Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 2125/2008Usnesení NS ze dne 22.04.2010

HeslaVýkon rozhodnutí
KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2010:20.CDO.2125.2008.1
Dotčené předpisy

§ 243b odst. 5 o. s. ř.

Podána ústavní stížnost

I. ÚS 1958/10
soudce zpravodaj JUDr. František Duchoň


přidejte vlastní popisek

20 Cdo 2125/2008

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové ve věci výkonu rozhodnutí oprávněného P. P., proti povinnému F. J., zastoupenému JUDr. Miroslavem Mlčákem, advokátem se sídlem v Klatovech III, Pod Hůrkou 758, pro 30.825,- Kč s příslušenstvím, prodejem nemovitosti, vedené u Okresního soudu v Klatovech pod sp. zn. 18 E 77/2007, o dovolání povinného proti usnesení Krajského soudu v Plzni z 15. 1. 2008, č. j. 18 Co 9/2008-23, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

V záhlaví uvedeným usnesením krajský soud potvrdil usnesení z 1. 11. 2007, č. j. 18 E 77/2007-16, jímž okresní soud nařídil výkon rozhodnutí; své rozhodnutí odůvodnil závěrem, že všechny předpoklady pro nařízení výkonu rozhodnutí byly splněny.

V dovolání – jehož přípustnost dovozuje z ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), aniž však vysvětluje, v čem má spočívat zásadní právní význam napadeného rozhodnutí – povinný s poukazem na ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. .ř. (rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci) namítá, že mezi týmiž účastníky probíhá jiné řízení, a to o vyklizení nynějším výkonem postiženého pozemku, „který oprávněný v minulosti neoprávněně zabral a komerčně jej využíval, což činí i nadále a proti vůli povinného.“ Oprávněnému (v postavení povinného) bylo usnesením téhož okresního soudu ze 17. 1. 2007, sp. zn. 18 E 20/2007, nařízeno vyklizení předmětného pozemku. Tento výkon rozhodnutí byl na jeho návrh „časově zahájen daleko dříve než předmětné vykonávací řízení vedené pod sp. zn. 18 E 77/2007“. Povinný má za to, že o návrhu ve věci sp. zn. 18 E 20/2007 soud prvního stupně rozhodl opožděně a „nezajistil včas vymahatelnost jeho práva, přestože povinný ve svém návrhu vše řádně uvedl a doložil“. Domnívá se, že nařízením nynějšího výkonu rozhodnutí soud „zmařil“ provedení výkonu navrženého povinným v řízení vedeném pod sp. zn. 18 E 20/2007, které „předchází“ řízení v předmětné věci sp. zn. 18 E 77/2007. Soud „neoprávněně v rozporu se zákonem upřednostnil provedení nynějšího výkonu rozhodnutí“ navrženého oprávněným. V uvedených okolnostech povinný spatřuje naplnění dovolacího důvodu podle ustanovení § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř. a navrhuje, aby Nejvyšší soud usnesení soudů obou stupňů zrušil a vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).

Dovolání není přípustné.

Podle ustanovení § 236 odst. 1 o. s. ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Ve smyslu ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. – jež podle § 238a odst. 2 o. s. ř. platí obdobně, a podle něhož je přípustnost dovolání nutno v předmětné věci posuzovat vedle ustanovení § 238a odst. 1 písm. c) o. s. ř. – je dovolání proti potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu, jemuž nepředcházelo kasační rozhodnutí, přípustné jen, dospěje-li dovolací soud k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam; ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o. s. ř.).

Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Důvodem způsobilým založit přípustnost dovolání je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b) o. s. ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci.

Povinný argumenty ve prospěch názoru, že napadené rozhodnutí má po právní stránce zásadní význam, dovolacímu soudu nepřednesl, a k závěru o splnění této podmínky nelze dospět ani hodnocením námitek v dovolání obsažených.

O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování otázek rozhodných pro nařízení výkonu rozhodnutí uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.

Jak plyne z ustanovení § 261 a následujících o. s. ř., soud při věcném posuzování návrhu na exekuci zkoumá pouze to, zda exekuční titul byl vydán orgánem, který k tomu měl pravomoc, zda je vykonatelný po stránce formální a materiální, zda oprávněný a povinný jsou věcně legitimováni, zda je exekuce navrhována v takovém rozsahu, který stačí k uspokojení oprávněného (§ 263 odst. 1 o. s. ř.), zda k vydobytí peněžité pohledávky nepostačuje exekuce nařízená nebo navržená jiným způsobem (§ 263 odst. 2 o. s. ř.), zda právo není prekludováno a zda navržený způsob exekuce na peněžité plnění není zřejmě nevhodný (§ 264 odst. 1 o. s. ř.). V souzené věci však dovolatel nesprávnost právního posouzení věci v žádném z uvedených směrů odvolacímu soudu nevytýká, nýbrž pouze namítá, že vyhověním návrhu oprávněného na nařízení výkonu rozhodnutí prodejem nemovitosti povinného mu bylo „zmařeno“ provedení výkonu rozhodnutí navrženého jím v řízení o vyklizení pozemku, vedeném u téhož soudu pod sp. zn. 18 E 20/2007. Pokud jde o dovolatelovy námitky liknavosti v postupu soudu v tomto jiném vykonávacím řízení, ty v souzené věci relevantní nejsou.

Směřovalo-li dovolání výslovně i do výroku, jímž odvolací soud nepřiznal žádnému z účastníků právo na náhradu nákladů odvolacího řízení, není dovolání přípustné ani v této části. Přípustnost podle ustanovení § 238, § 238a a § 239 o.s.ř. není dána proto, že usnesení o nákladech řízení, a tedy ani o nákladech exekuce, v jejich taxativních výčtech uvedeno není, a podle § 237 odst. 1 o.s.ř. není dovolání přípustné proto, že usnesení o nákladech řízení není rozhodnutím ve věci samé (srov. usnesení Nejvyššího soudu z 22. 3. 2005, sp. zn. 20 Cdo 2740/2004, uveřejněné v časopise Soudní judikatura č. 5, ročník 2005 pod poř. č. 70, usnesení Nejvyššího soudu z 31. 1. 2002, sp. zn. 29 Odo 874/2001, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek č. 1, ročník 2003 pod č. 4).

Není-li dovolání přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je, aniž ve věci nařídil jednání (§ 243a odst. 1, věta první, o.s.ř.), podle § 243b odst. 5, věty první, a § 218 písm. c) o.s.ř. odmítl.

Dovolání bylo odmítnuto, oprávněnému, jenž by jinak měl podle § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o. s. ř. právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, takové náklady podle obsahu spisu nevznikly; této procesní situaci odpovídá výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 22. dubna 2010

JUDr. Vladimír Mikušek, v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru