Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 2668/2011Usnesení NS ze dne 29.07.2013

HeslaPromlčení
Žaloba poddlužnická
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.2668.2011.1
Dotčené předpisy

§ 402 obch. zák.

§ 397 obch. zák.

§ 282 odst. 2 předpisu č. 13/1993 Sb.


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 2668/2011

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci žalobce Celního úřadu Praha D 1, se sídlem v Říčanech u Prahy, Logistický terminál – Nupaky č. 148, proti žalované FORBE s. r. o. se sídlem v Praze 6, Drnovská 1042/28, identifikační číslo osoby 25781952, zastoupené JUDr. Jaromírem Mlejnským, advokátem se sídlem v Praze 4, Pod Svahem 1791/6A, o 4.433.236,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 6 pod sp. zn. 11 C 144/2007, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze z 1. února 2011, č. j. 12 Co 471/2010-154, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Shora označeným rozhodnutím městský soud potvrdil rozsudek z 15. března 2010, č. j. 11 C 144/2007-118, jímž obvodní soud žalovanou jako poddlužníka zavázal k zaplacení shora uvedené částky. Odvolací soud uzavřel, že rozhodným pro stavení promlčecí doby je okamžik doručení exekučního příkazu žalované, vysvětlil, že poddlužnická žaloba podle § 315 odst. 1 o. s. ř. je zvláštním typem žaloby na plnění, kdy věřitel jako oprávněný uplatňuje své právo k pohledávce ve dvou krocích, a to návrhem na nařízení exekuce, kterým je poddlužníku uložena povinnost vyplatit pohledávku oprávněnému, a teprve následně poddlužnickou žalobou, pročež „je třeba návrh na nařízení exekuce a tím i exekuční příkaz považovat za úkon, jímž je uplatněno právo k pohledávce.“ Současně odvolací soud (s poukazem na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 903/2005 a 28 Cdo 4880/2007) vycházel z teze, že poddlužnická žaloba je důvodná jen tehdy, jestliže by žalovaný – nebýt exekučního postižení pohledávky – měl povinnost uhradit dluh povinného v okamžiku, kdy mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce, resp. že práv poddlužníka se může exekuční příkaz dotknout pouze v případě, že skutečně má závazek vůči daňovému dlužníkovi a že tedy jen tehdy mu vznikají povinnosti z exekučního příkazu, a že naopak v případě neexistence pohledávky k datu doručení exekučního příkazu poddlužníkovi žádná z povinností z povahy věci vzniknout nemůže. V tomto směru bylo podle odvolacího soudu prokázáno, že ke dni doručení exekučního příkazu, tedy k 6. říjnu 2003 pohledávky povinné společnosti BENA, a. s. za žalovanou promlčeny nebyly, jelikož jejich splatnost, jak vyplynulo z exekučního příkazu, nastala ve dnech 13. května 2003 a 12. července 2003.

Proti rozsudku odvolacího soudu podal žalovaný dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř. Zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že je v něm posuzována dovolacím soudem dosud jednoznačně nevyřešená otázka, zda exekuční příkaz na přikázání jiné peněžité pohledávky daňového dlužníka vydaný žalobcem v řízení vedeném podle celního zákona má za následek stavení běhu promlčecí doby podle § 402 obchodního zákoníku, a to ve vztahu k pohledávce vzniklé z obchodněprávního vztahu (tedy plynoucí z práva soukromého), tj. v daném případě k pohledávce společnosti BENA a.s. vůči žalovanému, vzniklé z titulu neuhrazení kupních cen za dodané pohonné hmoty vyúčtovaných fakturami splatnými v měsících záři a říjnu 2002.

Nesprávné právní posouzení věci ve smyslu ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. dovolatel spatřuje v závěru soudů obou stupňů „o nepromlčení žalované pohledávky“; nesouhlasí se závěrem, že exekuční příkaz vydaný ve správním (celním) řízení – tedy v řízení vedeném žalobcem jako správním orgánem, nikoli jako soudní instancí, tudíž v řízení podléhajícím principům veřejného práva, v němž správní orgán nezkoumá ani není oprávněn zkoumat existenci pohledávky daňového dlužníka vůči poddlužníku a rozhodovat o ní (což přísluší výlučně soudu), tedy pohledávky, jejíž existence není v okamžiku vydání exekučního příkazu zjištěna v nalézacím soudním řízení – má účinky nařízení výkonu rozhodnutí podle občanského soudního řádu. Exekuční příkaz podle názoru dovolatele nemá a nemůže mít účinky nařízení výkonu rozhodnutí podle o. s. ř., jelikož je vydáván podle jiných procesních pravidel a v jiném, totiž správním, nikoli soudním řízení. Občanský soudní řád se podle jeho názoru neaplikuje, a to ani přiměřeně, na vydání exekučního příkazu, ale až na samotnou realizaci výkonu rozhodnutí. Podle dovolatele vydání exekučního příkazu z hlediska běhu promlčecí doby předmětných pohledávek nehraje žádnou roli, ale právní důsledky má až podání poddlužnické žaloby; až v nalézacím řízení se posuzuje důvodnost námitky promlčení, a to ve vztahu k okamžiku podání poddlužnické žaloby; žalovaný tedy má zato, že jeho námitka promlčení je oprávněná, „jelikož dosud neběželo žádné nalézací řízení o předmětné pohledávce, v němž by žalovaný měl možnost uplatnit jakoukoli námitku proti pohledávce, včetně námitky promlčení.“

Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 do 31.12.2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř je dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 se nepřihlíží (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. 6. 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).

V souzené věci však žalovanou k dovolacímu přezkumu nabídnutá otázka stavení promlčecí doby Nejvyšším soudem již vyřešena byla, a to rozsudkem z 29. února 2012, sp. zn. 20 Cdo 1244/2010 (v řízení, jehož účastníky byl týž celní úřad jako žalobce a jiný dlužník téhož povinného, celního dlužníka, dříve společnosti BENA, a. s., nyní společnosti LREAGRAO UNLOGANI KLINDLENT PROPERTIS, a. s., jako žalovaný poddlužník). V uvedeném rozhodnutí, v němž byla otázka stavení promlčecí doby posouzena jako dosud neřešená ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c), odst. 3 o. s. ř., Nejvyšší soud zdůraznil, že poddlužníku zůstávají v poddlužnickém sporu zachovány všechny námitky založené na hmotněprávním vztahu mezi ním (poddlužníkem) a povinným, tedy včetně námitky promlčení pohledávky povinného za poddlužníkem (srov. např. Macur, J., Kurs občanského práva procesního, C.H.Beck, Praha 1998 s. 128), a že kromě toho může žalovaný v poddlužnickém sporu uplatnit proti žalobci (v exekuci oprávněnému) i námitky vyplývající z jejich exekučněprávního poměru (tedy mezi žalobcem a žalovaným poddlužníkem), k nimž patří – kromě např. námitky, že žalovanou pohledávku žalobci (oprávněnému) již podle nařízení exekuce zaplatil (viz Fiala J.; Spory vznikající z podnětu výkonu rozhodnutí /exekuční spory/. AUC – Iuridica. Praha 1972. Monographia XVI, s. 88, 89) – i námitka promlčení nároku oprávněného z úkojného práva (srov. Kurka V., Drápal L. Výkon rozhodnutí v soudním řízení, Linde Praha 2004, s 459, nebo Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II., § 201-376. Komentář. 1. vydání. Praha: C.H.Beck, 2009, s 2406).

Zatímco pohledávka z hmotněprávního vztahu mezi poddlužníkem a povinným (BENA, a. s.) se řídí ustanoveními práva soukromého, a promlčuje se tedy (v souzené věci, kdy jde o vztah obchodněprávní) podle § 397 obchodního zákoníku ve čtyřleté lhůtě počínající splatností pohledávky povinného, tj. měsícem říjnem 2002 (z čehož jasně plyne, že ke dni vzniku úkojného práva, tj. 7. 10. 2003 tato pohledávka promlčena nebyla), pohledávka z exekučněprávního vztahu mezi žalobcem a žalovaným se řídí ustanoveními práva veřejného, v daném případě zákona č. 13/1993 Sb., celního zákona (konkrétně jeho ustanovením § 282).

Jak Nejvyšší soud vysvětlil ve svém usnesení z 24. 7. 2008, sp. zn. 20 Cdo 3511/2006, úkonem směřujícím k vybrání nebo vymožení nedoplatku ve smyslu ustanovení § 282 odst. 2 celního zákona je (kromě jiného) i vydání exekučního příkazu. Z uvedeného plyne, že byl-li exekuční příkaz, vydaný na základě rozhodnutí – platebního výměru č. 44/2003, č. j. 1498/03-08 z 30. 7. 2003 (exekučního titulu), vydán dne 26. 9. 2003 a doručen 6. 10. téhož roku (vykonatelnosti nabyl 6. 4. 2007), je poddlužnická žaloba podaná dne 22. 5. 2007 včasná, a žalobcův nárok z úkojného práva tak ve smyslu ustanovení § 282 odst. 1, 2 celního zákona promlčen není.

K dovolatelově námitce, že „exekuční příkaz nemá a nemůže mít účinky nařízení výkonu rozhodnutí podle o. s. ř., jelikož je vydáván podle jiných procesních pravidel a v jiném, totiž správním, nikoli soudním řízení,“ Nejvyšší soud dodává, že vydáním exekučního příkazu na přikázání jiné pohledávky se daňová (celní) exekuce nejen ve smyslu ustanovení § 73 odst. 6 písm. a) zákona č. 337/1992 Sb. provádí, nýbrž také nařizuje (viz. doslovné znění exekučního příkazu z 26. 9. 2003, č. j. E/68-8738/2003/14, vydaného v předmětné věci, jímž celní úřad výslovně nařídil exekuci přikázáním jiné peněžité pohledávky).

K závěru, že pro posouzení případného promlčení exekucí postižené pohledávky celního (daňového) dlužníka, tedy povinného, za poddlužníkem, je relevantní okamžik vzniku úkojného práva, srov. odůvodnění usnesení z 21. 12. 2005, sp. zn. 29 Odo 921/2003, publikovaného pod číslem 55/2006 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, v němž Nejvyšší soud na str. 361/539 zdůraznil, že z titulu úkojného práva oprávněného je poddlužník povinen vyplatit oprávněnému přikázanou pohledávku, jen jestliže by podle práva takovou povinnost měl vůči povinnému v okamžiku, kdy mu bylo doručeno usnesení o nařízení exekuce.

Protože vzhledem k výše uvedenému nelze dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí, není dovolání přípustné podle žádného z výše uvedených ustanovení, Nejvyšší soud je tedy bez nařízení jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.) podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Dovolání bylo odmítnuto, žalobci, jenž by jinak měl právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o. s. ř. výrok shora uvedený.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 29. července 2013

JUDr. Vladimír Mikušek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru