Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 2605/2020Usnesení NS ze dne 10.11.2020

HeslaExekuce
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.2605.2020.1
Dotčené předpisy

§ 336f o. s. ř.

§ 241a odst. 2 o. s. ř.

§ 243c odst. 1 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 2605/2020

USNESENÍ

Nejvyšší soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., v exekuční věci oprávněné Internationales Jugend-Kulturzentrum Bayreuth e. V. se sídlem v Äubere Badstr. 7a, Bayreuth, 954 48, Spolková republika Německo, IČ: VR 333, zastoupené JUDr. Markem Neustupným, advokátem se sídlem v Mariánských Lázních 1, U Mlékárny č. 290, proti povinné J. Š., narozené dne XY, bytem XY, zastoupené Mgr. Denisou Šmídovou, advokátkou se sídlem v Brně, Kobližná č. 53/24, za účasti zástavní věřitelky M. P., narozené dne XY, bytem XY, vedené u soudního exekutora JUDr. Miloslava Zwiefelhofera, Exekutorský úřad Praha 3, pod sp. zn. 144 EX 1497/18, o dovolání povinné a dovolání soudního exekutora proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 22. června 2020, sp. zn. 20 Co 5/2020, takto:

I. Dovolání se odmítají.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Soudní exekutor JUDr. Miloslav Zwiefelhofer, Exekutorský úřad Praha 3 (dále též jen „soudní exekutor“), usnesením ze dne 22. října 2019, č. j. 144 Ex 1497/18-236, rozhodl o rozvrhu dílčí části rozdělované podstaty z dražby nemovitých věcí povinné ve výši 5 850 000 Kč tak, že se z ní uspokojí přihlášené pohledávky v tomto pořadí a výši: 1) pohledávka soudního exekutora JUDr. Miloslava Zwiefelhofera na nákladech exekuce ve výši 781 200,20 Kč, 2) pohledávka Společenství vlastníků pro dům XY ve výši 51 503,75 Kč, 3) pohledávka zástavního věřitele M. P. ve výši 2 897 928,34 Kč, 4) pohledávka oprávněného Internationales Jugend-Kulturzentrum Bayreuth e. V. ve výši 2 119 367,71 Kč (částečně), vždy k hotovému zaplacení (výrok I.). O zbytku rozdělované podstaty ve výši 100 000 Kč soudní exekutor rozhodl, že bude projednán dodatečně (výrok II.).

Krajský soud v Brně k odvolání povinné usnesením ze dne 22. června 2020, sp. zn. 20 Co 5/2020, rozhodnutí soudního exekutora změnil tak, že dílčí část rozdělované podstaty ve výši 5 850 000 Kč se rozvrhuje tak, že se z ní uspokojí přihlášené pohledávky v tomto pořadí a výši: 1) pohledávka Společenství vlastníků pro dům XY ve výši 51 503,75 Kč, 2) pohledávka zástavní věřitelky M. P. ve výši 2 897 928,34 Kč, 3) pohledávka oprávněného Internationales Jugend - Kulturzentrum Bayreuth e. V. ve výši 2 900 567,90 Kč (částečně), vždy k hotovému zaplacení. Zbytek rozdělované podstaty ve výši 100 000 Kč bude projednán dodatečně (první výrok). Odvolací soud dále rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení (druhý výrok). Dospěl k závěru, že pohledávka soudního exekutora ve výši 781 200,20 Kč se v řízení o rozvrhu nemůže uspokojit, protože uvedená pohledávka byla do rozdělované podstaty zahrnuta i přes chybějící příkaz k úhradě nákladů exekuce. Podle ustálené judikatury je však existence pravomocného exekučního příkazu k náhradě nákladů exekuce podmínkou pro zahrnutí exekutorovy pohledávky do rozvrhu, přičemž je vyloučeno, aby v usnesení o rozvrhu byly nároky exekutora teprve vyčísleny. Částka 781 200,20 Kč tak přirostla dalším přihlášeným věřitelům v rozdělované podstatě. Námitky povinné ohledně pohledávek věřitele Společenství vlastníků pro dům XY a zástavní věřitelky M. P. odvolací soud označil za nedůvodné, protože povinná mohla ve lhůtě 15 dnů ode dne zveřejnění oznámení o přihlášených pohledávkách popřít kteroukoli z nich, této možnosti však nevyužila, čímž lhůtu k popření pravosti pohledávek promeškala a v této fázi řízení se již přezkumu pohledávek domáhat nelze.

Proti usnesení odvolacího soudu podali dovolání povinná a soudní exekutor.

Povinná v dovolání namítala, že odvolací soud i soudní exekutor nesprávně posoudili pohledávku zástavní věřitelky, když podle ustanovení § 337c odst. 1 písm. d) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, (dále též jen „o. s. ř.“), zařadili do skupiny IV. nejen jistinu, běžné úroky a úroky z prodlení, ale i poplatek za mimořádnou splátku ve výši 351 975,77 Kč, na kterou se však zástavní právo nevztahuje. Z usnesení odvolacího soudu přitom není patrné, z jakého důvodu byla pohledávka zástavní věřitelky považována za zajištěnou v celém rozsahu, přestože zástavní právo bylo zřízeno toliko k zajištění jistiny s příslušenstvím, tedy úroků, úroků z prodlení a nákladů spojených s jejím uplatněním. Jelikož částka 351 975,77 Kč představující poplatek za mimořádnou splátku nebyla předmětem zajištění, není možné tento poplatek v rámci rozvrhu zástavní věřitelce přiznat a odvolací soud měl k této skutečnosti přihlédnout z úřední povinnosti, tedy i za situace, kdy pohledávka nebyla popřena. V této souvislosti dovolatelka odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2019, sp. zn. 20 Cdo 3293/2019, podle kterého soud kdykoli v průběhu řízení (a to bez ohledu na to, zda došlo popření pohledávky či nikoli) přihlédne k tomu, že podkladovým rozhodnutím pro přihlášku byl nicotný rozhodčí nález. Uvedené rozhodnutí lze podle dovolatelky přiměřeně aplikovat i na daný případ, protože ani nezajištěná část pohledávky věřitele (obdobně jako nicotný rozhodčí nález) nesplňuje podmínky pro uspokojení ve smyslu ustanovení § 336f o. s. ř. Dovolatelka navrhla, aby dovolací soud zrušil usnesení odvolacího soudu i usnesení soudního exekutora a věc vrátil soudnímu exekutorovi k dalšímu řízení.

Soudní exekutor ve svém dovolání namítal, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci v otázce nezbytnosti existence pravomocného příkazu k úhradě nákladů exekuce při rozvrhu. Dovolatel si je vědom ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu ohledně této problematiky, ale dle jeho názoru se v projednávané věci jedná o odlišnou procesní situaci, neboť zde se rozvrh skládá se dvou na sebe navazujících částí, a to z dílčího rozvrhu a dodatečného rozvrhu. V době rozhodování o dílčím rozvrhu nebyl vydán pravomocný příkaz k úhradě nákladů exekuce, což bylo následně zhojeno a o dodatečném rozvrhu zatím nebylo rozhodnuto. Dovolatel má dále za to, že příkaz k úhradě nákladů exekuce je v exekuci prodejem nemovitých věcí „nahraditelný“ usnesením o rozvrhu, protože teprve v něm je stanovena přesná částka, která má z peněz získaných prodejem nemovité věci připadnout na náklady exekuce, přičemž oprávněný i povinný mají možnost brojit proti němu opravným prostředkem. Dovolatel rovněž namítal, že odvolací soud se dopustil závažné procesní vady, když soudního exekutora při změně rozhodnutí nepoučil o hrozícím neúspěchu ve sporu, a ten přišel o možnost prokázat důvodnost svého nároku na náklady exekuce, čímž došlo k porušení práva dovolatele na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Dovolatel navrhl, aby dovolací soud rozhodnutí odvolacího soudu zrušil a věc vrátil odvolacímu soudu se závazným pokynem, aby zrušil usnesení soudního exekutora.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a o. s. ř.) obě dovolání projednal a rozhodl o nich podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. září 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), přičemž dospěl k závěru, že obě dovolání nejsou podle ustanovení § 237 zákona o. s. ř. (z dále uvedených důvodů) přípustná.

Dovolací soud předně uvádí, že dovolání povinné nesplňuje obligatorní náležitosti dovolání uvedené v ustanovení § 241a odst. 2 o. s. ř., když především neobsahuje údaj o tom, v čem dovolatelka spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání. Uvedla-li dovolatelka, že „napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky, která by dle názoru dovolatele měla být vyřešena jinak“, je zřejmé, že podle mínění dovolatelky by dovolací soud měl jí předložené právní otázky posoudit jinak než soud odvolací. Dovolatelka však patrně přehlédla, že takový předpoklad přípustnosti dovolání ustanovení § 237 o. s. ř. neobsahuje. Poslední ze čtyř zakotvených předpokladů přípustnosti dovolání, tj. „má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak“, oproti očekávání dovolatelky míří pouze na případ právní otázky vyřešené dovolacím soudem v jeho dosavadní rozhodovací praxi, od jejíhož řešení by se měl odklonit (posoudit tuto otázku jinak), a nikoli na případ, jak se mylně domnívá dovolatelka, že má dovolací soud posoudit jinak otázku vyřešenou soudem odvolacím. I kdyby dovolatelka uplatnila čtvrtý z předpokladů přípustnosti vymezených v ustanovení § 237 o. s. ř., musí být z dovolání zřejmé, od kterého svého řešení otázky hmotného nebo procesního práva se má (podle mínění dovolatelky) dovolací soud odchýlit (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. srpna 2013, sp. zn. 29 Cdo 2488/2013, a usnesení ze dne 28. listopadu 2013, sp. zn. 29 ICdo 43/2013). Tomuto požadavku dovolatelka nedostála. Ve svém dovolání sice odkázala na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2019, sp. zn. 20 Cdo 3293/2019, které lze dle jejího názoru na danou věc „přiměřeně aplikovat“, avšak judikaturu dovolacího soudu, od níž by se měl dovolací soud odchýlit, neuvedla. Pro úplnost dovolací soud dodává, že dovolatelka svým odkazem na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 3. prosince 2019, sp. zn. 20 Cdo 3293/2019, nenamítla ani to, že by se odvolací soud ve svém usnesení odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu. Nedostatek vymezení přípustnosti dovolání již nelze odstranit, poněvadž lhůta pro podání dovolání, během níž tak bylo možno učinit (srov. ustanovení § 241b odst. 3 větu první o. s. ř.), uplynula. Jde přitom o takovou vadu, jež brání pokračování v dovolacím řízení, neboť v důsledku absence uvedené náležitosti nelze posoudit přípustnost dovolání povinné.

Jde-li o dovolání soudního exekutora, dovolací soud dospěl k závěru, že rozhodnutí odvolacího soudu je v otázce posouzení, zda lze pohledávku soudního exekutora zahrnout do rozvrhu i tehdy, neexistuje-li ke dni rozvrhového jednání pravomocný příkaz k úhradě nákladů exekuce, v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak. Dovolací soud ve své ustálené rozhodovací praxi opakovaně uvedl, že do rozvrhu lze pohledávku soudního exekutora zahrnout jen tehdy, existoval-li ke dni rozvrhového jednání pravomocný exekuční příkaz k náhradě nákladů exekuce, protože pouze pravomocný příkaz k úhradě nákladů exekuce může být podkladem pro zahrnutí v něm vyčíslených nákladů exekutora do rozvrhového usnesení. Přitom nelze přehlédnout ustanovení § 6 odst. 2 vyhlášky č. 418/2001 Sb., o postupech při výkonu exekuční a další činnosti, ve znění novely č. 491/2012 Sb., podle něhož jsou-li v exekučním příkazu uvedeny pravděpodobné náklady exekuce a pravděpodobné náklady oprávněného, vydá exekutor příkaz k úhradě nákladů exekuce neprodleně poté, kdy dojde ke splnění nebo vymožení povinnosti vymáhané v exekučním řízení s výjimkou nákladů exekuce a nákladů oprávněného. Exekutor je povinen poučit o této skutečnosti účastníky řízení v exekučním příkazu, ve kterém tyto pravděpodobné náklady uvedl. Soudnímu exekutorovi tedy nic nebránilo, aby třeba i po provedení dražby vydal příkaz k úhradě nákladů exekuce, které již v exekučním řízení vznikly nebo ještě pravděpodobně vzniknou v průběhu rozvrhového řízení [srov. například usnesení ze dne 1. prosince 2017, sp. zn. 20 Cdo 4957/2017 (proti němuž podaná ústavní stížnost byla nálezem Ústavního soudu ze dne 18. prosince 2019, sp. zn. III. ÚS 494/18, odmítnuta), usnesení ze dne 2. května 2017, sp. zn. 20 Cdo 1273/2017, usnesení ze dne 26. října 2009, sp. zn. 20 Cdo 2087/2007, usnesení ze dne 24. ledna 2012, sp. zn. 20 Cdo 2176/2011; usnesení ze dne 29. července 2014, sp. zn. 21 Cdo 2570/2014; usnesení ze dne 18. února 2015, sp. zn. 26 Cdo 304/2015, usnesení ze dne 1. prosince 2016, sp. zn. 20 Cdo 5079/2016 (proti němuž podaná ústavní stížnost byla nálezem Ústavního soudu ze dne 8. ledna 2019, sp. zn. I. ÚS 706/17, odmítnuta), a stanovisko ze dne 15. února 2006, sp. zn. Cpjn 200/2005].

V projednávané věci odvolací soud změnil usnesení soudního exekutora, když dospěl k závěru, že pohledávka soudního exekutora na nákladech exekuce nemůže být v daném případě upokojena, protože soudní exekutor dosud nevydal příkaz k úhradě nákladů exekuce, a nedisponuje tak titulem pro uspokojení své pohledávky. S ohledem na výše uvedené nelze než uzavřít, že závěr odvolacího soud je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, neboť nevydal-li soudní exekutor žádný příkaz k úhradě nákladů exekuce, nedisponoval ke dni rozvrhového jednání pravomocným exekučním příkazem, a jeho náklady tak nebylo možné nijak dodatečně stanovovat a uspokojovat v rámci rozvrhu, na čemž nic nemění skutečnost, že v projednávané věci došlo prozatím k dílčímu rozvrhu. Nedůvodná je i námitka soudního exekutora, že kvůli chybějícímu poučení o hrozícím neúspěchu ve sporu přišel o možnost odvolacímu soudu prokázat, z jakého důvodu považuje svůj nárok na náklady exekuce za důvodný, neboť z usnesení odvolacího soudu vyplývá, že soudní exekutor přednesl oponentní názor (se kterým se odvolací soud vypořádal) již v předkládací zprávě a průvodním vyjádření k odvolání.

Nejvyšší soud z výše uvedených důvodů dovolání povinné i dovolání soudního exekutora podle ustanovení § 243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 10. 11. 2020

JUDr. Zbyněk Poledna

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru