Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 2454/2003Usnesení NS ze dne 16.12.2004

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.2454.2003.1
Dotčené předpisy

§ 243a odst. 1 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 243b odst. 5 předpisu č. 99/1963 Sb.

§ 218 odst. 5 písm. c) předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 2454/2003

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Miroslavy Jirmanové a JUDr. Vladimíra Kůrky ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného Finančního úřadu ve V. proti povinné nezletilé K. L., zastoupené zákonnými zástupci F. L. a I. L., zastoupenými advokátem, prodejem nemovitostí, pro částku 269.449,28 Kč, vedené u Okresního soudu v Benešově pod sp. zn. 2 E 1111/2002, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 30. 4. 2003, č.j. 20 Co 133/2003-25, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Shora označeným rozhodnutím krajský soud (v dovoláním napadené části) potvrdil usnesení ze 7. 1. 2003, čj. 2 E 1111/2002-7, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů (v části dovoláním nenapadené pak usnesení okresního soudu, byl-li jím nařízen výkon též některých dalších výkazů nedoplatků, změnil tak, že návrh v této části zamítl).

V dovolání proti potvrzujícímu výroku usnesení odvolacího soudu povinná – posuzováno podle obsahu dovolání – namítá nesprávné právní posouzení věci z hlediska ustanovení § 264 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), jež spatřuje v tom, že výkon rozhodnutí byl – podle ní v rozporu s tímto ustanovením – nařízen přesto, že při obecně známé ceně standardních rodinných domků v částce 2.000.000,- Kč činila výše vymáhané pohledávky pouze 13 % a po rozhodnutí odvolacího soudu o návrhu na exekuci jen cca 6,67 % hodnoty nemovitostí. Pokud jde o přípustnost dovolání, tu dovolatelka dovozuje ze zásadního právního významu, jejž podle ní napadené rozhodnutí má, jelikož „v soudní praxi není při rozhodování soudů stanovena žádná hranice výše pohledávky pro účely posuzování vhodnosti způsobu výkonu rozhodnutí podle § 264 odst. 1 o.s.ř.“

Dovolací soud se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání – v části směřující proti potvrzujícímu výroku napadeného usnesení ani v části směřující proti výroku o nákladech odvolacího řízení – přípustné není.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“) lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. – jež podle § 238a odst. 2 o.s.ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř., je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu (jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí) přípustné jen dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li napadené rozhodnutí právní otázku v rozporu s hmotným právem. Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Protože uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze to, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.

V daném případě však není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných ve stadiu nařízení výkonu rozhodnutí uplatnil právní názory nestandardní resp. vybočující z mezí ustálené soudní praxe; o rozpor s hmotným právem nemůže jít už vůbec, jelikož dovoláním je namítáno nesprávné posouzení věci z hlediska § 264 o.s.ř., tedy ustanovení práva procesního.

Podle § 264 odst. 1 o.s.ř. navrhne-li oprávněný výkon rozhodnutí způsobem, který je zřejmě nevhodný, zejména vzhledem k nepoměru výše pohledávky oprávněného a ceny předmětu, z něhož má být uspokojení této pohledávky dosaženo, může soud nařídit, a to po slyšení oprávněného, výkon rozhodnutí jiným vhodným způsobem.

Není pochyb, že otázku, zda navržený způsob výkonu je v tomto smyslu způsobem vhodným, při nařízení výkonu rozhodnutí soud posuzuje, pročež ji posuzuje i soud odvolací (srov. usnesení Krajského soudu v Praze z 31.3.1967, sp. zn. 7 Co 159/67, uveřejněné pod č. 41/1968 ve Sbírce rozhodnutí a sdělení soudů ČSSR).

Soudní praxe je jednotná (viz kupř. stanovisko Nejvyššího soudu ČSR „Ze zhodnocení rozhodování soudů a státních notářství při výkonu rozhodnutí,“ ze dne 18.2.1981, Cpj 159/79, uveřejněné pod č. 21/1981 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek) také v závěru, že případný nepoměr výše pohledávky a ceny předmětu výkonu je ve smyslu § 264 odst. 1 o.s.ř. pouze jedním (v zákoně výslovně uvedeným) kritériem vhodnosti navrženého způsobu výkonu; jeho zjištění však samo o sobě postup podle tohoto ustanovení neodůvodňuje, neboť soud musí současně uvážit, zda je vůbec možné nařídit výkon způsobem jiným, který povede nejen k uspokojení vymáhané pohledávky, nýbrž i v přiměřené době. Není-li k dispozici taková alternativa způsobu výkonu, je nutno mít za vhodný i ten způsob, kdy rozdíl mezi výší vymáhané pohledávky a cenou předmětu výkonu, z nějž má být uspokojena, je zřetelný resp. značný.

Při nařízení výkonu rozhodnutí nelze - z povahy exekučního řízení - na oprávněném požadovat, aby dokládal, že navržený způsob výkonu je způsobem vhodným. Je naopak na povinném, aby tvrdil a prokazoval, že je způsobem nevhodným; jelikož však při nařízení výkonu rozhodnutí není pro takovou obranu povinného zpravidla prostor (srov. § 253 odst. 1 o.s.ř.), odsouvá se její - skutečné - prosazení ze stadia nařízení výkonu až do stadia jeho zastavení, jež podle § 269 odst. 1, § 268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř. povinný zahájí příslušným návrhem (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 25.10.2002, sp. zn. 20 Cdo 339/2002).

„Zřejmá nevhodnost“ způsobu výkonu ve smyslu ustanovení § 264 odst. 1 o.s.ř. je tedy při nařízení výkonu relevantní jen tehdy, jestliže již z podání oprávněného vyjde najevo, případně dozví-li se soud jinak (např. z úřední činnosti), že je zde vhodnější způsob výkonu rozhodnutí, anebo uplatnil-li námitku o jiných možných (a efektivních) způsobech povinný, měl-li tu výjimečnou příležitost (srov. § 253 odst. 1, 2 o.s.ř.) předtím, než byl výkon rozhodnutí nařízen (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27.11.2003, sp. zn. 20 Cdo 2103/2002, uveřejněné v časopise Soudní judikatura . č. 2, ročník 2004 pod poř. č. 38).

Jestliže tyto zásady, v soudní praxi zakotvené, odvolací soud při hodnocení odvolání povinného proti usnesení o nařízení výkonu rozhodnutí respektoval, nemůže oponentura proti němu přinést právní závěry, jež by bylo možné pokládat (ve výše vyloženém smyslu) za zásadní, resp. zásadně právně významné.

Uvedený závěr platí také pro případ, že dovolatelka zřejmou nevhodnost navrženého způsobu výkonu rozhodnutí spatřuje kromě nepoměru výše vymáhané pohledávky a ceny předmětu exekuce také v tom, že oprávněný, „ač věděl, že rodiče nezletilé mají určité příjmy a z běžné předvídatelné úvahy mohl dovodit, že mají určitý movitý majetek neučinil žádné formální kroky ke zjištění tohoto majetku a nestandardním způsobem podal přímo návrh na výkon rozhodnutí prodejem nemovitostí.“ I zde totiž platí, že vhodnější způsob exekuce ani z podání oprávněného ani z případné námitky povinné či jinak (např. z úřední činnosti soudu) do doby nařízení exekuce soudem prvního stupně najevo nevyšel.

Protože – jak výše uvedeno – nelze dovodit, že napadené rozhodnutí je po právní stránce zásadního významu (§ 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř.), Nejvyšší soud dovolání v části směřující proti potvrzujícímu výroku napadeného usnesení jako nepřípustné podle ustanovení § 243b odst. 5, § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

Odmítnuto jako nepřípustné muselo být dovolání také v části výslovně směřující proti výroku o náhradě nákladů odvolacího řízení, jelikož nejde o žádný z taxativně vyjmenovaných případů přípustnosti uvedených v ustanoveních § 238, 238a ani § 239 o.s.ř.; přípustnost dovolání nevyplývá ani z ustanovení § 237 odst. 1 o.s.ř., protože – jednak – rozhodnutí o náhradě nákladů odvolacího řízení není rozhodnutím potvrzujícím ani měnícím, a jednak proto, že rozhodnutí o nákladech řízení obecně není rozhodnutím ve věci samé.

Lze tedy uzavřít, že dovolání v této části není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu; Nejvyšší soud je proto bez jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.) podle § 243b odst. 5 věty první a § 218 písm. c/ o.s.ř. odmítl.

Výrok o nákladech dovolacího řízení je ve smyslu ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. odůvodněn skutečností, že oprávněnému, jenž by jinak měl právo na jejich náhradu, náklady v tomto stadiu řízení nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 16. prosince 2004

JUDr. Vladimír Mikušek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru