Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 2672/2017Usnesení NS ze dne 01.11.2017

HeslaNotářský zápis
Exekuce
Uznání dluhu
Uznání závazku
Společné jmění manželů
Bezpodílové spoluvlastnictví manželů
Náklady řízení
Vady řízení
KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.2672.2017.1
Dotčené předpisy

§ 71a odst. 1 předpisu č. 358/1992 Sb. ve znění od 01.01.2014

§ 71a odst. 2 předpisu č. 358/1992 Sb. ve znění od 01.01.2014

§ 71b odst. 1 předpisu č. 35...

více
Podána ústavní stížnost

III. ÚS 151/18 ze dne 13.02.2018 (odmítnuto)
soudce zpravodaj prof. JUDr. Josef Fiala, CSc.


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 2672/2017-898

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudkyň JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Ivany Kudrnové v exekuční věci oprávněné Dillard, a. s., se sídlem v Praze 5, Nad Turbovou č. 1181/36, identifikační číslo osoby 26027917, zastoupené JUDr. Vladimírem Szabem, advokátem se sídlem v Praze 4, Jeremenkova č. 1021/70, proti povinným 1) R. V., P., zastoupenému JUDr. Stanislavem Dvořákem, Ph. D., LL.M, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 394/12, a 2) J. F., P., za účasti bývalé manželky povinného 1) J. V., P., zastoupené JUDr. Stanislavem Dvořákem, Ph. D., LL.M, advokátem se sídlem v Praze 8, Pobřežní č. 394/12, pro 12 600 000 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 3 pod sp. zn. 36 EXE 3475/2014, o dovolání oprávněné, povinného 1) a bývalé manželky povinného 1), proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2016, č. j. 58 Co 343/2016-822, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 12. června 2017, č. j. 58 Co 343/2016-885, takto:

I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2016, č. j. 58 Co 343/2016-822, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 12. června 2017, č. j. 58 Co 343/2016-885, se zrušuje v té části prvního výroku, kterým byl ve vztahu k povinnému 1) potvrzen výrok III. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. května 2016, č. j. 36 EXE 3475/2014-691, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 7. června 2016, č. j. 36 EXE 3475/2014-748, a dále ve druhém výroku, a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

II. Dovolání oprávněné se v té části, kterou byl napaden první výrok usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. prosince 2016, č. j. 58 Co 343/2016-822, ve znění opravného usnesení téhož soudu ze dne 12. černa 2017, č. j. 58 Co 343/2016-885, odmítá.

III. Dovolání bývalé manželky povinného 1) se odmítá.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 3 dne 30. září 2014 pověřil soudního exekutora Mgr. Richarda Bednáře, Exekutorský úřad Praha 10, vedením exekuce k vymožení povinnosti uložené povinným ve prospěch oprávněné na základě notářského zápisu ze dne 15. srpna 2014, sp. zn. NZ1040/2014, N1064/2014, sepsaného JUDr. Miroslavem Peterkou, notářem (dále též jen „Notařský zápis“).

Obvodní soud pro Prahu 3 (dále též jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 19. května 2016, č. j. 36 EXE 3475/2014-691, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 7. června 2016, č. j. 36 EXE 3475/2014-748, exekuci částečně zastavil v rozsahu jejího provádění na základě exekučních příkazů shora uvedeného soudního exekutora ze dne 15. října 2014, č. j. 003 Ex 3052/14-17, ze dne 16. října 2014, č. j. 003 Ex 3052/14-21, ze dne 16. října 2014, č. j. 003 Ex 3052/14-22, ze dne 16. října 2014, č. j. 003 Ex 3052/14-23, ze dne 16. října 2014, č. j. 003 Ex 3052/14-24, ze dne 17. října 2014, č. j. 003 Ex 3052/14-33, ze dne 11. prosince 2014, č. j. 003 Ex 3052/14-73, ze dne 11. prosince 2014, č. j. 003 Ex 3052/14-74, ze dne 11. prosince 2014, č. j. 003 Ex 3052/14-75, ze dne 23. ledna 2015, č. j. 003 Ex 3052/14-86, ze dne 23. ledna 2015, č. j. 003 Ex 3052/14-87, a ze dne 27. května 2015, č. j. 003 Ex 3052/14-112 (výrok I.); exekuci částečně zastavil co do vymáhání smluvní pokuty podle ustanovení čl. II. a IV. Notářského zápisu (výrok II.); zamítl návrh povinných na zastavení exekuce zcela (výrok III.) a bývalé manželce povinného 1) nepřiznal náhradu nákladů řízení (výrok IV.).

Soud prvního stupně mimo jiné dospěl k závěru, že Notářský zápis byl sepsán v souladu s ustanovením § 71b zákona č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád), ve znění účinném od 1. ledna 2014 (dále též jen „n. ř.“), a to za splnění zákonných podmínek (výše dluhu, označení právního důvodu dluhu – zde listina o uznání dluhu co do důvodu a výše, označení osoby oprávněné a povinné, povinnost účastníka zaplatit dluh ve zde stanovené lhůtě a svolení k přímé vykonatelnosti). Soud prvního stupně v odůvodnění uvedl, že třetí forma notářského zápisu (viz § 71b n. ř.) se od předchozích dvou (viz § 71a odst. 1 a 2 n. ř.) liší mimo jiné tím, že jeho účastníkem je pouze dlužník, resp. osoba již zavázaná ze vzniklého závazkového vztahu, kdy tato osoba formou notářského zápisu jednostranně uzná svoji peněžitou pohledávku.

Soud prvního stupně dále uvedl, že bezpodílové spoluvlastnictví manželů V. bylo vypořádáno již v roce 1996, čili majetek bývalé manželky povinného 1) již nelze postihnout v exekučním řízení zahájeném dne 24. září 2014. Za těchto okolností pak není rozhodné, zda bývalá manželka povinného 1) o dluhu věděla či nikoliv, a zda byla oprávněná vyrozuměna o existenci rozsudku o zrušení vypořádání společného jmění manželů (patrně myšleno bezpodílového spoluvlastnictví manželů). V tomto závěru soud prvního stupně vycházel z odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 12. května 2016, č. j. 19 C 68/2015-186, podle něhož za daného skutkového stavu, kdy exekucí vymáhané pohledávky vznikly teprve po zániku bezpodílového spoluvlastnictví a po jeho vypořádání, nelze na bezpodílové spoluvlastnictví vztáhnout právní úpravu - zejména § 42 zákona č.120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů (dále též jen „e. ř.“), týkající se společného jmění manželů.

Co se týče smluvních pokut sjednaných v Notářském zápisu, soud prvního stupně uzavřel, že jednostranným právním jednáním povinných deklarovaným v listině o uznání dluhu a zejména v Notářském zápisu pod body II. a IV. nemohlo dojít ke vzniku smluvního závazku, tudíž v části obsahující ustanovení o smluvní pokutě je exekuční titul nevykonatelný. Jsou proto dány důvody podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále též jen „o. s. ř.“) pro částečné zastavení exekuce co do vymáhání smluvní pokuty podle ustanovení čl. II. a IV. Notářského zápisu.

Výrok IV. napadeného rozhodnutí, tj. nepřiznání náhrady nákladů řízení bývalé manželce povinného za použití ustanovení § 150 o. s. ř. soud prvního stupně odůvodnil: „Z průběhu řízení je nepochybné, že veškerá jednání povinného 1) a jeho bývalé manželky jsou motivována účelovou snahou znemožnit věřitelům uspokojení jejich nároků, v čemž spatřuje soud okolnosti hodné zvláštního zřetele, pro něž nelze náklady – byť procesně úspěšné straně – přiznat.“.

Městský soud v Praze (dále též jen „odvolací soud“) k odvolání oprávněné, povinného 1) a bývalé manželky povinného 1) proti výrokům I., III. a IV. výše uvedeného usnesení soudu prvního stupně toto rozhodnutí usnesením ze dne 1. prosince 2016, č. j. 58 Co 343/2016-822, ve znění opravného usnesení ze dne 12. června 2017, č. j. 58 Co 343/2016-885, ve všech napadených výrocích (I., III., a IV.) potvrdil (první výrok) a rozhodl, že oprávněná je povinna zaplatit bývalé manželce povinného 1) na nákladech odvolacího řízení částku 60 427,40 Kč (druhý výrok).

Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že všechny náležitosti Notářského zápisu byly v daném případě naplněny – výše dluhu, označení právního důvodu dluhu (listina o uznání dluhu co do důvodu a výše), označení osoby oprávněné a povinné, povinnost dlužníka zaplatit dluh ve zde stanovené lhůtě a svolení k přímé vykonatelnosti. Odvolací soud shledal shodně se soudem prvního stupně za postačující právní důvod závazku uznávací prohlášení obou povinných v Notářském zápisu. Proto odvolací soud ve vztahu k povinnému 1) potvrdil výrok III. napadeného usnesení soudu prvního stupně.

Odvolací soud se rovněž ztotožnil s názorem soudu prvního stupně, že majetek bývalé manželky povinného 1) nebylo možno postihnout s ohledem na to, že bezpodílové spoluvlastnictví povinného 1) a jeho bývalé manželky zaniklo a bylo vypořádáno před 1. srpnem 1998. Vycházel přitom ze skutečnosti, že ochrana věřitelů závazků manželů byla upravena zákonem č. 91/1998 Sb., kterým bylo novelizováno ustanovení § 150 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále též jen „obč. zák.“), vložením druhého odstavce, podle něhož nesměla být práva věřitelů dohodou manželů dotčena. Tímto zákonem byl institut bezpodílového spoluvlastnictví manželů nahrazen společným jměním manželů, přičemž podle přechodných ustanovení tohoto zákona článku VIII. bodu 2. se věci, které ke dni 1. srpna 1998 tvořily bezpodílové spoluvlastnictví manželů, staly součástí společného jmění manželů. Následně byla s účinností od 1. ledna 2001 ochrana věřitelů ve vztahu k závazkům manželů (společnému jmění) upravena i ustanoveními § 262a o. s. ř. a § 42 e. ř. Pokud bylo bezpodílové spoluvlastnictví manželů V. zrušeno a vypořádáno fikcí podle ustanovení § 149 odst. 4 obč. zák. ve znění platném do 31. července 1998, v tříleté lhůtě, t. j. v roce 1996, ke dni 1. srpna 1998 již neexistovalo bezpodílové spoluvlastnictví, které by mohlo být transformováno na společné jmění. Proto odvolací soud potvrdil výrok I. napadeného usnesení soudu prvního stupně.

Ohledně nepřiznání náhrady nákladů bývalé manželce povinného soudem prvního stupně odvolací soud uvedl, že shodně se soudem prvního stupně zastává názor, že v daném případě byly naplněny předpoklady ustanovení § 150 o. s. ř. Vycházel přitom z významného podílu bývalé manželky povinného 1) na vzniku těchto nákladů, když z provedeného dokazování jednoznačně vyplývá její informovanost a spolupráce v podnikání a s tím souvisejícími obchodními transakcemi s povinným 1), které vedly k tomuto exekučnímu řízení. V oprávněné tak logicky vyvolali dojem o společně vnímané odpovědnosti za závazky a možnosti uspokojení z majetku, kterým disponovali oba dva. Za této situace by nebylo spravedlivé, aby oprávněná hradila náklady tohoto řízení, kde se teprve majetkové vztahy mezi nyní již bývalými manžely dostatečně vyjasnily.

Usnesení odvolacího soudu napadli dovoláním oprávněná, povinný 1) a bývalá manželka povinného 1).

Povinný 1) dovoláním napadl usnesení odvolacího soudu v rozsahu té části prvního výroku, kterým byl vůči němu potvrzen výrok III. soudu prvního stupně, tedy kterým soud prvního stupně zamítl návrh povinných na zastavení exekuce zcela. Přípustnost dovolání spatřuje povinný 1) v tom, že podle jeho názoru se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu v řešení otázky, zda může být při aktivní obraně povinného nařízena, resp. vykonána exekuce na základě exekučního titulu, který neobsahuje právní důvod vymáhané pohledávky. Povinný 1) uvádí, že exekučním titulem je notářský zápis sepsaný podle § 71a odst. 2 n. ř., přičemž podle tohoto ustanovení obsahem právního jednání, o kterém je notářský zápis, musí být označení právního důvodu dluhu. V Notářském zápisu však právní důvod dluhu uveden není. Právním důvodem dluhu jsou podle povinného 1) skutečnosti, na nichž se pohledávka zakládá, tedy skutkové okolnosti, z nichž lze usuzovat na existenci této pohledávky. Povinný 1) tak nesouhlasí se závěrem odvolacího soudu (jakož i soudu prvního stupně), že právním důvodem závazku může být uznávací prohlášení povinných uvedené v Notářském zápisu, neboť uznání závazku není samo o sobě zavazovacím důvodem. Povinný 1) ve své argumentaci odkazuje na několik rozhodnutí Nejvyššího soudu a Ústavního soudu. Dále povinný 1) ve svém dovolání brojí proti samotné existenci dluhu, když uvádí, že při podpisu Notářského zápisu jednal v omylu, a snaží se zpochybnit dokazování provedené oběma soudy. V závěru dovolání navrhuje, aby Nejvyšší soud rozhodl tak, že první výrok usnesení odvolacího soudu v části potvrzující výrok III. usnesení soudu prvního stupně se mění tak, že se exekuce zastavuje a povinnému 1) se přiznává náhrada nákladů řízení před soudy všech tří stupňů v celkové výši 392 778,10 Kč.

Oprávněná dovoláním napadla usnesení odvolacího soudu v rozsahu té části prvního výroku, kterým byl potvrzen výrok I. soudu prvního stupně, tedy kterým soud prvního stupně částečně zastavil exekuci v rozsahu jejího provádění shora uvedených exekučních příkazů, a dále v rozsahu druhého výroku, kterým odvolací soud rozhodl, že oprávněná je povinna zaplatit bývalé manželce povinného 1) na nákladech řízení částku 60 427,40 Kč. Přípustnost dovolání spatřuje oprávněná v tom, že podle jejího názoru se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu (konkrétně od rozsudků Nejvyššího soudu ze dne 7. ledna 2015, sp. zn. 21 Cdo 4936/2014, ze dne 8 prosince 2015, sp. zn. 21 Cdo 608/2014, a ze dne 19. října 2016, sp. zn. 20 Cdo 1701/2016) v řešení otázky, zda v exekuci vedené na majetek manžela je možno postihnout výlučný majetek jeho bývalé manželky, pokud závazek manžela, který je předmětem exekuce, vznikl až poté, co bylo zrušeno a vypořádáno společné jmění manželů (resp. bezpodílové spoluvlastnictví manželů). Oprávněná zejména uvádí, že rozsudek o zrušení bezpodílového spoluvlastnictví manželů V. byl zaevidován v Seznamu listin o manželském majetkovém právu až dne 9. dubna 2014, přičemž závazky vymáhané v exekučním řízení s povinnými vznikaly postupně v roce 2012 a 2013. Proto by podle jejího názoru mělo být aplikováno ustanovení § 42 odst. 3 e. ř. ve znění účinném od 1. července 2015, které nezohledňuje ani nepodmiňuje postižení majetku manžela povinného, který není součástí společného jmění manželů, jen proto, že byl zákonný režim společného jmění manželů změněn tím, zda a kdy bylo majetkové společenství manželů zrušeno a vypořádáno. Dále uvádí, že jednání povinného 1) a jeho bývalé manželky je zneužitím práva, přičemž postup obecného soudu, který tomuto jednání poskytne právní ochranu, hraničí s odmítnutím spravedlnosti a je zcela určitě nesprávnou aplikací práva v rozporu s právem na spravedlivý proces.

Dovoláním oprávněná napadla i druhý výrok napadeného usnesení odvolacího soudu. Přípustnost dovolání v této části spatřuje v tom, že odvolací soud tento výrok nedostatečně odůvodnil, čímž se při řešení otázky posuzování úspěchu ve věci pro určení náhrady nákladů řízení odchýlil od ustálené judikatury dovolacího soudu. Konkrétně oprávněná uvádí rozhodnutí ze dne 22. března 2011, sp. zn. 30 Cdo 4896/2009. Z výše uvedených důvodů oprávněná navrhuje, aby Nejvyšší soud v napadeném rozsahu zrušil a věc vrátil odvolacímu soud k dalšímu řízení.

Bývalá manželka povinného 1) napadla dovoláním usnesení odvolacího soudu v rozsahu té části prvního výroku, kterým byl potvrzen výrok IV. soudu prvního stupně, tedy kterým jí nebyla přiznána náhrada nákladů řízení před soudem prvního stupně. V dovolání namítá, že soud prvního stupně zatížil řízení vadou, když předem neseznámil účastníky se svým záměrem užít moderační právo podle ustanovení § 150 o. s. ř. Dále soud prvního stupně ani odvolací soud neprovedly důkazy relevantní pro posouzení, zda byla aplikace § 150 o. s. ř. na místě, nepřihlédly ke všem relevantním skutečnostem, svůj záměr řádně nezdůvodnily, a obě rozhodnutí jsou proto nepřezkoumatelná. Dále bývalá manželka povinného 1) namítá, že závěry soudu prvního stupně jsou v rozporu se skutečnostmi zjištěnými v řízení a konečně že soud prvního stupně nespočítal konkrétní výši náhrady nákladů řízení, které by paní V. přiznal, neaplikoval-li by ustanovení § 150 o. s. ř., čímž se odchýlil od judikatury dovolacího soudu, konkrétně od usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. srpna 2014, sp. zn. 22 Cdo 3081/2014. Z těchto důvodů navrhuje, aby Nejvyšší soud v dovoláním napadeném rozsahu rozhodnutí soudů obou stupňů zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Oprávněná se k dovolání povinného 1) vyjádřila tak, že v otázce, zda Notářský zápis obsahuje právní důvod vymáhaného dluhu, je dovolání podle jejího názoru nepřípustné, případně nedůvodné, neboť v dovolání uvedená judikatura dovolacího soudu se týká případů, které se skutkově ani vzdáleně nepodobají případu řešenému v tomto sporu. Co se týče zpochybňování samotné existence dluhu povinným 1), je podle oprávněné zřejmé, že je dovoláním napadáno skutkové, nikoliv právní posouzení věci. Proto by dovolání mělo být Nejvyšším soudem odmítnuto, případně zamítnuto.

K dovolání bývalé manželky povinného 1) se oprávněná vyjádřila tak, že je podle jejího názoru nepřípustné, případně nedůvodné, neboť v souladu s judikaturou dovolacího soudu v daném případě není vůbec v dovolacím řízení přezkum aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. možný. Dovolací námitky jsou navíc založeny na polemice se skutkovými zjištěními soudu prvního stupně a odvolacího soudu, případně jsou namítány vady, které by ani v případě jejich důvodnosti (podle názoru oprávněné důvodné nejsou) nemohly založit přípustnost dovolání. Proto by i toto dovolání mělo být Nejvyšším soudem odmítnuto, případně zamítnuto.

K dovolání oprávněné se vyjádřila bývalá manželka povinného 1). Ohledně otázky možnosti exekučního postižení jejího výlučného majetku zejména uvedla, že vůbec nedošlo ke vzniku společného jmění manželů mezi povinným 1) a jeho tehdejší manželkou, neboť bezpodílové spoluvlastnictví manželů již ke dni 1. srpna 1998 neexistovalo, na čemž nemůže ničeho změnit ani novelizované znění ustanovení § 42 e. ř. Závěry obsažené v oprávněnou citované judikatuře dovolacího soudu přitom nelze v tomto případě aplikovat, protože se týkají zúžení společného jmění manželů, a nikoliv zrušení a vypořádání bezpodílového spoluvlastnictví manželů. Co se týče otázky přiznání náhrady nákladů odvolacího řízení bývalé manželce povinného 1), ta měla v části odvolání, které se týkalo merita věci, plný úspěch. K otázce zákazu zneužití práva bývalá manželka povinného 1) uvádí, že soud prvního stupně i odvolací soud pouze respektovaly zákonnou úpravu a relevantní judikaturu Nejvyššího soudu, přičemž takové rozhodnutí nemůže být posvěcením zneužití práva. Proto bývalá manželka povinného 1) navrhuje, aby Nejvyšší soud dovolání oprávněné jako nepřípustné odmítl.

Nejvyšší soud jako soud dovolací věc projednal podle občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. ledna 2014 do 29. září 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 293/2013 Sb. a čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb.). Po zjištění, že dovolání povinného 1) proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno účastníkem řízení, za splnění podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., po přezkoumání napadeného usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) dospěl k závěru, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Dovolání povinného 1) je tedy nejen přípustné, ale i důvodné.

Nejvyšší soud rovněž po zjištění, že dovolání oprávněné v části, kterou napadá druhý výrok pravomocného usnesení odvolacího soudu, bylo podáno účastníkem řízení, za splnění podmínky advokátního zastoupení (§ 241 odst. 1 a 4 o. s. ř.), ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř. a že jde o rozhodnutí, proti kterému je dovolání přípustné podle ustanovení § 237 o. s. ř., po přezkoumání napadeného usnesení ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř bez nařízení jednání (§ 243 odst. 1 věta první o. s. ř.) dospěl k závěru, že se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. I toto dovolání je proto v uvedeném rozsahu nejen přípustné, ale i důvodné. Ve zbylé části, tj. v části, kterou je napaden první výrok napadeného rozhodnutí, Nejvyšší soud dovolání oprávněné jako nepřípustné odmítl. Nejvyšší soud rovněž jako nepřípustné odmítl dovolání manželky povinného 1).

Co se týče dovolání povinného 1):

Podle ustanovení § 71a odst. 1 n. ř., notářský zápis o právním jednání, ve kterém se účastník zaváže splnit peněžitý dluh vyplývající ze zakládaného závazkového právního vztahu právním jednáním, o kterém je notářský zápis, může obsahovat svolení zavázaného účastníka, aby byl podle tohoto zápisu nařízen a proveden výkon rozhodnutí (vedena exekuce) a aby byl takový notářský zápis exekučním titulem, jestliže svou povinnost řádně a včas nesplní. Obsahem právního jednání, o kterém je takový notářský zápis, musí být i výše dluhu a lhůta pro plnění.

Podle ustanovení § 71a odst. 2 n. ř. notářský zápis o právním jednání, kterým je uznání peněžitého dluhu, může obsahovat svolení zavázaného účastníka, aby podle tohoto zápisu byl nařízen a proveden výkon rozhodnutí (vedena exekuce) a aby byl takový notářský zápis exekučním titulem, jestliže svou povinnost řádně a včas nesplní. Obsahem právního jednání, o kterém je takový notářský zápis, musí být vedle výše dluhu, označení právního důvodu dluhu a osoby věřitele také lhůta pro zaplacení dluhu a povinnost účastníka zaplatit dluh ve lhůtě.

Podle ustanovení § 71b odst. 1 n. ř. notář sepíše na žádost notářský zápis o dohodě, kterou se účastník zaváže splnit pohledávku nebo jiný nárok druhého účastníka vyplývající ze závazkového právního vztahu, v níž svolí, aby podle tohoto zápisu byl nařízen a proveden výkon rozhodnutí (vedena exekuce) a aby byl takový notářský zápis exekučním titulem, jestliže svou povinnost řádně a včas nesplní.

Exekučním titulem v dané věci je notářský zápis se svolením k vykonatelnosti ze dne 15. srpna 2014, sp. zn. NZ1040/2014, N1064/2014, sepsaný JUDr. Miroslavem Peterkou, notářem. Účastníky Notářského zápisu jsou pouze oba povinní.

V první řadě Nejvyšší soud uvádí, že v případě Notářského zápisu jde o notářský zápis sepsaný podle ustanovení § 71a odst. 2 n. ř. ve znění účinném ke dni sepsání notářského zápisu, tj. ve znění od 1. ledna 2014, a nikoliv podle ustanovení § 71b n. ř., jak uvedl soud prvního stupně. Jednostranné uznání dluhu z již založeného závazkového právního vztahu totiž umožňuje pouze ustanovení § 71a odst. 2 n. ř. (k tomu srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. května 2017, sp. zn. 20 Cdo 1397/2017).

Nejvyšší soud již ve své judikatuře dovodil, že notářský zápis se svolením k vykonatelnosti je způsobilým exekučním titulem jen tehdy, jestliže splňuje formální předpoklady a obsahuje materiální náležitosti konkrétního typu notářského zápisu se svolením k přímé vykonatelnosti (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. dubna 1999, sp. zn. 21 Cdo 2020/98, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 4/2000, nebo ze dne 29. ledna 2009, sp. zn. 20 Cdo 453/2008).

Jednou z náležitostí notářského zápisu sepsaného podle ustanovení § 71a odst. 2 n. ř. je označení právního důvodu dluhu. Právním důvodem dluhu se rozumí skutečnosti, na nichž se pohledávka (dluh, závazek) zakládá, tedy skutkové okolnosti, z nichž lze usuzovat na existenci této pohledávky, resp. tohoto dluhu (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2015, sp. zn. 29 Cdo 2513/2013, jakož i znění § 71a odst. 2 n. ř. před legislativně-technickou novelou tohoto ustanovení ve vztahu k rekodifikaci soukromého práva, tj. ve znění do 31. prosince 2013).

V Notářském zápisu je uvedeno: „Jmenovaní R. V. a J. F. učinili dnes (15. srpna 2014) přede mnou toto jednostranné uznání peněžitého dluhu vyplývajícího z uznání dluhu se svolením k jeho vykonatelnosti:“ V bodě I. Notářského zápisu povinní prohlašují a uznávají, že dne 15. srpna 2014 uznali svůj dluh vůči oprávněnému ve výši 12 600 000 Kč. Dlužníci jsou povinni tuto částku uhradit společně a nerozdílně oprávněné nejpozději do 30. srpna 2014, což povinní činní nesporným a plně uznávají tuto svou povinnost dlužnou částku spolu s úrokem zaplatit.

Právním důvodem dluhu tak má podle Notářského zápisu být uznání dluhu (uznání odlišné od, resp. předcházející uznání dluhu obsaženého v Notářském zápisu – ve spisu je na č. l. 16-17 obsažena kopie listiny nazvané „Uznání dluhu“ datované ke dni 15. srpna 2014, jejímž obsahem je uznání dluhu 12 600 000 Kč co do důvodu a výše, nicméně tato listina není součástí ani přílohou Notářského zápisu).

Podle ustálené judikatury Nejvyššího soudu je uznání dluhu zajišťovacím institutem, jehož podstatou je založení právní domněnky existence dluhu v době jeho uznání. Tím se ve sporu posiluje procesní pozice věřitele, neboť v něm nemusí dokazovat vznik dluhu, ani jeho trvání v době, kdy k uznání došlo. Uznání dluhu však není samostatným zavazovacím důvodem, a nelze jím tedy založit nový závazek, ale jen uznat závazek již existující (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. října 2010, sp. zn. 33 Cdo 4683/2008, nebo ze dne 28. dubna 2011, sp. zn. 33 Cdo 1368/2009).

Uznání dluhu co do důvodu a výše proto nemůže být právním důvodem dluhu a Notářský zápis tak označení právního důvodu dluhu neobsahuje. Vzhledem k formálnímu charakteru notářského zápisu se svolením k vykonatelnosti je nutné dbát na to, aby jeho veškeré formální i materiální (věcné) náležitosti skutečně byly dodrženy.

Předmětný notářský zápis proto není způsobilým exekučním titulem ve smyslu § 40 odst. 1 písm. d) e. ř., jakož ani ve smyslu § 274 písm. e) o. s. ř. Usnesení odvolacího soudu tak spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 1 o. s. ř.). Jelikož dovolací soud neshledal podmínky pro jeho změnu, napadené usnesení bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 o. s. ř.) v té části prvního výroku, kterým byl ve vztahu k povinnému 1) potvrzen výrok III. usnesení Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 19. května 2016, č. j. 36 EXE 3475/2014-691, ve znění doplňujícího usnesení téhož soudu ze dne 7. června 2016, č. j. 36 EXE 3475/2014-748, a podle ustanovení § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení, aniž bylo zapotřebí se zabývat dalšími dovolacími námitkami povinného 1).

Co se týče dovolání oprávněné:

Nejvyšší soud již ve svém usnesení ze dne 26. listopadu 2003, sp. zn. 20 Cdo 238/2003, uveřejněném pod číslem 74/2004 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, uvedl, že k vydobytí závazku, který vznikl za trvání manželství jen jednomu z manželů, lze nařídit výkon rozhodnutí i na majetek patřící do zaniklého společného jmění, které v době zahájení řízení o výkon nebylo vypořádáno. Uvedený závěr nepochybně platí i na bezpodílové spoluvlastnictví manželů (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 19. května 2005, sp. zn. 20 Cdo 586/2005). Jestliže tedy v dané věci bylo bezpodílové spoluvlastnictví povinného 1) a jeho bývalé manželky zrušeno a vypořádáno před datem 1. srpna 1998 na základě nevyvratitelné právní domněnky ve smyslu § 149 odst. 4 obč. zák. ve znění účinném do 31. července 1998, k tomuto dni již neexistovalo, a nemohlo tak být transformováno na společné jmění manželů (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. března 2010, sp. zn. 20 Cdo 65/2008, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. února 2011, sp. zn. 20 Cdo 2465/2009). Společné jmění manželů a bezpodílové spoluvlastnictví manželů jsou přitom dva rozdílné instituty, a to pojmenováním, předmětem, rozsahem, obsahem i zánikem (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2000, sp. zn. 30 Cdo 1803/2000). Judikatura, na níž oprávněná v dovolání odkazuje, proto na danou situaci nedopadá (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2017, sp. zn. 20 Cdo 1510/2017). Okolnost, že manželství bylo rozvedeno až v průběhu exekučního řízení, na uvedeném závěru nic nemění. Za dané situace je rovněž irelevantní otázka informovanosti oprávněné o modifikaci majetkového režimu manželů V. Dovolací soud dále dodává, že neshledal v postupu odvolacího soudu porušení práva na spravedlivý proces, jak namítá oprávněná. Z výše uvedených důvodů proto Nejvyšší soud dovolání oprávněné v této části odmítl.

Oprávněná dovoláním dále napadla i druhý výrok napadeného usnesení odvolacího soudu, kterým jí byla uložena povinnost zaplatit bývalé manželce povinného 1) na náhradě nákladů odvolacího řízení částku 60 427,40 Kč. Odvolací soud k dané částce dospěl tak, že bývalé manželce povinného 1) vznikly náklady řízení za právní zastoupení za 2 úkony po 24 670 Kč (odvolání a účast u odvolacího jednání) podle § 7 a § 11 odst. 2 písm. e) vyhlášky č. 177/1996 Sb., 2x paušální náhradu hotových výdajů po 300 Kč podle § 13 odst. 1 a 3 téže vyhlášky a 21 % DPH podle § 137 odst. 3 o. s. ř. ve výši 10 487,40 Kč. Ač to výslovně odvolací soud neuvedl, je z odůvodnění jeho rozhodnutí patrné, že bývalou manželku povinného 1) pokládal za účastníka, který měl v odvolacím řízení plný úspěch.

Odvolací soud se však v odůvodnění již nijak nevypořádal se skutečností, že usnesení soudu prvního stupně napadla odvoláním jak oprávněná, tak i bývalá manželka povinného 1), přičemž v odvolacím řízení nebylo vyhověno ani jednomu z těchto odvolání, neboť oba výroky usnesení soudu prvního stupně odvolací soud potvrdil. Odvolací soud tak dostatečně nezdůvodnil, z čeho usuzuje plný úspěch bývalé manželky povinného v odvolacím řízení, a tím se odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, která již dovodila, že absence řádného a přezkoumatelného odůvodnění právního posouzení věci odvolacím soudem znemožňuje dovolacímu soudu zhodnotit jeho správnost, a řízení trpí vadou ve smyslu § 241a odst. 2 písm. a) o. s. ř. a ve svých důsledcích představuje rovněž porušení ústavně zaručeného práva na soudní ochranu uvedeného v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. března 2011, sp. zn. 30 Cdo 4896/2009). Nákladový výrok přitom musí být celkově souladný s průběhem řízení a úvaha vedoucí k uložení povinnosti hradit náhradu nákladů řízení musí být, byť stručně, odůvodněna (srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 29. června 2006, sp. zn. II. ÚS 153/06). Jelikož dovolací soud ani v tomto případě neshledal podmínky pro změnu napadeného usnesení odvolacího soudu, bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) jej zrušil (§ 243e odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 243f odst. 4 o. s. ř.) i ve druhém výroku a podle ustanovení § 243e odst. 2 věty druhé o. s. ř. rovněž v této části věc vrátil odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Co se týče dovolání bývalé manželky povinného 1):

Nejvyšší soud v první řadě uvádí, že již dříve dovodil omezenou možnost přezkumu aplikace § 150 o. s. ř. v dovolacím řízení a vychází ze zásady, že úvahy soudů vyslovené v nalézacím řízení ohledně posouzení důvodů zvláštního zřetele hodných dovolací soud může přezkoumat jen tehdy, pokud by byly zjevně nepřiměřené (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. května 2015, sp. zn. 22 Cdo 3929/2014, nebo ze dne 26. ledna 2016, sp. zn. 22 Cdo 3665/2015).

Namítá-li dovolatelka, že soud prvního stupně neseznámil účastníky řízení se svým záměrem užít moderační právo podle ustanovení § 150 o. s. ř., čímž zatížil řízení vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, není tato námitka vady řízení relevantní, neboť podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. dovolání lze podat pouze z důvodu, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Nadto se dovolatelkou citovaná judikatura, na jejímž základě se snaží přípustnost dovolání založit, týká odlišné skutkové situace. V uvedené věci totiž dovolací soud rozhodoval o dovolání v situaci, kdy soud prvního stupně náklady řízení přiznal, přičemž následně odvolací soud – aniž by na to blíže upozornil účastníky řízení – přistoupil k aplikaci § 150 o. s. ř. (k tomu srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 4. listopadu 2015, sp. zn. 30 Cdo 2606/2015).

K tomu, za jakých okolností je možno považovat rozhodnutí za nepřezkoumatelné, se Nejvyšší soud vyjádřil např. v rozsudku ze dne 25. června 2013, sp. zn. 29 Cdo 2543/2011, publikovaném ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod číslem 100/2013. Zde bylo vysloveno, že měřítkem toho, zda rozhodnutí soudu prvního stupně je či není přezkoumatelné, nejsou požadavky odvolacího soudu na náležitosti odůvodnění rozhodnutí soudu prvního stupně, ale především zájem účastníků řízení na tom, aby mohli náležitě použít v odvolání proti tomuto rozhodnutí odvolací důvody. I když rozhodnutí soudu prvního stupně nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu odvolání - na újmu uplatnění práv odvolatele. Obdobně platí, že i když rozhodnutí odvolacího soudu nevyhovuje všem požadavkům na jeho odůvodnění, není zpravidla nepřezkoumatelné, jestliže případné nedostatky odůvodnění nebyly - podle obsahu dovolání - na újmu uplatnění práv dovolatele.

Nejvyšší soud proto uvádí, že odůvodnění odvolacího soudu stran potvrzení aplikace ustanovení § 150 o. s. ř. soudem prvního stupně považuje za dostatečné (a nikoliv tedy zjevně nepřiměřené), a ani neshledal napadené rozhodnutí odvolacího soudu nepřezkoumatelným.

Polemizuje-li dále dovolatelka se skutkovým stavem věci zjištěným v řízení před odvolacím soudem (resp. i soudem prvního stupně), pomíjí, že uplatněním způsobilého dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. není zpochybnění právního posouzení věci, vychází-li z jiného skutkového stavu, než z jakého vyšel při posouzení věci odvolací soud, a že nesprávná skutková zjištění nejsou podle současné právní úpravy způsobilým dovolacím důvodem (viz ustanovení § 241a odst. 1 o. s. ř. a contrario), jak již uvedl Nejvyšší soud v usnesení ze dne 27. srpna 2014, sp. zn. 33 Cdo 3032/2014.

A konečně přípustnost dovolání nemůže založit ani námitka, že soud prvního stupně nespočítal konkrétní výši náhrady nákladů řízení, které by přiznal bývalé manželce povinného 1), neaplikoval-li by ustanovení § 150 o. s. ř., a to už jenom proto, že s touto námitkou dovolatelka přichází v rozporu s ustanovením § 241a odst. 6 o. s. ř. až v dovolání.

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy závazný (§ 243g odst. 1 věta první o. s. ř.). V novém rozhodnutí o věci rozhodne soud o náhradě nákladů řízení, včetně řízení dovolacího (§ 243g odst. 1 věta druhá o. s. ř.), případně o nich rozhodne soudní exekutor ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. e. ř.).

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 1. 11. 2017

JUDr. Zbyněk Poledna

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru