Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 263/2001Rozsudek NS ze dne 17.05.2001

KategorieC
EcliECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.263.2001.1

přidejte vlastní popisek

20 Cdo 263/2001

ČESKÁ REPUBLIKA

ROZSUDEK

JMÉNEM REPUBLIKY

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Ivany Zlatohlávkové a JUDr. Miroslava Feráka ve věci žalobců A) Ing. A. H. a B) H. A. (právních nástupců V. H., zemřelého 27. 10. 1993, a M. H., zemřelé 16. 11. 1998), zastoupených advokátem, proti žalované P., a. s., zastoupené advokátem, o uzavření dohody o vydání věcí, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 4 pod sp. zn. 24 C 179/92, o dovolání žalované proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 16. května 2000, č.j. 16 Co 31/2000-221, takto:

I. Dovolání se zamítá.

II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobcům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 950,- Kč do tří dnů od právní moci rozsudku k rukám JUDr. J. B.

Odůvodnění:

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 16. května 2000, č.j. 16 Co 31/2000-221 - po připuštění změny žaloby - „změnil\" rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. prosince 1995, č.j. 24 C 179/92-79, tak, že žalované - podle zákona č. 403/1990 Sb., o zmírnění následků některých majetkových křivd, ve znění zákonů č. 458/1990 Sb., č. 528/1990 Sb., č. 137/1991 Sb., č. 264/1992 Sb. a č. 115/1994 Sb. (dále též jen „restituční zákon\") - uložil povinnost uzavřít s žalobci dohodu o vydání pozemků „par. č. 584/1 o výměře 781 m2, 584/5 o výměře 299 m2, par. č. 584/6 o výměře 1000 m2, par. č. 584/10 o výměře 3980 m2, par. č. 584/11 o výměře 251 m2 zapsaných na LV č. 1535 pro obec P., katastrální území M.\" (specifikovaných odkazem na geometrický plán č. 733-76/95) do jejich podílového spoluvlastnictví, rozhodl o nákladech řízení před soudy obou stupňů a vyslovil přípustnost dovolání pro řešení otázky, „zda za stavbu vzniklou po převzetí pozemku státem ve smyslu § 10 odst. 4 zák. č. 403/1990 Sb. v platném znění lze pokládat i stavbu vzniklou poté, kdy byla restituční žaloba pravomocně zamítnuta.\"

Odvolací soud (po doplnění dokazování) zjistil, že rozhodnutí finančního odboru rady Obvodního národního výboru v P. ze dne 13. listopadu 1959 č.j. 88/1959 Ú.l.-51/A-Pop., vydané na základě § 5 vládního nařízení č. 15/1959 Sb., o opatřeních týkajících se některých věcí užívaných organizacemi socialistického sektoru, jímž stát odňal geometrickým plánem č. 733-76/95 v podobě parcel specifikované pozemky V. H. (otci žalobců a manželu zemřelé M. H.), nabylo dne 12. prosince 1959 právní moci. Protože otec žalobců byl oprávněným subjektem (§ 3 odst. 1 restitučního zákona), jenž právo na vydání řádně uplatnil výzvou ze dne 15. dubna 1991, převzatou zaměstnankyní právního předchůdce žalované téhož dne, je nárok žalobců - jako dědiců V. H. a M. H. - na uzavření dohody o vydání nemovitostí s žalovanou (povinnou osobou ve smyslu § 4 odst. 1 restitučního zákona) po právu. Vydání věcí podle odvolacího soudu nebrání nejen právo stavby, jímž jsou pozemky zatíženy, ale ani „okolnost, že v mezidobí, kdy byl druhoinstanční rozsudek pravomocný, přenechala žalovaná předmětné nemovitosti do nájmu jiného subjektu, který rozvíjel na předmětných nemovitostech stavební činnost.\" I když ustanovení § 10 odst. 4 restitučního zákona neuvádí - ve vazbě na umístění stavby na pozemku po jeho převzetí státem - žádné časové omezení, má odvolací soud zato, že stavba postavená na pozemku po účinnosti restitučního zákona nemůže mít vliv na výzvou založený nárok a zmařit tak jeho uspokojení. S odkazem na rozsudky Nejvyššího soudu ze dne 22. listopadu, sp. zn. 2 Cdon 1030/97, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročníku 1998, příloze sešitu č. 3, pod poř. č. 5, a ze dne 12. prosince 1998, sp. zn. 2 Cdon 1828/97, uveřejněný v časopise Právní rozhledy, ročníku 1999, sešitu č. 3, str. 156 a násl., dovodil, že shora uvedené platí i za situace (která nastala v projednávané věci), kdy stavba byla zřízena po rozhodnutí odvolacího soudu (později dovolacím soudem zrušeného), jímž byl nárok na vydání pozemku pravomocně zamítnut; žalovaná totiž věděla o podaném dovolání a pokud na dotčených pozemcích stavěla, popřípadě umožnila stavět jinému, „činila tak s rizikem, že v případě zrušení rozsudku odvolacího soudu soudem dovolacím a vyhovění žalobě v dalším řízení bude povinna dotčené pozemky vydat.\"

Rozsudek odvolacího soudu napadla dovoláním žalovaná. Odvolacímu soudu vytkla nesprávné posouzení právního nástupnictví po zemřelé žalobkyni M. H. v tom smyslu, že žalobci nejsou jejími dědici, protože v době rozhodování v dědickém řízení žádný nárok neexistoval (žaloba byla tehdy pravomocně zamítnuta). Provedení důkazů dědickými rozhodnutími „po A. a M. H.\" až v odvolacím řízení jí měla být „odňata instance\", protože „byl zjištěn zcela jiný skutkový stav než v době vydání prvoinstančního rozsudku\". Žalobcům navíc odvolací soud přisoudil více, než soud prvního stupně. Skutkový stav byl podle dovolatelky zjištěn neúplně, nebyly totiž provedeny jí navržené důkazy (místní ohledání, znalecký posudek k ověření správnosti geometrického plánu). Pochybnosti vznesla i o tom, zda rozsudek odvolacího soudu byl řádně vyhlášen. Vycházejíc z tvrzení, že rozhodnutí ze dne 13. listopadu 1959 nenabylo právní moci a že výzvu k vydání věcí učinil V. H. před účinností zákona č. 137/1991 Sb., namítla dovolatelka nedostatek pravomoci soudu (pozemky sloužily původně zahradnictví a na jejich vydání se tak vztahuje zákon č. 229/1991 Sb.) a nesprávné právní posouzení účinků výzvy (již bylo třeba opakovat). Akceptaci geometrického plánu - argumentuje dále - nelze povinné osobě soudním rozhodnutím vnutit. Za stavbu vzniklou po převzetí pozemku státem ve smyslu § 10 odst. 4 restitučního zákona a bránící jeho vydání lze podle dovolatelky pokládat i stavbu zřízenou poté, co žaloba na vydání pozemku byla pravomocně zamítnuta; úvahu o tom, že povinná osoba nese riziko, plynoucí z důsledků možného zvratu v dovolacím řízení - nebyl-li podán návrh na odklad vykonatelnosti - odmítla s tím, že pomíjí princip právní jistoty. Pozemky, k nimž bylo zřízeno právo stavby, vydány - tvrdí dovolatelka - být nemohou.

Žalobci - ztotožnivše se v rozhodujících směrech se závěry odvolacího soudu - navrhli ve vyjádření, aby dovolání bylo zamítnuto.

Podle části dvanácté (Přechodná a závěrečná ustanovení), hlavy I (Přechodná ustanovení k části první), bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů. Bylo-li napadené rozhodnutí vydáno dne 16. května 2000, Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném před novelou provedenou zákonem č. 30/2000 Sb., tj. ve znění účinném do 31. prosince 2000.

Dovolání bylo podáno včas, legitimovanou osobou (žalovanou) řádně zastoupenou advokátem (§ 240 odst. 1, § 241 odst. 1, 2 o.s.ř.) a je ve smyslu § 236 odst. 1 o.s.ř. přípustné podle § 239 odst. 1 o.s.ř. (práva a povinnosti účastníků řízení vymezil rozsudek odvolacího soudu shodně jako soud prvního stupně ve svém rozhodnutí a užitá forma „změny\" je jen odrazem připuštěné změny žaloby v řízení před odvolacím soudem); důvodné však není.

Odvolací soud - ve shodě s nálezem Ústavního soudu ze dne 20. února 1997, sp. zn. III. ÚS 253/96, uveřejněným ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek, ročníku 1997, příloze sešitu č. 7 - vymezil otázku, kterou považoval za zásadního významu po stránce právní, přímo výrokem rozsudku, jímž podle § 239 odst. 1 o.s.ř. vyslovil přípustnost dovolání. Dovolatelka (mimo jiné) prostřednictvím způsobilého dovolacího důvodu uvedeného v § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. řešení, jež odvolací soud ve vztahu k možnosti aplikace ustanovení § 10 odst. 4 restitučního zákona na daný případ přijal, zpochybnila, vylučujíc - poté, co na sporných pozemcích byla po pravomocném zamítnutí žaloby zřízena stavba - jinou formu nápravy křivdy než poskytnutí peněžní náhrady.

Právní posouzení věci je nesprávné, když soud na zjištěný skutkový stav aplikoval jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo aplikoval sice správný právní předpis, ale nesprávně jej vyložil, anebo ze skutečností najisto postavených vyvodil nesprávné právní závěry.

Posoudit, zda je napadený rozsudek s ohledem na výsledek úvah odvolacího soudu a se zřetelem k dovolacím námitkám žalované vztahujícím se k otázce, pro níž bylo dovolání připuštěno, správný, znamená přezkoumat opodstatněnost vysloveného (finálního) závěru dovozujícího, že zřízení stavby na pozemku po právní moci rozsudku, jímž odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na vydání pozemku zamítl, „nemůže mít vliv na výzvou založené právo na vydání věci a zmařit uspokojení oprávněného restitučního nároku\", jestliže odvolací soud v řízení následujícím po odklizení jeho předchozího rozhodnutí dovolacím soudem shledá nárok oprávněné osoby (popř. jejich právních nástupců) po právu.

Podle ustanovení § 10 odst. 4 restitučního zákona pozemek, na němž je umístěna stavba, která byla zřízena až po převzetí pozemku státem, se nevydává; oprávněné osobě přísluší peněžní náhrada (§ 14).

Již v rozsudku ze dne 5. listopadu 1999, č.j. 2 Cdon 1845/97-186, Nejvyšší soud vysvětlil, se kterým okamžikem je v daném případě spjato převzetí pozemku státem (s odnětím vlastnictví způsobem předvídaným v § 1 restitučního zákona); tím vymezil výchozí bod v časové posloupnosti, rozhodující z hlediska skutkové podstaty § 10 odst. 4 restitučního zákona. Odvolací soud správně poznamenal, že opačný bod v této posloupnosti - do kdy bude míti zřízení stavby na pozemku účinky dané dispozicí shora citované právní normy - restituční zákon nestanoví. I když se nelze ztotožnit s tím, že tímto okamžikem je samotná účinnost zákona č. 403/1990 Sb. (tedy 1. listopad 1990), je konečný předpoklad, že umístění stavby zřízené na sporných pozemcích po právní moci rozsudku odvolacího soudu, zamítajícího nárok na jejich vydání, nebrání, byl-li dovolacím soudem zrušen, správný.

Cílem zákona č. 403/1990 Sb. je napravit či alespoň zmírnit ty majetkové křivdy, které byly fyzickým nebo soukromým právnickým osobám způsobeny odnětím vlastnického práva k nemovitým, popřípadě movitým věcem způsoby uvedenými v jeho ustanovení § 1. Zmírnění křivd spočívá především (prioritně) ve vydání odňatých věcí subjektům, jež restituční zákon v ustanovení § 2 a § 3 považuje za osoby oprávněné, zatímco zmírnění křivd v podobě poskytnutí peněžní náhrady za podmínek upravených v ustanovení § 14 restitučního zákona je uvedeno až na místě druhém (srov. § 2 cit. zákona) a lze o něm uvažovat jen tehdy, když vydání věci není možné (tedy i v případech, na které dopadá ustanovení § 10 odst. 4 restitučního zákona).

V souzené věci z obsahu spisu vyplývá, že Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 24. září 1996, č.j. 17 Co 216/96-119 (který nabyl právní moci dne 8. ledna 1997), změnil vyhovující rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 7. prosince 1995, č.j. 24 C 179/92-79, tak, že žalobu na uzavření dohody o vydání předmětných pozemků zamítl. K dovolání žalobců (jehož stejnopis byl zástupci žalované doručen dne 14. března 1997), Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 5. listopadu 1999, č.j. 2 Cdon 1845/97-186, rozsudek Městského soudu v Praze zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení. Při vázanosti právním názorem vyjádřeným v kasačním rozhodnutí Nejvyššího soudu (srov. § 243d odst. 1 větu druhou o.s.ř.) odvolací soud v dalším řízení nárok žalobců shledal po právu (námitce, že žalovaná po podání dovolání přenechala pozemky jinému subjektu, který na nich zřídil stavbu, relevanci nepřiznal).

Podle ustanovení § 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „obč. zák.\"), výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez právního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

Zákon č. 403/1990 Sb. je předpisem upravujícím svou povahou občanskoprávní vztahy a poměr mezí jím a občanským zákoníkem je poměrem zákona zvláštního k zákonu obecnému. Nemá-li tudíž vlastní směrnici zakazující vykonávat práva a povinnosti vyplývající ze vztahů jím reglementovaných v rozporu s dobrými mravy, vyplývá - právě z poměru obou zákonů - že ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. se uplatní i při výkonu práv a povinností, k nimž specificky definované subjekty (oprávněné a povinné osoby) opravňuje, popřípadě zavazuje - při splnění zákonných podmínek - restituční zákon (shodně mutatis mutandis např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 2. 7. 1999, sp. zn. 23 Cdo 291/99, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. 23 Cdo 2060/98, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 21. 4. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1945/97).

Teorie i soudní praxe dovodila, že výkonem práv ve smyslu shora citovaného ustanovení se rozumí uplatňování (existujících) subjektivních občanských práv způsobem, které objektivní právo svým adresátům dovoluje (k němuž je opravňuje), a které současně směřuje k výsledku (stavu) objektivním právem sledovanému. Výkon práva, uskutečňovaný pod ochranou právního řádu, pojmově vylučuje protiprávnost a tím i uložení sankce. Za tím účelem se lze dovolat ochrany subjektivního občanského práva u povolaného orgánu, zejména u soudu (srov. § 4 obč. zák., § 7 o.s.ř.), jež je ovšem poskytnuta pouze při splnění určitých požadavků; k nim náleží i obecná podmínka, podle níž výkon práva nesmí být v rozporu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 obč. zák.). Soudní praxe používá ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. ve významu normativním (nikoli jen jako ustanovení interpretační), jako korektivum ekvity pro tu oblast, kterou potřebuje, aby mohla dostát ideji spravedlnosti v rozhodování, nalézaje maximy sociální etiky, jimž přisuzuje regulativní princip. Následkem výkonu práv a povinností v rozporu s dobrými mravy, který má sankční povahu, je proto neposkytnutí ochrany práva, resp. (v případě výkonu práv předvídaných restitučním zákonem) odepření autoritativního rozhodnutí soudu nutného ke vzniku právního vztahu mezi oprávněnou a povinnou osobou, popřípadě k deklaraci existence či neexistence takového právního vztahu.

Dobrými mravy je míněn souhrn společenských, kulturních a mravních norem, jež v historickém vývoji osvědčují jistou metafyzičnost (neměnnost), vystihujíce podstatné historické tendence sdílené rozhodující částí společnosti, a mají povahu norem základních (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. 3 Cdon 69/96, uveřejněný v časopise Soudní judikatura, ročníku 1997, sešit č. 8, pod poř. č. 62, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 5. 1997, sp. zn. 2 Cdon 473/96, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 16/1998, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 7. 1998, sp. zn. 3 Cdon 86/96). Kompendium uvedených norem představuje společensky uznávané mínění, které ve vzájemných vztazích mezi lidmi určuje, jaký má být obsah jejich jednání, aby bylo v souladu s obecnými morálními zásadami demokratické společnosti. Soud zjišťuje, zda se výkon práva příčí dobrým mravům v daném čase a na daném místě podle objektivního kritéria, nezávisle na vědomí a vůli toho, kdo právo nebo povinnost vykonává (nezávisle na zavinění).

Judikatura pojednávající o výkonu soukromých práv a povinností v rozporu s dobrými mravy zdůrazňuje komplexnost posuzování konkrétních situací, v nichž by se důsledky ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák. měly projevit. Úvaha soudu musí být v každém individuálním případě podložena konkrétními zjištěními, jež ústí v závěr, že výkon práva je v rozporu s dobrými mravy, a to s přihlédnutím k rozhodným okolnostem panujícím na straně osoby povinné i osoby k výkonu práva oprávněné. Rozhodnými okolnostmi jsou ty, jež mohou ovlivnit odpověď na otázku, zda lze i po subjektu právo vykonávajícímu (zde žalované) spravedlivě požadovat, aby se prosazení jeho práva neuskutečnilo.

Ustanovení § 10 odst. 4 restitučního zákona dopadá v první řadě na případy, kdy na pozemku je umístěna stavba, která byla zřízena v době, kdy akty, na jejichž základě k odnětí pozemku došlo (srov. § 1 cit. zákona), nebyly - s ohledem na politické poměry panující do 17. listopadu 1989 - hodnoceny prizmatem dodržování základních občanských práv a svobod negativně (srov. § 2 odst. 1 zákona č. 198/1993 Sb., o protiprávnosti komunistického režimu a o odporu proti němu, § 1 zákona č. 480/1991 Sb., o době nesvobody). Jestliže oprávněná osoba řádně a včas vyzvala povinnou osobu k vydání (nezastavěného) pozemku (§ 5, § 19 odst. 1 restitučního zákona) a současně podala žalobu, jíž nárok, neuspokojený podle § 5 odst. 1, 2, 3 a § 19 odst. 2 restitučního zákona dobrovolně, uplatnila u soudu (§ 5 odst. 4 restitučního zákona), není v rozporu s ustanovením § 22 odst. 1 restitučního zákona, když poté na pozemku zřídila povinná osoba, popřípadě jiný subjekt, stavbu (z pohledu cit. ustanovení nepostupoval stavebník protiprávně). Stejné platí i tehdy, jestliže opravným prostředkem (řádným nebo mimořádným) prosazuje oprávněná osoba kasaci rozhodnutí, jímž soud odmítl její nárok uznat. Zřízení stavby na pozemku, k němuž bylo shora uvedenými způsoby uplatněno právo u soudu, poskytuje povinné osobě - existuje-li stavba v době, kdy o věci soud rozhoduje - právo zastavěný pozemek nevydat (a oprávněnou osobu odkázat na peněžní náhradu, poskytovanou příslušným ústředním orgánem státní správy). Výkon takového práva ve smyslu § 10 odst. 4 restitučního zákona - za situace, kdy žalovaná o podaném dovolání věděla - splňuje znaky ustanovení § 3 odst. 1 obč. zák., tj. je výkonem v rozporu s dobrými mravy; odporuje totiž morálním zásadám demokratické společnosti - jež si naopak stanovila za cíl zmírnění některých majetkových křivd - takové chování (jednání), které směřuje k tomu, aby nárok na naturální restituci vlastnictví k věcem byl zmařen. Okolnost, že nebyl podán návrh na odklad vykonatelnosti (§ 243 o.s.ř.), je nerozhodná, neboť u rozsudků ukládajících prohlášení vůle (§ 161 odst. 3 o.s.ř.) odklad vykonatelnosti nařídit nelze (srov. usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 1. 1995, sp. zn. 15 Co 20, 21/95, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 55/1996).

Odvolací soud, který - jinou argumentací - dospěl k témuž výsledku, věc posoudil správně a dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. nebyl uplatněn opodstatněně.

Ostatní otázky, které žalovaná podáním ze dne 27. března 2000 označila - oproti názoru odvolacího soudu - za zásadního právního významu, by se mohly stát předmětem přezkumu v dovolacím řízení jen za podmínek stanovených v § 239 odst. 2 o.s.ř.; zde uvedené předpoklady však nesplňují.

Nevyhoví-li odvolací soud návrhu účastníka na vyslovení přípustnosti dovolání, který byl učiněn nejpozději před vyhlášením potvrzujícího rozsudku nebo před vyhlášením (vydáním) usnesení, kterým bylo rozhodnuto ve věci samé, je dovolání podané tímto účastníkem přípustné, jestliže dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam (§ 239 odst. 2 o.s.ř.).

V rámci dovolacího přezkumu založeného na ustanovení § 239 odst. 1 nebo 2 o.s.ř. nelze efektivně uplatnit námitky proti skutkovým zjištěním způsobem, který předjímá dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. c/ o.s.ř. (srov. rozsudek Vrchního soudu v Praze ze dne 28. 1. 1993, sp. zn. 7 Cdo 14/92, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 34/1994). To v dané věci je významné proto, že dovolatelka při formulaci nesouhlasu s právním posouzením otázky, zda bylo lze - namísto zákona č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku, ve znění pozdějších předpisů - aplikovat zákon č. 403/1990 Sb. (tedy námitky zmatečnosti ve smyslu § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), a otázky, jaké důsledky má výzva k vydání věcí učiněná před účinností zákona č. 137/1991 Sb. (tj. ve smyslu jeho čl. II bodu 2. před 15. dubnem 1991), vycházela z vlastní verze skutku, odlišné od rozhodných skutečností, z nichž odvolací soud vycházel (že rozhodnutí o odnětí vlastnictví k předmětným pozemkům nabylo právní moci dne 12. prosince 1959 a že právo na jejich vydání bylo uplatněno dne 15. dubna 1991).

Skutkový charakter má rovněž otázka týkající se možnosti „vnutit\" soudním rozhodnutím geometrický plán, specifikovaný výrokem rozsudku odvolacího soudu. Protože pozemky se v katastru nemovitostí evidují v podobě parcel (§ 2 odst. 1 písm. a/ zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí /katastrální zákon/, ve znění pozdějších předpisů) a jelikož geometrický plán je neoddělitelnou součástí listin (tedy i rozhodnutí soudu), podle nichž má být proveden zápis „knihovního\" práva do katastru, je-li třeba předmět zápisu (zde pozemek) zobrazit do katastrální mapy (srov. § 19 odst. 1 cit. zákona), je námitka, že geometrický plán povinná osoba nemusí akceptovat, nesouhlasem se skutkovým zjištěním, že právě ty části zemského povrchu identifikované geometrickým plánem byly právnímu předchůdci žalobců odňaty.

Pojem „zásadního významu po právní stránce\" podle ustanovení § 239 odst. 2 o.s.ř. je specifický nikoli samotnou uplatnitelností v dané věci (v tom smyslu, že posouzení určité právní otázky se promítá do výsledku konkrétního sporu), ale tím, že se s ním spojuje způsobilost významového přesahu do všeobecného (širšího) kontextu soudní praxe. Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam tehdy, jestliže zahrnuje posouzení právní otázky, jež je relevantní i pro posouzení jiných, obdobných, právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů. Tak je tomu především v případě, kdy se týká takové právní otázky, která judikaturou vyšších soudů řešena dosud nebyla, resp. jejíž řešení je dosud nejednotné, nebo jestliže odvolací soud posoudil určitou právní otázku jinak, než je posuzována v konstantní (zejména publikované) judikatuře těchto soudů, případně shledá-li dovolací soud, že existují důvody, pro které je zapotřebí se od stávající judikatury odchýlit.

Uvedené definici neodpovídá otázka, zda lze vydat pozemek, k němuž bylo zřízeno právo stavby (bez zřetele na to, zda doba, na níž bylo toto právo zřízeno, uplynula či nikoliv). K překážkám, které brání vydání pozemku, tj. umístění stavby zřízené až po jeho převzetí státem (§ 10 odst. 4 restitučního zákona) a zřízení práva osobního užívání (§ 10 odst. 6 restitučního zákona), totiž soudní praxe - ve shodě s pozitivní právní úpravou - žádné další nepřiřazuje; tomu odpovídá i zákaz přihlížet k zástavním právům a věcným břemenům, jestliže vázly na věci v době jejího odnětí nebo v době jejího vydání (§ 11 poslední věta restitučního zákona). Závěr odvolacího soudu, že právo stavby vydání jím zatíženého pozemku nepřekáží, je tak závěrem standardním, jehož řešení zásadní význam po právní stránce nemá.

K vadám taxativně uvedeným v § 237 odst. 1 o.s.ř., které způsobují tzv. zmatečnost rozhodnutí odvolacího soudu, a - pokud je dovolání přípustné -ik vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř.), přihlíží dovolací soud z úřední povinnosti (§ 242 odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

S namítanou zmatečností podle § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. (bylo rozhodnuto ve věci, která nenáleží do pravomoci soudu) se dovolací soud již vypořádal výše. Pro úplnost lze dodat, že Ústavní soud při určení hranic mezi věcnou působností zákona č. 403/1990 Sb. a zákona č. 229/1991 Sb. dospěl k závěru uplatněnému již v rozhodnutí Městského soudu v Praze ze dne 28. května 1993, sp. zn. 29 Ca 125/92, že v případech, kdy ke ztrátě vlastnického práva k majetku, který splňuje podmínky uvedené v § 1 odst. 1 zákona č. 229/1991 Sb., došlo na podkladě rozhodnutí správního orgánu vydaného podle vládního nařízení č. 15/1959 Sb. (ač se tak stalo v rozporu s tímto nařízením), není vyloučeno - vedle aplikace zákona č. 403/1990 Sb. - ani uplatnění restitučního nároku podle zákona č. 229/1991 Sb., byť v jeho ustanovení § 6 není výslovně vládní nařízení č. 15/1959 Sb. uvedeno (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 5. 1995, sp. zn. IV. ÚS 105/94).

Protože dovolatelka netvrdí, že (existující) nárok na vydání věcí ve smyslu zákona č. 403/1990 Sb. nepřechází po smrti oprávněné osoby, která právo uplatnila řádně a včas, na její právní nástupce (dědice) coby majetkové právo zůstavitele (v tomto směru tedy právní posouzení věci prostřednictvím dovolacího důvodu podle § 241 odst. 3 písm. d/ o.s.ř. nenapadá), jsou všechny její výhrady proti tomu, jak odvolací soud vyřešil otázku nástupnictví žalobců (§ 107 odst. 1, § 211 o.s.ř.), uplatnitelné pouze v rovině dovolacího důvodu uvedeného v § 241 odst. 3 písm. a/ o.s.ř., a to námitkou, že řízení trpí vadou podle § 237 odst. 1 písm. f/ o.s.ř. K této zmatečnostní vadě však dovolací soud přihlíží jen tehdy, byla-li v průběhu řízení nesprávným postupem soudu odňata možnost jednat před soudem dovolateli (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 6. 1998, sp. zn. 2 Cdon 1900/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura, ročníku 1998, sešitu č. 19, pod poř. č. 139). Pokud tedy odvolací soud jednal s žalobci jako s dědici M. H. a jiné osoby uplatňující dědická práva dovoláním tuto vadu nenamítají, není žalované námitka, kterou ve vztahu k protistraně uplatnila, k dispozici (okolnost, že jí soudy odňaly možnost před nimi jednat, netvrdí).

Vycházel-li odvolací soud při zkoumání otázky nástupnictví žalobců z rozhodnutí o dědictví po zůstavitelce M. H., řízení vadou podle § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. - porušením zásady dvouinstančnosti - zatížit nemohl; je tomu tak proto, že šetření okolností významných pro posouzení toho, s kým po smrti dosavadního žalobce bude v řízení pokračovat (srov. § 107 odst. 3, § 211 o.s.ř.), není dokazováním ve smyslu § 120 a násl. o.s.ř., s nímž se pojmově uvedené pochybení spojuje (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 3. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1901/98, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 30/2000).

To, že žalobcům - po připuštění změny žaloby reagující na obsah dohody dědiců po zůstavitelce M. H. - přiznal odvolací soud výrokem svého rozsudku „více\" (ve smyslu většího podílu) než soud prvního stupně, neodporuje ustanovení § 153 odst. 2 ve spojení s § 211 o.s.ř. a vadou řízení tudíž není.

Neúplnost skutkových zjištění je relevantní tehdy - a zakládá dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. b/ o.s.ř. - jestliže při vytváření skutkového základu sporu soud nepostupoval v souladu se zásadami zakotvenými v ustanovení § 120 o.s.ř. (např. neprovedl navržený důkaz a z nedostatku odpovídajícího zjištění vyvodil pro stranu nepříznivý skutkový závěr, resp. neprovedl důkaz, který byl ke zjištění skutkového stavu potřebný). Tak tomu ovšem v dané věci nebylo. Odvolací soud správně posoudil žalovanou navržené důkazy místním ohledáním pozemků a znaleckým posudkem za nadbytečné a neprovedl je (§ 120, § 211 o.s.ř.), protože skutkový stav, který právně hodnotil, byl zjištěn z jiných důkazů; správně rovněž poznamenal, že pouhé vyjádření (hypotetické) možnosti nesprávnosti geometrického plánu identifikujícího ty pozemky, které byly odňaty, k nezbytnosti dalšího dokazování vést nemůže.

Z protokolu o jednání odvolacího soudu ze dne 16. května 2000 bez dalšího vyplývá mylnost pochybnosti žalované o tom, zda byl rozsudek ve smyslu § 156 o.s.ř. vyhlášen.

Ze všech shora uvedených důvodů - při vyloučení existence dalších v úvahu připadajících vad řízení - Nejvyšší soud, nalézaje napadený rozsudek správným, dovolání (bez jednání /§ 243a odst. 1 o.s.ř./) jako neopodstatněné zamítl (§ 243b odst. 1 věta před středníkem o.s.ř.).

O nákladech dovolacího řízení rozhodl dovolací soud podle § 243b odst. 4, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o.s.ř. (srov. část dvanáctou, hlavu I bod 10. zákona č. 30/2000 Sb.). Žalované, která nebyla v dovolacím řízení úspěšná, uložil povinnost zaplatit žalobcům na nákladech tohoto řízení částku 950,- Kč, která představuje výdaje účelně spojené s poskytnutou právní službou advokáta při dvou úkonech po 400,- Kč (§ 7, § 9 odst. 1, § 11 odst. 1 písm. k/, § 12 odst. 4 vyhl.č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb /advokátní tarif/, ve znění vyhl. č. 235/1997 Sb.) a dvou paušálních částkách po 75,- Kč (§ 13 odst. 1, 3 cit. vyhlášky). Při úvaze o výši odměny za právní službu dovolací soud zohlednil, že hodnota věcí, jejichž vydání bylo formou uzavření dohody o vydání požadováno, nebyla v průběhu řízení uvedena, přičemž je zjistitelná jen s nepoměrnými obtížemi.

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.

Nesplní-li povinná dobrovolně, co jí ukládá vykonatelné rozhodnutí, mohou oprávnění podat návrh na soudní výkon rozhodnutí.

V Brně 17. května 2001

JUDr. Pavel Krbek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru