Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 2209/2018Usnesení NS ze dne 28.05.2019

HeslaVýkon rozhodnutí
Veřejný návrh
KategorieD EU
EcliECLI:CZ:NS:2019:20.CDO.2209.2018.2
Dotčené předpisy

čl. 53 odst. 2 Nařízení () č. 44/2001

čl. 55 Nařízení () č. 44/2001

čl. 34 odst. 1 Nařízení () č. 44/2001

§ 6 odst. 2 předpisu č. 168/1999 Sb.

§ 11 obč. z...

více

přidejte vlastní popisek

20 Cdo 2209/2018-299

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Karla Svobody, Ph.D., ve věci výkonu rozhodnutí oprávněných a) M. P., narozeného XY, bytem XY, b) R. S. M., narozené XY, bytem XY, a c) F. P., narozené XY, bytem XY, všech zastoupených Mgr. Hanou Ševelovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Lazarská 1718/3, proti povinné ČSOB Pojišťovna, a. s., člen holdingu ČSOB, se sídlem v Pardubicích, Masarykovo náměstí 1458, identifikační číslo osoby 45534306, zastoupené JUDr. Luďkem Krajhanzlem, advokátem se sídlem v Praze 1, V Celnici 1040/5, pro 412 187,36 EUR s příslušenstvím, přikázáním pohledávky z účtu povinné, vedené u Okresního soudu v Pardubicích pod sp. zn. 45 E 22/2017, o dovolání povinné proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové – pobočky v Pardubicích ze dne 27. 2. 2018, č. j. 23 Co 400/2017-238, 23 Co 401/2017, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Povinná je povinna zaplatit oprávněnému a) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 288,76 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky Mgr. Hany Ševelové.

III. Povinná je povinna zaplatit oprávněné b) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 12 288,76 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky Mgr. Hany Ševelové.

IV. Povinná je povinna zaplatit oprávněné c) na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 8 203,80 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám advokátky Mgr. Hany Ševelové.

V. Nařízený výkon rozhodnutí se vztahuje i na vymožení těchto nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Okresní soud v Pardubicích usnesením ze dne 27. 9. 2017, č. j. 45 E 22/2017-117, ve znění doplňujícího usnesení ze dne 10. 10. 2017, č. j. 45 E 22/2017-132, prohlásil rozsudek soudu v Janově č. 52/2010, vydaný dne 12. 12. 2009 a zveřejněný dne 7. 1. 2010, a rozsudek odvolacího soudu v Janově č. 641/2015, vydaný dne 24. 3. 2015 a zveřejněný dne 12. 5. 2015, ve spojení s opravným rozhodnutím odvolacího soudu v Janově č. 1395/2010-1, vydaným dne 30. 3. 2016, za vykonatelný na území České republiky (výrok I.). Dále podle uvedených rozhodnutí nařídil výkon rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu povinné k uspokojení pohledávky oprávněného a) ve výši 165 000 EUR s příslušenstvím, oprávněné b) ve výši 165 000 EUR s příslušenstvím a oprávněné c) ve výši 17 187,36 EUR s příslušenstvím a 65 000 EUR s příslušenstvím (výrok II.) a uložil povinné uhradit náklady výkonu rozhodnutí (výrok III.).

Krajský soud v Hradci Králové – pobočka v Pardubicích napadeným rozhodnutím usnesení soudu prvního stupně ve výroku I. potvrdil a v dalších odvoláním napadených výrocích jej změnil tak, že nařídil výkon rozhodnutí podle vykonatelného rozsudku v Janově ze dne 12. 12. 2009, č. 52/2010, zveřejněného dne 7. 1. 2010, k uspokojení pohledávky oprávněného a) na nákladech předcházejícího řízení ve výši 7 942,30 EUR, oprávněné b) na nákladech předcházejícího řízení ve výši 7 942,30 EUR, oprávněné c) ve výši 17 187,36 EUR a pro náklady předcházejícího řízení ve výši 7 942,30 EUR a dále podle vykonatelného rozsudku odvolacího soudu v Janově ze dne 24. 3. 2015, č. 641/2015, zveřejněného dne 12. 5. 2015, ve spojení s opravným rozhodnutím ze dne 30. 3. 2016, č. 1395/2010-1, k uspokojení pohledávky oprávněného a) ve výši 165 000 EUR a pro náklady přecházejícího řízení ve výši 4 000 EUR, oprávněné b) ve výši 165 000 EUR a pro náklady předcházejícího řízení ve výši 4 000 EUR, oprávněné c) ve výši 65 000 EUR a pro náklady předcházejícího řízení ve výši 4 000 EUR a pohledávky každého z oprávněných pro náklady tohoto výkonu rozhodnutí přikázáním pohledávky z účtu povinné č. 187078376/0300 vedeného u Československé obchodní banky, a. s. Návrh oprávněných na nařízení výkonu rozhodnutí zamítl ohledně úroků z prodlení z částek 17 187,36 EUR od 12. 12. 2009 do zaplacení, 165 000 EUR od 12. 5. 2015 do zaplacení, 165 000 EUR od 12. 5. 2015 do zaplacení a 65 000 EUR od 12. 5. 2015 do zaplacení a dále pro vymožení dalších nákladů předcházejícího řízení ve výši 10 939,45 EUR a 5 509,44 EUR. Povinné uložil nahradit náklady nařízení výkonu rozhodnutí před okresním soudem oprávněnému a) ve výši 25 298,68 Kč, oprávněné b) ve výši 25 298,68 Kč a oprávněné c) ve výši 16 838,36 Kč. Současně uložil povinné nahradit náklady odvolacího řízení oprávněnému a) ve výši 43 085,70 Kč, oprávněné b) ve výši 43 085,70 Kč a oprávněné c) ve výši 28 846,40 Kč.

Odvolací soud při posouzení návrhu na prohlášení vykonatelnosti rozsudků janovských soudů vycházel z nařízení Rady (ES) č. 44/2001 ze dne 22. 12. 2000 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále „nařízení Brusel I“), které aplikoval podle čl. 66 odst. 1 nařízení Evropského parlamentu a Rady (EU) č. 1215/2012 ze dne 12. 12. 2012 o příslušnosti a uznávání a výkonu soudních rozhodnutí v občanských a obchodních věcech (dále „nařízení Brusel I bis“); odkázal v tomto směru i na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3795/2016, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 8. 4. 2016, sp. zn. 28 Cdo 1469/2014. Dospěl k závěru, že cizí rozhodnutí jsou vykonatelná, neboť jsou splněny formální náležitosti uvedené v čl. 53 nařízení Brusel I. Oprávnění splnili předpoklady podle čl. 53 odst. 1 nařízení Brusel I, protože předložili úředně ověřené kopie rozhodnutí, která splňují podmínky nezbytné pro uznání jejich pravosti. Oprávnění sice nepředložili osvědčení podle čl. 54 přílohy V nařízení Brusel I, předložili však rovnocennou písemnost, kterou lze ve smyslu čl. 55 odst. 1 nařízení Brusel I přijmout místo osvědčení podle čl. 54 přílohy V nařízení Brusel I. Za neurčité považoval rozhodnutí v části nákladů řízení, kdy vedle jednoznačně a určitě stanovené částky 23 857 EUR a 12 000 EUR přiznávají slovním vyjádřením bez bližší specifikace daň z přidané hodnoty, příspěvek na sociální zabezpečení advokátů a všeobecné náklady. Obdobně také úroky z valorizace (které by měly náležet k částce 17 187,36 EUR podle prvostupňového rozhodnutí ze dne 12. 12. 2009) nejsou podle odvolacího soudu stanoveny určitě. Odvolací soud dále neshledal, že by ve smyslu čl. 45 odst. 1 nařízení Brusel I byly dány důvody pro zamítnutí návrhu na prohlášení vykonatelnosti z důvodů uvedených v čl. 34 odst. 1 tohoto nařízení, tj. že by uznání rozhodnutí bylo zjevně v rozporu s veřejným pořádkem České republiky. Povinná přitom spatřuje rozpor s veřejným pořádkem v tom, že podle právní úpravy České republiky platné v době vzniku pojistné události, tj. 29. 12. 2003, by neměla povinnost poskytnout pojistné plnění z titulu odpovědnosti za škodu, spočívající v nemajetkové újmě pozůstalých za smrt osoby blízké. Povinná poukázala na to, že podle § 6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb., o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla a o změně některých souvisejících zákonů (zákon o pojištění odpovědnosti z provozu vozidla), nebyl takový nárok zahrnut pod náhradu škody, k jejíž náhradě byla smlouvou o pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem dotčeného vozidla zavázána.

Odvolací soud v této souvislosti poukázal na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1704/2016 (uveřejněný pod číslem 6/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), kterým byl dosud judikatorně ustálený výklad § 6 odst. 2 zmíněného zákona změněn. V něm Nejvyšší soud uvedl, že smyslem zákona je krýt veškerou občanskoprávní odpovědnost pojištěného z provozu motorových vozidel za škodu na zdraví a pojem škodu na zdraví a usmrcení je třeba vyložit tak, že zahrnuje veškerou nehmotnou újmu poškozených, vzniklou usmrcením blízké osoby, včetně odškodnění podle § 11 a § 13 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník (dále „obč. zák.“). Pokud by v současné době rozhodoval o nároku oprávněných český soud, jejich nárok vůči povinné jako pojistitelce by podle § 6 zákona č. 168/1999 Sb. obstál. Na tomto závěru podle odvolacího soudu nemůže změnit nic ani skutečnost, že k pojistné události došlo v roce 2003, tj. před vstupem České republiky do Evropské unie. Právní úprava § 6 zákona č. 168/1999 Sb. se od té doby nezměnila, odlišný je pouze výklad toho, jaké nároky je třeba zahrnout pod pojem občanskoprávní odpovědnosti pojištěného z provozu motorových vozidel. Zahrnutí náhrady nemajetkové újmy proto není v rozporu se základními zásadami právního řádu České republiky. Dodal, že námitkou, že povinná je k plnění zavazována společně s právním nástupcem škůdce, se povinná fakticky domáhá věcného přezkumu cizích rozhodnutí, což je podle čl. 36 nařízení Brusel I nepřípustné. V dané věci byl podle pojistné smlouvy a všeobecných pojistných podmínek pro pojištění odpovědnosti za škodu způsobenou provozem vozidla OPV 2000 sjednán limit pojistného plnění v částce 18 milionů Kč pro škodu na zdraví nebo usmrcením na každého zraněného nebo usmrceného jako nejvyšší hranice plnění pojistného v rámci jedné škodní události. Z rozhodnutí italských soudů vyplývá, že již bylo poskytnuto plnění v částce 13 502 EUR a rozhodnutí přiznávají dalších 448 014,36 EUR na jistině a nákladech řízení. Limit pojistného plnění (při zohlednění nejméně příznivého kurzu 29 Kč za 1 EUR) tak nebyl překročen a povinné není ukládána k plnění povinnost, ke které by se smluvně nezavázala.

Povinná v dovolání namítá, že rozhodnutí odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Procesněprávní otázkou ve vztahu k výroku I. napadeného rozhodnutí, při které se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu, je, „zda je možné na řízení zahájená před datem 10. 1. 2015 použít nařízení Brusel I bis, které se dle čl. 66 vztahuje pouze na řízení zahájená ke dni 10. 1. 2015 nebo po něm, a zda je možné osvědčení dle nařízení Brusel I bis prohlásit za osvědčení dle dřívějšího nařízení Brusel I“. Povinná zastává názor, že v dané věci je třeba postupovat podle nařízení Brusel Iak návrhu je třeba přiložit takové přílohy, které toto nařízení stanoví.

Hmotněprávní otázkou ve vztahu k výroku I. napadeného usnesení, která podle povinné dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena, je, „zda se povinnost tzv. eurokonformního výkladu národního práva, podle kterého mají být národní právní předpisy, včetně Ústavy, interpretovány v souladu s principy evropské integrace a spolupráce unijních orgánů a orgánů členského státu, vztahuje též na období před vstupem České republiky do Evropské unie, když předmětem tohoto soudního řízení je škodní událost (a nároky z ní vyplývající, resp. spíše nevyplývající), která prokazatelně nastala před vstupem České republiky do Evropské unie. Pojistná smlouva, které se předmětná věc týká, byla uzavřena v listopadu 1999 a škodní událost, které se předmětná věc týká, nastala v prosinci roku 2003 na území České republiky.“ Podle jejího názoru vznikla českým orgánům povinnost vykládat vnitrostátní předpisy v souladu s unijními předpisy až okamžikem vstupu České republiky do Evropské unie. V tomto směru poukázala i na rozsudek Soudního dvora ze dne 10. 1. 2006, C-302/04, Ynos ktf proti J. V., v němž Soudní dvůr Evropské unie (tehdy Evropský soudní dvůr) dospěl k závěru, že má pravomoc k výkladu směrnice Evropských společenství, pokud jde o její použití v novém členském státě, pouze ode dne přistoupení tohoto členského státu k Evropské unii. Stejně tak nelze najít odpověď na předloženou otázku v nálezu Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 3/06, v rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 9. 2005, sp. zn. 2 Afs 92/2005, ani v rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1704/2016 (uveřejněném pod číslem 6/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Rovněž nelze vycházet ani z nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. III. ÚS 1996/13.

Dovolatelka je přesvědčena, že pokud by o nároku na náhradu nemajetkové újmy rozhodoval v roce 2010 nebo v roce 2015 český soud, nárok by s ohledem na ustálenou soudní praxi zamítl; ke změně výkladu § 6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb. došlo až rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1704/2016 (uveřejněným pod číslem 6/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek). Uvedla, že pojistné podmínky a pojistně-matematické výpočty povinné vycházely právě ze závazné interpretace § 6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb. Dovolatelka současně odkázala na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 27. 6. 2017, sp. zn. 22 Cdo 5259/2015, který se zabýval aplikací § 1017 zákona č. 89/2012 Sb., občanský zákoník, na stromy vysázené před 1. 1. 2014 a dovodil, že toto ustanovení na stromy vysázené před 1. 1. 2014 nelze aplikovat, což odůvodnil principem ochrany důvěry ve stabilitu právního řádu. Tzv. zásada legitimního očekávání by tak měla být uplatněna i v tomto řízení. Povinnost k náhradě škody nemajetkové povahy nelze stanovit osobě, která nezpůsobila škodu (ani za ni není primárně odpovědná) a která se k této povinnosti nezavázala ani smluvně, ani jí to neukládá zákon platný a účinný v době vzniku pojistné události, ani v té době závazná judikatura Nejvyššího soudu. Právě v souvislosti s tím uplatňuje výhradu veřejného pořádku. Pokud jí byla italskými soudy taková povinnost stanovena, byl ve vztahu k povinné porušen ústavní princip, že povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích.

Dovolatelka má rovněž za to, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku materiální vykonatelnosti italských rozsudků, jelikož jejich neurčitost nebylo možné napravit ani za použití výkladových pravidel stanovených v § 261 o. s. ř. Rovněž nesprávně posoudil i formální vykonatelnost rozsudků, protože oprávnění nedoložili, že rozsudky jsou vykonatelné v zemi původu, když nepředložili osvědčení podle čl. 54 nařízení Brusel I. Navrhla proto, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu i soudu prvního stupně zrušil a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Oprávnění ve vyjádření k dovolání, pokud jde o nedostatek formálních náležitostí exekučních titulů, odkázali na čl. 55 nařízení Brusel I a možnost předložit namísto osvědčení uvedeného v čl. 54 rovnocennou písemnost. K nedostatku splnění materiálních předpokladů vykonatelnosti italských rozsudků dodali, že italské soudy postupovaly v souladu s relevantními hmotněprávními i procesněprávními předpisy a rozhodnutí jsou vykonatelná. Pokud jde o vymáhané částky, včetně nákladů řízení, oba soudy ve svých rozsudcích vyjádřily konkrétní částky; pokud tak neučinily ve vztahu k úrokům z prodlení, pak podle italských procesních předpisů a běžné praxe italských soudů není třeba jejich výši uvádět v rozhodnutích, neboť postačí soudem přiznaný nárok s tím, že výše úroků z prodlení za příslušné období vyplývá přímo ze zákona, tj. v daném případě z čl. 1284 italského občanského zákoníku a příslušných ministerských dekretů, které včetně jejich překladů oprávnění předložili. K tvrzenému rozporu uznání italských rozsudků s veřejným pořádkem České republiky dodali, že povinná se de facto snaží o věcný přezkum italských rozsudků, což je nepřípustné. O rozpor s veřejným pořádkem se však nejedná v případě, kdy se právní úprava státu, kde bylo rozhodnutí vydáno, liší od právní úpravy státu, kde má být rozhodnutí vykonáno. Poukázali na judikaturu Soudního dvora Evropské unie ve věcech C-7/98 Krombach proti Bamberskému, C-420/07 Apostolides proti Oramsovým, C-139/10 Prism Investments BV proti van der Meerovi a C-619/10 Trade Agency Ltd proti Seramico Investments Ltd.

Oprávnění připomněli, že povinná se již v samostatném řízení vedeném u Okresního soudu v Pardubicích domáhala rozhodnutí, aby rozsudek italského soudu prvního stupně nebyl uznán. Tento návrh byl rozsudkem ze dne 8. 11. 2012, č. j. 23 C 52/2011-365, zamítnut.

Oprávnění poukázali i na nález Ústavního soudu ze dne 6. 11. 2007, sp. zn. II. ÚS 3/06, v němž Ústavní soud mimo jiné uvedl, že „tento závěr ESD však vnitrostátní orgány nezbavuje povinnosti eurokonformního výkladu domácího práva implementujícího příslušný komunitární předpis před vlastním přistoupením státu do EU“. Navrhli, aby dovolací soud dovolaní povinné odmítl, popř. zamítl.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 2. 2019, dále jen „o. s. ř.“.

Dovolání není přípustné, neboť rozhodnutí odvolacího soudu je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu.

Povinná předně spojuje přípustnost dovolání s otázkou, „zda je možné na řízení zahájená před 10. 1. 2015 použít nařízení Brusel I bis a zda je možné osvědčení podle nařízení Brusel I bis prohlásit za osvědčení podle dřívějšího nařízení Brusel I“. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí však vyplývá, že odvolací soud při posuzování, zda jsou italské rozsudky vykonatelné a zda lze na základě nich nařídit výkon rozhodnutí, postupoval podle nařízení Brusel I; činil tak v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 13. 10. 2016, sp. zn. 20 Cdo 3795/2016). Z čl. 53 odst. 2 nařízení Brusel I dále vyplývá, že strana, která podává návrh na prohlášení vykonatelnosti, musí rovněž předložit osvědčení podle článku 54 (formulář uvedený v příloze V), aniž je dotčen čl. 55. Oprávnění předložili ve smyslu čl. 53 odst. 2 nařízení Brusel I formulář uvedený v příloze I nařízení Brusel I bis (č. l. 85 spisu). Odvolací soud však (na rozdíl od soudu prvního stupně) nepovažoval tento formulář za osvědčení ve smyslu čl. 53 odst. 2 nařízení Brusel I, ale za rovnocennou písemnost ve smyslu čl. 55 odst. 1 nařízení Brusel I. Navíc nelze přehlédnout, že příloha I nařízení Brusel I bis obsahuje všechny položky uvedené v příloze V nařízení Brusel I. Zda lze formulář uvedený v příloze I nařízení Brusel I bis za rovnocennou písemnost považovat, dovolatelka v dovolání nezpochybnila.

Povinná dále brojí proti závěru odvolacího soudu, že výkon rozhodnutí italských soudů není v rozporu s veřejným pořádkem (čl. 34 odst. 1 nařízení Brusel I), neboť podle ustáleného výkladu § 6 odst. 2 zákona č. 168/1999 Sb. pod pojem náhrady škody na zdraví nebo usmrcení nebyla náhrada nemajetkové újmy zahrnuta; povinná se proto k úhradě této škody ani smluvně nezavázala.

V této souvislosti je třeba připomenout, že závěr, zda je tedy povinná povinna zaplatit oprávněným přiznanou náhradu, dovolací soud již není oprávněn přezkoumávat, neboť podle čl. 45 odst. 2 nařízení Brusel I cizí rozhodnutí nesmí být v žádném případě přezkoumáváno ve věci samé.

Pokud jde o výhradu veřejného pořádku, Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 8. 8. 2018, sp. zn. 20 Cdo 981/2018, při výkladu plnění povinnosti ze závazku vzniklého v právních vztazích náležejících do německého rodinného práva dospěl k závěru, že pouhá odlišnost právní úpravy, jejíž účinky v zemi výkonu rozhodnutí nevyvolají specificky negativní důsledky pro právní řád jako celek (nikoli jen vůči jednotlivému majetkovému institutu), nezakládá výhradu rozporu s veřejným pořádkem ve smyslu nařízení Brusel I. Nejde o důvod, jenž by byl pro porušení veřejného pořádku relevantní ve vztahu k jinak vyznívajícímu cizozemskému rozhodnutí, jestliže je dovozován z toho, že na základě tuzemské právní úpravy (manželských) majetkových poměrů by nemohlo dojít ke vzniku toho závazku, který byl cizozemským soudem uznán jako platný; opak by vedl ve svých důsledcích k nepřípustnému přezkoumání věcné správnosti cizozemského rozhodnutí.

Uvedené závěry lze zcela vztáhnout i na výkon italských rozhodnutí; jenom sama skutečnost, že italské soudy zavázaly povinnou k úhradě nemajetkové újmy oprávněným, ačkoliv podle tehdejší judikatury Nejvyššího soudu pod pojem náhrady škody na zdraví nebo usmrcení podle § 6 odst. 2 písm. a) zákona č. 168/1999 Sb., ve znění účinném do 31. 12. 2013, nebylo možné podřadit nárok na náhradu nemajetkové újmy podle § 11 a § 13 obč. zák. [viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2017, sp. zn. 31 Cdo 1704/2016 (uveřejněný pod číslem 6/2019 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)], výhradu veřejného pořádku nezakládá.

Stejně tak nemůže založit přípustnost dovolání ani otázka, zda se povinnost tzv. eurokonformního výkladu národního práva vztahuje i na období před vstupem České republiky do Evropské unie, když předmětem soudního řízení je škodní událost, která prokazatelně nastala před vstupem České republiky do Evropské unie, neboť posuzováním této otázky by ve své podstatě došlo k věcnému přezkumu rozhodnutí italských soudů.

Dovolatelka rovněž zpochybnila materiální vykonatelnost rozsudků a namítala, že odvolací soud rozhodl v rozporu s usnesením Nejvyššího soudu ze dne 30. 4. 2004, sp. zn. 20 Cdo 965/2003. Z obsahu dovolání však nevplývá, z jakého důvodu považuje rozsudky italských soudů za materiálně nevykonatelné, čímž nesplnila povinnost uloženou jí § 241a odst. 3 o. s. ř.

Nejvyšší soud proto postupoval podle § 243c odst. 1 o. s. ř. a dovolání odmítl.

O náhradě nákladů dovolacího řízení bylo rozhodnuto podle § 243c odst. 3, § 224 odst. 1, § 151 a § 142 odst. 1 o. s. ř. Protože oprávnění měli ve věci plný úspěch, mají právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, jež sestávají z odměny za jeden úkon právní služby advokáta (sepis vyjádření k dovolání ze dne 27. 4. 2018) jednotlivě ve výši 10 056 Kč v případě oprávněných a) a b) a ve výši 6 680 Kč v případě oprávněné c) [sazba z tarifní hodnoty 4 202 550 Kč odpovídající částce 165 000 EUR ke dni 27. 4. 2018 podle kurzu české koruny k euru vyhlášeného Českou národní bankou (1 EUR za 25,47 Kč), resp. z tarifní hodnoty 2 093 312,06 Kč odpovídající částce 82 187,36 EUR, snížená o 20 %, neboť jde o společný úkon při zastupování tří účastníků; § 1 odst. 2, § 6 odst. 1, § 8 odst. 1, § 7 bod 6, § 11 odst. 3, odst. 2 písm. e), § 12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif)], z paušální náhrady hotových výdajů ve výši 300 Kč (§ 13 odst. 1 a 4 advokátního tarifu), resp. ve výši 100 Kč připadající na každého z oprávněných (za společný úkon při zastupování více osob přísluší advokátu ke každému úkonu pouze jedna paušální náhrada výdajů – srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2014, sp. zn. 25 Cdo 1610/2014), a z náhrady za 21% daň z přidané hodnoty, kterou je advokát povinen z odměny za zastupování a náhrad odvést (§ 137 odst. 3 o. s. ř.), ve výši 2 132,76 Kč [oprávnění a) a b)] a ve výši 1 423,80 Kč [oprávněná c)]. Celkem tedy náleží náhrada nákladů dovolacího řízení oprávněnému a) ve výši 12 288,76 Kč, oprávněné b) ve výši 12 288,76 Kč a oprávněné c) ve výši 8 203,80 Kč.

Poučení: Proti tomuto usnesení není opravný prostředek přípustný.

V Brně dne 28. 5. 2019

JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru