Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 2177/2011Usnesení NS ze dne 31.10.2013

HeslaŽaloba vylučovací (excindační)
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2013:20.CDO.2177.2011.1
Dotčené předpisy

§ 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 2177/2011

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D. ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného JUDr. D. S., zastoupeného JUDr. Stanislavem Pařezem, advokátem se sídlem v Kladně 2, Italská 2419, proti povinnému D. F., vedené u Okresního soudu Praha – východ pod sp. zn. 0 E 1420/2002, pro částku 168 733,- Kč s příslušenstvím, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Praze z 3. 2. 2010, č. j. 20 Co 538/2009-91, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Usnesením z 24. 2. 2009, č. j. 0 E 1420/2009-74, okresní soud zastavil podle ustanovení § 268 odst. 1 písm. h) o. s. ř. výkon rozhodnutí nařízený usnesením z 18. 6. 2003 (čl. 8, 16, 24, 45) proti nynějšímu povinnému D. F. podle § 338d odst. 2 o. s. ř. jako proti pozdějšímu vlastníku prodejem tam specifikované nemovitosti, k níž (a k dalším) předtím zřídil soudcovské zástavní právo ve vykonávacích řízeních vedených proti původní povinné z exekučního titulu, společnosti OFEX – stav spol. s r. o. Okresní soud, jenž „za základní otázku považoval posouzení, zda lze povinného, který není povinným z exekučního titulu (tím byla a je společnost OFEX – stav spol. s r. o.), považovat za pozdějšího vlastníka nemovitosti, a zda tedy lze vést výkon rozhodnutí i na nemovitosti v jeho vlastnictví (původně náležející povinné OFEX – stav spol. s r. o.)“, uzavřel, že „poněvadž k nabytí vlastnictví k nemovitosti povinným došlo na základě kupní smlouvy ze 16. 6. 1998 a vkladu do katastru nemovitostí s účinky k témuž dni, stalo se tak dříve, než byla předmětná nemovitost postižena výkonem rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva. Povinného tedy není možno posuzovat jako pozdějšího vlastníka nemovitosti a jeho nemovitost nelze – bez ohledu na to, že byly splněny podmínky pro nařízení výkonu zřízením soudcovského zástavního práva – postihnout výkonem rozhodnutí, jak má na mysli ustanovení § 338d odst. 2 o. s. ř. Pozdějším vlastníkem, uzavírá okresní soud, je pouze ten, kdo nemovitost od povinného nabyl poté, co soudcovské zástavní právo vzniklo.

Napadeným rozhodnutím krajský soud k odvolání oprávněného usnesení soudu prvního stupně potvrdil. Vycházeje ze zjištění, že povinný uzavřel dne 16. 6. 1998 se společností OFEX – stav spol. s r. o. (v nalézacím řízení žalovanou, dlužnicí) kupní smlouvu, která „byla dána“ téhož dne ke vkladu katastrálnímu úřadu, jenž o vkladu rozhodl dne 12. 7. 2001 a zapsal jej 3. 12. 2001, přičemž oprávněný podal návrhy na zřízení soudcovského práva k jednotlivým nemovitostem dne 15. 3. 2000, 31. 1. 2001 a 4. 5. 2001, krajský soud dospěl k závěru, že „pozdějším vlastníkem je ten vlastník, který nabyl nemovitost s účinky poté, kdy bylo zřízeno soudcovské zástavní právo, tedy kdy nastaly účinky tohoto práva. V projednávané věci povinný nabyl nemovitost s účinky k 16. 6. 1998, tedy téměř o tři roky dříve, než byl oprávněným podán první z návrhů na zřízení soudcovského zástavního práva, takže povinný není ve smyslu ustanovení § 338d odst. 2 o. s. ř. pozdějším vlastníkem nemovitostí“.

V dovolání, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (zásadní právní význam napadenému rozhodnutí přisuzuje s odůvodněním, že „soudy rozhodují rozdílně, k řešené otázce dosud chybí ustálená judikatura a soudy ji řeší v rozporu s hmotným právem“), oprávněný namítá nesprávné právní posouzení věci a existenci vady, jež mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci. Naplnění dovolacího důvodu podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. spatřuje v závěru odvolacího soudu, že nabyl-li povinný vlastnictví k nemovitostem převáděným původní vlastnicí (povinnou z exekučního titulu) sice na základě vkladu povoleného 12. 7. 2001 a zapsaného 3. 12. 2001, avšak s účinky zpětnými ke dni podání návrhu na zápis vkladu u katastrálního úřadu, tedy již dnem 16. 6. 1998, zatímco návrhy na nařízení výkonu rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva oprávněný podal až v letech 2000 a 2001, nelze nynějšího povinného považovat za pozdějšího vlastníka nemovitostí ve smyslu ustanovení § 338d odst. 2 o. s. ř.

Dovolatel zdůrazňuje, že smlouvou o převodu nemovitosti vzniká nabyvateli pouze závazkový vztah, např. nárok požadovat na zciziteli převedení vlastnického práva k věci. Vlastnické či jiné věcné právo k nemovitosti vznikne až jejich vkladem do katastru na základě pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu. Do té doby je převodce stále vlastníkem převáděné nemovitosti, což je navenek sděleno tím, že v katastru je jako vlastník zapsán, i tím, že veškerá práva a povinnosti z vlastnictví mu stále svědčí. Nabyvatel s převáděnou nemovitostí až do doby povolení vkladu a jeho zapsání jako vlastníka nemůže žádným způsobem nakládat, protože nemovitost je stále ve vlastnictví jiné osoby a jakýkoli jeho úkon v tomto směru by byl ze zákona od počátku neplatný. Nabyvateli (povinnému) tedy uzavřením kupní smlouvy vznikla jen jistá práva a povinnosti v oblasti soukromého práva, zatímco v oblasti práva veřejného byl až do doby provedení vkladu jediným „z převáděné nemovitosti odpovědným subjektem“ vůči třetím osobám převodce. Obdobným způsobem je nutno nahlížet i na podání návrhu na vklad. Tímto úkonem rovněž ještě nevzniká vlastnické právo k převáděným nemovitostem nabyvateli. Ani právní účinky vkladu nevznikají samy o sobě; to vše vychází až z pravomocného rozhodnutí katastrálního úřadu o povolení vkladu a zapsání vlastnického práva (změny vlastnictví) do katastru nemovitostí podle § 2 odst. 1, 2 zákona č. 265/1992 Sb. Dovolatel uzavírá, že nynější povinný se stal vlastníkem pozemku par. č. 99/24 v kat. území L., na kterém již vázlo zástavní právo ve prospěch oprávněného, až dne 3. 12. 2001, byť s účinky zpětnými, jež, jak zdůrazňuje v odvolání, nehrají žádnou roli.

Nejvyšší soud, jenž věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném od 1.7.2009 do 31.12.2012 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb. a čl. II Přechodných ustanovení, bod 7, zákona č. 404/2012 Sb.) se zabýval nejprve otázkou přípustnosti dovolání a v tomto směru dospěl k závěru, že dovolání přípustné není.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř je dovolání proti potvrzujícímu rozhodnutí odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a/ a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. [zrušeného sice nálezem pléna Ústavního soudu z 21.2.2012, sp. zn. Pl ÚS 29/11, pro účely posouzení přípustnosti dovolání podaných do 31.12.2012 však nadále použitelného (viz. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 1572/11 ze 6.3.2012)] spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí po stránce právní, vyplývá, že dovolací přezkum se otevírá toliko pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu; dovolání lze tudíž odůvodnit jen ustanovením § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. (nesprávným právním posouzením věci). Při přezkumu napadeného rozhodnutí – a tedy i v rámci posouzení zásadního významu právních otázek, jejichž řešení odvolacím soudem dovolatel zpochybnil – je dovolací soud uvedeným důvodem včetně jeho obsahového vymezení vázán (§ 242 odst. 3 věta první o. s. ř.), z čehož vyplývá mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o. s. ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil (viz usnesení Nejvyššího soudu z 29. června 2004, sp. zn. 21 Cdo 541/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 7, ročník 2004, pod poř. č. 132).

Dovolatel sice napadenému rozhodnutí přisuzuje zásadní právní význam, dovolací soud však k závěru o splnění této podmínky s ohledem na níže uvedenou skutečnost dospět nemohl.

Nejvyšší soud již mnohokrát vyložil, že přípustnost dovolání podle § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. je podmíněna nejen tím, že rozhodnutí je zásadního významu z hlediska svého obecného dopadu do poměrů sporů jiných (obdobných), nýbrž i tím, že dotčené právní posouzení věci je významné pro i konkrétní věc samu. Tento předpoklad není splněn v situaci, kdy se řešení příslušné právní otázky nemůže projevit v poměrech dovolatele, tedy zůstane-li jeho postavení vůči druhému účastníku řízení nezměněno (srov. např. usnesení z 27. května 1999, sp. zn. 2 Cdon 808/97, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek Nejvyššího soudu pod číslem 27/2001).

Tak je tomu i v souzené věci. Jak je totiž Nejvyššímu soudu známo z jeho činnosti (§ 121 o. s. ř.), byl rozsudkem Krajského soudu v Praze z 23. listopadu 2011, č. j. 20 Co 427/11-37, potvrzen rozsudek Okresního soudu Praha-východ z 9. května 2011, č. j. 12 C 61/2010-20, jímž byl z výkonů rozhodnutí zřízením soudcovského zástavního práva vedených oprávněným proti tehdejší povinné OFEX-stav, spol. s r. o. pod sp. zn. E 616/2000, E 198/2001 a E 1089/2001 předmětný pozemek parc. č. 99/24 zapsaný na listu vlastnictví č. 2451 pro katastrální území L. vyloučen. Dovolání oprávněného (v řízení o excindační žalobě jako žalovaného) Nejvyšší soud usnesením z 25. září 2012, sp. zn. 20 Cdo 1994/2012, jako nepřípustné odmítl.

Za tohoto stavu, kdy je předmětný pozemek z výkonů rozhodnutí pravomocně ke dni 9. ledna 2012 vyloučen, se řešení předložených otázek projevit v poměrech dovolatele nemůže, nelze tudíž dospět k závěru o zásadním právním významu napadeného rozhodnutí; Nejvyšší soud tedy dovolání jako nepřípustné podle § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení je odůvodněn skutečností, že procesně úspěšnému povinnému, jenž by jinak měl na tuto náhradu právo podle ustanovení § 243b odst. 5, § 224 odst. 1 a § 142 odst. 1 o. s. ř., náklady tohoto řízení prokazatelně (podle obsahu spisu) nevznikly.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 31. října 2013

JUDr. Vladimír Mikušek

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru