Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 2621/99Usnesení NS ze dne 18.07.2001

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2001:20.CDO.2621.99.1

přidejte vlastní popisek

20 Cdo 2621/99

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v právní věci žalobců A) J. V. a B) V. V. proti žalovaným 1) S. B. a 2) M. B., o vyklizení bytu, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 15 C 282/95, o dovolání žalovaných proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. července 1999, č. j. 14 Co 227/99-153, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 9 rozsudkem ze dne 14. 1. 1999, č. j. 15 C 282/95-124, uložil žalovaným povinnost vyklidit byt č. 21, II. kategorie, o velikosti 1+1, nacházející se ve 3. patře domu č. 588/9 v N. ulici v P. (dále „předmětný byt\") do jednoho měsíce od právní moci rozsudku, řízení o návrhu žalobců na zpřístupnění a strpění užívání předmětného bytu žalovanými zastavil (poté, co žalobci vzali tento návrh zpět) a rozhodl o nákladech řízení. Po provedeném dokazování dospěl k závěru, že žalobcům vzniklo k předmětnému bytu právo společného nájmu (poté, co spolu uzavřeli v roce 1995 manželství, když předtím - v červnu 1991 - na žalobkyni A/ přešlo právo nájmu trvalým opuštěním společné domácnosti původní nájemkyní bytu K. L.), a že žalovaní užívají tento byt bez právního důvodu. Přechod práva nájmu bytu na žalobkyni A) uznal i tehdejší vlastník domu, v němž se předmětný byt nachází, a uzavřel s ní dne 1. 6. 1993 písemnou nájemní smlouvu na dobu neurčitou (poté, kdy téhož dne uzavřel s předchozí nájemkyní bytu K. L. dohodu o zániku práva nájmu).

K odvolání žalovaných Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 1. 7. 1999, č. j. 14 Co 227/99-153, rozsudek soudu I. stupně ve výroku o jejich povinnosti k vyklizení bytu a ve výroku o nákladech řízení potvrdil, a rozhodl o nákladech odvolacího řízení; návrh žalovaných na vyslovení přípustnosti dovolání zamítl. Odvolací soud se ztotožnil se závěrem soudu prvního stupně, že na žalobkyni A) přešlo právo nájmu předmětného bytu podle § 706 odst. 1 obč. zák. ve spojení s § 708 obč. zák. trvalým opuštěním společné domácnosti nájemkyní bytu, s níž v tomto bytě žila od roku 1989, a že oběma žalobcům nyní svědčí k předmětnému bytu právo společného nájmu. Námitku žalovaných, že nájemní smlouva ze dne 1. 6. 1993 je neplatná, neshledal odvolací soud důvodnou; rovněž tak neshledal jimi tvrzený nedostatek aktivní věcné legitimace žalobců a dovodil, že domáhat se vyklizení bytu může netoliko pronajímatel, ale též nájemce bytu. Protože žalovaní neprokázali existenci právního důvodu užívání předmětného bytu, domáhají se žalobci (společní nájemci) právem jejich vyklizení. Zamítnutí návrhu na připuštění dovolání odůvodnil odvolací soud tím, že otázka aktivní věcné legitimace žalobců je řešena „běžnou\" judikaturou soudů.

Proti tomuto rozsudku podali žalovaní (zastoupeni advokátem) včas dovolání, jehož přípustnost dovozují z ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř., a odůvodňují ustanovením § 241 odst. 3 písm. b), c) a d) o. s. ř. Odvolacímu soud vytýkají, že „neprováděl žádné důkazy, že své závěry čerpal pouze z obsahu soudního spisu\", a že se „nezabýval okolnostmi rozhodnými pro posouzení věci, přestože byly tvrzeny a k jejich prokázání byly uváděny důkazy\". Namítají, že dohoda o zániku nájmu ze dne 1. 6. 1993, uzavřená mezi tehdejším vlastníkem domu I. R. a K. L. je neplatná, protože ji jmenovaná uzavřela pod psychickým nátlakem a dovozují, že rovněž tak je neplatná nájemní smlouva z téhož dne, uzavřená mezi vlastníkem a žalobkyní A). V této souvislosti poukazují na to, že I. R. v řízení o vyklizení bytu vedeném proti žalovaným u zdejšího soudu pod sp. zn. 12 C 222/93 existenci této nájemní smlouvy nezmínil, a že tuto skutečnost neuvedli ani žalobci v návrhu na zahájení řízení v dané věci. Z neplatnosti obou uvedených smluv dovozují žalovaní nedostatek aktivní věcné legitimace žalobců. Navrhli, aby napadený rozsudek byl zrušen a věc byla vrácena odvolacímu soudu k dalšímu řízení.

Vyjádření k dovolání nebylo podáno.

Podle části dvanácté, hlavy první, bodu 17. zákona č. 30/2000 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů a některé další zákony, dovolání proti rozhodnutím odvolacího soudu vydaným přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona nebo vydaným po řízení provedeném podle dosavadních právních předpisů se projednají a rozhodnou podle dosavadních právních předpisů (to jest podle občanského soudního řádu ve znění účinném před 1. 1. 2001 - dále též jen „o. s. ř.\").

Nejvyšší soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání, neboť toliko z podnětu dovolání, které je přípustné, může být přezkoumána správnost napadeného rozhodnutí z hlediska uplatněných dovolacích důvodů.

Podle § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Nejde-li o případ vad řízení taxativně uvedených v § 237 odst. 1 o. s. ř. - a ty v daném případě nebyly v dovolání namítány a z obsahu spisu nevyplývají - řídí se přípustnost dovolání proti potvrzujícímu rozsudku odvolacího soudu ustanoveními § 238 odst. 1 písm. b) a § 239 odst. 1 a 2 o. s. ř.

O žádný z případů uvedených v § 238 odst. 1 písm. b) o. s. ř. a § 239 odst. 1 o. s. ř. v dané věci nejde, neboť odvolací soud potvrdil v pořadí první rozsudek soudu prvního stupně a ve výroku svého potvrzujícího rozsudku přípustnost dovolání nevyslovil.

Zbývá proto posoudit přípustnost dovolání podle § 239 odst. 2 o. s. ř., neboť žalovaní učinili návrh na vyslovení přípustnosti dovolání, jemuž nebylo vyhověno a proti rozsudku odvolacího soudu podali včas dovolání. Dovolání může být podle tohoto ustanovení přípustné jen tehdy, jde-li o řešení právních otázek (jiné otázky, zejména posouzení správnosti nebo úplnosti skutkových zjištění přípustnost dovolání nezakládají) a současně se musí jednat o právní otázku zásadního právního významu. O rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadního významu jde tehdy, jestliže odvolací soud posuzoval právní otázku, která v projednávané věci měla pro rozhodnutí ve věci zásadní význam; jde tedy o posouzení takové právní otázky, která pro rozhodnutí ve věci byla určující. Rozhodnutí odvolacího soudu musí současně mít po právní stránce zásadní význam z hlediska rozhodovací činnosti soudů vůbec (co do obecného dopadu na případy obdobné povahy). Tak je tomu především v případech, jde-li o právní otázku doposud judikaturou vyšších soudů (tj. dovolacího soudu a soudů odvolacích) neřešenou nebo otázku, jejíž řešení není dosud jednotné nebo tehdy, posoudil-li odvolací soud určitou právní otázku jinak, než je posuzována v konstantní judikatuře těchto soudů, případně shledá-li dovolací soud, že existují důvody, pro které je zapotřebí se od stávající judikatury odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 27. 5. 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 9, ročník 1999, pod pořadovým číslem 94).

Závěr, že dovolání proti potvrzujícímu rozsudku je podle § 239 odst. 2 o. s. ř. přípustné, se tedy odvíjí od procesního návrhu účastníka, jemuž odvolací soud nevyhověl, závisí rovněž na obsahu podaného dovolání (na konkrétním vymezení uplatněných dovolacích důvodů), a konečně je určen úsudkem dovolacího soudu o tom, že těmito důvody dotčené (konkrétní) právní otázky mají výše uvedené znaky zásadní významnosti z hlediska právního. Teprve naplnění všech uvedených procesních skutečností ve svém souhrnu je předpokladem přípustnosti dovolání.

Zásadní právní význam ve smyslu výše uvedeného nelze především přiznat dovolacím námitkám, směřujícím proti neúplnému nebo nedostatečně zjištěnému skutkovému stavu věci. V řízení o dovolání, jehož přípustnost má být opřena o ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. totiž nemůže být předmětem dovolacího přezkumu skutkový stav věci, zjištěný v průběhu řízení před soudy obou stupňů. Okolnost, že soud neprovedl důkazy, které provést měl, je způsobilá zatížit řízení jinou vadou řízení, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241 odst. 3 písm. b/ o. s. ř.); k těmto vadám je soud povinen přihlédnout z úřední povinnosti, avšak pouze tehdy, je-li dovolání přípustné.

Dovolatelé v dovolání výslovně neoznačují právní otázku, které přikládají zásadní význam ve smyslu ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř., nicméně z obsahu jejich dovolání (§ 41 odst. 2 o. s. ř.) se podává, že uplatněný dovolací důvod dle § 241 odst. 3 písm. d) o. s. ř. - nesprávné právní posouzení věci odvolacím soudem - spatřují v jeho závěru o platnosti dohody o zániku nájmu bytu ze dne 1. 6. 1993 (uzavřené mezi předchozí nájemkyní bytu K. L. a tehdejším vlastníkem domu I. R.) a nájemní smlouvy z téhož dne (uzavřené mezi jmenovaným a žalobkyní A/); z nesprávného právního posouzení uvedených smluv odvolacím soudem dovozují i nesprávnost jeho právního závěru o aktivní věcné legitimaci žalobců.

Namítané otázce platnosti (neplatnosti) uvedených smluv nelze přiznat zásadní právní význam, neboť i v tomto směru se dovolací námitky týkají skutkového stavu věci. Dovolatelé opírají tvrzenou neplatnost smluv o skutkové okolnosti, která byly (měly být) předmětem dokazování (existence psychického nátlaku ze strany pronajímatele, obsah soudních spisů, apod.) a dovozují, že na jejich základě by bylo možno učinit odlišný (pro ně příznivější) závěr, než který učinil odvolací soud; tím nanejvýš uplatňují dovolací důvod podle § 241 odst. 3 písm. b) o. s. ř., k němuž lze - jak již bylo dříve uvedeno - přihlédnout toliko u přípustného dovolání. Namítaná neplatnost uvedených smluv nemůže být z hlediska ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř. relevantní také proto, že posouzení této otázky nemělo pro rozhodnutí odvolacího soudu - který dovodil vznik právního důvodu užívání předmětného bytu žalobkyní A) z přechodu užívacího práva po K. L., nikoliv z nájemní smlouvy ze dne 1. 6. 1993 - zásadní význam.

Dovolání není tedy přípustné ani podle ustanovení § 239 odst. 2 o. s. ř.

Vycházeje z uvedených závěrů, Nejvyšší soud dovolání žalovaných jako nepřípustné podle § 243b odst. 4 věty první a § 218 odst. 1 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o nákladech řízení se opírá o ustanovení § 243b odst. 4, § 224 odst. 1, § 146 odst. 2 (per analogiam) o. s. ř., a o skutečnost, že žalobcům nevznikly v tomto řízení náklady, na jejichž náhradu by jinak měli vůči žalovaným, kteří z procesního hlediska zavinili, že jejich dovolání bylo odmítnuto, právo.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně 18. července 2001

JUDr. Věra Korecká, v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru