Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 2535/2003Usnesení NS ze dne 24.11.2004

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.2535.2003.1
Dotčené předpisy

§ 237 odst. 3 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 2535/2003

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Kůrky a soudců JUDr. Františka Ištvánka a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné S. H., zastoupené advokátem, proti povinným 1) A. V. a 2) P. V., oběma zastoupeným advokátem, zřízením soudcovského zástavního práva na nemovitostech, pro 205.000.- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Litoměřicích pod sp. zn. E 469/2001, o dovolání povinných proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 23.května 2003, č.j. 12 Co 119/2003-35, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně zamítl návrh povinného na zastavení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva, maje za to, že odvolací námitky povinných proti prvostupňovému rozhodnutí nejsou důvodné.

Povinní ve včasném dovolání namítli, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř.). Vadu řízení spatřovali v tom, že odůvodnění rozhodnutí soudů jsou kusá, neúplná a nevypořádávající se s důvody návrhu na zastavení exekuce. Otázku zásadního právního významu spatřují v požadavku, aby se zamítavé rozhodnutí soudu o návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí obsahově vypořádalo s tím, proč neshledalo naplnění konkrétního důvodu zastavení výkonu, a v tom, zda může odvolací soud odkázat a ztotožnit se s prvostupňovým rozhodnutím, které však samo důvod zamítnutí návrhu nevysvětluje.

Dovolání přípustné není.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí; ustanovení § 237 odst. 1 a 3 zde platí obdobně (odstavec 2).

Z toho plyne, že dovolání proti těmto usnesením je přípustné za předpokladu, že jsou splněny podmínky (jedna z nich), vyslovené v § 237 odst. 1 písm. a/ až c/ o.s.ř.

Jelikož napadené usnesení není měnícím (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází v úvahu - k založení přípustnosti dovolání - toliko ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je tím předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních. Způsobilý dovolací důvod představuje tedy ten, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou tomuto dovolacímu důvodu podřaditelné.

Z toho plyne, že případné vady řízení, odpovídající dovolacímu důvodu vyjádřenému v § 241a odst. 2 písm. a/ o.s.ř. (i kdyby existovaly), jsou naopak - pro závěr o zásadním právním významu rozhodnutí, a potažmo o přípustnosti dovolání - bezcenné.

Dovolání povinných v této věci nepředkládá dovolacímu soudu právní otázku, která by z hlediska zákonné konstrukce přípustnosti dovolání nabídla možnost odpovídajícího přezkumu. Je totiž vybudováno jen na zpochybnění logických pravidel, jakož i zásady dostatečného důvodu, které mají tvořit (a v posuzovaném případě i vytvořily) základ odůvodnění soudního rozhodnutí a je svým obsahem uplatněním – zde nevýznamné – námitky procesní.

O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení jiných, obdobných právních poměrů, a jež v konečném účinku může mít vliv na obecnou rozhodovací činnost soudů (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o.s.ř. předpokládá), zde tedy nejde; rozpor s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.) nemůže být dán tam, kde námitky dovolatelů vycházejí z práva procesního.

Nelze-li dospět k závěru, že dovoláním napadené rozhodnutí je zásadního významu po právní stránce, není dovolání přípustné ani podle § 237 odst. 1 písm c/, odst. 3 o.s.ř.

Protože ostatní možnosti založit přípustnost dovolání byly vyloučeny již dříve, Nejvyšší soud dovolání povinné podle § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

Povinní s dovoláním úspěšní nebyli, oprávněné, která by jinak měla právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, žádné takové náklady (podle obsahu spisu) nevznikly. Této procesní situaci odpovídá ve smyslu ust. § 146 odst. 3, 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů dovolacího řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. listopadu 2004

JUDr. Vladimír Kůrka, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru