Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 2375/2003Usnesení NS ze dne 27.10.2004

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2004:20.CDO.2375.2003.1
Dotčené předpisy

§ 343 předpisu č. 99/1963 Sb.

Podána ústavní stížnost

IV. ÚS 45/05


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 2375/2003

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Pavla Krbka a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Vladimíra Mikuška ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného Ing. T. K., zastoupeného advokátem, proti povinnému L. H., zastoupenému advokátkou, vyklizením, vedené u Městského soudu v Brně pod sp. zn. 26 E 2382/2000, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 2. 6. 2003, č.j. 20 Co 187/2003-45, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Oprávněný je povinen zaplatit povinnému na náhradu nákladů dovolacího řízení částku 700,- Kč do tří dnů od právní moci usnesení k rukám JUDr. I. K.

Odůvodnění:

V záhlaví uvedeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení ze dne 24. 7. 2002, č.j. 26 E 2382/2000-29, kterým Městský soud v Brně zamítl návrh na nařízení výkonu rozhodnutí vyklizením označeného bytu povinným. Odvolací soud uzavřel, že oprávněný ve smyslu § 343 odst. 1, 2 a 3 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“), neprokázal zajištění bytové náhrady, jež povinnému podle vykonávaného rozsudku Městského soudu v Brně ze dne 2. 9. 1988, sp. zn. 12 C 222/88, náleží. Má-li oprávněný za to, že pro změnu poměrů „by byla na místě změna lhůty k vyklizení, tedy že povinnému nenáleží řádná bytová náhrada,“ musí se tohoto nároku domáhat „ve sporném řízení;“ v řízení o výkon rozhodnutí soud k takové změně přistoupit nemůže.

Rozhodnutí odvolacího soudu napadl oprávněný dovoláním, jímž vytýká soudům obou stupňů, že nezkoumaly podmínky pro určení, že povinnému ve smyslu čl. III, bodu 6., věty druhé, zákona č. 519/1991 Sb., kterým se mění a doplňuje občanský soudní řád a notářský řád (dále jen „zákon č. 519/1991 Sb.“), nenáleží bytová náhrada. Usnesení, jímž soud prvního stupně návrh na nařízení výkonu rozhodnutí zamítl, je proto podle dovolatele předčasné, neboť „u soudu příslušného k výkonu rozhodnutí a nikoliv u soudu nalézacího“ se může oprávněný uvedeného určení domáhat.

Ve vyjádření se povinný ztotožnil s právním posouzením odvolacího soudu a navrhl dovolání jako nepřípustné odmítnout.

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl o návrhu na nařízení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. c/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení, jímž byl návrh zamítnut, nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí soudu prvního stupně), zbývá přípustnost dovolání vyvozovat již jen z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., které ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř. spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. (nesprávným právním posouzením věci), jímž také oprávněný správnost rozhodnutí poměřuje. Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uplatněným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.).

Otázka předložená dovolatelem k přezkumu, jejíž řešení podle jeho názoru činí rozhodnutí zásadně právně významným (zda v řízení o výkon rozhodnutí vyklizením bytu, za který je nutno zajistit bytovou náhradu, lze přihlížet ke změně poměrů na straně povinného, popř. ke skutečnostem, jež ve smyslu čl. III bodu 6., věty druhé, zákona č. 519/1991 Sb. odůvodňují vyklizení do bytové náhrady nižší kategorie nebo vyklizení bez zajištění bytové náhrady), shora uvedené znaky nesplňuje; odvolací soud ji totiž vyřešil v souladu s ustálenou praxí (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 6. 2001, sp. zn. 20 Cdo 2021/99, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 1/2002 pod č. 20, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 1999, sp. zn. 20 Cdo 1827/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 7/2000 pod č. 45).

Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je odmítl (§ 243b odst. 5, věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.).

Ačkoli z hlediska výsledku dovolacího řízení je učiněný závěr dostatečný, jeví se účelné, aby se dovolací soud vyjádřil i k další námitce dovolatele.

Podle čl. III bodu 6. zákona č. 519/1991 Sb. pravomocné rozsudky na vyklizení bytu, vyhlášené přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, a jimiž je povinnost vyklidit byt vázána na zajištění náhradního bytu nebo náhradního ubytování, se ve vykonávacím řízení považují za rozsudky ukládající vyklizení po poskytnutí náhradního bytu. Oprávněný se však může u soudu, který je příslušný k výkonu rozhodnutí, proti povinnému domáhat určení, že povinnému náleží jen náhradní ubytování nebo že mu nenáleží bytová náhrada vůbec.

Citované ustanovení reaguje na změny provedené zákonem č. 509/1991 Sb., kterým se mění, doplňuje a upravuje občanský zákoník. Po novelizaci provedené tímto zákonem (jímž byl zrušen i zákon č. 41/1964 Sb., o hospodaření s byty, podle něhož o konkrétní formě bytové náhrady rozhodoval místní národní výbor ve správním řízení) s účinností k 1. 1. 1992 je nyní úprava nároku na bytovou náhradu (včetně její konkrétní podoby) upravena v hmotném právu (občanském zákoníku) a rozhodování o ní je svěřeno do pravomoci soudu, přičemž jde o rozhodování ve věci samé, nikoliv o rozhodování o lhůtě k plnění (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 1992, sp. zn. 2 Cdo 6/92, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek 3-4/1993 pod č. 28).

Ustanovení čl. III bodu 6. zákona č. 519/1991 Sb. zakládá fikci, že formou bytové náhrady pro povinného je ve zde uvedených případech náhradní byt. Současně dává tomu, v jehož prospěch byla stanovena povinnost k vyklizení bytu, oprávnění domáhat se žalobou určení, že povinnému náleží nižší forma bytové náhrady (náhradní ubytování), resp. že mu bytová náhrada nepřísluší vůbec. V řízení o takové žalobě – podobně jako u žaloby o určení podle § 80 písm. c/ o.s.ř. – jde tedy o posouzení otázky, zda nárok povinného na zajištění bytové náhrady ve formě náhradního bytu (založený uvedeným ustanovením ve spojení s pravomocným soudním rozhodnutím vydaným do 31. 12. 1991) obstojí i z pohledu hmotněprávní úpravy účinné od 1. 1. 1992; jinými slovy řečeno, zda výkon práva povinného v bytě do zajištění náhradního bytu bydlet je v souladu s dobrými mravy (§ 3 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku ve znění pozdějších předpisů). Není-li tomu tak, může soud rozhodnout o změně formy bytové náhrady, případně může tento nárok zcela odepřít. Z toho rovněž vyplývá, že v uvedeném řízení nelze znovu projednat věc, v níž bylo rozhodnuto o povinnosti k vyklizení, tedy přezkoumávat právní důvod nároku na bytovou náhradu.

Řízení o určení, že povinnému náleží jen náhradní ubytování nebo že mu nenáleží bytová náhrada vůbec (čl. III bod 6., věta druhá, zákona č. 519/1991 Sb.), je řízením sporným (§ 120 odst. 3 o.s.ř.), k němuž je věcně příslušným okresní soud (§ 9 odst. 1 o.s.ř.) a místně příslušným soud určený podle ustanovení § 252 o.s.ř.

Shora uvedený výklad je namístě proto, že podání oprávněného ze dne 27. 6. 2000, doplněné podáním ze dne 23. 5. 2002, je nejen návrhem na nařízení výkonu rozhodnutí vyklizením bytu (o němž soudy obou stupňů rozhodly), ale i žalobou opírající se o čl. III bod 6. zákona č. 519/1991 Sb. (o níž dosud rozhodnuto nebylo).

Oprávněný, jehož dovolání bylo odmítnuto, má podle ustanovení § 243b odst. 5, věty první, § 224 odst. 1 a § 146 odst. 3 o.s.ř. povinnost nahradit povinnému náklady, jež sestávají z odměny za jeho zastupování advokátkou v dovolacím řízení; výši odměny dovolací soud určil podle ustanovení § 1 odst. 1, § 2 odst. 1, § 10 odst. 3, § 12 odst. 1 písm. a/, bodu 2, § 14 odst. 1, § 15 a § 18 odst. 1, věty první, vyhlášky č. 484/2000 Sb., ve znění vyhlášky č. 49/2001 Sb., tj. částkou 625,- Kč. Součástí nákladů, které povinný v dovolacím řízení vynaložil, je dále paušální částka náhrad za jeden úkon právní služby (vyjádření k dovolání) ve výši 75,- Kč (§ 13 odst. 1, 3 vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 27. října 2004

JUDr. Pavel Krbek, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru