Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 2498/2020Usnesení NS ze dne 15.09.2020

HeslaPřípustnost dovolání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2020:20.CDO.2498.2020.1
Dotčené předpisy

§ 237 o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 2498/2020-381

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Karla Svobody, Ph.D., a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a JUDr. Zbyňka Poledny v exekuční věci oprávněné Avesolvent, s.r.o., se sídlem v Praze 1, Opletalova č. 1284/37, identifikační číslo osoby 26803127, proti povinnému J. P., narozenému dne XY, bytem v XY, zastoupenému Mgr. Gabrielou Kaprálkovou, advokátkou se sídlem v Ostravě, Občanská č. 1115/16, pro 3 000 000 Kč s příslušenstvím, o návrhu povinného na zastavení exekuce, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 69 Nc 150/2001, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 4. června 2019, č. j. 20 Co 426/2018-337, takto:

Dovolání se odmítá.

Odůvodnění:

1. Městský soud v Brně usnesením ze dne 17. 7. 2018, č. j. 69 Nc 150/2001-316, předmětnou exekuci v části, v níž byla prováděna prodejem všech podle zákona postižitelných movitých věcí nebo spoluvlastnického podílu povinného na movitých věcech, zastavil v rozsahu movitých věcí sepsaných v protokolu o soupisu movitých věcí povinného ze dne 16. 9. 2015 pod položkami konkretizovanými ve výroku I. tohoto usnesení (výrok I.), a zamítl návrh povinného na zastavení exekuce ze dne 14. 7. 2016 v části, v níž je exekuce prováděna srážkami ze mzdy povinného (výrok II.), stejně tak jako zamítl návrh povinného

ze dne 2. 6. 2014 na úplné zastavení exekuce (výrok III.). Za účelem posouzení návrhu povinného na zastavení exekuce v části, v níž je prováděna srážkami ze mzdy, soud vypočetl výši čisté mzdy pro rozhodné období, přičemž vyšel z listin, které si za tímto účelem vyžádal od zaměstnavatele povinného (tj. výši hrubé mzdy, pojistného na sociální zabezpečení a příspěvku na státní politiku zaměstnanosti, pojistného na veřejné zdravotní pojištění a výši záloh na daň z příjmů fyzických osob sráženou z příjmů ze závislé činnosti, to vše za posledních 12 kalendářních měsíců předcházejících rozhodnutí v této věci, a to za každý měsíc zvlášť). Z předloženého sdělení zaměstnavatele povinného a mzdového listu povinného vyplynulo, že součástí příjmu povinného je i nepeněžitý příjem ve výši 3 548 Kč za používání služebního vozidla k soukromým účelům. Z toho vyplývá, že povinný je v tomto ohledu v exekuci zvýhodněn, neboť ačkoli požívá ke své hrubé mzdě ještě nepeněžitý příjem specifikovaný výše, jeho výsledná čistá mzda je nižší než nezabavitelná částka. K výplatě nižší mzdy ovšem dochází právě s ohledem na to, že vedle peněžitého plnění požívá povinný i naturální příjem, který mu nižší výši čisté mzdy kompenzuje. Je však proti smyslu exekuce, aby naturální příjmy povinného (tj. faktický benefit pro povinného, který by mohl přijímat i v podobě peněžitého plnění) snižovaly čistou mzdu povinného postižitelnou v exekuci. Soud dále zjistil, že povinný záměrně u svého zaměstnavatele nepodepsal Prohlášení k dani, přičemž toto jednání bylo dle úvahy soudu motivováno snahou zabránit vymáhání pohledávky. Je totiž zjevné (což vyplývá i z tvrzení samotného povinného), že povinnému byla za příslušné zdaňovací období příslušná (v jednotlivých kalendářních měsících sražená) daň vrácena. Jedná se tedy taktéž o příjem, který by byl (nebýt nepodepsaného Prohlášení k dani) součástí čisté mzdy povinného, ze které tak mohly být prováděny srážky. I tento příjem by proto měl podléhat exekuci. Na základě výše uvedeného soud neshledal důvod pro zastavení exekuce prováděné srážkami ze mzdy povinného podle ustanovení

§ 290 odst. 1 o. s. ř. a ani důvod pro zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř, neboť nyní je třeba prošetřit postup plátce mzdy, který s ohledem na existující nepeněžitý příjem povinného neprováděl srážky ze mzdy, ačkoli tyto srážky prováděny být mohly. Další pochybnosti o majetkové situaci povinného vzbuzuje fakt, že ačkoli povinnému ke dni 14. 11. 2017 vznikl nárok na starobní důchod, tak si doposud žádnou žádost o starobní důchod nepodal. Navíc pokud povinný (vysokoškolsky vzdělán) nedosahuje vyššího příjmu, nespecifikoval žádné okolnosti, které mu brání nalézt si lépe placené zaměstnání. K námitkám povinného zpochybňujícím vykonatelnost notářského zápisu, který je v dané věci exekučním titulem, soud uvedl, že předmětná Smlouva o úvěru vznikla platně, není reálným kontraktem (má jen konsensuální povahu), tudíž samotné předání peněz nemá na její platnost žádný vliv. V průběhu celého řízení navíc povinný poskytnutí úvěru nezpochybnil a tuto námitku vznesl poprvé až ve svém podání ze dne 9. 2. 2017, tedy téměř 16 let po zahájení exekuce, aniž by ji podpořil nějakými důkazy. Tato námitka je tak nedůvodná i opožděná ve smyslu lhůty pro podání návrhu na zastavení exekuce dle ustanovení § 55 odst. 1 ex. řádu.

2. K odvolání povinného Krajský soud v Brně usnesením ze dne 4. 6. 2019, č. j 20 Co 426/2018-337, usnesení soudu I. stupně v napadených výrocích II. a III. potvrdil. Odvolací soud přisvědčil závěrům soudu I. Stupně, jež podrobně zrekapituloval a srovnal s obsahem exekučního spisu, a odkázal na odůvodnění jeho usnesení.

3. Proti usnesení odvolacího soudu podal povinný dovolání. Uvedl, že v této věci již Nevyšší soud jednou rozhodoval usnesením ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 4128/2016, přičemž se odvolací soud od tohoto rozhodnutí odchýlil, když nesprávně posoudil svou povinnost přezkoumat věcnou správnost a odůvodněnost zamýšlených kroků soudního exekutora směřujících k vymožení plnění z exekučního titulu a sám učinil vlastní zkoumání majetku povinného, ze kterého dospěl k dílčím skutkovým závěrům o jeho majetku. Odvolací soud dle názoru povinného pochybil, když dospěl k závěru, že majetek povinného je s ohledem na obsah spisu způsobilý uspokojit pohledávku oprávněné, aniž by zohlednil budoucí postup soudního exekutora. Povinný dále uvedl, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu závisí na posouzení právní otázky, zda je exekuční soud při rozhodování o návrhu povinného na zastavení exekuce dle ustanovení § 290 odst. 1 písm. o. s. ř. povinen zkoumat výši mzdy povinného v době dvanácti po sobě následujících měsíců ke dni podání návrhu na zastavení exekuce srážkami ze mzdy, nebo tak může činit kdykoli, a tímto způsobem určit jiný den pro posouzení existence mzdy způsobilé uspokojit oprávněného, přičemž dle povinného měl soud posoudit výši jeho mzdy za posledních dvanáct měsíců ode dne podání návrhu na zastavení předmětné exekuce. Odvolací soud se dle dovolatele měl odchýlit od ustálené rozhodovací praxe dovolacího i Ústavního soudu (usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 4128/2016, ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 449/2018, ze dne 25. 3. 2014, sp. zn. 21 Cdo 3266/2016, rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4051/2011, a nálezu Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2019, sp. zn. II. ÚS 3194/18) též ve vztahu k otázce vykonatelnosti exekučního titulu týkající se smluvní pokuty. Notářský zápis, jež je exekučním titulem v dané věci, totiž není exekučním titulem k vymožení pohledávky odpovídající smluvní pokutě a souhlas dlužníka s přímou vykonatelností notářského zápisu se na smluvní pokutu nevztahuje, jak vyplývá přímo z obsahu spisu. Dovolatel navrhl, aby Nejvyšší soud napadené usnesení odvolacího soudu změnil tak, že se předmětná exekuce zastavuje.

4. Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 30. 9. 2017 (srov. Čl. II bod 2 zákona č. 296/2017 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů, zákon č. 292/2013 Sb., o zvláštních řízeních soudních, ve znění pozdějších předpisů, a některé další zákony) – dále jen „o. s. ř.“. Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému usnesení odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o. s. ř., se dovolací soud zabýval otázkou přípustnosti dovolání podle § 237 o. s. ř. a dospěl k závěru, že dovolání není přípustné, neboť usnesení odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby odpovídající právní otázky byly posouzeny jinak (srov. § 237 o. s. ř.).

5. Jde-li o výtku povinného, že odvolací soud před vydáním dovoláním napadeného usnesení činil sám vlastní zkoumání majetku povinného, ze kterých učinil skutkové závěry ohledně majetku povinného, je jeho rozhodnutí nikoliv v rozporu, ale v souladu s předchozím zrušujícím rozhodnutím Nejvyššího soudu. V usnesení ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 4128/2016, totiž dovolací soud zdůraznil, že podá-li povinný návrh na zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. a exekutor návrhu nevyhoví, je soud povinen o tomto návrhu rozhodnout. Odvolacím soudem vyžádaná zpráva exekutora o tom, jaký majetek povinného byl dosud zajištěn a jaké je stanovisko exekutora k návrhu na zastavení exekuce, slouží jako přímý zdroj informací, jen jde-li o sdělení exekutora, které kroky hodlá v budoucnu učinit za účelem vymožení plnění uloženého exekučním titulem, když je věcí soudu, aby na základě obsahu spisu posoudil, zda zamýšlený postup exekutora může vést alespoň ke krytí nákladů exekuce. Zpráva exekutora naopak neslouží k tomu, aby z ní soud načerpal informace o dosavadním průběhu exekuce, jež jsou zřejmé z obsahu spisu, protože skutečnosti podstatné pro rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce soud zjišťuje z úřední povinnost. Odvolací soud tedy naopak dodržel závazný pokyn dovolacího soudu učinit vlastní skutková zjištění ohledně postižitelného majetku povinného a perspektiv dalšího vedení exekuce.

6. Jestliže povinný podal návrh na úplné zastavení exekuce podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. e) o. s. ř., z již zmíněného usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 4128/2016, plyne, že nelze pokládat za pochybení odvolacího soudu, zabýval-li se výhledem dalšího vedení exekuce s ohledem na úhrnnou majetkovou situaci povinného a její perspektivy, a to i s přihlédnutím k aktuální nebo v budoucnosti očekávatelné mzdě nebo jinému přijmu povinného ze závislé činnosti.

7. Odvolacímu soudu rovněž nelze vytknout, jestliže zčásti nezastavil exekuci postižením mzdy povinného v případě, že v době rozhodování o částečném zastavení exekuce podle ustanovení § 290 odst. 1 o. s. ř. došel k závěru, že povinný v době jednoho roku před vydáním konečného rozhodnutí o návrhu na zastavení exekuce podle ustanovení § 290 odst. 1 o. s. ř. pobíral exekučně postižitelnou mzdu (k tomu srov. usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 8. 2005, sp. zn. 22 Co 434/2005, publikované ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 45/2007). Smyslem ustanovení § 290 odst. 1 o. s. ř. totiž je zabezpečit, aby exekuce srážkami ze mzdy neprobíhala v případě, že je bezpředmětná, když její bezpředmětnost je dána právě tím, že povinný po dobu jednoho roku nepobírá mzdu v exekuovatelné výši a její bezpředmětnost vyplývá z okolností případu zjištěných před vydáním usnesení o návrhu na částečné zastavení exekuce (srov. s ustanovením § 154 odst. 1 o. s. ř.). Rozhodnou dobou ve smyslu § 290 odst. 1 o. s. ř. je proto doba jednoho roku před vydáním konečného rozhodnutí o návrhu na částečné zastavení exekuce srážkami ze mzdy, a nikoliv doba jednoho roku od podání návrhu na částečné zastavení exekuce podle ustanovení § 290 odst. 1 o. s. ř. Opačný výklad by byl nepřiměřeným zkrácením práva oprávněného na uspokojení jeho vykonatelné pohledávky, jestliže by k době rozhodování o návrhu na zastavení exekuce bylo zjištěno, že jeho pohledávka je aktuálně alespoň zčásti uspokojitelná z aktuální mzdy povinného. V poměrech exekuce vedené podle exekučního řádu navíc nelze pominout, že exekutor je oprávněn vydat další exekuční příkaz srážkami ze mzdy povinného i tehdy, když exekuce srážkami ze mzdy byla dříve podle ustanovení § 290 odst. 1 o. s. ř. zastavena jenom proto, že mzda povinného dočasně nepřipouští provádění srážek (srov. s ustanovením § 47 ex. řádu).

8. Jde-li o skutkový závěr odvolacího soudu, že povinný v rozhodném období pobíral příjem přesahující nezabavitelnou částku, je tento úsudek odůvodněn na str. 5 až 7 dovoláním napadeného usnesení. Nejde o svévolný skutkový závěr, vůči němuž by bylo možno se vymezit dovoláním (srov. s ustanovením § 241a odst. 1,3 o. s. ř.).

9. Uvádí-li dovolatel dále, že odvolací soud nerespektoval usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 3. 2018, sp. zn. 20 Cdo 449/2018, dovolací soud se s tímto náhledem povinného neztotožňuje, neboť Nejvyšší soud v předmětném usnesení zdůraznil (stejně jako v usnesení ze dne 20. 9. 2016, sp. zn. 20 Cdo 4128/2016), že je věcí exekučního soudu, aby na základě vlastního šetření prověřil, zda případné další dotazy a lustrace ze strany exekutora mohou v budoucnosti reálně vést ke zjištění dalšího postižitelného majetku povinného. Stejně tak exekuční soud musí na základě vlastních zjištění (jež se neomezí jen na obecné konstatování věku povinného) posoudit, jaké jsou další perspektivy vedení exekuce.

10. V rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 31. 10. 2012, sp. zn. 30 Cdo 4051/2011, od něhož se odvolací soud měl podle povinného taktéž odchýlit, se podává, že exekuci, u níž není perspektivy vymožení alespoň části pohledávky, nelze vést do nekončena. Odvolací soud však své rozhodnutí postavil na tom, že exekuci prozatím nelze co do perspektivy pokládat za zjevně bezúspěšnou a tento svůj postoj odůvodnil konkrétními zjištěnými okolnostmi (str. 3 – 7 dovoláním napadené rozhodnutí).

11. Namítá-li dovolatel nevykonatelnost exekučního titulu ve vztahu ke smluvní pokutě, jde o námitku, která nemůže založit přípustnost dovolání, neboť jde o nepřípustné uplatnění nové skutečnosti, ke které nelze v dovolacím řízení přihlížet (srov. ustanovení § 241a odst. 6 o. s. ř., a k tomu dále např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 2. 5. 2017, sp. zn. 20 Cdo 1775/2017, ze dne 18. 7. 2017, sp. zn. 20 Cdo 2750/2017, a ze dne 19. 7. 2017, sp. zn. 20 Cdo 3000/2017), když tuto námitku povinný uplatnil poprvé až v tomto dovolacím řízení. Odvolací soud tudíž k této námitce ve svém rozhodnutí ani nemohl přihlédnout (srov. ustanovení § 154 odst. 1 o. s. ř.).

12. Vzhledem k tomu, že rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu, není dovolání povinného přípustné; Nejvyšší soud je tedy v souladu s ustanovením § 243c odst. 1 o. s. ř. odmítl.

13. O náhradě nákladů dovolacího řízení se rozhoduje ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti /exekuční řád/ a o změně dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů).

Poučení: Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 15. 9. 2020

JUDr. Karel Svoboda, Ph.D.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru