Objednat předplatné Zákony pro lidi PLUS
Přidej k oblíbeným

20 Cdo 2087/2007Usnesení NS ze dne 26.10.2009

KategorieE
EcliECLI:CZ:NS:2009:20.CDO.2087.2007.1

přidejte vlastní popisek

20 Cdo 2087/2007

USNESENÍ

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Mikuška a soudkyň JUDr. Olgy Puškinové a JUDr. Miroslavy Jirmanové v exekuční věci oprávněné J. p., a. s., proti povinnému J. Č., pro 25.130,- Kč s příslušenstvím, vedené u Okresního soudu v Pelhřimově pod sp. zn. 5 Nc 1410/2002, o dovolání Mgr. K. K., soudního exekutora exekutorského úřadu v P., proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích – pobočky v Táboře z 21. 12. 2006, č. j. 15 Co 656/2006-62, takto:

I. Dovolání se odmítá.

II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení.

Odůvodnění:

Usnesením ze 6. 9. 2006, č. j. 5 Nc 1410/2002-34, rozhodl okresní soud podle výsledku rozvrhového jednání o pořadí a o výši, v jakých budou uspokojeny pohledávky jednotlivých věřitelů; v odůvodnění svého usnesení vysvětlil, že k pohledávce soudního exekutora na náhradu nákladů exekuce nepřihlédl, jelikož ke dni rozvrhového jednání (24. 8. 2006) nebylo o výši nákladů exekuce rozhodnuto pravomocným příkazem k úhradě těchto nákladů (§ 87 odst. 4 exekučního řádu).

K odvolání soudního exekutora rozhodl krajský soud tak, že usnesení soudu prvního stupně změnil, nikoli však ve vztahu k soudnímu exekutorovi jako k odvolateli, nýbrž „z důvodů v odvolání výslovně neuplatněných“, totiž ve vztahu k jednomu z věřitelů (V. z. p.). Odvolání soudního exekutora krajský soud naopak považoval za nedůvodné (první odstavec sedmé strany napadeného rozhodnutí na č.l. 68) a zcela se ztotožnil se závěrem okresního soudu, že k pohledávce soudního exekutora na náhradu nákladů exekuce – nebyla-li doložena pravomocným příkazem k úhradě nákladů exekuce podle § 87 odst. 4 exekučního řádu – přihlédnuto být nemohlo.

V dovolání – aniž se zabývá otázkou jeho přípustnosti a aniž výslovně specifikuje, který z dovolacích důvodů uplatňuje – soudní exekutor namítá, že odvolací soud „nezohlednil“ ustanovení § 205 odst. 2 písm. f) a § 205a odst. 1 písm. d) a f) o. s. ř. Příkaz k úhradě nákladů exekuce byl vydán 11. 8. 2006 a právní moci nabyl 25. 8. téhož roku; je pravda, že soudní exekutor 10. 8. 2006, tedy den před vydáním zmíněného příkazu, exekučnímu soudu sdělil, že takovou listinu nevydal, do druhého dne však změnil právní názor a takový úkon učinil. I kdyby připustil správnost argumentace odvolacího soudu, že nárok soudního exekutora na přiznání nákladů exekuce nelze uspokojit z důvodu absence pravomocného příkazu k úhradě nákladů exekuce ke dni rozvrhového jednání (výše zmíněný příkaz nabyl právní moci 25. 8. 2006, tedy den po konání rozvrhového jednání), nemůže se již ztotožnit s jeho názorem, podle něhož „předložil-li soudní exekutor pravomocný příkaz k úhradě nákladů exekuce teprve v souvislosti s podáním odvolání proti usnesení o rozvrhu, pak k takto předloženému příkazu již nelze přihlédnout“. Takovýmto postupem odvolací soud podle názoru dovolatele porušil výše zmíněná ustanovení § 205 odst. 2 písm. f) a § 205a odst. 1 písm. d) a f) o. s. ř. Odvolací soud měl správně připustit jím navržený důkaz, tedy pravomocný příkaz k úhradě nákladů exekuce, rozhodnutí soudu prvního stupně zrušit a věc mu vrátit se závazným pokynem k nařízení nového rozvrhového jednání.

Nejvyšší soud věc projednal podle občanského soudního řádu ve znění účinném do 30.6.2009 (čl. II Přechodných ustanovení, bod 12, zákona č. 7/2009 Sb.).

Dovolání není přípustné.

Podle § 236 o.s.ř. lze dovoláním napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští.

Přípustnost dovolání proti usnesení, jímž bylo rozhodnuto o rozvrhu rozdělované podstaty ve výkonu rozhodnutí, je upravena v § 238a odst. 1 písm. f/ o.s.ř., avšak nejen tímto ustanovením samotným, ale současně i ustanovením § 237 odst. 1 a 3 o.s.ř., jež podle § 238a odst. 2 platí obdobně.

Podle § 238a odst. 1 písm. f/, odst. 2 ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. a/ o.s.ř. dovolání přípustné není, jelikož odvolací soud – ač ve výroku užil pojmu, že usnesení soudu prvního stupně mění – je ve vztahu k soudnímu exekutorovi ve skutečnosti nezměnil, poněvadž shodně s okresním soudem (byť s poukazem na jiné ustanovení, totiž na ustanovení § 337f odst. 2 in fine o.s.ř. namísto okresním soudem aplikovaného ustanovení § 336f odst. 2 o.s.ř.) uzavřel, že k pohledávce soudního exekutora – nebyla-li ke dni rozvrhového jednání doložena pravomocným příkazem k úhradě nákladů exekuce – přihlédnout nelze.

Přípustnost dovolání podle § 238a odst. 1 písm. f/, odst. 2 o. s. ř. ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm. b/ o.s.ř. není dána proto, že napadenému usnesení nepředcházelo kasační rozhodnutí.

Za tohoto stavu by ovšem dovolání proti (ve skutečnosti) potvrzujícímu usnesení odvolacího soudu mohlo být přípustné jen v případě, že by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam (srov. § 238a odst. 2 ve spojení s ustanovením § 237 odst. 1 písm c/ o.s.ř.); ten je dán zejména tehdy, řeší-li rozhodnutí odvolacího soudu právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li ji v rozporu s hmotným právem (§ 237 odst. 3 o.s.ř.). Z toho, že přípustnost dovolání je ve smyslu shora citovaných ustanovení spjata se závěrem o zásadním významu rozhodnutí ve věci samé po právní stránce, vyplývá, že také dovolací přezkum se otevírá pouze pro posouzení otázek právních, navíc otázek zásadního významu. Způsobilým dovolacím důvodem je tudíž jen důvod podle § 241a odst. 2 písm. b/ o.s.ř., jímž lze namítat, že rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Protože uplatněným důvodem je dovolací soud vázán (§ 242 odst. 3, věta první, o.s.ř.), lze otázku, zda rozhodnutí je zásadního právního významu, posuzovat jen z hlediska těch námitek obsažených v dovolání, jež jsou právě tomuto důvodu podřaditelné.

Dovolatel však argumenty ve prospěch názoru, že podmínky stanovené v § 237 odst. 1 písm. c/, odst. 3 o.s.ř. jsou v daném případě splněny, dovolacímu soudu nepřednesl, a k závěru o splnění těchto podmínek nelze dospět ani hodnocením samotných námitek v dovolání vznesených. O existenci (dovoláním otevřené) právní otázky, jejíž posouzení by mohlo být relevantní i pro posouzení obdobných právních poměrů a jež by tak mohlo mít vliv na rozhodovací činnost soudů obecně (což rozhodnutí zásadního právního významu ve smyslu § 237 odst. 3 o. s. ř. předpokládá), totiž v dané věci nejde, jelikož není žádného podkladu pro úsudek, že odvolací soud při posuzování rozhodných otázek uplatnil právní názory nestandardní, případně vybočující z mezí ustálené soudní praxe.

Námitka, že „pro posouzení otázky přiznání či nepřiznání nákladů exekuce k rukám soudního exekutora není v tomto případě rozhodující skutečnost, zda jeho nárok je zařazen do 1. či 3. skupiny dle ust. § 337c o.s.ř., nýbrž to, zda soudní exekutor příkaz k úhradě nákladů exekuce vydal či nevydal, a zda ten nabyl či nenabyl právní moci“ (viz bod V. dovolání na č.l. 81), je nepřípadná. Odvolací soud sice v pátém odstavci páté strany napadeného rozhodnutí (č.l. 66) s odkazem na bod XVIII. stanoviska sp. zn. Cpjn 200/2005, uveřejněného ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 31/2006, poukazuje na závěr Nejvyššího soudu o pořadí pohledávky exekutora na náhradu nákladů exekuce podle § 337c odst. 1 písm. c) o.s.ř., pojímá jej však až jako důsledek závěru předcházejícího, že totiž tato pohledávka (již nelze podrobit režimu přihlášek podle § 336f o.s.ř.) „se identifikuje usnesením o nařízení exekuce a příkazem k úhradě nákladů exekuce“, a že „toto určení je dostatečné, aby byla podrobena rozvrhu, jelikož jinak by nemohla být v daném exekučním řízení uspokojena.“

Z uvedeného plyne, že poukaz odvolacího soudu na uvedenou judikaturu (srov. str. 228/350, třetí odstavec zdola uvedené Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek č. 4, ročník 2006) je namístě, jelikož tato část uvedeného judikátu se nezabývá jen pořadím pohledávky exekutora, nýbrž také otázkou, kdy, tedy při splnění kterých podmínek může být exekutorova pohledávka podrobena rozvrhu. Dospěl-li tedy odvolací soud k závěru, že do rozvrhu lze exekutorovu pohledávku zahrnout jen tehdy, existoval-li ke dni rozvrhového jednání pravomocný exekuční příkaz k náhradě nákladů exekuce, je jeho rozhodnutí v souladu s judikaturou (a nemá tedy zásadní právní význam).

Lze tudíž uzavřít, že dovolání není přípustné podle žádného v úvahu připadajícího ustanovení občanského soudního řádu, Nejvyšší soud je proto bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o.s.ř.) podle § 243b odst. 5 věta první, § 218 písm. c/ o.s.ř.odmítl.

Dovolání bylo odmítnuto, ostatním účastníkům, jež by jinak měli právo na náhradu nákladů dovolacího řízení, tyto náklady (podle obsahu spisu) nevznikly; takové procesní situaci odpovídá ve smyslu ustanovení § 146 odst. 3, § 224 odst. 1 a § 243b odst. 5 o.s.ř. výrok, že na náhradu nákladů tohoto řízení nemá právo žádný z účastníků.

Proti tomuto usnesení není přípustný opravný prostředek.

V Brně dne 26. října 2009

JUDr. Vladimír Mikušek,v. r.

předseda senátu

Zdroj dat je volně dostupný na http://www.nsoud.cz
Přesunout nahoru