Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 2431/2010Usnesení NS ze dne 19.10.2011

HeslaPromlčení
Zastavení výkonu rozhodnutí (exekuce)
KategorieA
Publikováno49/2012 Sb. rozh. civ.
EcliECLI:CZ:NS:2011:20.CDO.2431.2010.1
Dotčené předpisy

§ 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.

§ 497 obch. zák.


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 2431/2010

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové a soudců JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Vladimíra Mikuška v exekuční věci oprávněného CORSAIR (Luxembourg) N° 11 S.A., se sídlem Boulevard Konrad Adenauer 2, L-1115 LUXEMBOURG, Lucemburské velkovévodství, registrační číslo B 90447, zastoupeného Mgr. Soňou Bernardovou, advokátkou se sídlem v Brně, Koliště 55, proti povinnému J. K., zastoupenému JUDr. Ivanou Slivkaničovou, advokátkou se sídlem v Praze 4, Novodvorská 994, pro 7.780.766,20 Kč s příslušenstvím, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 8 pod sp. zn. 15 Nc 6267/2006, o dovolání povinného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2008, č. j. 19 Co 197/2008-96, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 8. 9. 2008, č. j. 19 Co 197/2008-96, se ruší a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Obvodní soud pro Prahu 8 usnesením ze dne 14. 11. 2007, č. j. 15 Nc 6267/2006-77, zastavil exekuci nařízenou usnesením téhož soudu ze dne 10. 3. 2006, č. j. 15 Nc 6267/2006-18. Soudnímu exekutorovi JUDr. Juraji Podkonickému Ph.D. nepřiznal právo na náhradu nákladů exekuce a oprávněnému uložil zaplatit povinnému náklady řízení 317 449,52 Kč k rukám jeho zástupkyně.

Městský soud napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně změnil tak, že se exekuce nezastavuje. Na rozdíl od tohoto soudu dospěl totiž k závěru, že důvod k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o. s. ř.“), není dán, protože nárok oprávněného není promlčen. Městský soud předně uzavřel, že nedostatek v právním posouzení nalézacím soudem (který právní vztah posuzoval podle obchodního zákoníku) nemůže vázat exekuční soud, který si v rámci exekučního řízení posuzuje otázku promlčení samostatně, a to se zřetelem ke všem rozhodným skutečnostem.

Dále uvedl, že oprávněný vymáhá nárok vzniklý za účinnosti zákona č. 109/1964 Sb., hospodářský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „hospodářský zákoník“), uplatňuje tak právo vzniklé ze vztahu vzniklého před účinností obchodního zákoníku (§ 763 odst. 1, věta druhá, zákona č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník ve znění pozdějších předpisů, dále též jen „obch. zák.“). Promlčení je tedy nutno posoudit podle § 763 odst. 2 obch. zák. Podle § 131a odst. 5 hospodářského zákoníku platí, že bylo-li právo přiznáno pravomocným rozhodnutím příslušného orgánu, je promlčecí lhůta desetiletá a běží ode dne, kdy mělo být podle rozhodnutí plněno. Exekuční titul nabyl právní moci dne 13. 3. 1997, uplynutím třídenní lhůty k plnění se stal vykonatelným, exekuční řízení bylo zahájeno 7. 3. 2006, tudíž desetiletá promlčecí lhůta nemohla skončit.

Povinný v dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 238a odst. 1 písm. d) o. s. ř. ve znění účinném do 30. 6. 2009, namítá, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o. s. ř.). Namítá, že pokud nalézací soud posuzoval vztah mezi účastníky podle obchodního zákoníku, nelze v exekučním řízení zpochybňovat a měnit důvody, na nichž pravomocné rozhodnutí spočívá, tedy že je třeba promlčecí lhůtu také posoudit podle obchodníku zákoníku. V této souvislosti odkázal na nález Ústavního soudu ze dne 27. 8. 2004, sp. zn. I ÚS 647/02. Současně odkázal na rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 20 Cdo 434/2004, z něhož vyplývá, že pro určení, podle jakého právního předpisu se v souzené věci bude posuzovat promlčecí lhůta k vymožení práva přiznaného pravomocným rozhodnutím soudu, je podstatné, podle jakého právního předpisu byl posuzován právní vztah mezi účastníky v nalézacím řízení. Proto při aplikaci § 397 obch. zák. došlo již před podáním návrhu na exekuci k promlčení nároku oprávněného, a je tak dán důvod k zastavení exekuce.

Oprávněný ve vyjádření k dovolání uvedl, že exekuční titul, jakož i jiná pravomocná rozhodnutí jsou pro účastníky a jiné orgány závazná pouze co do svého výroku a nikoli též do svého odůvodnění. Uvedl dále, že úvěrová smlouva mezi původními účastníky byla uzavřena dne 18. 9. 1991, takže mezi nimi vznikl právní vztah řídící se hospodářským zákoníkem. Není proto možné, aby tento vztah byl bez jakéhokoli projevu vůle smluvních stran změněn a podřízen režimu obchodního zákoníku. Běh promlčecí lhůty se pak řídí stejným právním předpisem, jakým se řídí samotný právní vztah. Navrhl proto, aby dovolací soud dovolání povinného zamítl.

Nejvyšší soud rozhodl o dovolání podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30. 6. 2009 (viz Část první, čl. II Přechodná ustanovení, bod 12. zákona č. 7/2009 Sb.).

Dovolání – přípustné podle § 238a odst. 1 písm. d) a odst. 2 o. s. ř. ve spojení s § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř. a § 130 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „zákon č. 120/2001 Sb.“) – je důvodné.

Při přezkumu rozhodnutí odvolacího soudu je dovolací soud vázán důvody (včetně jejich obsahového vymezení), které byly dovoláním uplatněny; je-li dovolání přípustné – jako v projednávaném případě – přihlédne dovolací soud z úřední povinnosti též k vadám uvedeným v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i k jiným vadám řízení, které mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Zmíněné vady namítány nebyly a z obsahu spisu nevyplývají.

Předmětem dovolacího přezkumu je tak závěr odvolacího soudu, že důvod k zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. není dán, neboť právo vymáhat pohledávku není promlčeno.

Nejvyšší soud v usnesení ze dne 23. 6. 2005, sp. zn. 20 Cdo 434/2004, přijal závěr, že pro určení, podle jakého právního předpisu se v souzené věci bude posuzovat promlčecí lhůta k vymožení práva přiznaného pravomocným rozhodnutím soudu, je podstatné, podle jakého právního předpisu byl posuzován právní vztah mezi účastníky v nalézacím řízení. Obdobný názor zastává i odborná literatura. Rozhodnutí soudu, popř. jiného orgánu v nalézacím řízení, které tvoří exekuční titul, je definitivní a v průběhu exekučního řízení již nemůže vzniknout spor ohledně materiálního nároku, stanoveného exekučním titulem. Exekuční orgány i soudní vykonavatel pouze realizují exekuční titul, aniž by mohly přezkoumávat nebo prověřovat jeho věcnou správnost. Obsahově nesprávný rozsudek, který je v rozporu se skutečnými hmotněprávními poměry, je pro exekuční orgány, stane-li se exekučním titulem, stejně závazný jako rozsudek věcně správný, odpovídající hmotněprávním poměrům (Macur, J.: Kurs občanského práva procesního – Exekuční právo. 1. vydání. Praha, C. H. Beck 1998, str. 23). K tomuto názoru se přihlásili i autoři publikace Výkon rozhodnutí v soudním řízení (viz Linde Praha a.s., Praha – Právnické a ekonomické nakladatelství a knihkupectví Bohumily Hořínkové a Jana Tuláčka, Praha 2004, Kurka, V., Drápal, L., str. 74).

Exekučním titulem je v souzené věci rozsudek Krajského obchodního soudu v Praze ze dne 27. 1. 1997, č. j. 21 Cm 214/94-46, kterým soud uložil odpůrci J. K. zaplatit navrhovatelce 9 500 286,20 Kč s 11 % úroky ze 7 001 922,20 Kč od 1. 1. 1996 do zaplacení a na nákladech řízení jí nahradit 280 080,- Kč, vše do tří dnů od právní moci rozsudku. Rozsudek nabyl právní moci 13. 3. 1997. Z obsahu rozsudku vyplývá, že krajský obchodní soud posoudil právní vztah mezi účastníky podle § 497 obch. zák., když dospěl k závěru, že odpůrce nesplnil podmínky vyplývající z úvěrové smlouvy uzavřené dne 18. 9. 1991 (ve znění jejích dodatků). Výši příslušenství pohledávky dále posoudil podle § 506 obch. zák.

Posoudil-li nalézací soud právní vztah mezi účastníky jako obchodněprávní, je exekuční soud tímto posouzením vázán. Proto i otázku, zda došlo k promlčení práva vymáhat exekučním titulem přiznanou pohledávku, musí posuzovat podle příslušných ustanovení obchodního zákoníku. Takovýto postup je v souladu s požadavkem právní jistoty, neboť účastníci nalézacího řízení jsou srozuměni s tím, do kdy musí návrh na výkon rozhodnutí či exekuci podat, nechtějí-li se vystavit nebezpečí úspěšného uplatnění námitky promlčení povinným. Jedině v případě, kdy z rozhodnutí nalézacího soudu není zřejmé, podle jakého právního předpisu soud vztah mezi účastníky hodnotil (např. u platebního rozkazu), učiní tak sám exekuční soud podle obsahu spisu.

Protože rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném závěru, dovolací soud je zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení (§ 243b odst. 2, část věty za středníkem, odst. 3, věta první o. s. ř.).

Právní názor dovolacího soudu je pro soudy nižších stupňů závazný (§ 243d odst. l, část věty první za středníkem, § 226 odst. 1 o. s. ř.).

V novém rozhodnutí soud rozhodne nejen o nákladech dalšího řízení, ale znovu i o nákladech řízení předchozího, tedy i dovolacího (§ 243d odst. l, věta druhá o. s. ř.), případně bude o nich rozhodováno ve zvláštním režimu (§ 87 a násl. zákona č. 120/2001 Sb.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 19. října 2011

JUDr. Miroslava Jirmanová,v. r.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru