Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 2097/2017Usnesení NS ze dne 24.08.2017

HeslaExekuce
Přípustnost dovolání
KategorieD
EcliECLI:CZ:NS:2017:20.CDO.2097.2017.1
Dotčené předpisy
§ 161 odst. 3 o. s. ř.|§ 243c odst. 1 o. s. ř. ve znění od 01.01.2013

přidejte vlastní popisek

20 Cdo 2097/2017

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Miroslavy Jirmanové, Ph.D., a soudců JUDr. Zbyňka Poledny a JUDr. Vladimíra Kůrky, v exekuční věci oprávněného M. L., zastoupeného JUDr. Arturem Ostrým, advokátem se sídlem v Praze 5, Arbesovo náměstí 257/7, proti povinným 1) J. M. a 2) Z. T., oběma zastoupeným JUDr. Martinem Zbořilem, advokátem se sídlem v Hradci Králové, Komenského 256/23, pro nepeněžité plnění, provedením prací a výkonů, vedené u Okresního soudu v Trutnově pod sp. zn. 26 EXE 433/2016, o dovolání oprávněného proti usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 12. 2016, č. j. 21 Co 398/2016-65, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Oprávněný je povinen zaplatit povinným na náhradě nákladů dovolacího řízení každému z nich částku 665,50 Kč do tří dnů od právní moci tohoto usnesení k rukám jejich právního zástupce JUDr. Martina Zbořila, advokáta se sídlem v Hradci Králové, Komenského 256/23.

Odůvodnění:

Okresní soud v Trutnově usnesením ze dne 30. 9. 2016, č. j. 26 EXE 433/2016-53, zastavil exekuci vedenou dle pověření uděleného soudnímu exekutorovi Mgr. Dušanu Šnaiderovi, Exekutorský úřad Praha – západ, vydaného týmž soudem dne 4. 5. 2016, č. j. 26 EXE 433/2016-33 (výrok I.), povolil odklad exekuce do pravomocného skončení řízení o zastavení exekuce (výrok II.), uložil oprávněnému povinnost zaplatit soudnímu exekutorovi na náhradě nákladů řízení 7 865 Kč (výrok III.) a rovněž uložil oprávněnému povinnost zaplatit povinným náklady řízení ve výši 20 208 Kč k rukám jejich právního zástupce (výrok IV.).

Okresní soud dospěl k závěru, že exekuce je vedena nepřípustně, neboť předmětné exekuční tituly jsou vykonatelná rozhodnutí soudů, která svými výroky ukládají projev vůle, když tento projev vůle nahrazuje samotný projev vůle strany žalované a taková rozhodnutí již není možné realizovat výkonem rozhodnutí nebo exekucí, a to ani ukládáním pokut. V tomto smyslu odkazuje na judikaturu Nejvyššího soudu, např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 11. 2013, sp. zn. 22 Cdo 1672/2013, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2541/2006 či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 812/2000. Uvedl, že rozsudek ukládající povinnost uzavřít smlouvu ve výroku přesně označenou má za právní následek to, že dnem právní moci takového rozsudku je tato smlouva uzavřena a takovýto výrok již nelze v exekuci nuceně realizovat.

Krajský soud usnesení soudu prvního stupně potvrdil, když se plně ztotožnil s jeho závěry. Upozornil na judikaturu Nejvyššího i Ústavního soudu, dle které se rozsudek ukládající povinnost uzavřít smlouvu nevykonává. Rovněž jako věcné správné potvrdil i výroky o nákladech řízení.

Usnesení odvolacího soudu napadl oprávněný včasným dovoláním, jehož přípustnost opírá o ustanovení § 237 o. s. ř., že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, která má být dovolacím soudem posouzena jinak. Touto otázkou je pak právní otázka týkající se výkladu účinků rozhodnutí dle ustanovení § 161 odst. 3 o. s. ř. Dosavadní judikatura Nejvyššího soudu (např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2541/2006) zastává názor, že „pravomocné rozsudky ukládající prohlášení vůle nahrazují toto prohlášení a účinkem rozsudku ukládajícího prohlášení vůle je nahrazení projevu vůle žalovaného a rozsudek ukládající povinnost uzavřít přesně označenou smlouvu má za následek, že dnem právní moci rozsudku je smlouva uzavřena“, tedy že rozsudky ukládající povinnost uzavřít smlouvu se nevykonávají. Dle názoru dovolatele by tato právní otázka měla být dovolacím soudem posouzena jinak než v jeho dosavadní rozhodovací praxi a to tak, že rozsudky typizované shora mají za následek, že dnem právní moci rozsudku je smlouva uzavřena, avšak jen za předpokladu, že z obsahu rozhodnutí samo o sobě nevyplývá, že by přiznání takovéhoto účinku nedůvodně zasahovalo do základních práv strany žalující, které bylo tímto rozsudkem vyhověno. Závěrem navrhl, aby dovolací soud usnesení odvolacího soudu změnil tak, že krajský soud mění usnesení soudu prvního stupně tak, že se návrh na zastavení zamítá a navrhovateli se přiznává náhrada nákladů řízení.

Povinní ve vyjádření uvedli, že argumentace dovolatele je v podstatě opakováním důvodů, pro které oprávněný podával již odvolání. Povinní dále rekapitulují výsledky nalézacího řízení, tj. řízení o nahrazení projevu vůle. Uvedli, že účinkem takového rozsudku je, že nahrazuje prohlášení vůle povinného účastníka bez dalšího, např. rozsudek ukládající účastníku povinnost uzavřít přesně označenou smlouvu má za následek, že smlouva se považuje dnem právní moci za uzavřenou. Nelze proto v této věci hovořit o vykonatelnosti (není ani čeho vykonávat). V tomto smyslu odkázali na judikaturu Nejvyššího soudu a komentářovou literaturu. Povinní se zcela ztotožňují s odůvodněním soudu prvního stupně i odvolacího soudu. Navrhli, aby Nejvyšší soud dovolání oprávněného odmítl, případně zamítl a povinným přiznal náhradu nákladů dovolacího řízení.

Nejvyšší soud dovolání projednal a rozhodl o něm podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném od 1. 1. 2014, dále jen „o. s. ř.“.

Dovolání není přípustné, neboť závěr odvolacího soudu, že pravomocný rozsudek ukládající prohlášení vůle nahrazuje toto prohlášení a že rozsudek ukládající povinnost uzavřít přesně označenou smlouvu má za následek, že dnem právní moci rozsudku je uzavřena (srov. např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 1. 2002, sp. zn. 22 Cdo 812/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 4. 2007, sp. zn. 30 Cdo 2541/2006), stejně jako závěr, že rozhodnutí ukládající prohlášení vůle (§ 161 odst. 3 o. s. ř.) není možné realizovat výkonem rozhodnutí nebo exekucí (srov. např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 4. 2005, sp. zn. 20 Cdo 813/2004, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 10. 2005, sp. zn. 20 Cdo 541/2005, usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 31. 1. 1995, sp. zn. 15 Co 20, 21/95, uveřejněné pod číslem 55/1996 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), je v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu a není důvod, aby rozhodná právní otázka byla posouzena jinak.

Nejvyšší soud proto postupoval podle § 243c odst. 1 o. s. ř. a dovolání odmítl.

Výrok o náhradě nákladů dovolacího řízení se nezdůvodňuje (§ 243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.).

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 24. srpna 2017

JUDr. Miroslava Jirmanová, Ph.D.

předsedkyně senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru