Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 2143/2004Usnesení NS ze dne 02.02.2005

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2005:20.CDO.2143.2004.1
Dotčené předpisy

§ 71 odst. 3 předpisu č. 71/1967 Sb.

§ 8 odst. 1 předpisu č. 110/1964 Sb.

§ 21 odst. 1 předpisu č. 110/1964 Sb.


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 2143/2004

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudců JUDr. Vladimíra Kůrky a JUDr. Pavla Krbka ve věci výkonu rozhodnutí oprávněné T. a. s., proti povinné Z. K., pro částku 28.189,10 Kč s příslušenstvím prodejem movitých věcí, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. E 2062/2002, o dovolání oprávněné proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. června 2004, č. j. 14 Co 333/2004-47, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Shora označeným rozhodnutím krajský soud potvrdil usnesení z 3. května 2004, č. j. E 2062/2002-27, kterým okresní soud pro prekluzi (§ 71 odst. 3 správního řádu) zastavil výkon pravomocného a vykonatelného rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro Západočeskou oblast P. z 2. 2. 2001.

Pravomocné usnesení odvolacího soudu napadla oprávněná včasným dovoláním, jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 238a odst. 1 písm. d) o.s.ř. Namítá, že odvolací soud svým výkladem § 71 odst. 3 správního řádu porušil její právo na spravedlivý proces i právo vymoci si splatnou pohledávku. Nesprávné právní posouzení spočívá v tom, že krajský soud aplikoval výše citované ustanovení i na soudní výkon rozhodnutí. Dle názoru dovolatelky otázka, zda se uvedené ustanovení použije ve všech řízeních, ve kterých je vykonáváno správní rozhodnutí, nebo výhradně v rámci správní exekuce, doposud v praxi dovolacího soudu řešena nebyla a současně je posuzována odvolacími soudy rozdílně; kromě toho je napadené rozhodnutí v rozporu s hmotným právem, a to s ustanovením § 402 obchodního zákoníku, jež je dle dovolatelky nutno (namísto § 71 odst. 3 správního řádu) aplikovat proto, že „právo na zaplacení telekomunikačních úhrad je soukromým subjektivním právem.“

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Je-li napadeným rozhodnutím – jako v projednávaném případě – usnesení odvolacího soudu, jímž bylo potvrzeno usnesení, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci zastavení výkonu rozhodnutí, je dovolání ve smyslu § 238a odst. 1 písm. d/ o.s.ř. přípustné za podmínek vymezených v § 237 odst. 1 písm. b/ nebo c/ o.s.ř. (srov. § 238a odst. 2 o.s.ř.). Protože použití ustanovení § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. je vyloučeno (usnesení soudu prvního stupně nepředcházelo dřívější – odvolacím soudem zrušené – rozhodnutí téhož soudu), je možné přípustnost posuzovat jen v intencích ustanovení § 237 odst. 1 písm. c/ o.s.ř., jež ji spojuje se závěrem dovolacího soudu, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. O takový případ jde zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu nebyla dosud vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.).

Za zásadně právně významnou dovolatelka výslovně pokládá otázku použitelnosti ustanovení § 71 odst. 3 správního řádu při soudním výkonu rozhodnutí Českého telekomunikačního úřadu, odboru pro Západočeskou oblast P. z 2. 2. 2001, č. j. 544844/2000-634. Odvolací soud ji však posoudil ve shodě s ustálenou soudní praxí (srov. usnesení Městského soudu v Praze z 28. 2. 1972, sp. zn. 11 Co 84/72, uveřejněné pod č. 19 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1973, rozsudky bývalého Nejvyššího soudu SSR z 30. 11. 1977, sp. zn. 2 Cz 151/77, uveřejněný ve Sborníku stanovisek, zpráv o rozhodování soudů a soudních rozhodnutí Nejvyšších soudů ČSSR, ČSR a SSR IV, str. 775, a z 27. 3. 1987, sp. zn. 4 Cz 26/87, uveřejněný pod č. 6 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, ročník 1989), z níž vychází – vyjma případů, kdy jde o rozhodnutí, smíry a výkazy nedoplatků vydané orgány státní správy, které mohou být v souladu se zvláštní úpravou vykonány i po uplynutí prekluzivní lhůty uvedené v § 71 odst. 3 správního řádu (námitku, že v daném případě je vykonáván právě takový titul, dovolatelka nevznesla) – i současná judikatura (srov. odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu z 13. 1. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1887/98, uveřejněného v časopise Soudní judikatura 2/1999 pod č. 21); zásadní význam po stránce právní proto napadené usnesení nevykazuje.

Pokud jde o argumentaci komplexní úpravou promlčení v ustanoveních § 387 – 408 obchodního zákoníku, zejména jeho ustanovením § 402, ta je nepřípadná, jelikož ustanovení § 21 odst. 1 zákona č. 110/1964 Sb., o telekomunikacích, odkazuje při rozhodování o právech a povinnostech fyzických nebo právnických osob na obecné předpisy o správním řízení, tedy na správní řád. Stejně nepřípadný je i odkaz na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 28. 7. 1999, sp. zn. 20 Cdo 437/1999, uveřejněné v časopise Soudní judikatura 1/2000 pod č. 11, jelikož toto rozhodnutí se týká promlčení práva na vymáhání pohledávek, u nichž zvláštní právní úprava (§ 18 odst. 2 zák. č. 589/1992 Sb. a § 104g, § 104h zák. č. 582/1991 Sb.) aplikaci § 71 odst. 3 správního řádu vylučuje. Totéž, nyní s ohledem na ustanovení § 1 odst. 4 a § 70 odst. 1 zákona č. 337/1992 Sb. v rozhodném znění platí o dovolatelčině odkazu na usnesení (přesně řečeno na jeho právní větu) Nejvyššího soudu z 13. 1. 1999, sp. zn. 21 Cdo 1887/98, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 2/1999 pod č. 21).

Z výše uvedeného vyplývá, že napadené rozhodnutí je v souladu s dosavadní judikaturou, a Nejvyššímu soudu tak nezbylo, než dovolání podle ustanovení § 243b odst. 5 a § 218 písm. c) o. s. ř. jako nepřípustné odmítnout.

Dovolání bylo odmítnuto, povinné náklady tohoto řízení, na jejichž náhradu by jinak měla právo, (podle obsahu spisu) nevznikly; této procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o.s.ř. výrok o tom, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 2. února 2005

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru