolací soud rozhodnutí soudů obou stupňů zruší a řízení zastaví ((viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., § 201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, 552 s.).

Vzhledem k uvedenému Nejvyšší soud rozhodnutí soudů obou stupňů pro vady uvedené v § 229 odst. 2 písm. a) o. s. ř. zrušil a podle § 243b odst. 4 o. s. ř. řízení zastavil.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn skutečností, že procesně úspěšné povinné podle ustanovení § 142 odst. 1, § 224 odst. 1 a § 243c odst. 3 věty první o.s.ř. ve znění účinném od 1. 1. 2013 právo na náhradu účelně vynaložených nákladů dovolacího řízení; ty spočívají v částce 48.420,- Kč představující sazbu odměny za zastoupení advokátem (§ 1 odst. 2 věty první, § 6 odst. 1, § 7 bod 7. vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění pozdějších předpisů), a v částce 300,- Kč paušální náhrady podle § 13 odst. 3 advokátního tarifu (viz nález pléna Ústavního soudu ze 17. dubna 2013, sp. zn. Pl. ÚS 25/12, uveřejněný pod číslem 116/2013 Sb., a rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu z 15. května 2013, sp. zn. 31 Cdo 3043/2010),

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. listopadu 2013

JUDr. Vladimír Mikušek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru