Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 2662/2003Rozsudek NS ze dne 15.12.2004

HeslaPrávní úkony
Převod nemovitostí
Výkon rozhodnutí
KategorieA
Publikováno30/2005 Sb. rozh. civ.
EcliECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.2662.2003.1
Dotčené předpisy

§ 267 odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 335b odst. 1 písm. a) předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 39 odst. 1 písm. a) předpisu č. 40/1964 Sb.


přidejte vlastní popisek

NEJVYŠŚÍ SOUD

ČESKÉ REPUBLIKY 20 Cdo 2662/2003

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Mikuška a JUDr. Vladimíra Kůrky ve věci žalobců a) A. K. a b) M. V., zastoupených advokátem, proti žalovaným 1) J. E. a 2) M. E., zastoupeným advokátkou, o vyloučení věcí z výkonu rozhodnutí, vedené u Okresního soudu v Českém Krumlově pod sp. zn. 6 C 927/2002, o dovolání žalobců proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 2. 9. 2003, č.j. 22 Co 1065/2003-36, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

V záhlaví uvedeným rozsudkem krajský soud potvrdil ve věci samé rozsudek ze dne 11. 2. 2003, č.j. 6 C 927/2002-18, kterým Okresní soud v Českém Krumlově zamítl žalobu, jíž se žalobci domáhali vyloučení označených nemovitostí z výkonu rozhodnutí. Ve shodě se soudem prvního stupně uzavřel, že smlouva, kterou L. a M. Č. prodali A. K. st. (právnímu předchůdci žalobců) předmětné nemovitosti, je pro rozpor se zákonem absolutně neplatná (§ 39 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů, dále jen „obč. zák.“); soud totiž ve smyslu § 335 odst. 3 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 usnesením zakázal prodávajícím (povinným) nemovitosti, které se staly předmětem exekuce, převést na jiného. Jestliže se kupující nestal vlastníkem nemovitostí, nemůže právo nepřipouštějící výkon rozhodnutí svědčit ani žalobcům (§ 267 odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů, dále jen „o.s.ř.“).

Rozsudek odvolacího soudu napadli žalobci dovoláním, jímž oponují závěru o neplatnosti kupní smlouvy (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.). Právní úkon je ve smyslu § 39 obč. zák. neplatný nejen tehdy, je-li v rozporu „s výslovným zákazem uvedeným v zákoně slovním obratem musí, nesmí, je třeba apod.,“ ale i v případě, pokud zákon upravuje kogentním způsobem určité chování, aniž by použil slovní obraty vyjadřující příkaz nebo zákaz. Protože ustanovení § 335b odst. 1 písm. a/ o.s.ř. (§ 335 odst. 3 občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000) podle dovolatelů neupravuje chování subjektů, nýbrž jen postup soudu, nezpůsobuje porušení zákazu vtěleného do soudního rozhodnutí neplatnost právního jednání. Ustanovení § 76 odst. 1 písm. e/ o.s.ř. představuje jiný režim; zákaz nenakládat s věcmi může (ale nemusí) soud vyslovit jen na návrh účastníka a na základě oprávnění daného zákonem, zatímco při nařizování výkonu rozhodnutí jde o povinnost soudu zakázat povinnému s nemovitostí nakládat. Důvodem neplatnosti smlouvy by mohl být, argumentují dovolatelé, toliko rozpor s dobrými mravy, pokud by byl v konkrétním případě zjištěn. Z uvedených důvodů navrhli, aby dovolací soud zrušil rozhodnutí soudů obou stupňů a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Dovolání je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. přípustné, protože rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten se připíná k otázce, jejíž řešení dovolatelé prostřednictvím důvodu uvedeného v § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. zpochybnili, týkající se důsledků převodu nemovitosti poté, co soud (vykonatelným) usnesením o nařízení výkonu rozhodnutí takové nakládání s ní povinnému (převodci) zakázal. Cílem Nejvyššího soudu, který se dosud uvedenou otázkou výslovně nezabýval, je potvrdit soudní praxi, vyvíjející se v intencích v tomto rozhodnutí prezentovaného názoru.

Právní posouzení je nesprávné, jestliže odvolací soud posoudil věc podle právní normy, jež na zjištěný skutkový stav nedopadá, nebo právní normu – sice správně určenou – nesprávně vyložil, případně ji na daný skutkový stav nesprávně aplikoval.

Podle ustanovení § 267 odst. 1 o.s.ř. lze právo k majetku, které nepřipouští výkon rozhodnutí, uplatnit vůči oprávněnému návrhem na vyloučení majetku z výkonu rozhodnutí v řízení podle třetí části tohoto zákona.

Podle ustanovení § 335 odst. 3, věty první, občanského soudního řádu ve znění účinném do 31. 12. 2000 (totožnou úpravu – co do obsahu – přejal týž předpis účinný od 1. 1. 2001, viz § 335b odst. 1, písm. a/) musí usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí obsahovat zákaz, aby povinný nemovitost převedl na někoho jiného nebo ji zatížil.

Podle ustanovení § 39 obč. zák. je neplatný právní úkon, který svým obsahem nebo účelem odporuje zákonu nebo jej obchází anebo se příčí dobrým mravům.

V projednávaném případě vycházel odvolací soud ze skutkového stavu, který nebyl dovolateli zpochybněn (a při založení přípustnosti dovolání ustanovením § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. ani úspěšně být nemohl), podle něhož usnesením ze dne 16. 8. 1994, č.j. E 219/94-3 (potvrzeným odvolacím soudem), nařídil Okresní soud v Českém Krumlově k vymožení pohledávky žalovaných (oprávněných) ve výši 1.500.000,- Kč s příslušenstvím výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí v bezpodílovém spoluvlastnictví L. Č. a M. Č. (povinných), kterým (mimo jiné) zakázal, aby postižené nemovitosti (dům č.p. 36 a stavební parcelu č. 55/1 v katastrálním území H., obci V. B.) převedli na někoho jiného nebo je zatížili. Usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí bylo doručeno povinným 18. 10. 1994 a právní moci nabylo 17. 8. 1995. Kupní smlouvou ze dne 13. 11. 1996 převedli povinní (prodávající) uvedené nemovitosti A. K. st.; vklad práva byl povolen rozhodnutím Katastrálního úřadu v Č. K., č.j. V11-1604/96, v katastru nemovitostí zapsán 25. 11. 1996 s právními účinky vkladu k 18. 11. 1996. A. K. st. dne 24. 3. 2000 zemřel a podle usnesení Obvodního soudu pro Prahu 8 ze dne 8. 10. 2002, sp. zn. 20 D 501/2000, jsou (i) žalobci zůstavitelovými dědici.

Platnými právními úkony jsou takové projevy vůle (§ 34 obč. zák.), které mají všechny zákonem stanovené náležitosti, k nimž patří i podmínka dovolenosti jednání. Ustanovení § 39 obč. zák. stíhá sankcí neplatnosti právní úkony contra legem, in fraudem legis a contra bonos mores; vymezuje tak tři skutkové podstaty nedovolenosti právních jednání. Pokud jde o naposledy jmenované právní úkony – obcházející zákon a příčící se dobrým mravům – byla soudní praxe usměrněna např. rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 29. 4. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1659/97, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 12/1999 pod č. 121, a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněném v časopise Soudní judikatura 8/1997 pod č. 62).

Pro právní úkony, které obsahem nebo účelem odporují zákonu, je charakteristické, že se ocitají v rozporu s výslovným imperativem (zákazem, příkazem) formulovaným v zákoně, popř. s imperativem obsahovým, tj. sice expressis verbis neformulovaným, ale ze zákona přímo vyplývajícím. Vznik a plnění z takových právních úkonů objektivní právo nepřipouští, jinými slovy, účinky, které s nimi účastníci spojovali, nemohou nastat. Na roveň výslovnému či obsahovému zákazu právního jednání lze klást případy, kdy účastníci řízení svými projevy vůle odporují tomu, co jim rozhodnutím zakázal soud, pokud zmocnění k takovému opatření má podklad v objektivním právu. Typicky jde o případy, kdy soud předběžným opatřením podle § 76 odst. 1 písm. e/ o.s.ř. účastníku uloží, aby nenakládal s určitými věcmi nebo právy (viz rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 2. 5. 2000, sp. zn. 18 Co 18/2000, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 9/2001 pod č. 59), kdy zakáže povinnému nakládat s (movitými) věcmi, které vykonavatel sepíše (§ 324 o.s.ř.), nebo kdy vysloví zákazy převést (zatížit) nemovitost (popř. spoluvlastnický podíl), podnik, jeho část (popř. spoluvlastnický podíl), anebo věci, práva a jiné majetkové hodnoty, které slouží k provozování podniku nebo vzhledem ke své povaze mají tomuto účelu sloužit bez souhlasu správce (§ 335b odst. 1 písm. a/, § 338h odst. 1 písm. a/, c/ o.s.ř.). Okolnosti, že v určitých případech zákon soudu ukládá, aby rozhodnutím zákaz vyslovil, a že tím upravuje jeho postup v řízení, jsou pro posouzení následků jednání, jímž účastník rozhodnutí nerespektuje, bezcenné.

Jestliže odvolací soud vycházel ze stejného názoru, je jeho právní posouzení věci správné a dovolací důvod ve smyslu § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. neobstojí; Nejvyšší soud proto dovolání žalobců jako nedůvodné zamítl (§ 243b odst. 2, část věty před středníkem, odst. 6 o.s.ř.).

O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř.; žalovaným, kteří by měli právo na jejich náhradu, žádné náklady v tomto stadiu řízení nevznikly.

Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 15. prosince 2004

JUDr. Pavel Krbek, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru