Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 2356/2003Usnesení NS ze dne 24.03.2005

KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.2356.2003.1
Dotčené předpisy

§ 243b odst. 2 předpisu č. 99/1963 Sb.


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 2356/2003

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Pavla Krbka v exekuční věci oprávněného J. M., zastoupeného advokátem, proti povinné T. S. ČR, a.s., zastoupené advokátem, pro částku 57.601.765,- Kč, vedené u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 33 Nc 6640/2003, o dovolání oprávněného proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11.6.2003, č.j. 20 Co 266/2003-114, takto:

Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 11.6.2003, č.j. 20 Co 266/2003-114, a usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 26.3.2003, č.j. 33 Nc 6640/2003-57, se zrušují a věc se vrací obvodnímu soudu k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Odvolací soud potvrdil usnesení, jímž soud prvního stupně k návrhu povinné zastavil exekuci s odůvodněním, že je podle § 268 odst. 1 písm. h/ občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále též jen „o.s.ř.“) nepřípustná, jelikož vymáhaná pohledávka (přiznaná rozhodčím nálezem sp. zn. Rsp 31/99 ze 17.11.2000) byla již před zahájením předmětného exekučního řízení postižena daňovou exekucí ve prospěch finančních úřadů v P., J. m. avH. Okolnost, že druhý z nich proti povinné jako poddlužníkovi vede řízení podle § 315 o.s.ř., pokládal za nerozhodnou s odůvodněním, že již v důsledku inhibitoria a arrestatoria (§ 313 odst. 1 a 3 o.s.ř. ve spojení s § 73 odst. 7 zákona č. 337/1992 Sb. o správě daní a poplatků) uložených daňovými exekučními příkazy oprávněný (jako daňový dlužník finančních úřadů) „ztratil právo na své pohledávky,“ takže exekuční titul (rozhodčí nález) nelze vykonat. Za tohoto stavu je podle odvolacího soudu nadbytečné zabývat se otázkou zániku vymáhané pohledávky započtením, jelikož ta bude posuzována v řízení o daňové exekuci, případně v řízení o poddlužnické žalobě.

V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 238a odst. 1 písm. d/ ve spojení s § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř., oprávněný namítl, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci a že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 241a odst. 2 písm. b/, a/ o.s.ř.). Odvolacímu soudu vytkl především, že „zaměňuje procesní legitimaci věřitele vůči poddlužníkovi (§ 315 o.s.ř.) s postavením věřitele vůči dlužníkovi“; až okamžikem nabytí právní moci rozhodnutí (o poddlužnické žalobě), jímž by bylo poddlužníku (zde povinné) uloženo uhradit postiženou pohledávku věřiteli oprávněného, by totiž podle dovolatele tomuto věřiteli vznikla pohledávka, jež by mohla „být vymáhána postupem dle § 251 a násl. o.s.ř.“. Dospěly-li soudy k přesvědčení, že aktivní legitimace žalobce (v dovolání – viz jeho první strana na č.l. 123 – se žalobcem míní oprávněný) nezanikla, „nemohou tvrdit, že exekučními příkazy správce daně jsou vázány, a že nemohou provést exekuci s ohledem na zákazy v exekučních příkazech obsažené…a právě naopak jsou povinny z úřední povinnosti výkon rozhodnutí (správně exekuci) provést.“

Povinná se ve vyjádření k dovolání ztotožnila se závěrem odvolacího soudu a navrhla, aby dovolání bylo odmítnuto, případně (jako nedůvodné) zamítnuto.

Podle § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Podle § 238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř. je dovolání přípustné proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno nebo změněno usnesení soudu prvního stupně, kterým bylo rozhodnuto ve věci zastavení výkonu rozhodnutí; podle druhého odstavce téhož ustanovení platí § 237 odst. 1 a 3 o.s.ř. obdobně.

Jelikož napadené usnesení není měnícím (§ 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.) ani potvrzujícím poté, co předchozí (jiné) rozhodnutí soudu prvního stupně bylo odvolacím soudem zrušeno (§ 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř.), přichází pro posouzení přípustnosti dovolání v úvahu pouze ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř.

Aby mohlo být dovolání přípustné podle § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., musel by dovolací soud dospět k závěru, že napadené rozhodnutí je ve věci samé po právní stránce zásadního významu.

Protože dovolací přezkum, předjímaný tímto ustanovením, je předpokládán zásadně pro posouzení otázek právních, je k založení přípustnosti způsobilý pouze dovolací důvod, jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci (§ 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř.); vzhledem k tomu, že uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3 věta první, o.s.ř.), lze otázku, zda je rozhodnutí zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.

Podle ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena, nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, anebo řeší-li tuto otázku v rozporu s hmotným právem.

Pozitivní závěr o zásadním právním významu se (v dané věci) vskutku pojí s otázkou, zda okolnost, že vymáhaná pohledávka byla též postižena daňovou exekucí (vedenou proti oprávněnému) jejím přikázáním správci daně podle zákona č. 337/1992 Sb., je důvodem zastavení výkonu rozhodnutí ve smyslu ustanovení § 268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř., jelikož jde o právní otázku, která judikaturou vyšších soudů dosud vyřešena nebyla.

O nesprávné právní posouzení věci či určité právní otázky ve smyslu dovolacího důvodu dle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. jde v případě, že odvolací soud na zjištěný skutkový stav aplikoval nesprávný právní předpis nebo správně použitý právní předpis nesprávně vyložil, případně jej nesprávně aplikoval (z podřazení skutkového stavu hypotéze normy, a to i práva procesního /o kterýžto případ jde v souzené věci/ vyvodil nesprávné závěry o právech a povinnostech účastníků).

Vymáhání daňových nedoplatků (včetně nedoplatků na pokutách) je upraveno v ustanovení § 73 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů. Daňová exekuce se provádí vydáním exekučního příkazu – mimo jiné – na přikázání pohledávky na peněžní prostředky daňových dlužníků na účtech vedených u bank nebo jiné pohledávky. Podle ustanovení § 73 odst. 7 tohoto předpisu se pro výkon daňové exekuce použije přiměřeně občanského soudního řádu.

Správce daně, u něhož je daňový dlužník evidován, provádí sám – na základě exekučních titulů vyjmenovaných v § 73 odst. 4 a způsoby uvedenými v § 73 odst. 6 zákona č. 337/1992 Sb. – vymáhání nedoplatků daňovou exekucí; o provedení exekuce však může požádat též soud nebo soudního exekutora (srov. § 73 odst. 3 zákona č. 337/1992 Sb.).

Podle § 268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř. bude výkon rozhodnutí zastaven, jestliže výkon rozhodnutí je nepřípustný, protože je tu jiný důvod, pro který rozhodnutí nelze vykonat.

Nauka i soudní praxe jsou jednotné potud, že důvody, pro něž je namístě mít výkon rozhodnutí (exekuci) za nepřípustný (z důvodů jiných než uvedených v § 268 odst. 1 písm. a/ - g/ o.s.ř), se typicky spojují a/ s vadami exekučního titulu (pokud nezpůsobují jeho – materiální – nevykonatelnost, jež zakládá důvod zastavení výkonu rozhodnutí podle § 268 odst. 1 písm. a/ o.s.ř.), b/ s pochybeními při nařízení výkonu rozhodnutí, c/ s rušivými okolnostmi při provádění výkonu rozhodnutí, případně d/ se specifickým jednáním povinného - způsobí-li například započtením zánik vymáhané pohledávky před vydáním vykonávaného rozhodnutí. Z povahy věci musí přitom jít o takové okolnosti, pro něž je další provádění výkonu (exekuce) způsobilé založit kolizi s procesními zásadami, na nichž je výkon rozhodnutí vybudován, anebo je protichůdné jím sledovanému účelu, tj. zajistit (efektivní) splnění povinností vyplývajících z vykonávaného titulu.

O žádný z takových důvodů však v dané věci nejde.

Podle ustanovení § 312 a násl. o.s.ř. (účinného před 1.1.2001 i po něm) se podávají tyto zásady: 1/ výkon rozhodnutí přikázáním jiné peněžité pohledávky než pohledávky z účtu u peněžního ústavu se provede zákazem výplaty pohledávky povinnému (arrestatorium), jakož i zákazem povinnému, aby se svou pohledávkou jakkoli nakládal (inhibitorium); dlužníkovi povinného se zakáže, aby poté, kdy mu bylo doručeno nařízení výkonu rozhodnutí, povinnému jeho pohledávku vyplatil, a povinný ztrácí dnem, kdy bylo jeho dlužníkovi doručeno nařízení výkonu rozhodnutí, právo na vyplacení pohledávky, 2/ jakmile nabude nařízení výkonu rozhodnutí právní moci, vyrozumí o tom soud dlužníka povinného, a ten vyplatí pohledávku, je-li již splatná, oprávněnému (není-li pohledávka povinného dosud splatná, vyplatí ji oprávněnému, jakmile se stane splatnou); výplatou oprávněnému se zprostí dlužník povinného své povinnosti vůči povinnému, a 3/ nevyplatí-li dlužník povinného oprávněnému pohledávku, může se oprávněný domáhat vlastním jménem na dlužníkovi povinného vyplacení pohledávky v řízení podle části třetí občanského soudního řádu, popřípadě podle zvláštního zákona; nesmí však s dlužníkem povinného stran této pohledávky uzavřít na úkor povinného smír, ani prominout její zaplacení, a dlužník povinného si v takovém případě také nemůže započíst svou vlastní pohledávku, kterou má vůči oprávněnému.

Z uvedeného plyne, že názor odvolacího soudu, podle nějž výsledek řízení (neskončeného v době vydání dovoláním napadeného rozhodnutí) o poddlužnické žalobě proti povinné je nevýznamný, za správný mít nelze.

Na základě daňové exekuce nařízené proti oprávněnému mohla povinná plnit z ní oprávněnému správci daně, a její dluh vůči oprávněnému by tím zanikl. To se nestalo, pročež důvod zastavení předmětného výkonu rozhodnutí (§ 268 odst. 1 písm. g/ o.s.ř.) nenastal.

Neplnil-li poddlužník (zde povinná) v daňové exekuci oprávněnému (zde správci daně), vybavuje jej zákon procesní legitimací (jen jí, resp. touto) k poddlužnické žalobě, jejímž účelem je, aby v daňové exekuci oprávněný získal titul dalšího výkonu, a to přímo proti poddlužníku.

Poddlužník se může bránit tím, že vůči povinnému dluh nemá, resp. že dluh zanikl apod., přičemž přirozeným omezením této obrany je i okolnost, že pohledávka povinného je judikátní.

Jestliže by poddlužník uspěl, a poddlužnická žaloba byla zamítnuta, bylo by tím provádění výkonu rozhodnutí (daňové exekuce) přikázáním pohledávky fakticky, a to neúspěšně, ukončeno. Ona (daňová) exekuce ovšem nikterak nezasahuje do exekuce předmětné, ani k zastavení této exekuce (tj. vedené oprávněným proti povinné podle zákona č. 120/2001 Sb.) tedy důvodu není .

Avšak v případě, že by oprávněný z daňové exekuce (finanční úřad) naopak v řízení o poddlužnické žalobě uspěl, nastal by stav, kdy by finanční úřad jakožto věřitel oprávněného do vztahu mezi oprávněným a povinnou příležitost zasáhnout měl, a to – podle situace – v režimu podle § 256 odst. 1 o.s.ř. nebo (bylo-li by již řízení o exekuci podle zákona č. 120/2001 Sb. mezi nimi zahájeno, případně byla-li by již tato exekuce nařízena) podle § 107a o.s.ř.

Jen v takovémto případě, a jen tehdy, kdy by nebyly možnosti ustanovení § 107a o.s.ř. využity, by přicházelo v úvahu zastavení exekuce podle § 268 odst. 1 písm. h/ o.s.ř.

Sama skutečnost nařízeného arrestatoria či inhibitoria, jak se mylně domníval odvolací soud, k tomuto důsledku (zastavení exekuce) nevede (srov. kupříkladu i–v jiných souvislostech – rozsudek Nejvyššího soudu z 15.2.2001, sp. zn. 21 Cdo 886/2000, uveřejněný pod č. 90/2001 v časopise Soudní judikatura, případně rozsudek z 27.6.2002, sp. zn. 29 Odo 364/2001, publikovaný pod č. 42/2003 ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek).

Odlišný názor odvolacího soudu, který vedl k zastavení exekuce, tedy správný není, a dovolací důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř. byl tudíž uplatněn právem.

Usnesení odvolacího soudu proto Nejvyšší soud podle § 243b odst. 2 věty za středníkem o.s.ř. zrušil, a poněvadž důvody, pro něž bylo rozhodnutí odvolacího soudu zrušeno, platí i pro usnesení soudu prvního stupně, zrušil i je, a podle ustanovení § 243b odst. 3 věty druhé o.s.ř. tomuto soudu věc vrátil k dalšímu řízení.

Právní názor dovolacího soudu je pro další řízení závazný (§ 243d odst. 1 část věty první za středníkem o.s.ř.).

Proti tomuto rozhodnutí není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 24. března 2005

JUDr. Vladimír Mikušek, v.r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru