Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 258/2020Usnesení NS ze dne 31.03.2020

HeslaPřípustnost dovolání
Exekuce
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.258.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.

§ 238 odst. 1 písm. i) o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 258/2020-333

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Zbyňka Poledny a soudců JUDr. Aleše Zezuly a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného Úřadu vlády České republiky, se sídlem v Praze, nábřeží Edvarda Beneše 128/4, identifikační číslo osoby 00006599, jehož jménem jedná Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, se sídlem v Praze, Rašínovo nábřeží 390/42, identifikační číslo osoby 69797111, proti povinnému J. V., narozenému dne XY, bytem XY, za účasti manželky povinného M. V., narozené dne XY, bytem XY, obou zastoupených JUDr. Arturem Ostrým, advokátem se sídlem v Praze 5, Arbesovo náměstí 257/7, zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitých věcech pro 192 814 256 Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Jindřichově Hradci pod sp. zn. 10 E 5/2017, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 20. září 2019, č. j. 19 Co 1331/2019-284, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Ve shora označené věci Okresní soud v Jindřichově Hradci (dále jen „soud prvního stupně“) usnesením ze dne 29. 7. 2019, č. j. 10 E 5/2017-250, nařídil podle vykonatelného rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 4. 1. 2017, č. j. 5 To 24/2016, ve spojení s rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 24. 6. 2015, č. j. 46 T 21/2013, za účelem vymožení pohledávek oprávněného ve výši 184 567 556 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 4. března 2014 do zaplacení a ve výši 8 246 700 Kč s 8,05% úrokem z prodlení ročně od 4. března 2014 do zaplacení výkon rozhodnutí, kterým zřídil soudcovské zástavní právo na nemovitých věcech ve společném jmění povinného a jeho manželky ( pozemku parc. č. St. XY - zastavěná plocha a nádvoří, jehož součástí je stavba XY č. p. XY, pozemku parc. č. XY - zahrada, pozemku parc. č. XY – trvalý travní porost, a pozemku parc. č. XY – trvalý travní porost, včetně jejich součástí a příslušenství, zapsaných na listu vlastnictví č. XY u Katastrálního úřadu pro Jihočeský kraj, katastrálního pracoviště XY, pro obec a katastrální území XY); zároveň soud prvního stupně rozhodl o povinnosti povinného zaplatit soudní poplatek ve výši 3 528 143 Kč.

Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „odvolací soud“) k odvolání povinného usnesením ze dne 20. 9. 2019, č. j. 19 Co 1331/2019-284, usnesení soudu prvního stupně potvrdil (výrok I.) a oprávněnému právo na náhradu nákladů odvolacího řízení nepřiznal (výrok II.). Ve shodě s právním názorem Nejvyššího soudu přijatým v usnesení ze dne 25. září 2018, sp. zn. 20 Cdo 3402/2018, uzavřel, že dodatečným předložením písemného vyhotovení soudního rozhodnutí (včetně opatřené doložky vykonatelnosti), jež je v dané věci exekučním titulem, lze i v průběhu exekučního řízení (resp. ve lhůtě soudem k tomu určené) zhojit počáteční vadu (nedostatečného) exekučního titulu. Za nedůvodnou označil námitku povinného ohledně určení výše soudního poplatku, neboť položka 21 odst. 2 Sazebníku soudních poplatků jako přílohy k zákonu č. 549/ 1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“), podle které se v případě opakovaného návrhu na výkon rozhodnutí sníží soudní poplatek na polovinu (nejméně 500 Kč), na posuzovanou situaci nedopadá, rozumí-li se opakovaným návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí návrh podaný oprávněným až poté, co některý z dříve navrhovaných výkonů rozhodnutí byl již nařízen.

Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání, jehož přípustnost vymezil s odkazem na § 237 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále rovněž „o. s. ř.“), tak, že „usnesení závisí na vyřešení otázky procesního práva, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena a na vyřešení otázky procesního práva, dovolacím soudem již vyřešené, která má být dovolacím soudem posouzena jinak“. Jako otázku dosud dovolacím soudem neřešenou vznesl dovolatel otázku stanovení výše soudního poplatku, a to zda se „rozumí opakovaným návrhem ve smyslu položky č. 21 odst. 2 Sazebníku soudních poplatků jen návrh, který oprávněný podá až poté, co některý z navrhovaných výkonů rozhodnutí proti témuž účastníku na základě téhož vykonatelného rozhodnutí byl již v minulosti nařízen“. Druhou otázkou, jež má být coby dovolacím soudem vyřešená posouzena jinak, je otázka „zda je možné zhojit vady návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí prostřednictvím dokumentu (exekučního titulu), jehož vznik v zákonem požadované formě nastal až po dni podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, resp. který ke dni podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí v zákonem požadované formě a s potřebnými náležitostmi prokazatelně neexistoval“. Podle názoru dovolatele možnost dodatečně zhojit vady návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí „zjevně směřuje na situace, kdy ke dni podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí prostředky, kterými je vadu možné zhojit, existují“. V posuzované věci však vyhotovení rozhodnutí (vykonávacího titulu) ke dni podání návrhu v potřebné formě „veřejné listiny“ neexistovalo. Všechny podmínky pro nařízení výkonu rozhodnutí by měly být splněny již ke dni podání daného návrhu a soudy by neměly poskytovat časový prostor pro opatření vykonávacího titulu v požadované formě. Dovolatel proto navrhl, aby dovolací soud změnil usnesení odvolacího soudu tak, že usnesení soudu prvního stupně se zamítá a oprávněná je povinna nahradit povinnému náklady řízení všech stupňů; současně dovolatel podal návrh na „odklad právní moci a vykonatelnosti“ napadeného usnesení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (viz § 10a o. s. ř.) věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony), dále opět „o. s. ř.“, a po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno k tomu legitimovaným účastníkem vykonávacího řízení (§ 255 odst. 1 o. s. ř.) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., dospěl k závěru, že dovolání povinného není přípustné.

Podle § 237 o. s. ř. není-li stanoveno jinak, je dovolání přípustné proti každému rozhodnutí odvolacího soudu, kterým se odvolací řízení končí, jestliže napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak.

Zvolí-li dovolatel posledně v zákoně uvedené hledisko přípustnosti dovolání, tj. má-li být právní otázka dovolacím soudem již vyřešená posouzena jinak (tj. s odlišným právním závěrem), je pro řádné vymezení přípustnosti dovolání nezbytné, aby dovolatel vyložil důvody, ze kterých dovozuje potřebu změny dosavadního právního názoru Nejvyššího soudu (překlenutí jeho rozhodovací praxe); jiný výklad by vedl ke zjevně nesprávnému (textu občanského soudního řádu odporujícímu) závěru, že dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 o. s. ř. přípustné vždy, když dovolatel toliko odkáže na jakékoli rozhodnutí dovolacího soudu s návrhem na „jiné“ posouzení. Splnit uvedený požadavek je o to náročnější, jestliže o předkládané právní otázce dovolací soud rozhodoval již opakovaně a bezrozporně. V těchto případech je pro řádné vymezení přípustnosti dovolání nezbytné uvést doposud před dovolacím soudem neuplatněné argumenty, na něž dovolací soud prozatím neměl možnost reagovat a které by měly vést k překonání dosavadní rozhodovací praxe.

V posuzované věci však dovolatelovy námitky představují totožnou - a tedy nikoli novou - argumentaci týkající se (ne)existence exekučního titulu ke dni podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí a faktické nemožnosti k tomuto okamžiku jeho vady zhojit. Nejvyšší soud se k těmto námitkám vyjádřil již ve svých usneseních ze dne 25. září 2018, sp. zn. 20 Cdo 3402/2018, ze dne 21. listopadu 2018, sp. zn. 20 Cdo 3247/2018, ze dne 23. dubna 2019, sp. zn. 20 Cdo 4623/2018, a ze dne 15. května 2019, sp. zn. 20 Cdo 1593/2019. Znamenanými rozhodnutími, které si svými závěry nekonkurují a představují proto konstantní rozhodovací praxi, Nejvyšší soud ozřejmil, že dodatečným předloženým písemného vyhotovení rozhodnutí (tj. vykonatelného exekučního titulu včetně doložky vykonatelnosti) lze v dodatečně určené lhůtě vadu takového exekučního titulu konvalidovat. Námitka povinného, „zda je možné zhojit vady návrhu dokumentem, který prokazatelně ke dni podání návrhu oprávněné v potřebné formě veřejné listiny neexistoval“, opětovně směřuje do již dovolacím soudem řešené právní otázky, je-li ve vztahu ke skutkovým okolnostem případu a povaze vykonávacího titulu v posuzované věci nevýznamné, zda a v jaké podobě existovalo ke dni podání návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí písemné vyhotovení soudního rozhodnutí (vykonávacího titulu). Teprve za situace, kdy vykonávací titul v požadované formě oprávněný k výzvě soudu ve stanovené lhůtě nepředloží (vadu návrhu nezhojí), představuje uvedený nedostatek důvod pro zamítnutí návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí. K takové situaci však v posuzované věci nedošlo.

Neuvádí-li povinný žádnou relevantní právní argumentaci (podpořenou konkrétními ustanoveními aplikovatelných právních předpisů, rozhodovací praxí dovolacího soudu, judikaturou Ústavního soudu či alespoň přiléhavou komentářovou literaturou), kterou by své námitky alespoň stručně podpořil, není požadavek zvoleného hlediska přípustnosti dovolání řádně vymezen (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. března 2015, sp. zn. 30 Cdo 4451/2014, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. srpna 2018, sp. zn. 20 Cdo 2345/2018). Toliko polemika dovolatele s právními závěry odvolacího soudu či soudu prvního stupně, ke které se povinný uchýlil, zvolenou přípustnost dovolání založit nemůže (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25. ledna 2017, sp. zn. 22 Cdo 5688/2016, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. října 2018, sp. zn. 30 Cdo 2611/2018, ke splnění obligatorních předpokladů přípustnosti dovolání srov. rovněž nález Ústavního soudu ze dne 11. února 2020, sp. zn. III. ÚS 2478/2018). Dovolacímu soudu se tak nenabízí opodstatněný důvod k překonání dosavadní konzistentní judikatury.

Dovolání je v části napadající rozhodnutí odvolacího soudu o povinnosti dovolatele zaplatit soudní poplatek nepřípustné podle ustanovení § 238 odst. 1 písm. i) o. s. ř.

Nejvyšší soud proto dovolání povinného bez jednání (§ 243a odst. 1 o. s. ř.) podle ustanovení § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

Pro nepřípustnost dovolání se Nejvyšší soud nezabýval ani případnými vadami řízení (srov. § 242 odst. 3 o. s. ř).

Se zřetelem k výsledku dovolacího řízení a k Ústavním soudem zdůrazněné přiměřené lhůtě pro rozhodnutí dovolacího soudu (viz nález Ústavního soudu ze dne 23. srpna 2017, sp. zn. III. ÚS 3425/16) není návrh dovolatele na odklad právní moci či vykonatelnosti napadeného usnesení odvolacího soudu (§ 243 o. s. ř.) důvodný, přičemž Nejvyšší soud v tomto případě zvláštní zamítavé rozhodnutí nevydává (viz usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. listopadu 2005, sp. zn. 20 Cdo 873/2005, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. září 2017, sp. zn. 20 Cdo 2481/2017).

Rozhodnutí o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (srov. § 243f odst. 3 větu druhou o. s. ř.).

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 31. 3. 2020

JUDr. Zbyněk Poledna

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru